Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Elektrošoky a bití tyčí. Další z mužů popsal mučení gayů v Čečensku

 

cecensko 2018 big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

11

března
2018

Čečenský uprchlík, který vystupuje pod jménem Alihan, našel nedávno útočiště v kanadském Torontu. Mnozí takové štěstí neměli a stále nemají. Přes traumatizující vzpomínky se rozhodl o své zkušenosti promluvit a popsat, čím si jako gay v Čečně musel projít.

Téměř před rokem svět zjistil díky opozičnímu deníku Novaja Gazeta, že v Čečně, autonomní republice Ruské federace, jsou homosexuální muži mučeni a v některých případech i vražděni. Razie na gaye ale údajně začaly už v prosinci 2016.

V utajovaných táborech bylo podle dřívějších výpovědí  drženo více než sto mužů a nejméně tři z nich zemřeli. V některých případech byli dokonce muži údajně propuštěni pod podmínkou, že je zavraždí jejich vlastní příbuzní. Rádio Svobodná Evropa narazila na nejméně dva takové případy, nicméně toto tvrzení je téměř nemožné ověřit, jelikož čečenská policie nezahajuje  trestní stíhání v případě tzv. „vraždy ze cti.”

Alihan, jeden z mužů, který si těmito hrůzami prošel, popsal pro server BuzzFeed News, co zažil: „Mohl jsem zemřít. Když jsem se postavil, nemohl jsem dýchat.” Když se po mučení konečně dostal domů, jeho záda zapáchala hnilobou. Během týdnů strávených ve vězení bez toho, aniž by byl z čehokoliv obžalovaný, byl týrán natolik, až krev pod jeho kůží začala zasychat a infikovat se. Ačkoliv nutně potřeboval lékařskou pomoc, jeho rodina se příliš bála vzít ho do nemocnice.

Osudová schůzka

Alihan byl mezi prvními oběťmi razie. Během loňského února začal dostávat výhružné telefonáty. Pak mu zavolal muž, kterého znal a který chtěl, aby se sešli v jeho bytě. Alihan souhlasil. Potkali se na dětském hřišti, muž ale naléhal, aby vešli do budovy. Ze strachu z toho, co by si pomysleli lidé, kdyby viděli dva muže spolu. „Šel jsem za ním, ale nebyl jsem si tím jistý,” popisuje Alihan. Vystoupali až do druhého patra, když změnil názor a chtěl se vrátit. „Byl to opožděný pud sebezáchovy.” Když se však otočil, někdo na něj zaútočil zezadu a byl odvlečen do třetího patra. Tam čekal další muž, který se zeptal jestli „to je ona”, čímž měl na mysli Alihana. Prohledali ho, přičemž ho osahávali na hýždích, genitáliích i hrudi. „Bylo to odporné. Bylo to tak odporné, že si to doteď pamatuju,” popisuje  Alihan.

Útočníci mu také zabavili telefon, který nejprve prohledali. Podle deníku Novaja Gazeta čečenský režim Ramzana Kadyrova vedl razie na homosexuály právě tímto způsobem - přes zabavené telefony mučených obětí hledali další a další gaye. Alihan uvedl, že ačkoliv si po rozchodu vymazal telefonní číslo jediného muže, se kterým byl v kontaktu, vláda později získala jeho telefonní záznamy, aby číslo našla. I přesto na něj však naléhali, aby jim prozradil jména dalších homosexuálních mužů. Bili ho, dokud se jim nesvěřil, že zná dalšího gaye, ale nepamatuje si jeho číslo. Zavezli ho tedy k jeho domu, muž tam ale nebyl a Alihan byl odvlečen zpět do bytu, ve kterém byl vězněn.

Elektrické šoky a bití tyčí

Nakonec byl Alihan spolu s dalšími přesunut do jednoho z několika zařízení, která jsou zahraničními médii často přirovnávána ke koncentračním táborům. Tam byli mučeni, biti a nuceni prozrazovat jména dalších mužů menšinové orientace. „Dávali nám elektrické šoky, ale nejčastěji mě bili tyčí. Mé nohy byly oteklé. Nemohl jsem se normálně nadechnout kvůli bolesti v zádech. Celkově rádi bili oběti, které byly velmi hubené, menšího vzrůstu a atraktivnější muži,” popisuje mučení Alihan. Podle jeho slov byl také nucen smývat krev z vězeňských zdí, která zbyla po ostatních mučených mužích. Jiní museli tančit „jako ženy,” mlátit hlavou do zdi nebo čistit auta dozorcům uprostřed zimy.

