Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Maminky na hřišti nám fandí. Láska je prý jen jedna,” říká čtyřčlenná duhová rodina

 

hana adela big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

5

listopadu
2018

Na severozápadním okraji Prahy se uličky postupně zužují, až se začnou roztodivně klikatit. Přestože se stále pohybujeme v hlavním městě, má chodec pocit, jako by se náhle ocitl na poklidné vesnici. Z oken s modrými rámy bílého domku se zahradou mává dvou a půl letá Hermína, která tu žije s matkami Adélou a Hanou. Nedávno navíc obydlí prostoupila další radost. Do rodiny přibyl nový přírůstek - dnes dvoutýdenní Jonáš. Toho, podobně jako starší dcerku, porodila Adéla. Ta akorát chystá oběd, zatímco Hermína s mámou Hanou věší společně prádlo. „Adélko, pojď za námi ven,” volá k plotně na druhou matku dcera Hermína. A Adéla se k nim vychází přidat.

hana adela 6

Hana s Adélou se poznaly před více než deseti lety v Člověku v tísni, kde obě pracovaly, a Hana byla Adélina nadřízená. Zamilovaly se do sebe až po delší době. Adéla vzápětí vyjela na rok do Izraele, měly tedy vztah na dálku. „Bylo hodně těžké, když se člověk takhle zamiluje, být rok odloučený,” přiznává Adéla, pro níž bylo představení Hany rodičům současně coming outem. „Máma hodně řešila to, že část mě dlouho neznala. Trápila se tím, že jsem se s tím musela dlouho vyrovnávat,” říká Adéla a dodává, že ten fakt rodina přijala velmi dobře. Dnes bydlí kousek od nich a Hana občas zajde s Adéliným otcem na pivo.

Mámy

O společném potomstvu začaly uvažovat od počátku, zejména Hana, která je o sedm let starší. „Mě to v tu dobu spíš vyděsilo, přišla jsem si na to strašně mladá. Byla jsem ještě na vysoké,” připouští Adéla. Tím, že měla podle svých slov nejvyšší čas, se proto po čase rozhodly, že první dítě porodí právě Hana. „Po tom, co to Hana první rok neúspěšně zkoušela sama, jsem to začala zkoušet taky já,” dodává Adéla.

Informace o tom, jak coby lesbický pár dítě zplodit, získávaly zejména od přátel a známých, kteří si tím úspěšně prošli. A funguje to tak podle nich dodnes. „Poradili nám i otevřenou gynekoložku,” vysvětluje Adéla. Zdůrazňuje ale, že ten proces není snadný po několika stránkách. „Chvíli to trvalo,” říká. „Je důležité vnímat vlastní tělo a sledovat, kdy má člověk například to nejplodnější období, což úspěšnost zvyšuje,” pokračuje a dodává, že právě proto, že se to často nedaří tak rychle, jak by si člověk přál, žije pak pár v nervozitě a frustraci. „Pro nás to čekání frustrující bylo. Bylo to takové smutné období. Když se to pak konečně podaří, je člověk strašně vděčný.”

hana adela 5

Pár přiznává, že se jich velmi často lidé vyptávají, jak vypadá praktická stránka věci, tedy zda oplodnění probíhá pohlavním stykem, nebo na klinice. „V našem případě to bylo tak, že v den, kdy je žena nejplodnější, dárce přijde, vezme si injekční stříkačku, kterou jsme my poté aplikovaly. Současně nám zase jiná kamarádka poradila dobrou věc. A to, že je dobré to dělat v domácím prostředí, kde se člověk cítí dobře a uvolněně,” vysvětlují. Zdůrazňují, že mnohdy zdlouhavý proces však značně ovlivní život zainteresovaných - tedy jak páru, tak dárce. Když se totiž oplodnění nepovede na první pokus, musí tomu všichni pravidelně podřizovat své plány. „Například cestovat tak nějak najednou nejde, protože musíš přemýšlet dlouho dopředu. Když se to povede, neměl by být člověk rozlítaný. Když se to nepovede, zkouší se to zase další měsíc. Je potřeba proto zvolnit a sladit se s dárcem, aby si to po pár pokusech nerozmyslel,” přidává Hana.

