Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Mámu chtěli ve sběrném táboře znásilnit. S otcem pak uprchli,“ vzpomíná rokycanská pamětnice

 

kveta tumova big

pametromuPaměť Romů
Autor

Paměť Romů je projekt organizace ROMEA, jehož cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů na území bývalého Československa skrz orální historii.

14
února
2018

Květa Tůmová Tomášová se narodila v Rokycanech. Její rodiče pocházeli ze Slovenska. S Romy se jako dítě moc nestýkala, přesto v ní už od dětských let rostl smysl pro spravedlnost. Kvůli otci se musela vzdát snu stát se právničkou, nicméně v dospělosti si stejně našla svou cestu, jak s bezprávím bojovat. Ve své výpovědi zachycené do archivu malých dějin Paměť Romů popisuje jak své vlastní životní osudy, tak příběh svých rodičů, kteří byli v průběhu druhé světové války zavřeni v pracovním táboře. „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský,“ vzpomíná. „Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala,“ říká. Z tábora se rodičům podařilo náhodou uprchnout. V roce 1946 přišli za prací do Čech.

Květa Tůmová Tomášová se narodila 15. května 1950 v Rokycanech. Má starší sestru a mladšího bratra. Rodiče pocházeli ze Slovenska, otec z Čakľova a matka z obce Tolčemeš, dnes Šarišské Sokolovce. Do Čech přišli těsně po válce v roce 1946.

Květin otec absolvoval povinnou vojenskou službu v Sabinově, kde se také seznámil s Květinou matkou, a i když byla její rodina proti, začal za ní chodit. Do začátku jejich vztahu ovšem zasáhla druhá světová válka. Někdy v letech 1943–1944 byli téměř všichni Romové z Tolčemeše odvedeni do pracovního tábora, který se dle Květiny matky nacházel nedaleko obce Plaveč. Na její vyprávění Květa vzpomíná: „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský. Byl tam jeden fakt zlej. Ožralej tam znásilnil jednu čtrnáctiletou holku před celou rodinou. Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala. Ale zase říkala, že tam byl Rom, kterej dost rozuměl, a když přijel nějakej německej velitel, řekl mu, co se tam děje. A on tohodle ožralýho Němce vzal, strhl mu nárameníky a pak ho vyhodil. Pak už to bylo lepší. Byli na ně zlý. Ale Němci na ně nebyli tak zlý jako ty gardisti, Slováci.“

kveta tumova 2

Během výkopových prací využili rodiče Květy situace, kdy dozorci nebyli ve střehu, a podařilo se jim utéct. Byl sníh, byli bosí a nohy měli obalené slámou. Přes den se schovávali a pohybovali se v noci. Po čtyřech dnech se dostali do Tolčemeše. Otec se přidal k partyzánům a s nimi se následně přidal k armádě Ludvíka Svobody, kde zůstal do konce války. Květina matka zůstala ve vsi. Život Romů na Slovensku byl ztížen řadou vyhlášek a omezení. Mezi ně patřil i zákaz pohybu na různých veřejných místech mimo vyhrazenou dobu bez písemného povolení. Matka si jej obstarala, když potřebovala do Sabinova odeslat balíček, ale ani to nepomohlo: „Povolenku měla a šla s kamarádkou do Sabinova. Potkal je Cigán, ale byl to gardista. Jojo, Cigán. Chyt je a jak je možný, že má máma vlasy, že Cigáni nesměli mít vlasy. Ostříhal ji dohola a pak ji zmlátil.“

kveta tumova 4

Útěk do Prahy

Vztah Květiných rodičů pokračoval i po válce. Rodina Květiny matky z toho však stále nebyla nadšená, a tak se mladý pár rozhodl pro útěk. V roce 1946 odešli do Prahy. Když se jim nedařilo sehnat práci, vydal se její otec poohlédnout po nějakém lepším místě k žití. Zaměstnání našel v továrně na nábojky a kovové zboží v Rokycanech, dnes Kovohutě Rokycany. Ubytování zatím získali v tzv. bývalém lágru. Zde se narodila Květina starší sestra. Nakonec se i Květina babička rozhodla, že se za svou dcerou přestěhuje a následně se do Rokycan přesunula značná část obyvatel Tolčemeše. Z bývalého lágru se pak postupně stávala ubytovna pro Romy přicházející ze Slovenska. Otec Květy ale zažádal o změnu bydlení. O něco později se jejich rodina přestěhovala do bytovky v Růžičkově ulici, kde byli jedinými Romy. Zde se pak v květnu 1950 narodila Květa.

