Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Být Ukrajincem tu není lehké,” říká v Česku žijící Svitlana. Studuje ČVUT a doučuje děti

 

svitlana meta big

hatefreeHateFree Culture
Autor

Článek redakce HateFree Culture

14
září
2018

Dvaatřicetiletá Svitlana z Ukrajiny do Česka přišla před pěti lety za studii. A do Prahy se zamilovala. Dnes je doktorandkou a asistentkou na Fakultě biomedicínského inženýrství na ČVUT v Praze. Podle ní jsou Češi velmi slušní a ochotní. Na druhou stranu se potýká s předsudky kvůli svému přízvuku. „Být tady Ukrajincem je těžké. Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají,” domnívá se. „Ale myslím, že to je všude,” doplňuje. Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice Nové školy, kdy v knihovně doučuje děti. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu. Dle ní je to právě dobrovolnictví, které jí umožňuje navazovat cenné vztahy s místními. „Připadám si totiž trochu odstrčená.” Uvádí, že třetina dětí, které za ní do knihovny docházejí, pomoc se školou nepotřebuje. Chodí za ní kvůli nudě i potřebě popovídání si s dospělým člověkem, sdílení. A i to ji moc těší. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Svitlana dnes mluví obstojně česky. Naučit se češtinu pro ni bylo snadnější než například u angličtiny. V obou případech se totiž jedná o slovanské jazyky. Mají tedy podobná slova i gramatiku. Může ale nastat také nedorozumění, kdy některá slova znamenají v druhém jazyce něco úplně jiného. „Moje mamka má ráda, když někdo říká ‚čerstvý voňavý chleba’, protože ukrajinsky to znamená 'starý smradlavý chleba'. A takových příkladů je hrozně moc,” směje se.

svitlana meta 1

„Lidé v Česku jsou strašně slušní. Překvapí mě například, když jdu po nějaké cestičce a lidé ustoupí a omluví se, že mi zavazeli,” zmiňuje Svitlana, co se jí na Češích líbí. „Naopak se mi nelíbí, že si Češi pořád stěžují a pomlouvají jeden druhého,” dodává. Všímá si však také předsudků, které někteří lidé v Česku vůči jejím krajanům mají. „Myslím, že se v každé zemi k cizincům chovají jinak,” přemítá. „Když začnu mluvit, tak se každý otočí. Protože mluvím s přízvukem, tak se chce každý podívat, kdo to je,” směje se. Dodává však, že být Ukrajincem v Česku je těžké. „Každý na Ukrajince nadává. Moc je tu rádi nemají. Ale myslím, že to je všude,” dodává posmutněle.

svitlana meta 2

Už nějakou dobu působí jako dobrovolnice v knihovně. „Prostě mě napadlo, že chci,” říká rázně. „Je to takový můj rozmar. Je to stejné, jako když si chci koupit kabelku, chci červenou a nevím proč. Prostě ji chci. S dobrovolnictvím to mám stejně.“ Na Ukrajině se ale Svitlana dobrovolnictví nevěnovala. Ve skutečnosti to spíše vypadalo, jako by tam dobrovolnictví vůbec neexistovalo, nemá totiž dostatečnou vizibilitu. K dobrovolnictví si našla cestu až v Česku, kde nejdříve působila v rodinném centru MUM a následně se dostala k programu Nové školy. V knihovnách v rámci aktivit této obecně prospěšné společnosti doučuje děti. „Přijdou s nějakým problémem nebo otázkou, které nerozumí, a my se jim to snažíme jako kamarádi nebo sourozenci vysvětlit,” popisuje svou práci. „Já v tom mám velkou výhodu, protože mluvím špatně česky, a tak to vysvětluju strašně jednoduše. Takže tomu děti rozumí trochu líp,” dává se do smíchu.

svitlana 3

Na dobrovolnictví se lidé podle ní dívají nedůvěřivě. Nedokáží podle jejích slov často pochopit, že někdo něco dělá v životě zadarmo. Nezištně. „Já ten život beru jako kolotoč. Všechno, co na něj naložíme, se nám vrátí,” říká. Dobrovolnictví jí osobně navíc dává díky komunikaci s různými lidmi pocit propojenosti s okolím. „Připadám si tu totiž odstrčená,” přiznává.

