Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Šikana ji přivedla k sebepoškozování, bulimii i anorexii. Zkouší restart

 

tereza becickova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

3

října
2018

Jednadvacetiletá Tereza Bečičková z jižní Moravy říká, že měla ideální rané dětství. Vše se však změnilo se základní školou, zejména pak přechodem na druhý stupeň, kde se stala terčem psychické šikany. Podle ní za ní stála jedna ze spolužaček, která postupně začala ostatní nabádat, aby Terezu ignorovali. „Takže jsem si v jeden moment uvědomila, že se se mnou nebaví celá třída. Když jsem na někoho mluvila, zdálo se, jako bych tam nebyla. Nikdo na mě nereagoval,” říká. Později se přidávalo schovávání věcí nebo jejich házení, případně blokování míst k sezení. „Jednou to vygradovalo v to, že jsem v půlce referátu, kdy se mi všichni smáli a slyšela jsem různé poznámky, utekla ze třídy.” Terezina psychika se propadala, začala trpět úzkostmi a depresemi a dušením se. Byla také hospitalizována v nemocnici, testy však nic neodhalily. „Když jsme viděli, že je opravdu zoufalá, tak jsme s manželem do školy zašli. Bylo nám řečeno, že máme nepřizpůsobivé dítě, které si může samo za to, jak se k ní děti chovají,” vzpomíná Terezina matka. Podle třídní učitelky si moc připouštěla věci, které by jiné děti přešly. Ke zlepšení došlo až s přestupem na gymnázium v jiné obci. Tam se jí líbilo, učitelé i kolektiv byli přátelští. Po pár letech ale zažila při večírku se spolužáky flashback, kdy se jí pracně zapomínané události z minulosti vrátily. A nastal zlom, který ji přivedl až na dno. Dnes věří v nový začátek.

tereza becickova small

Jaro / podzim 2018

Tereza je jedináčkem a žije stále s rodiči. Už druhým rokem studuje na vyšší odborné škole v Brně, kam z nedaleké rodné obce dojíždí, sociální práci. Tereza měla podle svých slov ideální dětství. „Byla to doba, kdy jsme běhali do večera povenku. Byly jsme skupinka dětí, které se nerozlišovaly na kluky a holky. Vydrželo nám to až do konce prvního stupně základky,” vzpomíná a doplňuje, že je za tuto životní etapu dnes velmi vděčná. Také první roky na základní škole hodnotí jako skvělé. „Nikdy jsem nebyla dítě, které se hrne do davu. Ale neměla jsem s dětmi problémy,” říká. S povděkem vzpomíná také na tehdejší třídní učitelku, která byla podle ní schopnou mediátorkou konfliktů mezi spolužáky a řešila je často hned. Ve třídě proto panovalo příjemné a bezpečné klima. „Sedlo se, vyříkalo se to, objasnilo se, navzájem jsme se omluvili a jelo se dál.” Terezu vždy bavilo tancovat, začala proto s nejlepší kamarádkou chodit do místní taneční skupiny, která se věnovala hlavně moderním tancům. „A to se mi později stalo osudným,” přiznává.

