Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jmenuji se Lucie a měla jsem deprese. Svět kolem se stával šedivějším, až barvy vymizely úplně

 

Lucie hermannova deprese big

hermannova lucieLucie Hermannová
Autorka

Lucie Hermannová je 21letou lektorkou organizace Nevypusť Duši, která se zabývá destigmatizací a osvětou v tématu duševního zdraví.

13
září
2018

Lucie prožívala dospívání stejně jako většina jejích vrstevníků. Ráda se bavila, chodila ven s kamarády a věnovala se svým koníčkům. Pak však zasáhla do jejího života deprese, která všechno změnila. Jaké to je, být vězněm ve vlastním těle a jak s depresí bojovat, popisuje Lucie ve svém sugestivním textu.

Je sobota večer. Předpokládám, že moji vrstevníci jsou v nějakém klubu, smějí se každé hlouposti a jednoduše si užívají života. Kolem mých patnáctin jsem byla stejná jako oni. Všechno mi přišlo k smíchu, ráda jsem chodila mezi lidi a byla středem pozornosti. Bavila se. Dnes sedím doma na posteli ve svém zavřeném pokoji. Pažemi si objímám kolena a brečím. Změnila jsem se.

Tenhle odstavec bych napsala ještě před třemi lety, kdy jsem prožívala jedno ze svých nejhorších období. Období, kdy jsem byla otrokem deprese. Spousta z nás si už někdy řekla: „Mám depku.“ Já tuhle větu říkám často i teď, ačkoliv jsem se setkala s nemocí, která má s „depkou“ vážně málo společného.

Mám deprese

Zpočátku jsem se všude mimo domov snažila chovat stejně. Vlastně to byla pořád ta samá usměvavá a vtipná Luc. Do doby, než se za mnou zavřely dveře od domu. Stála jsem na chodbě a jako bych ze sebe konečně sundala masku, kterou jsem nosila celý den, rozbrečela jsem se. Moje kroky směřovaly do pokoje, kde jsem se zavřela a probrečela klidně několik hodin v kuse. Někdy jsem na sebe koukala do zrcadla a brečela kvůli tomu, jak odporná jsem si přišla. Moje tělo, vlasy, obličej. Já. Všechno mi připadalo naprosto hnusné. Většinou ale pláč důvod neměl. Respektive měl, tím důvodem byla deprese, neboli Temnota, jak jsem ji později v duchu začala nazývat.

Postupem času už jsem se nedokázala přetvařovat ani na veřejnosti. Častokrát jsem musela vynaložit spoustu sil, abych se nerozbrečela třeba ve škole. O to víc jsem se těšila domů. Do svého pokoje, kde se budu moci zavřít a brečet jak dlouho budu chtít. Ale já nechtěla, nebo ano? Popravdě ani nevím, ale myslím si, že to deprese se těšila z mého trápení. Já jsem chtěla být zase veselá a smát se, ale nemohla jsem. Nešlo to. Namísto smíchu jsem probrečela spoustu dní a nocí. Někdy před zrcadlem koukajíc si do ubrečených očí s myšlenkou, že se nepoznávám. Někdy v noci potichu pod peřinou, aby mě nikdo neslyšel.

Vězeň ve vlastním těle

„Proč pláčeš?“, „Co se děje?“, „Jak ti mám pomoci?“. Otázky, na které jsem ani já sama neznala odpověď. Neměla jsem tušení, proč se utápím v slzách. Bylo pár lidí, kterým jsem se svěřila se svými pocity, anebo to z mého chování sami poznali. Nikdo ale nevěděl, jak mi pomoci. Viděla jsem, že tím svoje blízké trápím, a to mě dohánělo k ještě hlubším depresím, protože jsem měla pocit, že je sama sebou zatěžuji. Nic mě nebavilo. Společnosti jsem se snažila spíš vyhýbat. Nedokázala jsem se totiž zapojit do konverzace a ani jsem neměla chuť. Ani sílu, ani energii. Zároveň jsem začala být i hrozně nerozhodná při triviálních krocích a vždy, když mělo dojít na nějaké konečné rozhodnutí, myslela jsem, že mi praskne hlava z té snahy se už sakra rozhodnout. Měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Připadala jsem si tak strašně sama. Byla jsem vězněm ve svém vlastním těle a neměla jsem sebemenší tušení, jak být zase volná.

