Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vyrostl bez rodičů, vystudoval v Česku. Dnes je v uznávaným ekonomem

 

emmanuel asamoah big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

31

října
2018

Emmanuel Selase Asamoah neměl na růžích ustláno. Když mu bylo dvanáct, jeho matka zemřela, otec se pak o něj a bratra odmítl postarat. Vyrůstal tak u tety. Ta si náklady na jeho studium nemohla dovolit, Emmanuel proto už jako teenager pracoval, aby mohl chodit na střední školu. „Sama měla děti a náklady pro ni byly velké,” vykresluje. Po získání bakalářského titulu z ekonomie se rozhlížel po možnostech studia v cizině a Praha ho z fotek na internetu uchvátila. Přihlásil se proto na VŠE. A při studiu opět pracoval - v call centru, aby pokryl náklady na školné. S integrací mezi ostatní studenty mu pomohl „buddy system“, který univerzita měla. Zahraničního studenta tak dostal na starosti český dobrovolník, který ho provázel od příletu do Prahy. Emmanuel dodnes s vděčností vzpomíná na Ilonu, která mu vše vysvětlila a obětavě pomáhala. „Byla mi velmi nápomocná a učinila můj pobyt velmi příjemným a pohodlným,” říká a dodává, že skvělé zkušenosti měl také s vyučujícími. Aby mohl jednou učit, rozhodl se po dokončení magisterského programu pokračovat doktorátem a přesedlal na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. Najednou se ocitl na menším městě, kde vzbuzoval pozornost. Lidé si ho oblíbili. „Často mě zvali k sobě domů. Bylo to úžasné,” vzpomíná. „O Vánocích mě pak doma chtěl mít snad každý. Takže jsem měl každý rok spoustu možností, jak svátky oslavit. Často jsme také spolu cestovali všude možně po republice,” doplňuje. A právě tam také poprvé v životě viděl sníh. Studia dokončil v roce 2012, a přestože měl možnost dobrého akademického místa, rozhodl se vrátit do Ghany. „Chtěl jsem trochu pomoct našim mladým lidem, motivovat je, protože jsem se za těch pět let naučil spoustu věcí. Mé zkušenosti v Česku nepotřebovali, ale u nás v Ghaně ano,” vysvětluje. A dnes je v Ghaně uznávaným ekonomem. Před dvěma lety se stal šéfem Katedry podnikového řízení na University of Professional Studies v Accře. Příští rok plánuje Česko navštívit se svými milovanými, aby jim ukázal zemi, která mu podle jeho slov změnila život. „Pokud se ohlédnu za prostředím, odkud pocházím, jsem si jist, že kdybych nedostal tuto příležitost, nebyl bych dnes tam, kde jsem.”

Emmanuel Selase Asamoah vyrůstal ve složitých podmínkách. Jeho matka zemřela, když mu bylo dvanáct, a otec se o osiřelé sourozence nestaral. „Byla to má teta, která o nás pečovala. Sama měla děti a náklady pro ni byly velké,” vzpomíná. Už studium v Ghaně pro něj bylo velmi náročné, protože aby zaplatil školné na střední i vysoké škole, musel pracovat. Byl velmi bystrý, a tak si přivydělával doučováním. Díky tomu byl schopen na poplatky spojené se studiem našetřit. „Můj bratr a já jsme díky tomu nezávislí. On je momentálně také v Česku. Ale o tom až později!” usmívá se. „Oba dva jsme takhle už jako děti pracovali, abychom se uživili. Měli jsme velké ambice, chtěli jsme něco v životě dokázat,” říká.