tereza becickova 1

Odstrčená

Situace se změnila po přestupu na druhý stupeň, kdy žáci přecházeli do nové školní budovy na opačné straně města a třídy se skládaly z různých navzájem neznámých kolektivů. Jedna ze spolužaček, se kterou chodila do třídy už od samého počátku, se však postupně podle Terezy začala chovat v novém kolektivu zvláštně. Spolužaččina rodina se v tu dobu rozpadla, byl přítomný alkohol i domácí násilí, a ona se tak začala potýkat s četnými problémy. Ve škole pak strhávala pozornost na sebe a ovlivňovala chování ostatních spolužáků. „Tu pozornost spolužáků si vynucovala tím, že jim vyhrožovala sebevraždami a sebepoškozováním,” vysvětluje důvody, jak se dívce podařilo třídu strhnout, s odstupem Terezina matka. Podle Terezy to celé odstartovalo tím, že dívka začala chodit spolu s ní a jejími nejlepšími kamarádkami ze třídy do taneční skupiny. Od té doby se začal vztah s kamarádkami proměňovat. Zpočátku se Tereza potýkala s jejich pro ni nepochopitelným odtahováním. „Stalo se mi třeba, že jsem přišla na trénink později, než jsme se domluvily, a holky se se mnou nebavily. Hrály nějakou hru a já hrát nemohla. Říkala jsem si, že jsem je třeba naštvala, že jsem přišla pozdě,” vybavuje si Tereza. A to se stupňovalo. „Když jsme měli jednou generálku a já přišla a chtěla si vedle nich sednout na volné sedačky, tak si tam ta holka hodila věci a řekla, že tam sedí ony a za chvíli dorazí kamarádka. Ta ale nikdy nedošla,” říká. „Bylo mi to strašně líto, rozbrečela jsem se tam z toho,” dodává.

tereza becickova 2

Tereza dodnes přesný důvod, proč k takovému jednání docházelo, nezná. S odstupem času se o celé záležitosti bavila s dalšími spolužačkami, které jí měly přiznat, že byly pod vlivem oné dívky, která jim říkala, jak se mají k Tereze chovat. A to se pak promítalo také do chování ostatních spolužáků. „Sedávala v té třídě úplně sama. Nikdo s ní nesměl komunikovat, nikdo se s ní nesměl kamarádit,” vybavuje si Terezina matka. „Dodnes to nechápu. Nikdo neměl chuť se jí postavit. A já jsem zase odmítala dělat, co mi někdo říkal,” zamýšlí se. Tím, že už v nové třídě chyběla dřívější třídní učitelka, se situace podle Terezy neřešila. „Nebyl tam nikdo, kdo by nám pomohl, abychom si to vyříkali a byl klid,” popisuje. „Takže jsem si v jeden moment uvědomila, že se se mnou nebaví celá třída. Nechápala jsem proč. Když jsem na někoho mluvila, zdálo se, jako bych tam nebyla. Nikdo na mě nereagoval. Nikdo mě neslyšel,” říká. „Postupně jsem ty lidi ztrácela, až mi zůstala jen jedna spolužačka.” Podle Terezy se pak k přehlížení přidaly různé vtípky na adresu obou dívek hodnotící jejich vzhled. „Nejhorší ale bylo to přehlížení. Ve třídě se třeba bavil hlouček lidí, a jak jsem za nimi přišla, tak se hlouček přesunul,” říká. „Pomalu jsem se jim nějak odcizila a čím víc jsem se snažila s nimi komunikovat, tím víc mě odstrkovali. Nevěděla jsem, co jsem udělala. Když jsem sebrala odvahu a zeptala se, odpověď nebyla,” dodává třesoucím se hlasem.

Úzkosti a pláč

Postupem času přibylo braní a schovávání Tereziných věcí. „Házeli si je ze strany na stranu a já běhala uprostřed. Než jsem si to vybojovala, létala další věc,” vykresluje. „Občas mi někdo strhnul židli nebo nastavil nohu, ale s fyzickou šikanou jsem se naštěstí nesetkávala.” Přiznává však, že tato forma psychického teroru způsobená zejména přehlížením pro ni byla mnohem horší. „Jednou to vygradovalo v to, že jsem v půlce referátu, kdy se mi všichni smáli a slyšela jsem různé poznámky, utekla ze třídy.”

