Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Nežila jsem. Má sebeúcta a duše byly zlomeny,” řekla v kongresu ke znásilnění herečka Woods

 

evan rachel wood big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

14

března
2018

Známá americká herečka Evan Rachel Wood, která se proslavila především rolí v televizním seriálu Westworld, promluvila koncem února před Kongresem Spojených států amerických. Svým svědectvím tak podpořila snahy o zavedení Sexual Assault Survivors’ Rights Act (zákon o právech osob, které se staly terčem sexuálního napadení) ve všech státech USA.

„Jmenuji se Evan Rachel Wood, jsem umělkyně, ale také jsem přeživší domácího násilí a sexuálního napadení, a svobodná matka malého chlapce,” uvedla Wood svou řeč před Kongresem. Řekla, že chce využít svou privilegovanou pozici známé herečky, aby mohla upozornit na hlasy obyčejných lidí, které tak často zůstávají bez povšimnutí. „Jsem dnes zde, abych využila svou pozici umělkyně, přeživší, matky, abych hájila přinesení lidského hlasu k populaci 25 milionů přeživších v USA, kteří momentálně zažívají nerovnost před zákonem a kteří zoufale potřebují základní občanská práva.”

„Za poslední rok byla masivní hnutí jako Me Too a Time’s Up nejen nesmírně posilující a smysluplná pro přeživší, ale také neuvěřitelně bolestivá. Zatímco mi nikdo nemusel vysvětlovat, že znásilňování je celosvětová epidemie, vidět záplavu příběhů tak podobných mému vlastnímu bylo jak osvobozující, tak zdrcující,” řekla Wood. „Vlna vzpomínek a detailů zaplavila mou mysl pokaždé, když jsem ta slova četla. Zamrazilo mě. Myslela jsem si, že jsem jediný člověk, který to zažil, a nesla jsem v sobě tolik viny a zmatení ze své odpovědi na zneužívání.”

Wood nejprve vylíčila domácí násilí, „toxické mentální, fyzické a sexuální zneužívání,” které zažila se svým bývalým partnerem. Také popsala, jak ji znásilnil, když si myslel, že byla v bezvědomí, jak ji svazoval ruce a nohy a jak ji fyzicky i psychicky mučil a bil, dokud neměl pocit, že mu dostatečně dokázala svou lásku. „Upřímně jsem si myslela, že bych mohla umřít. Nejen, protože mi můj trýznitel řekl ,Mohl bych tě právě teď zabít,’ ale protože jsem v ten moment měla pocit, jako bych opustila své tělo. Příliš jsem se bála utíkat - našel by mě.” Wood neváhala popsat své nejhlubší pocity. „Cítila jsem naprostý stud a zoufalství. Netušila jsem, co dělat, abych změnila svou situaci, a tak jsem se otupila a brzy jsem už nic necítila. Nebyla jsem naživu. Má sebeúcta a duše byly zlomeny. Byla jsem hluboce vyděšená a ten strach se mnou žije dodnes.”

Když Wood později zažila další znásilnění v baru, její tělo už vědělo, co dělat. Wood znovu vyjádřila intimní pocity marnosti a zoufalství. „Ani jeden den neuběhne, abych neslyšela slova, která mi tento muž opakovaně šeptal do ucha: ,budeš v pořádku, budeš v pořádku, budeš v pořádku’,” odcitovala Wood násilníka. „Nebyla jsem v pořádku. A nejsem v pořádku. Má matka je také přeživší, ale ani ona nedokázala ochránit svou dceru před zprávami, kterými společnost krmí ženy a muže,” řekla. „Občas jsme sraženi na zem nejen našimi útočníky, ale také jsme tam drženi vědomím, že možná neexistuje žádné bezpečné místo, kam jít.”