emmanuel asamoah 5

Emmanuel získal v roce 2006 bakalářský titul z ekonomie na University of Ghana v hlavním městě Accře. Už při studiu střední školy měl sen, že by chtěl být vysokoškolským učitelem. Proto se po dokončení prvního stupně vysoké rozhodl odjet do zahraničí, aby studium dokončil tam a rozšířil si obzory. Porozhlížel se ale v jiných končinách, než většina jeho ghanských vrstevníků. „Nechtěl jsem na západ, celkem dobře vím, co se tam děje. Proto jsem se rozhodl pro jiný region,” vysvětluje. Zpočátku na Česko vůbec nepomýšlel, narazil na něj spíš náhodou. A české školy k jeho překvapení měly velmi dobré nabídky kurzů. Pro krásu, jež na něj navíc čišela z fotografií Prahy, které našel na internetu, si pak českou metropoli vybral záměrně. „Bylo to město, kde jsem náhle toužil žít,” říká. Přihlásil se na dálku, a následně byl i přijat, ke studiu na Vysoké škole ekonomické, kde se v magisterském programu specializoval na mezinárodní obchod. „Zpočátku jsem byl hysterický, jestli takové studium v cizí zemi zvládnu, ale lidé ze školy mi moc pomohli,” připouští. Obával se formalit a problémů s vízem. Velmi ho ale překvapilo, jak byli zaměstnanci české ambasády v Accře nápomocní. „Měl jsem s ní opravdu výjimečnou zkušenost a moc si toho vážím,” říká. „Dodnes velvyslanectví zmiňuji na svých hodinách na univerzitě, když se se studenty bavíme o studiu v zahraničí.” Do Prahy odjel v roce 2007.

V době, kdy Emmanuel chtěl jít do Česka studovat, bylo ghanským studentům udělováno stipendium. Podle jeho slov ale bylo velmi nízké, mělo se pohybovat kolem 30 000 Kč na celé dva roky magisterského studia. Sám ale musel zaplatit školné 1800 euro za semestr. „Školné platíme i v Ghaně, i když je nižší,” připouští. Emmanuel si ale ve své tíživé rodinné situaci musel na studium vydělat. Neměl totiž rodiče, kteří by mu mohli finančně vypomoci. Po bakalářském studiu tedy nastoupil do práce a našetřil si peníze na první rok v Praze s tím, že si pak v Česku už nějak s druhým rokem poradí. A to se také stalo. V Praze si našel brigádu v call centru, které se orientovalo na anglicky mluvící země. Potřebné peníze se mu tak podařilo naspořit. „Díky tomu dnes můžu radit svým studentům, jak se zachovat v případě, že si takové školné vaše rodina nemůže dovolit,” popisuje.

emmanuel asamoah 2

Češi a rasisté? Nemyslím si

S velmi rychlou orientací a začleněním do společnosti mu pomohl „buddy system”, který tehdy VŠE měla. Zahraničního studenta tak dostali na starosti dobrovolníci z řad studentů, ti je vyzvedli už na letišti a pak jim pomáhali zejména v začátcích s orientací ve škole, vzdělávacím systému, ukazovali jim krásy metropole nebo vysvětlovali společenské dění. „Bylo to výborné, opravdu jsem byl za takovou pomoc vděčný,” hodnotí Emmanuel. Jeho dostala na starosti studentka Ilona, dodnes je s ní v kontaktu skrz Facebook. „Byla mi velmi nápomocná a učinila můj pobyt velmi příjemným a pohodlným,” říká.

emmanuel asamoah 3

Praha ho uchvátila. „Praha k vám promlouvá, říká vám, jak si života užívat, ale také, jak máte brát život vážně,” zamýšlí se. On se proto na jedné straně často účastnil školních večírků a těch na koleji na Jarově, kde bydlel, na straně druhé se poctivě věnoval přednáškám a učení. Velikým překvapením pro něj tehdy bylo chování Čechů, se kterými se potkával. Před svým odjezdem totiž slýchal od známých, že jsou obyvatelé Česka rasisté, bývají velmi chladní a jsou uzavření jiným kulturám. Jeho osobní zkušenost byla ale opačná, ať už na škole jako takové nebo později v ulicích českých měst. „Skoro všechno, co o Česku lidi v Ghaně říkali, nebyla pravda,” zdůrazňuje Emmanuel. A to přesto, že češtinu neovládal. Studium bylo v angličtině, docházel na kurzy češtiny, které však na klasickou komunikaci nestačily.

