Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Být Ukrajincem tu není lehké,” říká v Česku žijící Svitlana. Studuje ČVUT a doučuje děti

 

svitlana meta big

hatefreeHateFree Culture
Autor

Článek redakce HateFree Culture

14
září
2018

Dvaatřicetiletá Svitlana z Ukrajiny do Česka přišla před pěti lety za studii. A do Prahy se zamilovala. Dnes je doktorandkou a asistentkou na Fakultě biomedicínského inženýrství na ČVUT v Praze. Podle ní jsou Češi velmi slušní a ochotní. Na druhou stranu se potýká s předsudky kvůli svému přízvuku. „Být tady Ukrajincem je těžké. Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají,” domnívá se. „Ale myslím, že to je všude,” doplňuje. Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice Nové školy, kdy v knihovně doučuje děti. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu. Dle ní je to právě dobrovolnictví, které jí umožňuje navazovat cenné vztahy s místními. „Připadám si totiž trochu odstrčená.” Uvádí, že třetina dětí, které za ní do knihovny docházejí, pomoc se školou nepotřebuje. Chodí za ní kvůli nudě i potřebě popovídání si s dospělým člověkem, sdílení. A i to ji moc těší. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Svitlana dnes mluví obstojně česky. Naučit se češtinu pro ni bylo snadnější než například u angličtiny. V obou případech se totiž jedná o slovanské jazyky. Mají tedy podobná slova i gramatiku. Může ale nastat také nedorozumění, kdy některá slova znamenají v druhém jazyce něco úplně jiného. „Moje mamka má ráda, když někdo říká ‚čerstvý voňavý chleba’, protože ukrajinsky to znamená 'starý smradlavý chleba'. A takových příkladů je hrozně moc,” směje se.

svitlana meta 1

„Lidé v Česku jsou strašně slušní. Překvapí mě například, když jdu po nějaké cestičce a lidé ustoupí a omluví se, že mi zavazeli,” zmiňuje Svitlana, co se jí na Češích líbí. „Naopak se mi nelíbí, že si Češi pořád stěžují a pomlouvají jeden druhého,” dodává. Všímá si však také předsudků, které někteří lidé v Česku vůči jejím krajanům mají. „Myslím, že se v každé zemi k cizincům chovají jinak,” přemítá. „Když začnu mluvit, tak se každý otočí. Protože mluvím s přízvukem, tak se chce každý podívat, kdo to je,” směje se. Dodává však, že být Ukrajincem v Česku je těžké. „Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají. Ale myslím, že to je všude,” dodává posmutněle.

svitlana meta 2

Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice v knihovně. „Prostě mě napadlo, že chci,” říká rázně. „Je to takový můj rozmar. Je to stejné, jako když si chci koupit kabelku, chci červenou a nevím proč. Prostě ji chci. S dobrovolnictvím to mám stejně.“ Na Ukrajině se ale Svitlana dobrovolnictví nevěnovala. Ve skutečnosti to spíše vypadalo, jako by tam dobrovolnictví vůbec neexistovalo, nemá totiž dostatečnou vizibilitu. K dobrovolnictví si našla cestu až v Česku, kde nejdříve působila v rodinném centru MUM a následně se dostala k programu Nové školy. V knihovnách v rámci aktivit této obecně prospěšné společnosti doučuje děti. „Přijdou s nějakým problémem nebo otázkou, které nerozumí, a my se jim to snažíme jako kamarádi nebo sourozenci vysvětlit,” popisuje svou práci. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu.

svitlana 3

Na dobrovolnictví se lidé podle ní dívají nedůvěřivě. Nedokáží podle jejích slov často pochopit, že někdo něco dělá v životě zadarmo. Nezištně. „Já ten život beru jako kolotoč. Všechno, co na něj naložíme, se nám vrátí,” říká. Dobrovolnictví jí osobně navíc dává díky komunikaci s různými lidmi pocit propojenosti s okolím. „Připadám si tu totiž odstrčená,” přiznává.

Třetina dětí, kteří za Svitlanou v knihovně chodí, ale doučovat nepotřebují. Jen se nudí nebo touží po kontaktu s druhými. „Chtějí si promluvit, ukázat fotky, mít prostě kontakt s dospělým,” popisuje. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Video i příběh přinesla META o.p.s. v rámci kampaně Sedm statečných.