kveta tumova 9

První stupeň strávila na základní škole v ulici Míru společně s bratrem Mirakem. Na první školní léta Květa vzpomíná: „Já jsem tam už trochu stávkovala, abych tak řekla. Například se tam nějakýmu klukovi ztratily peníze na oběd. A učitelka, která byla taková zaujatá, si prvního vzala Miraka a prohledala ho tam. To už se mně nelíbilo, tak jsem tam protestovala a odešla jsem ze školy a řekla jsem, že tam chodit nebudu. Pak přišel ředitel a omlouval se. Pak tam zase byly vši a první vzali zase nás dva. My jsme žádný neměli. Já jsem se pak zavřela na záchod a řekla jsem, že nevylezu, dokud se mi neomluví. Tak se mi tam omlouvali.“ Na druhou stranu však Květa přiznává, že ji to určitým způsobem motivovalo všem ukázat, že může být i ona ta nejlepší. A učení jí šlo bez větších problémů, vyjma zkoušení u tabule, ze kterého měla hrůzu.

kveta tumova 3

V šesté třídě přestoupila Květa i Mirak na Základní školu Roudná. V deváté třídě však byli rozděleni a Květa musela přejít na Základní školu TGM. Tam zažívala peklo. Její spolužáci jí vyčítali, že celých osm let zvládli bez Romů, a teď jim ona zaneřádí třídu. S rasismem se setkala i u několika učitelů, ale na druhou stranu měla zastání alespoň u své třídní učitelky a ředitelky. Přesto se rozhodla jít s matkou na národní výbor, aby ji přesunuli jinam. Tam jim sdělili, že do jedné třídy nesmí chodit dvě romské děti a že je to prý rozhodnutí vlády, ale jak Květa připouští, jestli to tak opravdu bylo, netuší, uvědomuje si, že dotyčný nemusel říkat pravdu.

kveta tumova 6

Bojovnice

Jejím snem bylo stát se právničkou. Tomu však udělal přítrž její otec. Květina starší sestra byla u nich v rodině považována za tu chytrou, a dokonce se dostala i na gymnázium, po dvou letech studia se ale zamilovala a ze školy odešla. Potom, co však její vztah nabral rychlého konce, zkusila nastoupit na hotelovou školu. Po dvou letech však přišel nový vztah a ona opět odešla ze školy. Květin otec z toho vyvodil jasný závěr: když nezvládla školu dokončit ona, Květa už nemá šanci. A tak Květa musela nastoupit jako svačinářka do Kovohutí. Práce ve velké továrně Květě nevyhovovala, říká, že jí to připomínalo ono zkoušení u tabule. Když se po továrně procházela, měla pocit, že ji všichni sledují. Proto za nějaký čas nastoupila nejprve do pekárny a poté si udělala kurz a nastoupila do práce na dráze. V tu dobu také začala zpívat společně s Mirakem s kapelou Rytmus 84.

kveta tumova 1

V dětství ani dospívání Květa mezi Romy moc času netrávila. Její otec se Romů stranil a nechtěl, aby se s nimi stýkala i ona. Přesto se, dle jejích slov, doma choval jako „typický Rom“. Vše muselo být podle něj a celá rodina ho musela poslouchat. Příliš se o děti nestaral, jediné, co ho zajímalo, bylo, aby nedělaly problémy. Přesto se Květa úplně nepodřídila a se svými romskými kamarádkami se stýkala tajně.

kveta tumova 10

Nakonec se Květa vdala za Čecha, se kterým má čtyři děti. V průběhu 80. let se stále množily rasistické projevy a ona nehodlala takové věci jen mlčky přecházet. Zanedlouho se stala pro mnohé Romy záchytným bodem. Stále častěji za ní chodili a ona se jim snažila pomoc. Na jeden takový případ Květa vzpomíná: „Přišli pro mě, že ‚do Českýho dvora nepouštěj Cikány‘. Tak jsem vzala manžela a šli jsme tam. Před vchodem stál policajt se psem a ten, co dává lístky. Řekli, že mýho muže pustí, ale mě ne. Manžel řekl, že k sobě patříme, že jsme manželé. A ten, co vybíral lístky, řekl ‚mě to nezajímá, já tam Cikány prostě nepustím!‘. Já jsem se nehádala, říkám: ‚V pořádku, zavolejte mi vedoucího.‘ ‚Není tady.‘ ‚Dobře, dejte mi knihu přání a stížností.‘ ‚Nemáme.‘ Tak jsem poděkovala a odešla. Šla jsem podat stížnost na okres. Když se to pak řešilo, ten člověk z Českého dvora říká, že tam Cikáni plivou po lidech. Řekla jsem, že to je blbost. On odpověděl, že se tam perou. Tak jsem řekla, že Češi se taky perou. Tam se mě zastala nějaká ženská z Plzně, že takhle to nejde, že to by tam nesměli pouštět ani Čechy. Nakonec dostali pokutu a nakonec zavřeli.“ Takových případu bylo čím dál víc a Květa si uvědomovala, že na národním výboře je stále méně oblíbená, a tak se rozhodla, že se s rodinou raději odstěhují. Několik let strávili v jižních Čechách, kde byla situace klidná. Dnes žije opět v Rokycanech.

kveta tumova 8

Autorka článku: Jana Hejkrlíková / Paměť Romů

Paměť Romů je projekt, který odstartoval v roce 2016, navazuje na vzdělávací aktivity organizace ROMEA. Jeho cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů, jak ji žili a prožívali na území bývalého Československa ve 20. a 21. století. V současné chvíli je natočeno celkem 50 videopříběhů pamětníků. Kromě toho vznikly i audiorozhovory, které slouží jako příprava videorozhovorů. Natočená a sestřihaná videa jsou postupně publikována na webových stránkách projektu.

