Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

 

anicka polakova big

schneiderovaBára Schneiderová
Autorka

Autorka je absolventka DIFA JAMU. Je lektorkou Storytelling CZ a dramaturgyní a autorkou rozhlasových a divadelních her. Je členkou Tichého světa, organizace, která naslouchá neslyšícím.

10
října
2018

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.

Přijít na to, že je Anička nedoslýchavá, se podařilo až díky urputnosti její maminky teprve po několika měsících, kdy byla na světě. Její první dětská lékařka totiž považovala za běžné, že miminko příliš nereaguje na žádné zvukové vjemy. Až druhá lékařka jejich podezření uvěřila a poslala je k odborníkovi. Maminka byla a je Aniččinou oporou od dětství – pečlivě se o ni starala, podporovala ji a dělala všechno pro to, aby se i přes svůj hendikep cítila dobře.

Sluchadlo Anička dostala, když jí byly 4 roky. Intenzita okolních zvuků – větru, projíždějících aut nebo metra – ji nejprve zaskočila, ale jakmile si na ně zvykla, začala si nové zvuky užívat. Najednou dobře slyšela rodiče a rozuměla pohádkám v televizi.

Posměšky i přijetí

Svého prvního školního dne se nemohla dočkat a hned se skamarádila s dalšími dívkami. Některé děti si z jejího postižení dělaly legraci a posmívaly se jí. Ostatní děti ji ale braly takovou, jaká je, a její postižení neřešily. I proto dnes slyšícím vzkazuje, aby na ty se sluchovým postižením brali ohledy. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká.

Na paní učitelku z první třídy Anička vzpomíná ráda, především na její laskavost a pozornost. Vždy, když mluvila ke třídě, stála vedle ní a mluvila nahlas a bylo-li to třeba, informaci několikrát zopakovala. Nyní je Anička na druhém stupni a i tam se setkává s ohleduplností ze strany pedagogů.

Nemáme se za co stydět

Nepříjemné zážitky se slyšícími lidmi se jí nevyhýbají, ale cítí silnou oporu v rodině, a tak se je snaží brát s nadhledem. I její sestra má sluchové postižení, takže má vedle sebe blízkého člověka, který čelí podobným strastem. Znakový jazyk zatím neumí, ale ráda by se ho naučila. Lidem, kteří se v jejím okolí vyskytnou nově, o svém postižení neříká, dokud se sami nezeptají. Svět neslyšících podle ní vystihují nejlépe tato tři slova: úsilí, soustředění a odezírání.

„Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní. A když se vám někdo posmívá nebo si z toho jakkoliv utahuje, tak se nenechte srazit dolů,” říká Anička. „Maminkám neslyšících a nedoslýchavých dětí vzkazuju, aby děti podporovaly, naučily je sebedůvěře a nebyly z toho smutné, protože to děti nepotřebují,” dodává.

Anička se hojně věnuje pohybu – gymnastice, atletice, tancování a míčovým hrám. Dříve také hrávala na flétnu. Jejím aktuálním snem je věnovat se cheerleadingu. Sama sebe vidí jako rozumnou, laskavou a cílevědomou a v dospělosti by se ráda stala psycholožkou pro děti s postižením.

Foto: Eliška Podzimková

Čtěte dále

Na Slovensku ho měli za výrostka, v Anglii nyní nastoupil k policii. Rozhodl se sloužit zdarma

Ladislav Demeter, kterému jeho okolí říká Laco, pochází z romské rodiny z východního Slovenska. V jeho útlém věku rodina odešla za lepším životem i rovným zacházením do Velké Británie. Zatímco se ve škole na Slovensku setkával se šikanou a byl podle svých slov považován proto, že se bránil, za „grázla”, v Anglii našel vášeň k učení. Od malička touží po práci policisty a za svým cílem jde stůj co stůj. Prošel vyšším vzděláním a nyní se chystá na jednu z pěti univerzit, které ho přijaly ke studiu kriminologie. Sen si ale už částečně splnil. Ještě během studia se pustil do intenzivní roční policejní přípravy a před pár týdny se stal policistou. Ke sboru nastoupil jako zvláštní konstábl, který se vyzna-čuje tím, že má téměř identické pravomoci jako ostatní kolegové, pracuje ale zdarma a na menší úva-zek. Přestože se totiž Laco chce věnovat práci u policie naplno, je pro něj na prvním ...

Jak se žije na východním Slovensku. Čtyři příběhy, které boří stereotypy

Slovenská republika je našemu srdci ze všech evropských států nejblíže, přeci jenom jsme byli jeden stát a jeden národ, máme společnou historii a nemáme jazykovou bariéru. Východní Slovensko je domovem velkého počtu Romů. Značná část odešla za lepším životem do zahraničí, ale i tak zde mnoho Romů zůstává, a to i přesto, že tzv. východ patří mezi nejchudší kraje Slovenska.


Stanislava Ondová 15. 2. 2019

Léčba rakoviny i zkoumání vesmíru. České vědkyně, které přispěly k rozvoji zdejší i světové vědy

Robosoutěž Českého vysokého učení technického měla v loňském roce nečekaného vítěze. Poprvé v historii zvítězil dívčí tým. Alena Gorčíková, Elisabet Truhlářová a Vu Hoang Anh vyhrály v konkurenci 97 týmů. „Ukazuje se, že neplatí stereotyp, že technika je jen pro kluky,“ uvedl pro server Novinky hlavní organizátor soutěže, Martin Hlinovský z ČVUT. Přesto však podle statistik UNESCO celosvětově pouze 28 % výzkumných a vědeckých pracovníků tvoří ženy. V České republice je pak žen ve vědě pouze 27 %. Zásadní úlohu žen ve vědeckém světě připomněl 11. února Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR v rámci něj prostřednictvím kampaně na sociálních sítích připomnělo vědkyně, které přispěly k rozvoji české i světové vědy. „V roce 2018 měly ženy na kontě množství důležitých a pro společno ...

Vystudoval v Česku, je světovým expertem na TBC. V Ghaně spoluzaložil český klub Czechslov

Sedmapadesátiletý Kennedy Kwasi Addo se narodil do rodiny kakaového farmáře. Ten velmi brzy zemřel a péče o početnější rodinu tak padla na bedra ovdovělé matky. Kennedy byl nejlepším studentem ze školy, prostředků na jeho další studium však matka příliš neměla. Lékaři působící v jeho rodné vesnici vystudovali v Rumunsku a právě oni ho přesvědčili, aby zažádal o stejné stipendium. Prošel a spolu s dalšími dvěma Ghaňany byl vyslán do Československa. Přestože vždy toužil studovat medicínu, byla mu po příjezdu do Prahy v roce 1984 přidělena veterina v Košicích. Vztahy se spolužáky byly sice podle něj skvělé a vzájemně si pomáhali, vztahy s lidmi mimo školu ale bývaly problematické, zejména na venkově. „Nebyli zvyklí vidět černochy,” líčí. „Křičeli: Bože moj! Preboha, čo je to?” reprodukuje ve slovenštině. Dodává, že to studenti z Afriky přijímali a rozuměli tomu.