Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jmenuji se Lucie a měla jsem deprese. Svět kolem se stával šedivějším, až barvy vymizely úplně

 

Lucie hermannova deprese big

hermannova lucieLucie Hermannová
Autorka

Lucie Hermannová je 21letou lektorkou organizace Nevypusť Duši, která se zabývá destigmatizací a osvětou v tématu duševního zdraví.

13
září
2018

Lucie prožívala dospívání stejně jako většina jejích vrstevníků. Ráda se bavila, chodila ven s kamarády a věnovala se svým koníčkům. Pak však zasáhla do jejího života deprese, která všechno změnila. Jaké to je, být vězněm ve vlastním těle a jak s depresí bojovat, popisuje Lucie ve svém sugestivním textu.

Je sobota večer. Předpokládám, že moji vrstevníci jsou v nějakém klubu, smějí se každé hlouposti a jednoduše si užívají života. Kolem mých patnáctin jsem byla stejná jako oni. Všechno mi přišlo k smíchu, ráda jsem chodila mezi lidi a byla středem pozornosti. Bavila se. Dnes sedím doma na posteli ve svém zavřeném pokoji. Pažemi si objímám kolena a brečím. Změnila jsem se.

Tenhle odstavec bych napsala ještě před třemi lety, kdy jsem prožívala jedno ze svých nejhorších období. Období, kdy jsem byla otrokem deprese. Spousta z nás si už někdy řekla: „Mám depku.“ Já tuhle větu říkám často i teď, ačkoliv jsem se setkala s nemocí, která má s „depkou“ vážně málo společného.

Mám deprese

Zpočátku jsem se všude mimo domov snažila chovat stejně. Vlastně to byla pořád ta samá usměvavá a vtipná Luc. Do doby, než se za mnou zavřely dveře od domu. Stála jsem na chodbě a jako bych ze sebe konečně sundala masku, kterou jsem nosila celý den, rozbrečela jsem se. Moje kroky směřovaly do pokoje, kde jsem se zavřela a probrečela klidně několik hodin v kuse. Někdy jsem na sebe koukala do zrcadla a brečela kvůli tomu, jak odporná jsem si přišla. Moje tělo, vlasy, obličej. Já. Všechno mi připadalo naprosto hnusné. Většinou ale pláč důvod neměl. Respektive měl, tím důvodem byla deprese, neboli Temnota, jak jsem ji později v duchu začala nazývat.

Postupem času už jsem se nedokázala přetvařovat ani na veřejnosti. Častokrát jsem musela vynaložit spoustu sil, abych se nerozbrečela třeba ve škole. O to víc jsem se těšila domů. Do svého pokoje, kde se budu moci zavřít a brečet jak dlouho budu chtít. Ale já nechtěla, nebo ano? Popravdě ani nevím, ale myslím si, že to deprese se těšila z mého trápení. Já jsem chtěla být zase veselá a smát se, ale nemohla jsem. Nešlo to. Namísto smíchu jsem probrečela spoustu dní a nocí. Někdy před zrcadlem koukajíc si do ubrečených očí s myšlenkou, že se nepoznávám. Někdy v noci potichu pod peřinou, aby mě nikdo neslyšel.

Vězeň ve vlastním těle

„Proč pláčeš?“, „Co se děje?“, „Jak ti mám pomoci?“. Otázky, na které jsem ani já sama neznala odpověď. Neměla jsem tušení, proč se utápím v slzách. Bylo pár lidí, kterým jsem se svěřila se svými pocity, anebo to z mého chování sami poznali. Nikdo ale nevěděl, jak mi pomoci. Viděla jsem, že tím svoje blízké trápím, a to mě dohánělo k ještě hlubším depresím, protože jsem měla pocit, že je sama sebou zatěžuji. Nic mě nebavilo. Společnosti jsem se snažila spíš vyhýbat. Nedokázala jsem se totiž zapojit do konverzace a ani jsem neměla chuť. Ani sílu, ani energii. Zároveň jsem začala být i hrozně nerozhodná při triviálních krocích a vždy, když mělo dojít na nějaké konečné rozhodnutí, myslela jsem, že mi praskne hlava z té snahy se už sakra rozhodnout. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Připadala jsem si tak strašně sama. Byla jsem vězněm ve svém vlastním těle a neměla jsem sebemenší tušení, jak být zase volná.

„Pojď s námi ven, bude sranda a zvedne ti to náladu!“ Někdy jsem neměla ani sílu vstát z postele, natož jít mezi lidi a dělat, že jsem v pohodě. A ne, nejsem nevděčná. Každé snahy mi pomoci jsem si nesmírně vážila. Nebudu mluvit za všechny, ale myslím si, že jedinou pomocí, kterou můžete pro člověka s depresí udělat, je ho vyslechnout, obejmout ho a dát mu najevo, že tu jste pro něj. Zvěte mě prosím na akce dál, i když je celkem vysoká pravděpodobnost, že nedorazím.

Balvan na prsou

Krom deprese provázely mé dny i úzkostné stavy, které jsou jejími častými společníky. Známe to asi všichni. Napnuté tělo, v křeči. Zrychlené bušení srdce a bolest na hrudi. Neschopnost se zhluboka nadechnout. Někdy mě úzkost obklopovala i měsíc v kuse. Už od probuzení jsem se cítila napjatá, se staženým žaludkem a jako bych na prsou měla balvan. Dýchala jsem jen povrchově, a když jsem si to uvědomila, měla jsem potřebu hlubokého nepřiškrceného nádechu. Ten ale nebylo možno provést a já občas měla pocit, že se udusím.

