Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jmenuji se Lucie a měla jsem deprese. Svět kolem se stával šedivějším, až barvy vymizely úplně

 

Lucie hermannova deprese big

hermannova lucieLucie Hermannová
Autorka

Lucie Hermannová je 21letou lektorkou organizace Nevypusť Duši, která se zabývá destigmatizací a osvětou v tématu duševního zdraví.

13
září
2018

Lucie prožívala dospívání stejně jako většina jejích vrstevníků. Ráda se bavila, chodila ven s kamarády a věnovala se svým koníčkům. Pak však zasáhla do jejího života deprese, která všechno změnila. Jaké to je, být vězněm ve vlastním těle a jak s depresí bojovat, popisuje Lucie ve svém sugestivním textu.

Je sobota večer. Předpokládám, že moji vrstevníci jsou v nějakém klubu, smějí se každé hlouposti a jednoduše si užívají života. Kolem mých patnáctin jsem byla stejná jako oni. Všechno mi přišlo k smíchu, ráda jsem chodila mezi lidi a byla středem pozornosti. Bavila se. Dnes sedím doma na posteli ve svém zavřeném pokoji. Pažemi si objímám kolena a brečím. Změnila jsem se.

Tenhle odstavec bych napsala ještě před třemi lety, kdy jsem prožívala jedno ze svých nejhorších období. Období, kdy jsem byla otrokem deprese. Spousta z nás si už někdy řekla: „Mám depku.“ Já tuhle větu říkám často i teď, ačkoliv jsem se setkala s nemocí, která má s „depkou“ vážně málo společného.

Mám deprese

Zpočátku jsem se všude mimo domov snažila chovat stejně. Vlastně to byla pořád ta samá usměvavá a vtipná Luc. Do doby, než se za mnou zavřely dveře od domu. Stála jsem na chodbě a jako bych ze sebe konečně sundala masku, kterou jsem nosila celý den, rozbrečela jsem se. Moje kroky směřovaly do pokoje, kde jsem se zavřela a probrečela klidně několik hodin v kuse. Někdy jsem na sebe koukala do zrcadla a brečela kvůli tomu, jak odporná jsem si přišla. Moje tělo, vlasy, obličej. Já. Všechno mi připadalo naprosto hnusné. Většinou ale pláč důvod neměl. Respektive měl, tím důvodem byla deprese, neboli Temnota, jak jsem ji později v duchu začala nazývat.

Postupem času už jsem se nedokázala přetvařovat ani na veřejnosti. Častokrát jsem musela vynaložit spoustu sil, abych se nerozbrečela třeba ve škole. O to víc jsem se těšila domů. Do svého pokoje, kde se budu moci zavřít a brečet jak dlouho budu chtít. Ale já nechtěla, nebo ano? Popravdě ani nevím, ale myslím si, že to deprese se těšila z mého trápení. Já jsem chtěla být zase veselá a smát se, ale nemohla jsem. Nešlo to. Namísto smíchu jsem probrečela spoustu dní a nocí. Někdy před zrcadlem koukajíc si do ubrečených očí s myšlenkou, že se nepoznávám. Někdy v noci potichu pod peřinou, aby mě nikdo neslyšel.

Vězeň ve vlastním těle

„Proč pláčeš?“, „Co se děje?“, „Jak ti mám pomoci?“. Otázky, na které jsem ani já sama neznala odpověď. Neměla jsem tušení, proč se utápím v slzách. Bylo pár lidí, kterým jsem se svěřila se svými pocity, anebo to z mého chování sami poznali. Nikdo ale nevěděl, jak mi pomoci. Viděla jsem, že tím svoje blízké trápím, a to mě dohánělo k ještě hlubším depresím, protože jsem měla pocit, že je sama sebou zatěžuji. Nic mě nebavilo. Společnosti jsem se snažila spíš vyhýbat. Nedokázala jsem se totiž zapojit do konverzace a ani jsem neměla chuť. Ani sílu, ani energii. Zároveň jsem začala být i hrozně nerozhodná při triviálních krocích a vždy, když mělo dojít na nějaké konečné rozhodnutí, myslela jsem, že mi praskne hlava z té snahy se už sakra rozhodnout. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Připadala jsem si tak strašně sama. Byla jsem vězněm ve svém vlastním těle a neměla jsem sebemenší tušení, jak být zase volná.

