Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V Sýrii inženýr, ve Francii myč aut. Dnes otevírá restauraci

 

syrska rodina restaurace francie big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

června
2018

Spolu se ženou a dvěma dětmi uprchli před válkou z Damašku. Rodina se rozdělila v Libanonu, aby se po roce a strastiplné cestě otce, dvaačtyřicetiletého Nabila Attara, opět setkala ve francouzském Orléansu, kam dříve rodina ráda jezdila na dovolenou. Nabil, původem softwarový inženýr, však musel v nové zemi začít od začátku, a tak rodinu rok živil mytím aut. Právě jídlo mu pomáhalo v integraci do společnosti už od počátku, protože tamní jazyk neovládal. „Neuměl jsem francouzsky, tak jsem pozval své sousedy, mého lékaře a pár dalších lidí a uvařil jsem pro ně,” vzpomíná. Záhy se mu naskytla příležitost zúčastnit se uprchlického kulinářského festivalu v Paříži, kde mu po svém velkém úspěchu a značné mediální pozornosti došlo, že to je dráha, na kterou by se chtěl vydat. Už v Damašku totiž ve sklepě vyráběl vlastní sýry. A tentokrát se rozhodl za svým snem jít. A daří se mu. Nedávno získal v aukci budovu omšelé restaurace v centru Orléansu a začíná s budováním té vlastní. A o tom, že bude věru rodinným projektem svědčí i skutečnost, že jeho žena Susanna se dala do studia hned dvou manažerských magisterských oborů, aby mohla restauraci vést po administrativní stránce. „Je to restaurace mých snů,” říká Nabil. Příběh rodiny přinesla UNHCR.

Nabil se svou ženou Susannou a dvojicí dětí, dnes ve věku 9 a 14 let, žili podle svých slov relativně šťastně v Damašku i v dobách počátku syrského válečného konfliktu. On pracoval jako softwarový inženýr, ona pro místní pobočku Ligy arabských států. Na odchod z vlasti prý neměli vůbec pomyšlení, jen však do doby, než se konflikt zhoršil a válka začala doléhat také na hlavní město. Jednoho dne byli nuceni uprchnout během několika hodin. Uchýlili se do sousedního Libanonu, odkud chtěli odjet do své oblíbené Francie, kam rodina jezdívala na dovolenou. Plán však zhatila závažná trhlina. Právě v Libanonu si manželé všimli, že Nabilovo vízum vypršelo. A tak se rozhodli, že Susanna spolu s dětmi odjede hned, on se pak k rodině přidá, až to bude možné. „Obnovit si vízum se mi nepodařilo a jediná možnost, která mi zbývala, bylo vydat se po silnici. Vůbec jsem si nepředstavoval, že to bude tak složité,” uvedl v rozhovoru pro UNHCR. S rodinou se shledal až po ročním odloučení, před dvěma lety, kdy byl celé rodině udělen uprchlický status.

syrska rodina francie restaurace 1

Nabil si obratem našel práci jako myč aut. „Tuhle práci jsem vzal, abych uživil rodinu. Je v pořádku začít úplně od nuly, pokud nemáte na výběr, ale měli byste se vždy snažit o víc,” myslí si.

Nabilovou odvěkou vášní však bylo vaření. Už v Damašku ve sklepě svého domu vyráběl sýr. Nikdy ale nenašel odvahu otevřít vlastní podnik. Když se proto na sociálních sítích dozvěděl v loňském roce o Refugee Food Festivalu, kontaktoval jeho organizátory, což jsou aktivní členové pařížské občanské společnosti. A už tentýž rok úspěšně vařil v rámci festivalu vlastní recepty hned ve dvou restauracích. Tam se také rozhodl, že ze své vášně učiní svou profesi. „Protože jsem přišel o všechno a musel jsem začít od začátku, rozhodl jsem se, že budu dělat to, co miluji - vaření,” nechal se slyšet.

A jeho sen se blíží naplnění. Jelikož ve veřejné dražbě ve francouzském městě Orléans byla přijata jeho nabídka na renovaci a zprovoznění zpustlé místní restaurace, může začít s budováním. Plánuje si vzít hypotéku na rekonstrukci prostor, které umožní pohoštění více než padesátky lidí uvnitř a další dvacítky na přilehlé zahrádce. „Pojmenuju ji Narenj, což v Sýrii znamená pomeranč. V Damašku totiž máme pomerančovník v každé zahradě a používáme pomeranče v mnoha jídlech,” vysvětluje Nabil.

A zapojit se hodlá i jeho žena Susanna. Dala se do studia dvou magisterských obchodních oborů, aby mohla v rodinné restauraci fundovaně pomáhat s vedením a administrativou. „Je to restaurace mých snů,” uzavírá Nabil.

Foto: Benjamin Loyseau / UNHCR

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.