V osmé třídě se pak objevily i zdravotní problémy. Tereze se začalo velmi špatně dýchat, v jeden moment kvůli tomu skončila v nemocnici. Testy však nic neodhalily. „Byla jsem tak vynervovaná, že to tělo reagovalo takhle.” Po návratu se pak potýkala s tím, že jí nikdo ze spolužáků nechtěl půjčit sešit, aby si doplnila probíranou látku. Spor musela nakonec vyřešit učitelka.

tereza becickova 4

Nejtěžší pro ni byly volné hodiny před odpolední výukou. „Bydlela jsem blízko školy, tak jsem se naštěstí mohla chodit domů vybrečet a donutit se vrátit na odpoledku,” říká. Přidávalo se nechutenství, stres a Tereze se při představě školy dělalo špatně. „Cítila jsem, jak to všechno černá a jak ztrácím chuť. Škola mi už nic nedávala, byla jen rostoucím stresem. Bála jsem se, co se zase stane.” Tereza posléze začala bojovat s pocity viny. Ty se jí podle jejích slov snažili vsugerovat také spolužáci. „Říkali, že si za to můžu sama, protože jsem nepřizpůsobivá a tím rozvracím kolektiv. Snažili se mi namluvit, že jsem ten agresor já,” říká. A skoro na to přistoupila, pokud by si neuvědomila, že jinde s vrstevníky problémy nikdy neměla. Jen ve třídě. „Ona se s lidmi z druhé třídy bavila. Ti ji měli rádi. Když pak byly ty problémy, tak i chtěla do té druhé třídy přestoupit. Ale protože to prý byla prospěchově horší třída, tak jsme k tomu nakonec nepřistoupili,” vysvětluje Terezina matka. Dodnes si to vyčítá.

Nepřizpůsobivá dcera

„My jsme si všímali, že se něco děje. Nechtěla do školy chodit kvůli té spolužačce. Přišla ze školy, nekomunikovala, zavřela se v pokoji. Přestala jíst,” vykresluje Terezina matka. „Když ta holka zrovna chyběla, byl ve třídě klid. Jak se vrátila, tak peklo pokračovalo,” doplňuje. Netušila však, že je situace tak vážná. „Když jsme viděli, že je opravdu zoufalá, tak jsme s manželem do školy zašli. Bylo nám řečeno, že máme nepřizpůsobivé dítě, které si může samo za to, jak se k ní děti chovají,” vzpomíná. Třídní učitelka, která byla blízkou kamarádkou rodičů dívky, která Terezu šikanovala, Tereziným rodičům sdělila, že si jejich dcera moc připouští věci, které by jiné děti neřešily. „Tím si za to prý mohla sama,” dodává.

Škola tak podle Terezy i jejích rodičů šikanu přehlížela. „A to i přesto, že jsme byli velmi problematická třída, kdy jsme museli mít i dozory učitelů přímo ve třídě,” říká Tereza. Třída měla speciální režim, protože žáci ignorovali vyučující. Tereza se tajně se situací svěřila školní psycholožce, ta však informaci proti jejímu přání měla předat třídní učitelce a podle Tereziny matky některé informace tak putovaly také ke spolužákům, kteří pak přitvrdili. Tereza tuto situaci dodnes vnímá jako podraz a podle svých slov ovlivnila její pozdější vztah k psychologům i dalším odborníkům. Měla pocit zrady.

Školní psycholožka si pak znovu pozvala Terezinu matku na konzultaci. Ta si proto myslela, že dojde k nějakému řešení. Podle jejích slov ale byla přítomná jak třídní učitelka, tak rodiče dívky, která Terezu šikanovala, a začali naopak zesměšňovat i ji. „Bylo to neuvěřitelné,” vzpomíná. „Dnes mě mrzí, že jsme celou věc nepředali České školní inspekci. Ale to, že to bylo tak hrozné a jaké to mělo na Terezčin život následky, jsme se dozvěděli až později,” přiznává.

Útěk na gympl

Po skončení devítky se Tereza rozhodla pro gymnázium. Záměrně ale nešla na ten v místě bydliště, přestože se na něj dostala. Nechtěla už být s nikým z dřívějšího školního kolektivu v kontaktu a chtěla začít od začátku. Proto začala dojíždět na jiné v okolí. „Strašně mi ta změna prostředí pomohla. Byli jsme rodinný gympl a já najednou byla v říši divů. Učitelé i spolužáci byli příjemní,” vzpomíná. „Najednou jsem se do té školy těšila, byla to úleva,” dodává. O tom, co se dělo na základní škole, se spolužáky většinou nemluvila. Chtěla tu kapitolu v sobě uzavřít. „Neřekla jsem jim, co se dělo.”