„Pojď s námi ven, bude sranda a zvedne ti to náladu!“ Někdy jsem neměla ani sílu vstát z postele, natož jít mezi lidi a dělat, že jsem v pohodě. A ne, nejsem nevděčná. Každé snahy mi pomoci jsem si nesmírně vážila. Nebudu mluvit za všechny, ale myslím si, že jedinou pomocí, kterou můžete pro člověka s depresí udělat, je ho vyslechnout, obejmout ho a dát mu najevo, že tu jste pro něj. Zvěte mě prosím na akce dál, i když je celkem vysoká pravděpodobnost, že nedorazím.

Balvan na prsou

Krom deprese provázely mé dny i úzkostné stavy, které jsou jejími častými společníky. Známe to asi všichni. Napnuté tělo, v křeči. Zrychlené bušení srdce a bolest na hrudi. Neschopnost se zhluboka nadechnout. Někdy mě úzkost obklopovala i měsíc v kuse. Už od probuzení jsem se cítila napjatá, se staženým žaludkem a jako bych na prsou měla balvan. Dýchala jsem jen povrchově, a když jsem si to uvědomila, měla jsem potřebu hlubokého nepřiškrceného nádechu. Ten ale nebylo možno provést a já občas měla pocit, že se udusím.

Deprese mi jako bonus vnesla do mého života insomnii. Někdy to probíhalo tak, že jsem usnula třeba až po hodinách po ulehnutí do postele, ač jsem byla neskutečně unavená. Byly tu ale i noci, kdy jsem nespala vůbec. Vy, kdo jste někdy zažili či zažíváte nespavost, víte, jak skličující pocit to je. Neustálé převalování se v posteli s jediným přáním. Usnout. Postupem času jsem se přestala těšit ze začínajícího večera a dostavil se strach, že opět strávím několik probdělých hodin. Zase jsem se cítila jako vězeň. Bez svobody v sobě samé.

Je v pořádku se necítit v pořádku

Dnes je mi téměř 21 let a moje psychika se postupně začala zlepšovat. Pomohlo mi přestěhování. Taky jsem se objednala na sezení k psycholožce, která mě donutila o svých pocitech přemýšlet tak, jak by mě nikdy nenapadlo. Deprese jsem se rozhodně nezbavila navždy. Myslím si, že to ani pořádně nejde. Občas se najde nějaká životní situace, při které mi dá jasně najevo, že mě neopustila a čeká někde v koutě mojí hlavy.

Asi se už nikdy nevrátím do svých bezstarostných a veselých let, ale už se alespoň občas dokážu smát a radovat. Naučila jsem se fungovat i ve dnech, ve kterých pro mě slunce nesvítí. Naučila jsem se pochopit, že jsou tu dobré dny stejně tak jako ty špatné. A je v pořádku, když se občas v pořádku necítíte.

eď píšu na papír tyhle řádky, u kterých mi ukáplo pár slz při vzpomínce na moje „temné“ období a jako podložka mi slouží učebnice psychologie. Ráda bych totiž jednou chtěla pomáhat lidem, jako jsem já. Snažit se je pochopit, vyslechnout a být tu pro ně. A když to nevyjde v rámci studia, najde se i jiná cesta.

Sledujte také Luciin blog, kde svůj příběh zachycuje. Vyšel tam také tento text.