Důvěra a čestnost

Adéla s Hanou nejprve chtěly jít cestou anonymního dárce, po relativně krátké době a dlouhých diskusích se však rozhodly oslovit některého z lidí, které dobře znají. „Prošly jsme si vývojem v tom, do jaké míry bychom chtěly toho člověka znát a do jaké míry bychom chtěly, aby ho znalo to dítě,” vysvětluje Hana. „Rozhodly jsme se, že bychom rády člověka, kterému důvěřujeme a víme, že je čestný,” přidává Adéla. Předchozí domluva a její dodržení je podle ní důležitá. Pár totiž chtěl, aby byla v rodném listě zapsaná jako svobodná matka a otec jako neznámý. Tím na dítě nemá legální nárok, současně mu z toho nevyplývají žádné povinnosti. „Život samozřejmě běží a věci se vyvíjejí, takže si můžeme říct něco, co se ale může časem změnit. Nejdůležitější jsou potřeby dítěte,” říká Adéla. Představa matek je taková, aby dárce nefungoval v roli klasického otce, ale aby ho dítě znalo a vídalo se s ním. Vybraly si proto dárce, který aspoň prozatím otcovskou potřebu nemá a jeho hlavní motivací je páru pomoct k vytouženým potomkům. „Klíčová je ale komunikace, abychom si vždycky vše upřímně řekli. A to i ve vztahu k partnerovi,” říká Adéla. Je si vědoma toho, že to může být složité i z pohledu širších rodin, tedy například rodičů dárce. „Na lepší model jsme zatím nepřišly,” připouští Adéla.

hana adela 3

„Hermína má se svým dárcem veselý vztah, rádi si spolu hrají. Nemá vůči němu žádný ostych a je v komunikaci s ním přímá a má ho moc ráda,” hodnotí Adéla. V komunikaci s dvou a půl letou dcerou o něm matky mluví jako o zahradníkovi, který dal semínko, z něhož ona vyrostla. Skutečnost s ní komunikují v podstatě od narození, pomáhají jim v tom speciální dětské knížky ze zahraničí, které s konceptem zahradníka pracují. Dítě si to tak umí dobře představit. „Pořídily jsme si knížky, ve kterých je explicitně pro děti znázorněné, jakým způsobem se mohou narodit, když u toho není máma a táta. A že jsou i různé druhy rodin, kde jsou vedle klasického modelu také rodiny tvořené dvěma táty nebo dvěma mámami,” vysvětluje Hana. Hermína s tou skutečností přirozeně pracuje a reflektuje ji - jak ve vztahu ke kamarádům z hřiště nebo školky, tak při hrách s panenkami nebo plyšáky, kdy přirozeně při hře vytváří různě složené rodiny.

Rovným dílem

Matky považují za důležité být otevřený a upřímný - nejen k dítěti samotnému, ale také k jeho okolí. „Mína teď chodí do školky a hned první den jsme s podobou naší rodiny učitelky seznámily. To stejné u její doktorky a plánujeme to tak i pak ve škole mezi jejími spolužáky i matkami a dětmi na hřišti,” říká Adéla. „Věříme, že ta komunikace a otevřenost je správná cesta.” Za důležité rodina současně považuje, aby měla Hermína ve svém okolí mužské vzory. „Je hrozně prima, když sem za námi chodí dědečkové, strýčkové a kamarádi. Protože to dítě ve školce nebo v kroužcích má samé učitelky,” říká.

hana adela 2

Adéla s Hanou říkají, že mají role v domácnosti, včetně starosti o dceru, rozdělené. Do práce chodí obě na částečný úvazek a o Hermínu tak pečují střídavě. „Mé rodiče, i když jsou hodně otevření liberálové, by možná předtím nenapadlo, že by to takhle mohlo fungovat. Že by to partneři mohli mít takhle napůl,” vykresluje Adéla. Hermína i díky tomu totožně reaguje na obě z matek. „Říká nám máma a máma. A když chce specifikovat, říká nám jménem,” dodává. To dokazuje hned při pobytu na zahradě, kdy Hermína věšela spolu s Hanou prádlo, zatímco Adéla vařila v kuchyni oběd. „Adélko, pojď ven!” volala na ni zvenčí Hermína, aby jim šla pomoci.

Nečekaná vnoučata

„Myslím, že rodiče si nemysleli, že budou mít ode mě vnoučata. Přestalo to být téma. Když jsme tam přišly s tím, že je Adéla těhotná, měla jsem šok z toho, jak dobře to vzali. S Mínou mají skvělý vztah a kdybychom to my dovolily, měli by ji tam klidně pořád,” směje se Hana „Když jsme jim to řekly, brečeli. I táta,” dodává. Upozorňuje ale také na jednu důležitou věc, která je v diskusích často opomíjená - a to skutečnost, že pro rodiče, kteří žijí na malé vesnici, kde se všichni znají, představuje duhová podoba rodiny jejich dcery coming out i pro ně samotné. Jsou totiž nuceni skutečnost vysvětlit svým sousedům. A mohou tak žít ve stresu. „Fakt klobouk dolů. Myslím, že si to musí vybojovat mnohem víc než někdo z Prahy,” oceňuje Haniny rodiče Adéla. „Myslím ale, že se s negativními reakcemi nesetkávají. A to je vesnice, kde je každý člověk, co je jiný, divný,” domnívá se Hana.