tereza becickova 3

Zlom přišel po dvou letech před Vánoci, kdy spolu šel kolektiv spolužáků na víno. Tereza sice mívala různé noční můry nebo flashbacky, kdy se jí léta na základní škole vracela, nikdy ji ale nepohltily. Nyní se však Tereze přihodilo něco, co nezažila a co spustilo sérii destruktivních kroků. „Nic si z toho nepamatuju. Podle spolužáků jsem najednou začala brečet a mluvit z cesty. Jako bych mluvila k té bývalé třídě a prosila jsem je, ať mě už nechají být,” popisuje. „To mě zlomilo. Najednou jsem se cítila špatně.” Tereza proto ještě o Vánocích kontaktovala učitelku, které důvěřovala, a ta s ní začala její nedobrý psychický stav řešit. Doporučila jí návštěvu psychologa, to však dívka odmítala, neměla k nim kvůli zážitku ze základní školy důvěru. Psychické obtíže se ale stupňovaly a Tereza došla k rozhodnutí, že by si přála zemřít. „Napsala jsem téhle učitelce, že druhý den do školy nepřijdu, že nemůžu dál.” Pomocí SMSek Terezu přesvědčila, aby do školy přeci jen dorazila a vše zevrubně probraly. A povedlo se. „Sesypala jsem se jí tam. Domluvily jsme se, že dojedu rovnou do Brna do krizového centra,“ vypráví. Blízká učitelka Terezu po celou dobu doprovázela. Tereza věřila, že to zvládne, po pár týdnech paniky, úzkostí a myšlenek na sebevraždu psychologa skutečně vyhledala. A po různých neúspěšných pokusech našla psycholožku, která jí je průvodkyní dodnes.

Sebenenávist

Tereza si k sobě v průběhu let postupně podle psycholožky vytvořila sebenenávist, obviňovala sebe samu z nastalé situace. „Otočila jsem tu zlobu sama proti sobě a začala jsem se ničit,” vysvětluje. K sebepoškozování měla Tereza sklony už v šesté třídě na základní škole, kdy mělo odvádět pozornost od skutečné bolesti, kterou prožívala. To se stupňovalo a vrátilo se do hry znovu nyní, při zhoršení jejího stavu na gymnáziu.

tereza becickova 5

Na začátku čtvrťáku, po letních prázdninách, tedy půl roku po osudovém flashbacku, se Terezin stav opět zhoršil a ona i přes své opakované odmítání nakonec přistoupila na užívání léků. Nevhodně zvolená medikace však její pocity zhoršila a Tereza začala mít výrazné sebevražedné tendence, ve velkém se rozjelo také její sebepoškozování, kdy se nejčastěji řezala na rukou. Začala také experimentovat s léky, nadužívala je, kombinovala je s alkoholem. „Nechtěla jsem se vzbudit. Řekla jsem si, že končím,” říká. „Naplánovala jsem si proto datum své smrti.” Protože se potřebovala svěřit, kontaktovala týden před plánovanou smrtí linku důvěry. „Domluvili jsme se, že budeme v kontaktu a budou se mnou bojovat, abych to za ten týden neudělala,” vybavuje si. Rozhodla se také ještě zajít za svou psycholožkou, která ji přesvědčila, aby se nechala hospitalizovat na brněnské psychiatrii v Bohunicích. A Tereza souhlasila. Její rodiče do té chvíle o tom, že je situace tak moc vážná, netušili. „Až tehdy jsme se dozvěděli, že se to vrátilo. A zástupkyně přiznala, že nám ani neříkali, že jim tam už dříve odpadla a vezli ji na ten krizák do Brna,” svěřuje se Terezina matka.

tereza becickova 6

Na psychiatrii Tereza zůstala několik měsíců. I nadále měla problémy s úzkostí i sebepoškozováním, střádala si léky, kterými se pak snažila předávkovat. „Zachránilo mě to, že mi v nemocnici říkali, že bych měla myslet na studium a měla bych ho dokončit.” To bylo pro ni nakonec největší motivací, proč i po propuštění z psychiatrie sebevraždu nespáchala. Přestože to bylo těžké, k maturitě nakonec došla a složila ji.