Foto: Archiv Lucie Hermannové

Čtěte dále

„Cestu k nenávisti otevírá lhostejnost a sobectví,” říká místostarosta brněnského Sokola

Česká republika má letos za sebou šestnáctý všesokolský slet, který připomněl 100 let od vzniku Československa, a účastnilo se jej 15 tisíc cvičenců. Michal Doležel je jedním z nich. Sokol podle něj nehraje jen roli sportovní a tělovýchovnou, ale i společenskou při budování demokracie a ochrany svobody. „Sokol je jedním z těch spolků, který pro svobodu, demokracii a vůbec vytvoření české samostatnosti sehrál klíčovou roli,“ tvrdí Doležel. Proč se podle něj Sokolové stavěli totalitám i za cenu nejvyšších obětí? „Filozofie Sokola byla takto od počátku koncipována, mělo se z něj stát celonárodní hnutí s cílem demokratizovat českou společnost, nemělo jít jen o aktivní trávení volného času nebo dokonalé tělo,“ vypráví Doležel. „Mnozí Sokolové tu filozofii vnímali jako životní program a byli ochotni položit svůj život v době, kdy se jejich země ocitla v kontrastu s nějakou totalitní ideologií ...

Albínský chlapec zemřel v bolestech a v opuštění. Pojmenují po něm cenu

Samuel Njogma pocházel z rodiny zemědělců z vesničky na severu Ghany. Skalní fanoušek fotbalového klubu Chelsea vystudoval obchodní střední školu a toužil pomáhat druhým. Chtěl se stát zdravotním bratrem. Před čtyřmi lety se však u něj projevila rakovina kůže. Od narození žil s albinismem, kvůli velké stigmatizaci a neinformovanosti nevěděl, jak se chránit. A tak odmalička pomáhal rodičům na ostrém slunci na poli, následky se později dostavily. Albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo ho objevil před rokem, kdy byl už ve velmi vážném stavu. „Na hlavě se mu rozvinula rakovina, na čele měl velký nádor a tváře samou ránu. Bolest, kterou zažíval, byla nesnesitelná,” vzpomíná. Samuelovi podle jeho slov následkem rakoviny chyběla větší část hlavy a rána byla otevřená. „Rozhodl jsem se, že udělám vše pro to, abych mu pomohl.” 


Lukáš Houd ...

„Maminko, raději se posaďte.” Ivana o umírání své 12leté dcery Martinky. Doma, v kruhu rodinném

Martina Školudíková by letos v půlce září oslavila 25. narozeniny. Ve 12 letech se u ní však projevil kostní nádor - osteosarkom. Martinka s nemocí bojovala několik let, nakonec však její síly nestačily. Díky neutuchající snaze své matky, která dceru do poslední chvíle podporovala, zemřela bez bolestí v kruhu rodiny. Jak se cítí rodič, kterému umírá dítě? A jak rodině pomohla služba mobilního hospice Nadačního fondu Klíček (www.klicek.org)? To ve svém autentickém textu popsala matka Ivana Školudíková.


Ivana Školudíková 15. 11. 2018

„Bude nejčistší to tam vystřílet.” Přelomové rozhodnutí soudu: První odsouzený v ČR za výhrůžky neziskovce

„Asi bude nejčistší to tam vystřílet, asi si pustím nějaké lahodné video s panem Breivikem. - Je to ta smradlavá kunda Kalibová. - Snad začne válka a ty svině budeme beztrestně mrzačit. - Zde pak zveřejním jeho jméno a fotku a nakonec ho zastřelím, přejedu autem a hodím to do septiku.” To jsou některé z výhrůžek a urážek, kterým čelily zaměstnankyně organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem činů z nenávisti. Ta včera uspěla poměrně přelomovým, zatím nepravomocným, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6. Byl jím za výhrůžky smrtí a napadení zatím nepravomocně odsouzen muž, který organizaci a jejím zaměstnankyním opakovaně vyhrožoval od srpna loňského roku. Rozhodnutí je v českém kontextu mimořádné. Poprvé je v ČR odsouzen někdo za útoky na ochránce lidských práv coby trestný čin z nenávisti. Pachatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč. Obžalovaný, státní zástupkyně i ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.