Třetina dětí, kteří za Svitlanou v knihovně chodí, ale doučovat nepotřebují. Jen se nudí nebo touží po kontaktu s druhými. „Chtějí si promluvit, ukázat fotky, mít prostě kontakt s dospělým,” popisuje. „Je moc příjemné cítit, že si vás někdo váží,” uzavírá.

Video i příběh přinesla META o.p.s. v rámci kampaně Sedm statečných.

Foto: META

Čtěte dále

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Respekt je sexy! Vzniká síť podniků, které vyškolí zaměstnance v řešení sexuálního obtěžování

„Jednou se mi stalo, že jsme s holkama šly do klubu a potkala jsem tam jednoho pána, který, aniž by řekl jediné slovo nebo pozdravil, za mnou přišel a začal mi nejdřív sahat na zadek a potom mezi nohy. Když jsem mu řekla, ať přestane, tak se tomu akorát smál a furt pokračoval dál. A když jsme pak odcházela, tak mě celou dobu sledoval, až mě mezi lidmi ztratil a už mě nenašel,” popisuje ve videu organizace Konsent Angela. Její zkušenost sdílí i další návštěvníci klubů, barů a festivalů. V prostředí, kde je hodně lidí často i pod vlivem alkoholu či drog, hraje hlasitá hudba a je ztlumené osvětlení, dochází k sexuálnímu obtěžování. To může mít podobu nechtěných doteků, dotěrného chování či nucení. Zakladatelky organizace Konsent, která chce předcházet sexuálnímu násilí, však nesouhlasí s tím, že by návštěvníci měli kvůli sexuálnímu obtěžování z barů a klubů odcháze ...

Dát nezaměstnaným i trestaným šanci pracovat a ušetřit obecní peníze. Děčín ví, jak na to

Ušetřit peníze městskému rozpočtu a efektivně řešit problémy s dlouhodobou nezaměstnaností v obci. Dva z hlavních důvodů, proč se Děčín odhodlal pro inovativní přístup. Do svého Střediska městských služeb, které se zaměřuje především na úpravu a úklid veřejných prostranství, začal nabírat mezi zaměstnance desítky lidí, kteří jsou v evidenci úřadu práce již delší dobu nebo za sebou mají trestní minulost. Po dobu jednoho roku mají pracovníci možnost získat potřebnou praxi, osvojit si pracovní morálku i získat důležité reference pro svou další pracovní dráhu. Se střediskem dnes totiž spolupracuje už několik soukromých firem, které tyto pracovníky přebírají. A spolupráci si chválí.


Lukáš Houdek 17. 4. 2019

„Jsem strašně smutný,“ opakuje dokola jeden z albínských sourozenců. Děsí je samota, opovržení i násilí

Na okrajovém autobusovém nádraží Madina v ghanském hlavním městě Accra nasedám spolu s albínským sociálním pracovníkem Kwamem do oprýskaného mikrobusu. Široká drncající silnice se postupně zužuje a po více než hodině nám vozidlo zastavuje u prašné cesty v rozlezlé východoghanské obci Akropong. Tam sídlí krajské školské ředitelství, zrovna tak je místo domovem speciální školy pro nevidomé žáky. Už z dálky je slyšet dětský křik a smích. Protože je doba obědu, prokládá je místy i mlácení lžic o plechové talíře. My usedáme v kanceláři ředitele školy, který je podobně jako většina jeho studentů nevidomý. Na stole proto namísto běžného počítače stojí psací stroj pro Braillovo písmo. A po chvíli čekání přicházejí sourozenci Edward a Dorothy. Zatímco jejich obličej vykazuje černošské rysy, kůži mají bílou. Oba se nesměle šourají a hlavu mají sklopenou. Smutek by se dal krájet.

...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.