Nekonečné zvracení

Se sebepoškozováním ze sebenenávisti se Tereza ale potýkala nadále. Už v nemocnici si vybudovala jeho novou formu, protože jí všechno, čím by si mohla ublížit, lékaři vzali. „Začala jsem se trestat jídlem.” Tou formou byla bulimie. K tomu se přidala touha po dokonalé postavě. „Došlo mi, že ať sním cokoliv a vyzvracím to, budu pořád pěkně hubená,” vysvětluje. A tak se dostala do bludného kruhu poruchy příjmu potravy. Záhy to prasklo doma, i přes tlak rodičů tomu už ale nedokázala zabránit. „Spadla jsem na dno, kdy jsem se přejídala a zvracela jídlo i desetkrát za den. Už jsem snad ani nedělala nic jiného. Spadla jsem velmi rychle z 58 na 47 kilo.” Terezina podoba se samozřejmě změnila, začali si toho všímat i spolužáci na vyšší odborné škole, kam začala chodit.

tereza becickova 7

Její zdravotní stav se začal rapidně horšit, kontaktovala proto brněnskou organizaci Anabell, která lidem s poruchou příjmu potravy pomáhá. „Už jsem byla ve fázi, kdy jsem hledala i drastické metody, jak ze sebe to jídlo dostat. Měla jsem úplně oteklý krk, dorýpané dásně, zkažené zuby,” popisuje důvody, proč o pomoc odborníky požádala. Pak ale přišel další zlom. „Jednoho večera jsme si chtěly s kamarádkou u nás na bytě udělat menší oslavu. Zvrtlo se to, nic si nepamatuju. Jen tma. Vzbudila jsem se až v nemocnici na přístrojích na ARO,” snaží se rozpomenout Tereza. „Bylo mi řečeno, že mi selhalo tělo a měla jsem zástavu. Kdyby tam nebyla kamarádka, tak už tu nejsem. Zachránila mě,” dodává.

tereza becickova 9

39 kilo

Po další hospitalizaci v nemocnici vloni v listopadu a následném odvozu do léčebny v Černovicích už jí bylo lékaři znemožněno zvracet, byla pod konstantním dohledem, a tak Tereza přestala jíst úplně. Dostala se tak postupně od bulimie k anorexii. „Přišla jsem si úplně odporná a hnusná. A tak jsem měla potřebu ještě víc hubnout,” říká.

tereza becickova 8

V květnu měla Tereza pouhých 39 kilo, začal se jí propadat obličej, nemohla spát, měla zimnici. „Věděla jsem jen, že nechci zemřít doma, a tak jsem se nechala opět hospitalizovat,” říká. A tam náhle došla k přesvědčení sebe sama, že ten problém skutečně má a chce to zvrátit. „Došlo mi, že to je vlastně k ničemu. K čemu mi bylo, že mám dětskou velikost, ale zruinovala jsem si celý život a všechno ztratila?” Ale nešlo to. „Nedostala jsem do sebe ani vodu a pořád jsem hubla.” Podepsala proto revers, odešla a z vlastního odhodlání začala postupně jíst a docházet k nutriční poradkyni. Dokončila první ročník na vyšší odborné škole a našla novou chuť do života. Velmi rychle se dostala na svou běžnou váhu. „Začala jsem se posunovat zpátky. Ale i s tím rozdílem, že jsem o tom začala mluvit s přáteli a byla jsem překvapená, že si toho cení,” popisuje. „Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu mít 50 kilo, ale že budu taková, jaká jsem, a budu maximálně zdravě cvičit,” dodává.

