Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Být Ukrajincem tu není lehké,” říká v Česku žijící Svitlana. Studuje ČVUT a doučuje děti

 

svitlana meta big

hatefreeHateFree Culture
Autor

Článek redakce HateFree Culture

14
září
2018

Dvaatřicetiletá Svitlana z Ukrajiny do Česka přišla před pěti lety za studii. A do Prahy se zamilovala. Dnes je doktorandkou a asistentkou na Fakultě biomedicínského inženýrství na ČVUT v Praze. Podle ní jsou Češi velmi slušní a ochotní. Na druhou stranu se potýká s předsudky kvůli svému přízvuku. „Být tady Ukrajincem je těžké. Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají,” domnívá se. „Ale myslím, že to je všude,” doplňuje. Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice Nové školy, kdy v knihovně doučuje děti. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu. Dle ní je to právě dobrovolnictví, které jí umožňuje navazovat cenné vztahy s místními. „Připadám si totiž trochu odstrčená.” Uvádí, že třetina dětí, které za ní do knihovny docházejí, pomoc se školou nepotřebuje. Chodí za ní kvůli nudě i potřebě popovídání si s dospělým člověkem, sdílení. A i to ji moc těší. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Svitlana dnes mluví obstojně česky. Naučit se češtinu pro ni bylo snadnější než například u angličtiny. V obou případech se totiž jedná o slovanské jazyky. Mají tedy podobná slova i gramatiku. Může ale nastat také nedorozumění, kdy některá slova znamenají v druhém jazyce něco úplně jiného. „Moje mamka má ráda, když někdo říká ‚čerstvý voňavý chleba’, protože ukrajinsky to znamená 'starý smradlavý chleba'. A takových příkladů je hrozně moc,” směje se.

svitlana meta 1

„Lidé v Česku jsou strašně slušní. Překvapí mě například, když jdu po nějaké cestičce a lidé ustoupí a omluví se, že mi zavazeli,” zmiňuje Svitlana, co se jí na Češích líbí. „Naopak se mi nelíbí, že si Češi pořád stěžují a pomlouvají jeden druhého,” dodává. Všímá si však také předsudků, které někteří lidé v Česku vůči jejím krajanům mají. „Myslím, že se v každé zemi k cizincům chovají jinak,” přemítá. „Když začnu mluvit, tak se každý otočí. Protože mluvím s přízvukem, tak se chce každý podívat, kdo to je,” směje se. Dodává však, že být Ukrajincem v Česku je těžké. „Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají. Ale myslím, že to je všude,” dodává posmutněle.

svitlana meta 2

Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice v knihovně. „Prostě mě napadlo, že chci,” říká rázně. „Je to takový můj rozmar. Je to stejné, jako když si chci koupit kabelku, chci červenou a nevím proč. Prostě ji chci. S dobrovolnictvím to mám stejně.“ Na Ukrajině se ale Svitlana dobrovolnictví nevěnovala. Ve skutečnosti to spíše vypadalo, jako by tam dobrovolnictví vůbec neexistovalo, nemá totiž dostatečnou vizibilitu. K dobrovolnictví si našla cestu až v Česku, kde nejdříve působila v rodinném centru MUM a následně se dostala k programu Nové školy. V knihovnách v rámci aktivit této obecně prospěšné společnosti doučuje děti. „Přijdou s nějakým problémem nebo otázkou, které nerozumí, a my se jim to snažíme jako kamarádi nebo sourozenci vysvětlit,” popisuje svou práci. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu.

svitlana 3

Na dobrovolnictví se lidé podle ní dívají nedůvěřivě. Nedokáží podle jejích slov často pochopit, že někdo něco dělá v životě zadarmo. Nezištně. „Já ten život beru jako kolotoč. Všechno, co na něj naložíme, se nám vrátí,” říká. Dobrovolnictví jí osobně navíc dává díky komunikaci s různými lidmi pocit propojenosti s okolím. „Připadám si tu totiž odstrčená,” přiznává.

Třetina dětí, kteří za Svitlanou v knihovně chodí, ale doučovat nepotřebují. Jen se nudí nebo touží po kontaktu s druhými. „Chtějí si promluvit, ukázat fotky, mít prostě kontakt s dospělým,” popisuje. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Video i příběh přinesla META o.p.s. v rámci kampaně Sedm statečných.

Foto: META

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.