Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Nežila jsem. Má sebeúcta a duše byly zlomeny,” řekla v kongresu ke znásilnění herečka Woods

 

evan rachel wood big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

14

března
2018

Známá americká herečka Evan Rachel Wood, která se proslavila především rolí v televizním seriálu Westworld, promluvila koncem února před Kongresem Spojených států amerických. Svým svědectvím tak podpořila snahy o zavedení Sexual Assault Survivors’ Rights Act (zákon o právech osob, které se staly terčem sexuálního napadení) ve všech státech USA.

„Jmenuji se Evan Rachel Wood, jsem umělkyně, ale také jsem přeživší domácího násilí a sexuálního napadení, a svobodná matka malého chlapce,” uvedla Wood svou řeč před Kongresem. Řekla, že chce využít svou privilegovanou pozici známé herečky, aby mohla upozornit na hlasy obyčejných lidí, které tak často zůstávají bez povšimnutí. „Jsem dnes zde, abych využila svou pozici umělkyně, přeživší, matky, abych hájila přinesení lidského hlasu k populaci 25 milionů přeživších v USA, kteří momentálně zažívají nerovnost před zákonem a kteří zoufale potřebují základní občanská práva.”

„Za poslední rok byla masivní hnutí jako Me Too a Time’s Up nejen nesmírně posilující a smysluplná pro přeživší, ale také neuvěřitelně bolestivá. Zatímco mi nikdo nemusel vysvětlovat, že znásilňování je celosvětová epidemie, vidět záplavu příběhů tak podobných mému vlastnímu bylo jak osvobozující, tak zdrcující,” řekla Wood. „Vlna vzpomínek a detailů zaplavila mou mysl pokaždé, když jsem ta slova četla. Zamrazilo mě. Myslela jsem si, že jsem jediný člověk, který to zažil, a nesla jsem v sobě tolik viny a zmatení ze své odpovědi na zneužívání.”

Wood nejprve vylíčila domácí násilí, „toxické mentální, fyzické a sexuální zneužívání,” které zažila se svým bývalým partnerem. Také popsala, jak ji znásilnil, když si myslel, že byla v bezvědomí, jak ji svazoval ruce a nohy a jak ji fyzicky i psychicky mučil a bil, dokud neměl pocit, že mu dostatečně dokázala svou lásku. „Upřímně jsem si myslela, že bych mohla umřít. Nejen, protože mi můj trýznitel řekl ,Mohl bych tě právě teď zabít,’ ale protože jsem v ten moment měla pocit, jako bych opustila své tělo. Příliš jsem se bála utíkat - našel by mě.” Wood neváhala popsat své nejhlubší pocity. „Cítila jsem naprostý stud a zoufalství. Netušila jsem, co dělat, abych změnila svou situaci, a tak jsem se otupila a brzy jsem už nic necítila. Nebyla jsem naživu. Má sebeúcta a duše byly zlomeny. Byla jsem hluboce vyděšená a ten strach se mnou žije dodnes.”

Když Wood později zažila další znásilnění v baru, její tělo už vědělo, co dělat. Wood znovu vyjádřila intimní pocity marnosti a zoufalství. „Ani jeden den neuběhne, abych neslyšela slova, která mi tento muž opakovaně šeptal do ucha: ,budeš v pořádku, budeš v pořádku, budeš v pořádku’,” odcitovala Wood násilníka. „Nebyla jsem v pořádku. A nejsem v pořádku. Má matka je také přeživší, ale ani ona nedokázala ochránit svou dceru před zprávami, kterými společnost krmí ženy a muže,” řekla. „Občas jsme sraženi na zem nejen našimi útočníky, ale také jsme tam drženi vědomím, že možná neexistuje žádné bezpečné místo, kam jít.”

Nejen pár minut

Wood zdůraznila, že se v případě znásilnění nejedná jen o pár nepříjemných minut, ale o trauma s celoživotními následky a v některých případech dokonce o „pomalou smrt”. „Sedm let po mých znásilněních mi byla diagnostikována dlouhotrvající posttraumatická stresová porucha (PTSD), se kterou jsem celou tu dobu žila, aniž bych o svém onemocnění věděla. Prostě jsem si myslela, že zešílím.” Wood vyčetla vše, čím ji sexuální násilí ovlivnilo, od depresí a závislostí přes nefungující vztahy a noční můry až po sebepoškozování a dva pokusy o sebevraždu.

Wood trvala na tom, že sexuální násilí není jen problém žen. „Díky tomuto jsem vzpomněla na svého syna a na svět, ve kterém bude vyrůstat, a na den, kdy mu budu muset vysvětlit, co je to znásilnění a proč se to stalo jeho matce,” řekla. „Uvědomila jsem si, že by mohlo být stejně jednoduché pro mého syna, aby se stal obětí lží, které nám společnost říká o mužích, jako například, že mají nekontrolovatelné impulzy ubližovat lidem. Myslím si, že je kruté říct dítěti, že takoví prostě všichni muži jsou a je kruté nevšímat si, jak tyto lži udržujeme. Jsem tady, abych se také zastala mužů a svého syna, který, doufám, vyroste a bude vědět, že je mnohem hodnotnější. Můžu jen doufat, že mu půjdu příkladem, když budu pokračovat v boji pro něj a pro sebe a pro všechny lidi postižené zneužíváním, protože to je naše práce jakožto rodičů a vůdců.

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.