tereza becickova 10

Tereza dnes stále osciluje na hraně, psychiatři jí nedávno diagnostikovali znaky hraniční poruchy osobnosti. Dnes ale neskrývá odhodlání svůj život změnit a ráda by díky tomu, že bude o svém příběhu mluvit, motivovala další dívky v obdobné situaci. Založila si také instagramový účet, na kterém pravidelně přináší fotografie svého zdravého jídelníčku. A komunikuje skrz něj také s těmi, kteří s ní sdílejí její úděl. A rady, které dívkám poskytuje, pomáhají i jí samotné. „Vždycky je strašně šťastná, když se jí podaří nějakou dívku přesvědčit a zachránit jí tak v podstatě život,” usmívá se její matka.

Tereza by ráda po dokončení vyšší odborné školy pokračovala na vysněnou psychologii a zapojila se do odborné pomoci lidem s podobným osudem. „Moc jí držím palce, aby se jí to splnilo. Touží po tom už od dětství,” zmiňuje její matka.

tereza becickova 12

„Bude to znít divně, ale dnes jsem za ty zkušenosti ráda, protože jsem díky tomu poznala skvělé lidi, například kolem organizace Anabell, a ti jsou pro mě obrovská motivace,” říká. „I když to pořád hrozně bolí a pořád se to vrací, vím, že stojí za to žít,” uzavírá.

Foto: Archiv Terezy Bečičkové

Čtěte dále

Jsme Česko

„Jsme Česko,” říká více než padesátka obyvatel České republiky rozličného původu, náboženského vyznání, orientace i sociálních skupin. A to ve společné kampani vládního projektu HateFree Culture a Multikulturního centra Praha. Činí tak u příležitosti 30. výročí demokracie v Česku a odkazují se ke státním symbolům, zejména pak k barvám české vlajky, tedy trikoloře. Stužka s trikolorou byla i jedním ze symbolů Sametové revoluce.


HateFree Culture 11. 11. 2019

Otevřená snídaně už v neděli 24. listopadu v Praze!

V neděli 24. listopadu od 9:30 proběhne v pražském Studiu Alta další Otevřená snídaně. Přijďte se seznámit, potkat staré přátele a začít den příjemným posezením nad čajem a kávou s lidmi nejrůznějšího původu i náboženského vyznání. Připravte své oblíbené jídlo a ochutnejte delikatesy ostatních.


HateFree Culture 11. 11. 2019

„Před lety jsem vás vozila autem, dnes vozíte vy mne.” Desítky seniorů napsaly dopis vnoučeti

Téměř šedesátka seniorů starších šedesáti let napříč Českem napsala svým vnoučatům. Cílem bylo zjistit, jaký vzkaz by senioři rádi předali nové generaci. Aktivita probíhala pod patronací seniorské organizace SenSen zastřešující 40 tisíc členů v seniorských klubech napříč ČR. Nejmladšímu ze seniorů bylo šedesát let, nejstaršímu šestadevadesát. Většinu z nich tvořily ženy a jen pět účastníků a účastnic nemělo vlastní rodinu a dopisy tak psali obecně mladé generaci. „Pracujeme se starými lidmi. A důvodem, proč jsme s dopisy začali, je z psychologického hlediska jejich potřeba udělat na konci života nějaké resumé. Esence jeho existence se pak objevuje v tom dopise,” uvedla iniciátorka projektu Urszula Tokarska z Polska.


 

Lukáš Houdek 6. 11. 2019

Vyměnila novinařinu za řešení problémů na Luníku IX. „Romská chudoba je stejná jako každá jiná.“

Jarmila Vaňová, novinářka, která vyměnila žurnalistiku a tvorbu televizního národnostního pořadu za terénní sociální práci na nechvalně známém slovenském sídlišti Luník IX, svého rozhodnutí zpětně nelituje. Sama říká, že nešlo nedělat sociální žurnalistiku, když se každodenně setkávala s lidmi, kteří se nacházeli v zoufalé situaci a sami nevěřili, že se dá v jejich životě cokoliv změnit.


Rena Horváthová 4. 11. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.