Nejen pár minut

Wood zdůraznila, že se v případě znásilnění nejedná jen o pár nepříjemných minut, ale o trauma s celoživotními následky a v některých případech dokonce o „pomalou smrt”. „Sedm let po mých znásilněních mi byla diagnostikována dlouhotrvající posttraumatická stresová porucha (PTSD), se kterou jsem celou tu dobu žila, aniž bych o svém onemocnění věděla. Prostě jsem si myslela, že zešílím.” Wood vyčetla vše, čím ji sexuální násilí ovlivnilo, od depresí a závislostí přes nefungující vztahy a noční můry až po sebepoškozování a dva pokusy o sebevraždu.

Wood trvala na tom, že sexuální násilí není jen problém žen. „Díky tomuto jsem vzpomněla na svého syna a na svět, ve kterém bude vyrůstat, a na den, kdy mu budu muset vysvětlit, co je to znásilnění a proč se to stalo jeho matce,” řekla. „Uvědomila jsem si, že by mohlo být stejně jednoduché pro mého syna, aby se stal obětí lží, které nám společnost říká o mužích, jako například, že mají nekontrolovatelné impulzy ubližovat lidem. Myslím si, že je kruté říct dítěti, že takoví prostě všichni muži jsou a je kruté nevšímat si, jak tyto lži udržujeme. Jsem tady, abych se také zastala mužů a svého syna, který, doufám, vyroste a bude vědět, že je mnohem hodnotnější. Můžu jen doufat, že mu půjdu příkladem, když budu pokračovat v boji pro něj a pro sebe a pro všechny lidi postižené zneužíváním, protože to je naše práce jakožto rodičů a vůdců.

Čtěte dále

Sní o novém životě, v táboře je drží nad vodou sport a aktivity. Pomáhají i Češi

Shan pochází z Kábulu. Hlavní město Afghánistánu je bombardováno, dochází zde k vraždám, únosům a dalším násilnostem. Shanova rodina proto na takovém místě již nevidí svoji budoucnost. Nejprve odešel starší bratr a později i Shan začal hledat své místo ve světě. Nyní žije v uzavřených prostorách rozlehlého utečeneckého tábora v Srbsku. Mluví plynně anglicky a učí se srbsky. Jeho snem je vystudovat ekonomii, v Afghánistánu však školy bombardovali a studenty unášeli z přednášek. Poté by si chtěl otevřít kancelář a pomáhat mladým migrantům, jako je on. O svých snech mluví s úsměvem a věří, že se mu splní.


Marie Škardová 22. 6. 2018

HFFest: Family Fest v Malých Karpatech na Slovensku. Nocování v chatkách i kvalitní hudba

Family fest je eko-geek open air festival při Smolencích v lesním prostředí Malých Karpat v rekreačním středisku Záruby – Jahodník. 22. a 23. června se uskuteční už čtvrtý ročník a očekává účast 500-600 lidí. Rodinná atmosféra, kvalitní domácí i zahraniční hudba, přednášky a množství doprovodného programu - to vše k němu už neodmyslitelně patří. Letos se festival hlásí k označení HateFree Fest. 


HateFree Culture 20. 6. 2018

Mučení a tresty smrti. Aktivita tisíců lidí ročně osvobodí stovky nespravedlivě vězněných

Egyptský student Mahmoud Hussein byl v roce 2014 uvězněný za nošení trička s nápisem „Nation Without Torture" (Národ bez mučení). Bez soudu nakonec strávil za mřížemi více než dva roky. Byl propuštěn díky intervenci organizace Amnesty International, která se celosvětově staví za práva nespravedlivě odsouzených a mučených osob a utlačovaných skupin. V roce 2016 se organizaci za pomoci lidí z celého světa povedlo osvobodit více než 650 nespravedlivě a často i násilně vězněných lidí. „Zlepšit jejich situaci nebo dosáhnout úplného osvobození se nám dlouhodobě daří ve 30-40 % případů!” uvádějí na svých stránkách. „Jsem tak vděčný vám, příznivcům Amnesty, kteří jste zahájili kampaň na mou podporu. Naplnilo mě to velkou nadějí a cítil jsem skutečnou podporu, protože i když jsem byl zavřen bez jakéhokoli kontaktu, na hřbitově života, byl jsem stále živý v myšlenkách j ...

„Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela,“ říká filmař Janíček

Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie.


Jiří Pa ...