„Pojď s námi ven, bude sranda a zvedne ti to náladu!“ Někdy jsem neměla ani sílu vstát z postele, natož jít mezi lidi a dělat, že jsem v pohodě. A ne, nejsem nevděčná. Každé snahy mi pomoci jsem si nesmírně vážila. Nebudu mluvit za všechny, ale myslím si, že jedinou pomocí, kterou můžete pro člověka s depresí udělat, je ho vyslechnout, obejmout ho a dát mu najevo, že tu jste pro něj. Zvěte mě prosím na akce dál, i když je celkem vysoká pravděpodobnost, že nedorazím.

Balvan na prsou

Krom deprese provázely mé dny i úzkostné stavy, které jsou jejími častými společníky. Známe to asi všichni. Napnuté tělo, v křeči. Zrychlené bušení srdce a bolest na hrudi. Neschopnost se zhluboka nadechnout. Někdy mě úzkost obklopovala i měsíc v kuse. Už od probuzení jsem se cítila napjatá, se staženým žaludkem a jako bych na prsou měla balvan. Dýchala jsem jen povrchově, a když jsem si to uvědomila, měla jsem potřebu hlubokého nepřiškrceného nádechu. Ten ale nebylo možno provést a já občas měla pocit, že se udusím.

Deprese mi jako bonus vnesla do mého života insomnii. Někdy to probíhalo tak, že jsem usnula třeba až po hodinách po ulehnutí do postele, ač jsem byla neskutečně unavená. Byly tu ale i noci, kdy jsem nespala vůbec. Vy, kdo jste někdy zažili či zažíváte nespavost, víte, jak skličující pocit to je. Neustálé převalování se v posteli s jediným přáním. Usnout. Postupem času jsem se přestala těšit ze začínajícího večera a dostavil se strach, že opět strávím několik probdělých hodin. Zase jsem se cítila jako vězeň. Bez svobody v sobě samé.

Je v pořádku se necítit v pořádku

Dnes je mi téměř 21 let a moje psychika se postupně začala zlepšovat. Pomohlo mi přestěhování. Taky jsem se objednala na sezení k psycholožce, která mě donutila o svých pocitech přemýšlet tak, jak by mě nikdy nenapadlo. Deprese jsem se rozhodně nezbavila navždy. Myslím si, že to ani pořádně nejde. Občas se najde nějaká životní situace, při které mi dá jasně najevo, že mě neopustila a čeká někde v koutě mojí hlavy.

Asi se už nikdy nevrátím do svých bezstarostných a veselých let, ale už se alespoň občas dokážu smát a radovat. Naučila jsem se fungovat i ve dnech, ve kterých pro mě slunce nesvítí. Naučila jsem se pochopit, že jsou tu dobré dny stejně tak jako ty špatné. A je v pořádku, když se občas v pořádku necítíte.

eď píšu na papír tyhle řádky, u kterých mi ukáplo pár slz při vzpomínce na moje „temné“ období a jako podložka mi slouží učebnice psychologie. Ráda bych totiž jednou chtěla pomáhat lidem, jako jsem já. Snažit se je pochopit, vyslechnout a být tu pro ně. A když to nevyjde v rámci studia, najde se i jiná cesta.

Sledujte také Luciin blog, kde svůj příběh zachycuje. Vyšel tam také tento text.

Foto: Archiv Lucie Hermannové

Čtěte dále

Kontroverzní školou v Květušíně prošlo až 300 romských dětí. Rodinám je odebírali také násilím

V roce 1950 vznikla v Květušíně v jižních Čechách Škola Míru, kterou do jejího konce v roce 1960 prošlo 200 - 300 romských dětí. Byla založena pro děti romských rodin přesídlených za prací v tamním vojenském prostoru z po válce zdevastovaných osad na Slovensku. Vedl ji mladý pedagog Miroslav Dědič, který dokázal děti, jež nebyly dosud zvyklé chodit do školy, zaujmout a přimět k učení. „Když viděl, že se přestávají soustředit, vytáhl míč, hrál na housle. Prokládal výuku různými aktivitami a ty děti pak dělaly dost velké pokroky,” vysvětluje romistka Barbora Šebová.


Lukáš Houdek 24. 1. 2019

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.