Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V Sýrii inženýr, ve Francii myč aut. Dnes otevírá restauraci

 

syrska rodina restaurace francie big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

června
2018

Spolu se ženou a dvěma dětmi uprchli před válkou z Damašku. Rodina se rozdělila v Libanonu, aby se po roce a strastiplné cestě otce, dvaačtyřicetiletého Nabila Attara, opět setkala ve francouzském Orléansu, kam dříve rodina ráda jezdila na dovolenou. Nabil, původem softwarový inženýr, však musel v nové zemi začít od začátku, a tak rodinu rok živil mytím aut. Právě jídlo mu pomáhalo v integraci do společnosti už od počátku, protože tamní jazyk neovládal. „Neuměl jsem francouzsky, tak jsem pozval své sousedy, mého lékaře a pár dalších lidí a uvařil jsem pro ně,” vzpomíná. Záhy se mu naskytla příležitost zúčastnit se uprchlického kulinářského festivalu v Paříži, kde mu po svém velkém úspěchu a značné mediální pozornosti došlo, že to je dráha, na kterou by se chtěl vydat. Už v Damašku totiž ve sklepě vyráběl vlastní sýry. A tentokrát se rozhodl za svým snem jít. A daří se mu. Nedávno získal v aukci budovu omšelé restaurace v centru Orléansu a začíná s budováním té vlastní. A o tom, že bude věru rodinným projektem svědčí i skutečnost, že jeho žena Susanna se dala do studia hned dvou manažerských magisterských oborů, aby mohla restauraci vést po administrativní stránce. „Je to restaurace mých snů,” říká Nabil. Příběh rodiny přinesla UNHCR.

Nabil se svou ženou Susannou a dvojicí dětí, dnes ve věku 9 a 14 let, žili podle svých slov relativně šťastně v Damašku i v dobách počátku syrského válečného konfliktu. On pracoval jako softwarový inženýr, ona pro místní pobočku Ligy arabských států. Na odchod z vlasti prý neměli vůbec pomyšlení, jen však do doby, než se konflikt zhoršil a válka začala doléhat také na hlavní město. Jednoho dne byli nuceni uprchnout během několika hodin. Uchýlili se do sousedního Libanonu, odkud chtěli odjet do své oblíbené Francie, kam rodina jezdívala na dovolenou. Plán však zhatila závažná trhlina. Právě v Libanonu si manželé všimli, že Nabilovo vízum vypršelo. A tak se rozhodli, že Susanna spolu s dětmi odjede hned, on se pak k rodině přidá, až to bude možné. „Obnovit si vízum se mi nepodařilo a jediná možnost, která mi zbývala, bylo vydat se po silnici. Vůbec jsem si nepředstavoval, že to bude tak složité,” uvedl v rozhovoru pro UNHCR. S rodinou se shledal až po ročním odloučení, před dvěma lety, kdy byl celé rodině udělen uprchlický status.

syrska rodina francie restaurace 1

Nabil si obratem našel práci jako myč aut. „Tuhle práci jsem vzal, abych uživil rodinu. Je v pořádku začít úplně od nuly, pokud nemáte na výběr, ale měli byste se vždy snažit o víc,” myslí si.

Nabilovou odvěkou vášní však bylo vaření. Už v Damašku ve sklepě svého domu vyráběl sýr. Nikdy ale nenašel odvahu otevřít vlastní podnik. Když se proto na sociálních sítích dozvěděl v loňském roce o Refugee Food Festivalu, kontaktoval jeho organizátory, což jsou aktivní členové pařížské občanské společnosti. A už tentýž rok úspěšně vařil v rámci festivalu vlastní recepty hned ve dvou restauracích. Tam se také rozhodl, že ze své vášně učiní svou profesi. „Protože jsem přišel o všechno a musel jsem začít od začátku, rozhodl jsem se, že budu dělat to, co miluji - vaření,” nechal se slyšet.

A jeho sen se blíží naplnění. Jelikož ve veřejné dražbě ve francouzském městě Orléans byla přijata jeho nabídka na renovaci a zprovoznění zpustlé místní restaurace, může začít s budováním. Plánuje si vzít hypotéku na rekonstrukci prostor, které umožní pohoštění více než padesátky lidí uvnitř a další dvacítky na přilehlé zahrádce. „Pojmenuju ji Narenj, což v Sýrii znamená pomeranč. V Damašku totiž máme pomerančovník v každé zahradě a používáme pomeranče v mnoha jídlech,” vysvětluje Nabil.

A zapojit se hodlá i jeho žena Susanna. Dala se do studia dvou magisterských obchodních oborů, aby mohla v rodinné restauraci fundovaně pomáhat s vedením a administrativou. „Je to restaurace mých snů,” uzavírá Nabil.

Foto: Benjamin Loyseau / UNHCR

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.