Zaslíbená Kanada

Alihan a desítky dalších Čečenců byli převezeni do Kanady. Program vedený kanadskou vládou funguje  v utajení z důvodu obav o bezpečnost uprchlíků i jejich rodin v Čečně. Jen díky pocitu bezpečí, který Alihan v Kanadě získal, dokázal nyní promluvit o svých traumatech. Vychutnává si nový pocit otevřenosti a svobody, ačkoliv se bojí toho, že bude muset pracovat na špatně placených pozicích nebo brigádách, jako je to běžné i u ostatních imigrantů. Ale také má sny a naděje. Rád  by pracoval jako módní fotograf nebo v novinách.

Alihan za svou záchranu a nový život v Kanadě vděčí příběhu, který vyvolal mezinárodní pobouření a který pro Novaja Gazeta popsala novinářka Elena Milashina: „Myslel jsem si, že nás zastřelí, kdyby nebylo Milashiny a zbytku světa, který tomu věnoval pozornost,” říká mladý Čečenec. Spojené státy uvalily mezinárodní sankce na několik osob, u kterých se prokázalo, že nesou za mučení gayů odpovědnost, jako třeba na Ayuba Kataeva, Apti Alaudinova a Magomeda Daudova. V důsledku toho byly také účty Kadyrova na Instagramu a Facebooku smazány. Tento krok následně vyvolal  u čečenského vůdce rozhořčení, které si údajně vybil na čečenských neziskových organizacích, které z tohoto kroku viní.

Stesk

Přes to všechno Alihanovi chybí domov. Popisuje krásy Čečny, ve které většina lidí vyznává islám, a říká, že kdyby tam nebylo tak nebezpečno, byla by to úžasná země, kterou stojí za to navštívit. Říká, že dříve bylo v Čečně možné i pro gaye a lesby, aby vedli normální život: „Na rozdíl od ostatních jsem nic nemusel předstírat. Měl jsem skvělý život, měl jsem věci, se kterými jsem se mohl chlubit,” říká závěrem.

Ilustrační foto: Pixabay

Čtěte dále

Sní o novém životě, v táboře je drží nad vodou sport a aktivity. Pomáhají i Češi

Shan pochází z Kábulu. Hlavní město Afghánistánu je bombardováno, dochází zde k vraždám, únosům a dalším násilnostem. Shanova rodina proto na takovém místě již nevidí svoji budoucnost. Nejprve odešel starší bratr a později i Shan začal hledat své místo ve světě. Nyní žije v uzavřených prostorách rozlehlého utečeneckého tábora v Srbsku. Mluví plynně anglicky a učí se srbsky. Jeho snem je vystudovat ekonomii, v Afghánistánu však školy bombardovali a studenty unášeli z přednášek. Poté by si chtěl otevřít kancelář a pomáhat mladým migrantům, jako je on. O svých snech mluví s úsměvem a věří, že se mu splní.


Marie Škardová 22. 6. 2018

HFFest: Family Fest v Malých Karpatech na Slovensku. Nocování v chatkách i kvalitní hudba

Family fest je eko-geek open air festival při Smolencích v lesním prostředí Malých Karpat v rekreačním středisku Záruby – Jahodník. 22. a 23. června se uskuteční už čtvrtý ročník a očekává účast 500-600 lidí. Rodinná atmosféra, kvalitní domácí i zahraniční hudba, přednášky a množství doprovodného programu - to vše k němu už neodmyslitelně patří. Letos se festival hlásí k označení HateFree Fest. 


HateFree Culture 20. 6. 2018

Mučení a tresty smrti. Aktivita tisíců lidí ročně osvobodí stovky nespravedlivě vězněných

Egyptský student Mahmoud Hussein byl v roce 2014 uvězněný za nošení trička s nápisem „Nation Without Torture" (Národ bez mučení). Bez soudu nakonec strávil za mřížemi více než dva roky. Byl propuštěn díky intervenci organizace Amnesty International, která se celosvětově staví za práva nespravedlivě odsouzených a mučených osob a utlačovaných skupin. V roce 2016 se organizaci za pomoci lidí z celého světa povedlo osvobodit více než 650 nespravedlivě a často i násilně vězněných lidí. „Zlepšit jejich situaci nebo dosáhnout úplného osvobození se nám dlouhodobě daří ve 30-40 % případů!” uvádějí na svých stránkách. „Jsem tak vděčný vám, příznivcům Amnesty, kteří jste zahájili kampaň na mou podporu. Naplnilo mě to velkou nadějí a cítil jsem skutečnou podporu, protože i když jsem byl zavřen bez jakéhokoli kontaktu, na hřbitově života, byl jsem stále živý v myšlenkách j ...

„Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela,“ říká filmař Janíček

Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie.


Jiří Pa ...