Nejistota

Běžný život rodině komplikuje legální stránka věci, kdy není možné, aby si Hana Hermínu, jejíž biologickou matkou je Adéla, přiosvojila. Systém s druhou matkou nepočítá. To rodině přináší vedle nejistot i různé nepříjemnosti. „Například v Motole při zápisu do kartotéky po mně namísto osoby blízké chtěly do kolonky napsat otce. Já jsem jim řekla, že Hermína nemá otce, ale má druhou matku a paní říkala: ‚Tak to je dobrý vtip. Tak teď mi řekněte jméno toho taťky.’ Já ji dál prosila, zda tam nemůže napsat jméno druhé matky a ona odvětila, že fakt nemohla, protože na to nemají kolonky,” vypráví Adéla. „Cítila jsem se frustrovaná,” přiznává.

hana adela 1

Ty nejzákladnější věci vyřešily sepsáním dokumentu u právníka, kdy Adéla dává plnou moc Haně pro jednání na úřadech, ve školce a dalších institucích. Nejasnosti zůstávají pro případ, že by se Adéle něco stalo. Podle Hany by zřejmě Hermína byla svěřena do péče Adéliných rodičů a Hana by se posléze skrz soud snažila získat dítě do své péče. S nejistým výsledkem. Naštěstí má s rodiči Adély dobré vztahy, a tak věří, že by jí dceru svěřili. Další problém by teoreticky mohl vyvstat v případě, že by se rozešly. Podle zákona by Hana, která Hermínu vychovává a živí rovným dílem jako biologická matka Adéla, neměla zákonné právo dítě vídat.

Láska je jen jedna

S nepříjemnými zkušenostmi a urážkami od okolí se rodina nikdy nesetkala. Naopak si vzpomínají, že po odvysílání reportáže o rodině ve zprávách jedné z hlavních televizních stanic za nimi chodily matky na hřišti a vyjadřovaly jim sympatie. „Říkaly, že láska je jen jedna,” usmívá se Adéla.

hana adela 7

Foto: Archiv Adély a Hany

Adéla s Hanou i Hermínou před dvěma týdny přivítaly v rodině Jonáše. Tak jako v případě Hermíny ho odnosila mladší Adéla a ani tentokrát si nenechaly dopředu prozradit, jakého pohlaví bude. To, že jde o chlapce, bylo tedy překvapení. „Víc dětí jsme chtěly od začátku. Ani jedna z nás nejsme jedináčci a bylo pro nás hrozně důležité, aby Mína nebyla sama. Moc jsme se na něj těšily,” říkají závěrem.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

"Lidé tu na nás někdy reagují s averzí. Bojujeme s nálepkou levné práce," říká Běloruska žijící v Praze

„Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni,” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.


OPU 22. 3. 2019

„Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

Tomáš Hečko je otcem tří dcer. U jedné z nich se spolu s manželkou týden po jejím narození dozvěděli, že má Downův syndrom (pozn. dále jen DS). „ Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. „Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásad ...

„Vegan se musí neustále morálně obhajovat,” říká popularizátorka vědy a veganka Selinger

V České republice žije odhadem asi sto tisíc veganů. Co vlastně dnes veganství znamená? Eliška Selinger, popularizátorka vědy a veganka, tvrdí: „Je to snaha vyhnout se zneužívání zvířat, jak nejvíce je to možné.“ To zahrnuje především nekonzumaci živočišných produktů, nekupování oblečení ze zvířat a kosmetiky testované na nich. Eliška se jako veganka nejčastěji setkává s nepochopením právě svých etických principů. „Lidé to velmi často vidí jen jako zdravotní volbu, navíc samozřejmě špatnou (smích) a z toho podle mě pramení velká řada dalších nedorozumění,” přibližuje budoucí lékařka a výzkumnice. Podle Elišky se vegani necítí morálně nadřazení, ač je jim to často vyčítáno. „Pokud někdo dává najevo, že je nadčlověk, tak to není veganstvím nebo jakoukoliv jeho jinou etickou volbou, ale tím, že je to prostě blbec. A blbce bohužel najdeme v každé lidské skupině, tomu lze jen velmi ...

Rakovina kůže sužuje albíny v Ghaně. Čeští vědci našli řešení. Vyvinuli pro ně levný ochranný krém

Lidé s albinismem se v Africe potýkají s předsudky, diskriminací i násilím a také s řadou zdravotních problémů. Nejvíce je ohrožená jejich světlá kůže. „Kůži chybí melanin, a to je ochrana před UV zářením. Pokud melanin nemáš a vystavíš se sluníčku, budeš mít popáleniny. A ty mohou vést k rakovině kůže. Slunci se u nás ale vyhneš jen těžko,” vysvětluje albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo. „Opalovací krémy se v Ghaně dají sehnat, ale pouze ve velmi drahých nákupních centrech v hlavním městě. Mnozí si je nemohou dovolit,” upřesňuje. Spousta lidí tak na rakovinu předčasně zemře. S možným řešením nyní přicházejí Češi pod vedením Lukáše Houdka z HateFree Culture, který se situaci albínů věnuje. Brněnský chemik Vojta Kundrát mu nabídl svou pomoc při hledání udržitelného řešení a s kolegy z FCH VUT - Ústavu chemie potravin a biotechnologie tak z lokál ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.