Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Šikana ho dostala do Bohnic. Dnes je mu terapií tanec a konzervatoř

 

stepan uhlik big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

18

července
2018

Sedmnáctiletý Štěpán Uhlík prožil radostné rané dětství v Uhříněvsi u Prahy. Před devíti lety se však jeho rodiče rozvedli a on se spolu s matkou a sourozenci odstěhoval do jiné obce. Tam také přestoupil na základní školu a záhy se stal terčem zničující šikany. Výsměch, urážky, skupinová kyberšikana, ničení věcí i psychický teror. Někdy šikana spolužáků zašla tak daleko, že do školy několik dní nebyl schopen jít. „Byl jsem z toho na dně. Nemohl jsem se tam ukázat. Bylo to hrozné,” popisuje a dodává, že se dostavily i myšlenky na sebepoškozování. Stres a beznaděj se podle něj začaly projevovat také ve vztazích s nejbližšími. Po jednom konfliktu s rodinou se řízl do zápěstí a byl na měsíc hospitalizován v Bohnicích. Dnes se znovu hledá na taneční konzervatoři Duncan Centre, která mu poskytuje bezpečné a chápající útočiště. Už jako dítě se věnoval závodně tanci, na pražské konzervatoři přesedlal na současný tanec. A jak sám říká, tanec je pro něj nejlepší terapií. Šrámy ale jen tak nezmizí. „Teď už ale vím, že mi tanec ohromně pomohl. Je možností, jak vyjádřit emoce, pomohl mi z depresí,” popisuje. „Cítím se tam moc dobře. Stokrát líp než na základce. Všichni se tam spolu baví hezky, pomáhají si. Ale pořád se z toho dostávám,” hodnotí. A zdá se, že má dobře našlápnuto. Před pár týdny totiž zaskočil profesory konzervatoře svou povedenou ročníkovou choreografií a stal se tak jedním z nejlépe hodnocených studentů ročníku. Přestože chce nyní směřovat ke kariéře profesionálního tanečníka, rád by se také zapojil do boje se šikanou i prostřednictvím vyprávění svého příběhu. Oslovil proto vrstevníka Jana Slámu, tvůrce revoluční aplikace Nenech to být, která se nahlašováním šikany efektivně zabývá. „Je důležité ukazovat, že šikana není konečná, že se přes ni dá přenést. Oběti vážné šikany si často připadají osamocené, proto je podstatné o ní mluvit a dávat jim najevo, že sami rozhodně nejsou,” říká Sláma.

Sedmnáctiletý Štěpán Uhlík se narodil v roce 2000 v Uhříněvsi. Dětství hodnotí jako dobré, nijak zvlášť odlišné od ostatních. Ke změně došlo před devíti lety, kdy se jeho rodiče rozvedli a on se z městečka, kde do té doby rodina žila, s matkou a dvěma staršími sourozenci přestěhovali do Vraného nad Vltavou. Velkým tématem se stala škola, ze které Štěpán odejít nechtěl, a tak každý den vstával v pět hodin ráno, aby se vydal na téměř dvouhodinovou cestu do Uhříněvsi. Domů se vracel pozdě večer. Proto pak přišlo racionální rozhodnutí, že přestoupí na základku ve Vraném.

stepan uhlik 4

Štěpán přiznává, že se mu příliš nedaří utvořit si téměř ke komukoliv ve svém okolí silnější vztah. Nejbližší z rodiny mu je jeho starší sestra, která ho jako dítě neustále oblékala do různých oblečků, blízká je mu také jedna z kamarádek z Vraného. „Je těžké si u mě získat důvěru a budovat ten vztah. Proto i lidi ve škole zatím beru jen jako spolužáky,” vysvětluje. Podle něj za tím stojí letité zkušenosti se zdrcující šikanou, která mu intenzivně vstoupila do života právě po přestupu do nové školy ve Vraném. „Myslím, že to je tím, že jsem byl šikanovaný a že jsem byl i terčem kyberšikany. Omezilo mě to a zablokovalo vůči lidem,” říká.