Foto: META

Čtěte dále

„Cestu k nenávisti otevírá lhostejnost a sobectví,” říká místostarosta brněnského Sokola

Česká republika má letos za sebou šestnáctý všesokolský slet, který připomněl 100 let od vzniku Československa, a účastnilo se jej 15 tisíc cvičenců. Michal Doležel je jedním z nich. Sokol podle něj nehraje jen roli sportovní a tělovýchovnou, ale i společenskou při budování demokracie a ochrany svobody. „Sokol je jedním z těch spolků, který pro svobodu, demokracii a vůbec vytvoření české samostatnosti sehrál klíčovou roli,“ tvrdí Doležel. Proč se podle něj Sokolové stavěli totalitám i za cenu nejvyšších obětí? „Filozofie Sokola byla takto od počátku koncipována, mělo se z něj stát celonárodní hnutí s cílem demokratizovat českou společnost, nemělo jít jen o aktivní trávení volného času nebo dokonalé tělo,“ vypráví Doležel. „Mnozí Sokolové tu filozofii vnímali jako životní program a byli ochotni položit svůj život v době, kdy se jejich země ocitla v kontrastu s nějakou totalitní ideologií ...

Albínský chlapec zemřel v bolestech a v opuštění. Pojmenují po něm cenu

Samuel Njogma pocházel z rodiny zemědělců z vesničky na severu Ghany. Skalní fanoušek fotbalového klubu Chelsea vystudoval obchodní střední školu a toužil pomáhat druhým. Chtěl se stát zdravotním bratrem. Před čtyřmi lety se však u něj projevila rakovina kůže. Od narození žil s albinismem, kvůli velké stigmatizaci a neinformovanosti nevěděl, jak se chránit. A tak odmalička pomáhal rodičům na ostrém slunci na poli, následky se později dostavily. Albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo ho objevil před rokem, kdy byl už ve velmi vážném stavu. „Na hlavě se mu rozvinula rakovina, na čele měl velký nádor a tváře samou ránu. Bolest, kterou zažíval, byla nesnesitelná,” vzpomíná. Samuelovi podle jeho slov následkem rakoviny chyběla větší část hlavy a rána byla otevřená. „Rozhodl jsem se, že udělám vše pro to, abych mu pomohl.” 


Lukáš Houd ...

„Maminko, raději se posaďte.” Ivana o umírání své 12leté dcery Martinky. Doma, v kruhu rodinném

Martina Školudíková by letos v půlce září oslavila 25. narozeniny. Ve 12 letech se u ní však projevil kostní nádor - osteosarkom. Martinka s nemocí bojovala několik let, nakonec však její síly nestačily. Díky neutuchající snaze své matky, která dceru do poslední chvíle podporovala, zemřela bez bolestí v kruhu rodiny. Jak se cítí rodič, kterému umírá dítě? A jak rodině pomohla služba mobilního hospice Nadačního fondu Klíček (www.klicek.org)? To ve svém autentickém textu popsala matka Ivana Školudíková.


Ivana Školudíková 15. 11. 2018

„Bude nejčistší to tam vystřílet.” Přelomové rozhodnutí soudu: První odsouzený v ČR za výhrůžky neziskovce

„Asi bude nejčistší to tam vystřílet, asi si pustím nějaké lahodné video s panem Breivikem. - Je to ta smradlavá kunda Kalibová. - Snad začne válka a ty svině budeme beztrestně mrzačit. - Zde pak zveřejním jeho jméno a fotku a nakonec ho zastřelím, přejedu autem a hodím to do septiku.” To jsou některé z výhrůžek a urážek, kterým čelily zaměstnankyně organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem činů z nenávisti. Ta včera uspěla poměrně přelomovým, zatím nepravomocným, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6. Byl jím za výhrůžky smrtí a napadení zatím nepravomocně odsouzen muž, který organizaci a jejím zaměstnankyním opakovaně vyhrožoval od srpna loňského roku. Rozhodnutí je v českém kontextu mimořádné. Poprvé je v ČR odsouzen někdo za útoky na ochránce lidských práv coby trestný čin z nenávisti. Pachatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč. Obžalovaný, státní zástupkyně i ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.