Článek je doprovozen fotografiemi z projektu Lukáše Houdka a Květy Tůmové Do jiného světa, který mapuje život rokycanských Romů prostřednictvím jejich rodinných fotografií. 

Čtěte dále

„Cestu k nenávisti otevírá lhostejnost a sobectví,” říká místostarosta brněnského Sokola

Česká republika má letos za sebou šestnáctý všesokolský slet, který připomněl 100 let od vzniku Československa, a účastnilo se jej 15 tisíc cvičenců. Michal Doležel je jedním z nich. Sokol podle něj nehraje jen roli sportovní a tělovýchovnou, ale i společenskou při budování demokracie a ochrany svobody. „Sokol je jedním z těch spolků, který pro svobodu, demokracii a vůbec vytvoření české samostatnosti sehrál klíčovou roli,“ tvrdí Doležel. Proč se podle něj Sokolové stavěli totalitám i za cenu nejvyšších obětí? „Filozofie Sokola byla takto od počátku koncipována, mělo se z něj stát celonárodní hnutí s cílem demokratizovat českou společnost, nemělo jít jen o aktivní trávení volného času nebo dokonalé tělo,“ vypráví Doležel. „Mnozí Sokolové tu filozofii vnímali jako životní program a byli ochotni položit svůj život v době, kdy se jejich země ocitla v kontrastu s nějakou totalitní ideologií ...

Albínský chlapec zemřel v bolestech a v opuštění. Pojmenují po něm cenu

Samuel Njogma pocházel z rodiny zemědělců z vesničky na severu Ghany. Skalní fanoušek fotbalového klubu Chelsea vystudoval obchodní střední školu a toužil pomáhat druhým. Chtěl se stát zdravotním bratrem. Před čtyřmi lety se však u něj projevila rakovina kůže. Od narození žil s albinismem, kvůli velké stigmatizaci a neinformovanosti nevěděl, jak se chránit. A tak odmalička pomáhal rodičům na ostrém slunci na poli, následky se později dostavily. Albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo ho objevil před rokem, kdy byl už ve velmi vážném stavu. „Na hlavě se mu rozvinula rakovina, na čele měl velký nádor a tváře samou ránu. Bolest, kterou zažíval, byla nesnesitelná,” vzpomíná. Samuelovi podle jeho slov následkem rakoviny chyběla větší část hlavy a rána byla otevřená. „Rozhodl jsem se, že udělám vše pro to, abych mu pomohl.” 


Lukáš Houd ...

„Maminko, raději se posaďte.” Ivana o umírání své 12leté dcery Martinky. Doma, v kruhu rodinném

Martina Školudíková by letos v půlce září oslavila 25. narozeniny. Ve 12 letech se u ní však projevil kostní nádor - osteosarkom. Martinka s nemocí bojovala několik let, nakonec však její síly nestačily. Díky neutuchající snaze své matky, která dceru do poslední chvíle podporovala, zemřela bez bolestí v kruhu rodiny. Jak se cítí rodič, kterému umírá dítě? A jak rodině pomohla služba mobilního hospice Nadačního fondu Klíček (www.klicek.org)? To ve svém autentickém textu popsala matka Ivana Školudíková.


Ivana Školudíková 15. 11. 2018

„Bude nejčistší to tam vystřílet.” Přelomové rozhodnutí soudu: První odsouzený v ČR za výhrůžky neziskovce

„Asi bude nejčistší to tam vystřílet, asi si pustím nějaké lahodné video s panem Breivikem. - Je to ta smradlavá kunda Kalibová. - Snad začne válka a ty svině budeme beztrestně mrzačit. - Zde pak zveřejním jeho jméno a fotku a nakonec ho zastřelím, přejedu autem a hodím to do septiku.” To jsou některé z výhrůžek a urážek, kterým čelily zaměstnankyně organizace In IUSTITIA, která pomáhá obětem činů z nenávisti. Ta včera uspěla poměrně přelomovým, zatím nepravomocným, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6. Byl jím za výhrůžky smrtí a napadení zatím nepravomocně odsouzen muž, který organizaci a jejím zaměstnankyním opakovaně vyhrožoval od srpna loňského roku. Rozhodnutí je v českém kontextu mimořádné. Poprvé je v ČR odsouzen někdo za útoky na ochránce lidských práv coby trestný čin z nenávisti. Pachatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30 000 Kč. Obžalovaný, státní zástupkyně i ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.