Klíčové byly prázdniny před nástupem do nového školního prostředí. Štěpán se skamarádil s mnoha vrstevníky, zejména dívkami, a do nové školy se proto těšil. Záhy však narazil. „Začali o mně roznášet různé drby. Na Messengeru si založili skupinu, do níž jsem se nemohl dostat nebo ji nahlásit. V ní si lidi vzájemně posílali různé upravené mé fotky a bavili se tím,” vzpomíná Štěpán. „Jednou se ke mně nějaká fotka dostala, a tak jsem se o té skupině dozvěděl. Nemohl jsem s tím ale nic dělat,” dodává. Proč to vrstevníci dělali, nedokáže říct. Jan Sláma, Štěpánův vrstevník a autor revoluční aplikace Nenech to být bojující se šikanou, říká, že jejích důvodů bývá nespočet.„Obvykle to děti považují za zábavu. Pokoušejí se přečkat nudný den ve škole a hledají veškeré cesty rozptýlení. Mohou si vybrat jedince, který očividně vyčuhuje z davu, a ukázat, kdo je tady pánem. Někdy se může jednat i o pubertální frajeření před dívkami,” zmiňuje.

stepan uhlik 1

Štěpánovi spolužáci si často o svačinách kolem něj sedali a zatímco jedl svačinu, se na něj dívali a smáli se. „Nemohl jsem se v klidu najíst,” říká. „Dávali mi do tašky různé věci jako vložky nebo kondomy, schovávali mi věci nebo školní batoh, který mi pak při hodině chyběl,” vypráví. Štěpán si ne vše nechal líbit, proto se s některými spolužáky, kteří po něm různé předměty také házeli, popral. Šikanu to ale nevyřešilo, pokračovala dál. „Když jsem byl na dovolené, zalili mi zámek na skříňce lepidlem. Musel jsem si ho pak od školníka nechat přestřihnout a koupit nový,” vybavuje si a dodává, že ho někdy trýznění přemohlo natolik, že několik dní do školy nešel. „Byl jsem z toho na dně. Nemohl jsem se tam ukázat. Bylo to hrozné,” popisuje.

„Šikana je nejhorší v tom, že zůstává v člověku i dlouho po tom, co skončí. Musí se s tím dlouho vyrovnávat,” myslí si Štěpán. V tom se shoduje také s Janem Slámou, tvůrcem Nenech to být. „Ničivá je v mnoha ohledech, ale za to nejhorší považuji její následky pro budoucí život. Není to nějaká nehoda či nemoc, která po opuštění školy odezní. Oběť může být ovlivněna zkušenostmi s vážnou šikanou na mnoho let. Často ztratí sebedůvěru a průbojnost. V nejhorším případě se v ní zakoření nenávist vůči okolnímu světu. Světu, který ji nechal být a nijak jí nepomohl,” říká Sláma.

Život je krutý a já se s tím musím smířit

Podle Štěpána škola šikanu neřešila. „Mamka už to jednou nevydržela a do školy zašla, ale nic se nezměnilo. Naopak se to zhoršilo,” hodnotí. „Propadl jsem depresím a přemýšlel jsem nad různými špatnými věcmi. Byly tam i myšlenky na sebepoškozování,” dodává. Dnes je vděčný, že k tomu nakonec nedošlo. Pomohla mu tvorba temných básní a textů, ve kterých se z pocitů a myšlenek snažil vypsat. „Jednou jsem to přinesl i učitelce na češtinu a čekal jsem nějakou pomoc. Zeptala se mě, jestli to beru vážně, nebo jen jako. A já jsem pravdu nepřiznal. Přitom jsem se tak skutečně cítil,” říká. „Myslel jsem, že by jí to mohlo dojít, když jsem to napsal, ale nic se nedělo,” dodává. Šlo o text o smrti. „Život je krutý a já se s tím musím smířit. Pomalu mě to ubíjí a já to nezvládám. Tep se zpomaluje a já pomalu přestávám dýchat. Tak krásný začátek a já si vybral špatnou cestu. Chci ještě žít, ale už jsem mrtvý. Vznáším se nad svým tělem. Snažím se vrátit do něj zpátky, ale tajemná síla mě tahá pryč a já nemůžu, brečím. Uvědomuju si, kolik chyb jsem udělal a všechno chci vrátit. Jsem tu. Onen svět. Je tu tma, chlad a jsem tu sám. Žádné hlasy. Slyším jenom svůj vlastní dech, nepříjemný pocit. Pomalu usínám a doufám, že se už nikdy nevzbudím,” stálo v něm například.

stepan uhlik 3

Podle Jana Slámy z Nenech to být není Štěpánův případ výjimkou. „Na mnoha školách netuší, co se šikanou dělat. Sice se najdou i takové, kde mají skvělé metodiky prevence i výchovné poradce, ale stále častěji se setkávám s případy, kdy má metodička údajně přes 25 let praxe, cit pro dětské chování a kompletní přehled o všem na škole, ale přitom mi tvrdí, že u nich šikana není, nebyla a nikdy nebude. To je samozřejmě
nereálné,” myslí si.