Deprese mi jako bonus vnesla do mého života insomnii. Někdy to probíhalo tak, že jsem usnula třeba až po hodinách po ulehnutí do postele, ač jsem byla neskutečně unavená. Byly tu ale i noci, kdy jsem nespala vůbec. Vy, kdo jste někdy zažili či zažíváte nespavost, víte, jak skličující pocit to je. Neustálé převalování se v posteli s jediným přáním. Usnout. Postupem času jsem se přestala těšit ze začínajícího večera a dostavil se strach, že opět strávím několik probdělých hodin. Zase jsem se cítila jako vězeň. Bez svobody v sobě samé.

Je v pořádku se necítit v pořádku

Dnes je mi téměř 21 let a moje psychika se postupně začala zlepšovat. Pomohlo mi přestěhování. Taky jsem se objednala na sezení k psycholožce, která mě donutila o svých pocitech přemýšlet tak, jak by mě nikdy nenapadlo. Deprese jsem se rozhodně nezbavila navždy. Myslím si, že to ani pořádně nejde. Občas se najde nějaká životní situace, při které mi dá jasně najevo, že mě neopustila a čeká někde v koutě mojí hlavy.

Asi se už nikdy nevrátím do svých bezstarostných a veselých let, ale už se alespoň občas dokážu smát a radovat. Naučila jsem se fungovat i ve dnech, ve kterých pro mě slunce nesvítí. Naučila jsem se pochopit, že jsou tu dobré dny stejně tak jako ty špatné. A je v pořádku, když se občas v pořádku necítíte.

eď píšu na papír tyhle řádky, u kterých mi ukáplo pár slz při vzpomínce na moje „temné“ období a jako podložka mi slouží učebnice psychologie. Ráda bych totiž jednou chtěla pomáhat lidem, jako jsem já. Snažit se je pochopit, vyslechnout a být tu pro ně. A když to nevyjde v rámci studia, najde se i jiná cesta.

Sledujte také Luciin blog, kde svůj příběh zachycuje. Vyšel tam také tento text.

Foto: Archiv Lucie Hermannové

Čtěte dále

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Respekt je sexy! Vzniká síť podniků, které vyškolí zaměstnance v řešení sexuálního obtěžování

„Jednou se mi stalo, že jsme s holkama šly do klubu a potkala jsem tam jednoho pána, který, aniž by řekl jediné slovo nebo pozdravil, za mnou přišel a začal mi nejdřív sahat na zadek a potom mezi nohy. Když jsem mu řekla, ať přestane, tak se tomu akorát smál a furt pokračoval dál. A když jsme pak odcházela, tak mě celou dobu sledoval, až mě mezi lidmi ztratil a už mě nenašel,” popisuje ve videu organizace Konsent Angela. Její zkušenost sdílí i další návštěvníci klubů, barů a festivalů. V prostředí, kde je hodně lidí často i pod vlivem alkoholu či drog, hraje hlasitá hudba a je ztlumené osvětlení, dochází k sexuálnímu obtěžování. To může mít podobu nechtěných doteků, dotěrného chování či nucení. Zakladatelky organizace Konsent, která chce předcházet sexuálnímu násilí, však nesouhlasí s tím, že by návštěvníci měli kvůli sexuálnímu obtěžování z barů a klubů odcháze ...

Dát nezaměstnaným i trestaným šanci pracovat a ušetřit obecní peníze. Děčín ví, jak na to

Ušetřit peníze městskému rozpočtu a efektivně řešit problémy s dlouhodobou nezaměstnaností v obci. Dva z hlavních důvodů, proč se Děčín odhodlal pro inovativní přístup. Do svého Střediska městských služeb, které se zaměřuje především na úpravu a úklid veřejných prostranství, začal nabírat mezi zaměstnance desítky lidí, kteří jsou v evidenci úřadu práce již delší dobu nebo za sebou mají trestní minulost. Po dobu jednoho roku mají pracovníci možnost získat potřebnou praxi, osvojit si pracovní morálku i získat důležité reference pro svou další pracovní dráhu. Se střediskem dnes totiž spolupracuje už několik soukromých firem, které tyto pracovníky přebírají. A spolupráci si chválí.


Lukáš Houdek 17. 4. 2019

„Jsem strašně smutný,“ opakuje dokola jeden z albínských sourozenců. Děsí je samota, opovržení i násilí

Na okrajovém autobusovém nádraží Madina v ghanském hlavním městě Accra nasedám spolu s albínským sociálním pracovníkem Kwamem do oprýskaného mikrobusu. Široká drncající silnice se postupně zužuje a po více než hodině nám vozidlo zastavuje u prašné cesty v rozlezlé východoghanské obci Akropong. Tam sídlí krajské školské ředitelství, zrovna tak je místo domovem speciální školy pro nevidomé žáky. Už z dálky je slyšet dětský křik a smích. Protože je doba obědu, prokládá je místy i mlácení lžic o plechové talíře. My usedáme v kanceláři ředitele školy, který je podobně jako většina jeho studentů nevidomý. Na stole proto namísto běžného počítače stojí psací stroj pro Braillovo písmo. A po chvíli čekání přicházejí sourozenci Edward a Dorothy. Zatímco jejich obličej vykazuje černošské rysy, kůži mají bílou. Oba se nesměle šourají a hlavu mají sklopenou. Smutek by se dal krájet.

...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.