Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

 

anicka polakova big

schneiderovaBára Schneiderová
Autorka

Autorka je absolventka DIFA JAMU. Je lektorkou Storytelling CZ a dramaturgyní a autorkou rozhlasových a divadelních her. Je členkou Tichého světa, organizace, která naslouchá neslyšícím.

10
října
2018

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.

Přijít na to, že je Anička nedoslýchavá, se podařilo až díky urputnosti její maminky teprve po několika měsících, kdy byla na světě. Její první dětská lékařka totiž považovala za běžné, že miminko příliš nereaguje na žádné zvukové vjemy. Až druhá lékařka jejich podezření uvěřila a poslala je k odborníkovi. Maminka byla a je Aniččinou oporou od dětství – pečlivě se o ni starala, podporovala ji a dělala všechno pro to, aby se i přes svůj hendikep cítila dobře.

Sluchadlo Anička dostala, když jí byly 4 roky. Intenzita okolních zvuků – větru, projíždějících aut nebo metra – ji nejprve zaskočila, ale jakmile si na ně zvykla, začala si nové zvuky užívat. Najednou dobře slyšela rodiče a rozuměla pohádkám v televizi.

Posměšky i přijetí

Svého prvního školního dne se nemohla dočkat a hned se skamarádila s dalšími dívkami. Některé děti si z jejího postižení dělaly legraci a posmívaly se jí. Ostatní děti ji ale braly takovou, jaká je, a její postižení neřešily. I proto dnes slyšícím vzkazuje, aby na ty se sluchovým postižením brali ohledy. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká.

Na paní učitelku z první třídy Anička vzpomíná ráda, především na její laskavost a pozornost. Vždy, když mluvila ke třídě, stála vedle ní a mluvila nahlas a bylo-li to třeba, informaci několikrát zopakovala. Nyní je Anička na druhém stupni a i tam se setkává s ohleduplností ze strany pedagogů.

Nemáme se za co stydět

Nepříjemné zážitky se slyšícími lidmi se jí nevyhýbají, ale cítí silnou oporu v rodině, a tak se je snaží brát s nadhledem. I její sestra má sluchové postižení, takže má vedle sebe blízkého člověka, který čelí podobným strastem. Znakový jazyk zatím neumí, ale ráda by se ho naučila. Lidem, kteří se v jejím okolí vyskytnou nově, o svém postižení neříká, dokud se sami nezeptají. Svět neslyšících podle ní vystihují nejlépe tato tři slova: úsilí, soustředění a odezírání.

„Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní. A když se vám někdo posmívá nebo si z toho jakkoliv utahuje, tak se nenechte srazit dolů,” říká Anička. „Maminkám neslyšících a nedoslýchavých dětí vzkazuju, aby děti podporovaly, naučily je sebedůvěře a nebyly z toho smutné, protože to děti nepotřebují,” dodává.

Anička se hojně věnuje pohybu – gymnastice, atletice, tancování a míčovým hrám. Dříve také hrávala na flétnu. Jejím aktuálním snem je věnovat se cheerleadingu. Sama sebe vidí jako rozumnou, laskavou a cílevědomou a v dospělosti by se ráda stala psycholožkou pro děti s postižením.

Foto: Eliška Podzimková

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.