Stejný text, jaký Štěpán předal na základní škole učitelce češtiny, mu později pomohl při studiu na konzervatoři Duncan Centre, kam po dokončení povinné školní docházky přešel. Naučil se ho nazpaměť pro hodiny herectví. Pomohla mu tehdy jeho učitelka, protože sama prošla obdobnými zkušenostmi jako on. „Po hodině si mě vzala k sobě, chytla mě za ruce, objala mě a já se rozbrečel. Otevřela mě,” přiznává.

Bohnice a Duncan restart

Největší krize přišla asi před rokem na konci devítky, kdy se Štěpán, v té době pod obrovským tlakem ze situace ve škole, pohádal s rodinou. Hádka dosáhla agresivních rozměrů, Štěpán se zamkl ve svém pokoji a po přivolání pomoci vyhrožoval podřezáním se. Nakonec se skutečně řízl do zápěstí a byl tak hospitalizován v Bohnické psychiatrické léčebně. Tam zůstal měsíc. „Určitě jsem si tam uvědomil všechny věci i to, jak jsem se k rodině choval. Dá se říct, že jsem se tam stal novým člověkem,” přiznává.

stepan uhlik 5

Únik a terapii pro Štěpána představovala taneční konzervatoř Duncan Centre, která si zakládá na individuální práci se studenty i rodinné atmosféře ve škole. Štěpán tam právě úspešně dokončil první ročník. „Zpočátku jsem se tam hledal. Teď už ale vím, že mi tanec ohromně pomohl. Je možností, jak vyjádřit emoce, pomohl mi z depresí,” popisuje. A byli to i pedagogové, kteří mu jsou oporou. „Vždy se tam můžu na někoho obrátit,” dodává.

Dobré vztahy jsou i mezi studenty. „Tam vůbec není šikana. Všichni se tam spolu baví hezky, pomáhají si,” říká a dodává, že se například psychicky podporují při zkouškách nebo si předávají zkušenosti. „Cítím se tam moc dobře. Stokrát líp než na základce. Ale pořád se z toho dostávám. Dřív jsem byl takový neusměvavý, bez emocí a uzavřený, a teď se tam ve škole otevírám, jsem usměvavější,” hodnotí.

Štěpána tanec pohltil. Ve volném čase doma poslouchá hudbu a zkouší si vlastní choreografie. V budoucnu se těší, že v rámci studia bude mít možnost vyjet na půlroční zahraniční stáž. Zaujalo ho zejména Mexiko, kam škola poprvé vyslala dvojici studentů. V životě by rád cestoval po světě a věnoval se kariéře profesionálního tanečníka. A zdá se, že k tomu má dobře našlápnuto. Při klauzurách na konci školního roku totiž oslnil profesory konzervatoře svou krátkou choreografií na zadané téma a jako jeden z mála studentů dostal nejvyšší stupeň hodnocení. „Měl jsem z toho dobrý pocit,” usmívá se.

stepan uhlik 2

Nenech to být

Štěpánovi vedle školy a tance aktuálně nejvíce pomáhá jeho přítelkyně. Nebydlí ve stejném městě jako on, ale pravidelně si píší a volají, někdy i dlouhé hodiny. „Stačí mi, když ji uslyším a je to hned lepší. Pomáhá mi z těch depresí. Pomohla mi se z toho dostat. Je to tím, že ji mám a je se mnou,” popisuje.

Nyní by se chtěl na základě vlastních zkušeností zapojit do boje proti šikaně na školách. Oslovil proto právě projekt Nenech to být. „Primárně fungujeme jako elektronická schránka důvěry, která přeposílá anonymní vzkazy studentů vedení školy. Zároveň se snažíme školám s řešením oněch případů pomoct,” vysvětluje princip fungování Sláma. „Kromě toho se věnujeme i online prevenci, podpoře obětí a dalším podobným aktivitám,” pokračuje. „Štěpán se může zapojit do té části s podporou obětí. Je důležité ukazovat, že šikana není konečná, že se přes ni dá přenést. Oběti vážné šikany si často připadají osamocené, proto je podstatné o ní mluvit a dávat jim najevo, že sami rozhodně nejsou,” uzavírá.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Štěpána Uhlíka

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.