Příští stanice: Zlín

Magisterský titul na VŠE získal v roce 2009. „Došlo mi ale, že bych chtěl učit. A že se pro to budu muset vrátit do Ghany.” Už od začátku studia ve své domovině ale věděl, že by rád získal i doktorát. A na tuto metu myslel i v Praze. Doktorské studium na VŠE pro něj však bylo příliš drahé. „Já jsem se ale do Česka úplně zamiloval, a tak jsem tu chtěl prostě být dál,” říká. Hledal proto možnosti na jiných univerzitách. A objevily se dvě. Tou první byl doktorát na Karlově univerzitě, kam také nastoupil. Po chvíli mu došlo, že to není ono. „Bylo tam příliš matematiky,” vysvětluje své důvody odchodu. A proto zkusil tu druhou - Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Studoval na Fakultě managementu a ekonomie. „Bylo to úplně jiné prostředí, protože jsem byl náhle v místě, kde se všichni znali. A každý tím víc pak znal mě, protože jsem byl snad jediný černý kluk široko daleko,” směje se. „Když jsem se tedy pohyboval ve městě, každý si mě všiml a lidé mě zdravili. Jednou jsem odjel na dva týdny do Ghany, a když jsem se vrátil, ptali se mě lidé v obchodech na trase, kudy jsem chodil, kde jsem byl. Báli se, že se mi něco stalo,” dodává.

emmanuel asamoah 4

Studium ve Zlíně dnes hodnotí v superlativech. I proto, že potkal skvělé lidi jak z řad profesorů, s nimiž spolupracoval, tak místních, kteří se mu podle jeho slov snažili jeho život v Česku co možná nejvíc zpříjemnit. „Často mě lidé zvali k sobě domů. Bylo to úžasné,” vzpomíná. „O Vánocích mě pak doma chtěl mít snad každý. Takže jsem měl každý rok spoustu možností, jak svátky oslavit. Často jsme také spolu cestovali všude možně po republice,” doplňuje. A byl to také Zlín, kde viděl poprvé v životě sníh. „Bylo to krásné. S kamarádem jsme vyjeli na jeden kopec, já jsem neuměl vůbec lyžovat, ale byla to i tak legrace,” vybavuje si. S většinou přátel je dodnes v kontaktu. Doktorát dokončil v roce 2012.

Volání domova

Po získání titulu měl možnost v Česku zůstat a pokračovat ve vědecké dráze. On se ale rozhodl vrátit do Ghany. „Cítil jsem, že tady můžu být více platný,” připouští dnes ve své univerzitní kanceláři. „Chtěl jsem trochu pomoct našim mladým lidem, motivovat je, protože jsem se za těch pět let naučil spoustu věcí. Mé zkušenosti v Česku nepotřebovali, ale u nás v Ghaně ano,” dodává. Za svůj úkol si vzal také měnit v Ghaně pověst, jakou Česko mezi studenty má. Ti jsou podle něj mnohdy ke studiu u nás skeptičtí kvůli xenofobním náladám, o kterých slýchají. On sám se s nimi nesetkal. „Češi jsou zpočátku odměření a opatrní. Když ti ale začnou důvěřovat, otevřou ti své domovy a můžeš skoro všechno,” myslí si.

emmanuel asamoah 1

Když z Česka odjížděl, neměl ve své vlasti nic jistého a šel do neznáma. Krátce nato ale získal místo na jedné menší vysoké škole, později přesedlal na University od Professional Studies v Accře. Pro jeho zkušenosti z něj po čase vedení univerzity udělalo šéfa Katedry podnikového řízení a v této pozici je už dva roky.

Neopakovatelná šance

Česko mu podle jeho slov změnilo život. „Pokud se ohlédnu za prostředím, odkud pocházím, jsem si jist, že kdybych nedostal tuto příležitost, nebyl bych dnes tam, kde jsem,” zdůrazňuje. „Myslím navíc, že ty mezinárodní zkušenosti jsou mou velkou výhodou.” Během studia měl totiž možnost se přímo v terénu dozvědět o fungování společností jako Škoda Auto, Toyota a dalších.

V Česku je v současné době Emmanuelův bratr, který se po jeho vzoru vydal studovat do obdobného prostředí. Žije v Brně a dokončuje doktorát v rozvojových studiích. Až studium dokončí, chce se stejně jako bratr vrátit do Ghany.

Emmanuel se z Ghany do Zlína vrátil před třemi lety na dva týdny. Pozvala ho jeho alma mater, aby přednesl několik přednášek. „Bylo to moc pěkné. Všichni byli rádi, že mě vidí. Věnovali se mi,” usmívá se. O životě v Česku přesto nepřemýšlí, velmi rád by se ale vrátil zpět. Na návštěvu. Tu plánuje příští rok, kdy místa svých nejlepších let, jak říká, ukáže svým milovaným. Je totiž ženatý a má syna a dceru.

Emmanuelův příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.