Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Být Ukrajincem tu není lehké,” říká v Česku žijící Svitlana. Studuje ČVUT a doučuje děti

 

svitlana meta big

hatefreeHateFree Culture
Autor

Článek redakce HateFree Culture

14
září
2018

Dvaatřicetiletá Svitlana z Ukrajiny do Česka přišla před pěti lety za studii. A do Prahy se zamilovala. Dnes je doktorandkou a asistentkou na Fakultě biomedicínského inženýrství na ČVUT v Praze. Podle ní jsou Češi velmi slušní a ochotní. Na druhou stranu se potýká s předsudky kvůli svému přízvuku. „Být tady Ukrajincem je těžké. Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají,” domnívá se. „Ale myslím, že to je všude,” doplňuje. Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice Nové školy, kdy v knihovně doučuje děti. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu. Dle ní je to právě dobrovolnictví, které jí umožňuje navazovat cenné vztahy s místními. „Připadám si totiž trochu odstrčená.” Uvádí, že třetina dětí, které za ní do knihovny docházejí, pomoc se školou nepotřebuje. Chodí za ní kvůli nudě i potřebě popovídání si s dospělým člověkem, sdílení. A i to ji moc těší. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Svitlana dnes mluví obstojně česky. Naučit se češtinu pro ni bylo snadnější než například u angličtiny. V obou případech se totiž jedná o slovanské jazyky. Mají tedy podobná slova i gramatiku. Může ale nastat také nedorozumění, kdy některá slova znamenají v druhém jazyce něco úplně jiného. „Moje mamka má ráda, když někdo říká ‚čerstvý voňavý chleba’, protože ukrajinsky to znamená 'starý smradlavý chleba'. A takových příkladů je hrozně moc,” směje se.

svitlana meta 1

„Lidé v Česku jsou strašně slušní. Překvapí mě například, když jdu po nějaké cestičce a lidé ustoupí a omluví se, že mi zavazeli,” zmiňuje Svitlana, co se jí na Češích líbí. „Naopak se mi nelíbí, že si Češi pořád stěžují a pomlouvají jeden druhého,” dodává. Všímá si však také předsudků, které někteří lidé v Česku vůči jejím krajanům mají. „Myslím, že se v každé zemi k cizincům chovají jinak,” přemítá. „Když začnu mluvit, tak se každý otočí. Protože mluvím s přízvukem, tak se chce každý podívat, kdo to je,” směje se. Dodává však, že být Ukrajincem v Česku je těžké. „Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají. Ale myslím, že to je všude,” dodává posmutněle.

svitlana meta 2

Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice v knihovně. „Prostě mě napadlo, že chci,” říká rázně. „Je to takový můj rozmar. Je to stejné, jako když si chci koupit kabelku, chci červenou a nevím proč. Prostě ji chci. S dobrovolnictvím to mám stejně.“ Na Ukrajině se ale Svitlana dobrovolnictví nevěnovala. Ve skutečnosti to spíše vypadalo, jako by tam dobrovolnictví vůbec neexistovalo, nemá totiž dostatečnou vizibilitu. K dobrovolnictví si našla cestu až v Česku, kde nejdříve působila v rodinném centru MUM a následně se dostala k programu Nové školy. V knihovnách v rámci aktivit této obecně prospěšné společnosti doučuje děti. „Přijdou s nějakým problémem nebo otázkou, které nerozumí, a my se jim to snažíme jako kamarádi nebo sourozenci vysvětlit,” popisuje svou práci. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu.

svitlana 3

Na dobrovolnictví se lidé podle ní dívají nedůvěřivě. Nedokáží podle jejích slov často pochopit, že někdo něco dělá v životě zadarmo. Nezištně. „Já ten život beru jako kolotoč. Všechno, co na něj naložíme, se nám vrátí,” říká. Dobrovolnictví jí osobně navíc dává díky komunikaci s různými lidmi pocit propojenosti s okolím. „Připadám si tu totiž odstrčená,” přiznává.

Třetina dětí, kteří za Svitlanou v knihovně chodí, ale doučovat nepotřebují. Jen se nudí nebo touží po kontaktu s druhými. „Chtějí si promluvit, ukázat fotky, mít prostě kontakt s dospělým,” popisuje. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Video i příběh přinesla META o.p.s. v rámci kampaně Sedm statečných.

Foto: META

Čtěte dále

Kontroverzní školou v Květušíně prošlo až 300 romských dětí. Rodinám je odebírali také násilím

V roce 1950 vznikla v Květušíně v jižních Čechách Škola Míru, kterou do jejího konce v roce 1960 prošlo 200 - 300 romských dětí. Byla založena pro děti romských rodin přesídlených za prací v tamním vojenském prostoru z po válce zdevastovaných osad na Slovensku. Vedl ji mladý pedagog Miroslav Dědič, který dokázal děti, jež nebyly dosud zvyklé chodit do školy, zaujmout a přimět k učení. „Když viděl, že se přestávají soustředit, vytáhl míč, hrál na housle. Prokládal výuku různými aktivitami a ty děti pak dělaly dost velké pokroky,” vysvětluje romistka Barbora Šebová.


Lukáš Houdek 24. 1. 2019

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.