Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

 

anicka polakova big

schneiderovaBára Schneiderová
Autorka

Autorka je absolventka DIFA JAMU. Je lektorkou Storytelling CZ a dramaturgyní a autorkou rozhlasových a divadelních her. Je členkou Tichého světa, organizace, která naslouchá neslyšícím.

10
října
2018

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.

Přijít na to, že je Anička nedoslýchavá, se podařilo až díky urputnosti její maminky teprve po několika měsících, kdy byla na světě. Její první dětská lékařka totiž považovala za běžné, že miminko příliš nereaguje na žádné zvukové vjemy. Až druhá lékařka jejich podezření uvěřila a poslala je k odborníkovi. Maminka byla a je Aniččinou oporou od dětství – pečlivě se o ni starala, podporovala ji a dělala všechno pro to, aby se i přes svůj hendikep cítila dobře.

Sluchadlo Anička dostala, když jí byly 4 roky. Intenzita okolních zvuků – větru, projíždějících aut nebo metra – ji nejprve zaskočila, ale jakmile si na ně zvykla, začala si nové zvuky užívat. Najednou dobře slyšela rodiče a rozuměla pohádkám v televizi.

Posměšky i přijetí

Svého prvního školního dne se nemohla dočkat a hned se skamarádila s dalšími dívkami. Některé děti si z jejího postižení dělaly legraci a posmívaly se jí. Ostatní děti ji ale braly takovou, jaká je, a její postižení neřešily. I proto dnes slyšícím vzkazuje, aby na ty se sluchovým postižením brali ohledy. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká.

Na paní učitelku z první třídy Anička vzpomíná ráda, především na její laskavost a pozornost. Vždy, když mluvila ke třídě, stála vedle ní a mluvila nahlas a bylo-li to třeba, informaci několikrát zopakovala. Nyní je Anička na druhém stupni a i tam se setkává s ohleduplností ze strany pedagogů.

Nemáme se za co stydět

Nepříjemné zážitky se slyšícími lidmi se jí nevyhýbají, ale cítí silnou oporu v rodině, a tak se je snaží brát s nadhledem. I její sestra má sluchové postižení, takže má vedle sebe blízkého člověka, který čelí podobným strastem. Znakový jazyk zatím neumí, ale ráda by se ho naučila. Lidem, kteří se v jejím okolí vyskytnou nově, o svém postižení neříká, dokud se sami nezeptají. Svět neslyšících podle ní vystihují nejlépe tato tři slova: úsilí, soustředění a odezírání.

„Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní. A když se vám někdo posmívá nebo si z toho jakkoliv utahuje, tak se nenechte srazit dolů,” říká Anička. „Maminkám neslyšících a nedoslýchavých dětí vzkazuju, aby děti podporovaly, naučily je sebedůvěře a nebyly z toho smutné, protože to děti nepotřebují,” dodává.

Anička se hojně věnuje pohybu – gymnastice, atletice, tancování a míčovým hrám. Dříve také hrávala na flétnu. Jejím aktuálním snem je věnovat se cheerleadingu. Sama sebe vidí jako rozumnou, laskavou a cílevědomou a v dospělosti by se ráda stala psycholožkou pro děti s postižením.

Foto: Eliška Podzimková

Čtěte dále

Jako první neslyšící startoval na zimní olympiádě. Jeho vášní jsou boby

Jakub Nosek se zapsal do historie jako první neslyšící sportovec, který se zúčastnil zimních olympijských her. Na ty v korejském Pchjongčchangu se dostal se sportem, kterému se věnuje necelé čtyři roky - s bobem. O sluch přišel kvůli onemocnění meningitidou ve dvou a půl letech. Přes různé sporty se dostal k atletice, která mu přirostla natrvalo k srdci. Jakuba lákalo stále něco nového, a tak objevil boby. To byl sport, kde mohl naplno využít dovednost z atletiky - rychlost.


Bára Voráčová 14. 12. 2018

Sáhnutí na zadek, pusa nebo objetí ve fotbale. Češi upozornili na diskriminaci LGBT v Rusku, získali zlato

Sáhnutí na zadek, pusa spoluhráči nebo objetí. I takové projevy emocí bývají součástí fotbalových zápasů. Podle ruského zákona proti gay propagandě mohou hráči dostat za sáhnutí na zadek až 15 dní za mřížemi, pokutu za projevení náklonnosti nebo být deportováni za pusu spoluhráči. Česká reklamní agentura Havas Prague ve spolupráci s Amnesty International proto využila mistrovství světa ve fotbale konané v Rusku, aby na absurditu zákona upozornila. A jejich kampaň nyní získala prestižní ocenění za reklamní kreativitu Epica Awards.


Marie Škardová 13. 12. 2018

V 5 letech uprchla z Ghany, otce už nikdy neviděla. Stala se první lídryní politické strany v zemi

Osmapadesátiletá Samia Nkrumah je dcerou prvního ghanského prezidenta, myslitele a bojovníka za nezávislost afrických zemí Kwameho Nkrumaha, který byl posluchači BCC roku 2000 zvolen Afričanem milénia. I proto o něm ona sama nehovoří jako o svém otci, vždy ho jmenuje celým jménem. Samia je také první ženou v zemi, která kdy stála v čele politické strany. Říká, že to mají ženy v tamní politice těžké, přestože podle ní často mají hroší kůži. „Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás,” popisuje v rozhovoru pro HFC. Sama prožila život plný zvratů. Když jí ještě nebylo šest let, došlo v Ghaně k vojenskému převratu a ona musela s matkou a sourozenci uprchnout do Egypta, odkud matka pocházela. „ Neublíži ...

„Rasismus tě degraduje na prvoka,” říká česko-romský hudebník Holubec

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. P ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.