Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Mámu chtěli ve sběrném táboře znásilnit. S otcem pak uprchli,“ vzpomíná rokycanská pamětnice

 

kveta tumova big

pametromuPaměť Romů
Autor

Paměť Romů je projekt organizace ROMEA, jehož cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů na území bývalého Československa skrz orální historii.

14
února
2018

Květa Tůmová Tomášová se narodila v Rokycanech. Její rodiče pocházeli ze Slovenska. S Romy se jako dítě moc nestýkala, přesto v ní už od dětských let rostl smysl pro spravedlnost. Kvůli otci se musela vzdát snu stát se právničkou, nicméně v dospělosti si stejně našla svou cestu, jak s bezprávím bojovat. Ve své výpovědi zachycené do archivu malých dějin Paměť Romů popisuje jak své vlastní životní osudy, tak příběh svých rodičů, kteří byli v průběhu druhé světové války zavřeni v pracovním táboře. „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský,“ vzpomíná. „Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala,“ říká. Z tábora se rodičům podařilo náhodou uprchnout. V roce 1946 přišli za prací do Čech.

Květa Tůmová Tomášová se narodila 15. května 1950 v Rokycanech. Má starší sestru a mladšího bratra. Rodiče pocházeli ze Slovenska, otec z Čakľova a matka z obce Tolčemeš, dnes Šarišské Sokolovce. Do Čech přišli těsně po válce v roce 1946.

Květin otec absolvoval povinnou vojenskou službu v Sabinově, kde se také seznámil s Květinou matkou, a i když byla její rodina proti, začal za ní chodit. Do začátku jejich vztahu ovšem zasáhla druhá světová válka. Někdy v letech 1943–1944 byli téměř všichni Romové z Tolčemeše odvedeni do pracovního tábora, který se dle Květiny matky nacházel nedaleko obce Plaveč. Na její vyprávění Květa vzpomíná: „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský. Byl tam jeden fakt zlej. Ožralej tam znásilnil jednu čtrnáctiletou holku před celou rodinou. Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala. Ale zase říkala, že tam byl Rom, kterej dost rozuměl, a když přijel nějakej německej velitel, řekl mu, co se tam děje. A on tohodle ožralýho Němce vzal, strhl mu nárameníky a pak ho vyhodil. Pak už to bylo lepší. Byli na ně zlý. Ale Němci na ně nebyli tak zlý jako ty gardisti, Slováci.“

kveta tumova 2

Během výkopových prací využili rodiče Květy situace, kdy dozorci nebyli ve střehu, a podařilo se jim utéct. Byl sníh, byli bosí a nohy měli obalené slámou. Přes den se schovávali a pohybovali se v noci. Po čtyřech dnech se dostali do Tolčemeše. Otec se přidal k partyzánům a s nimi se následně přidal k armádě Ludvíka Svobody, kde zůstal do konce války. Květina matka zůstala ve vsi. Život Romů na Slovensku byl ztížen řadou vyhlášek a omezení. Mezi ně patřil i zákaz pohybu na různých veřejných místech mimo vyhrazenou dobu bez písemného povolení. Matka si jej obstarala, když potřebovala do Sabinova odeslat balíček, ale ani to nepomohlo: „Povolenku měla a šla s kamarádkou do Sabinova. Potkal je Cigán, ale byl to gardista. Jojo, Cigán. Chyt je a jak je možný, že má máma vlasy, že Cigáni nesměli mít vlasy. Ostříhal ji dohola a pak ji zmlátil.“

kveta tumova 4

Útěk do Prahy

Vztah Květiných rodičů pokračoval i po válce. Rodina Květiny matky z toho však stále nebyla nadšená, a tak se mladý pár rozhodl pro útěk. V roce 1946 odešli do Prahy. Když se jim nedařilo sehnat práci, vydal se její otec poohlédnout po nějakém lepším místě k žití. Zaměstnání našel v továrně na nábojky a kovové zboží v Rokycanech, dnes Kovohutě Rokycany. Ubytování zatím získali v tzv. bývalém lágru. Zde se narodila Květina starší sestra. Nakonec se i Květina babička rozhodla, že se za svou dcerou přestěhuje a následně se do Rokycan přesunula značná část obyvatel Tolčemeše. Z bývalého lágru se pak postupně stávala ubytovna pro Romy přicházející ze Slovenska. Otec Květy ale zažádal o změnu bydlení. O něco později se jejich rodina přestěhovala do bytovky v Růžičkově ulici, kde byli jedinými Romy. Zde se pak v květnu 1950 narodila Květa.

kveta tumova 9

První stupeň strávila na základní škole v ulici Míru společně s bratrem Mirakem. Na první školní léta Květa vzpomíná: „Já jsem tam už trochu stávkovala, abych tak řekla. Například se tam nějakýmu klukovi ztratily peníze na oběd. A učitelka, která byla taková zaujatá, si prvního vzala Miraka a prohledala ho tam. To už se mně nelíbilo, tak jsem tam protestovala a odešla jsem ze školy a řekla jsem, že tam chodit nebudu. Pak přišel ředitel a omlouval se. Pak tam zase byly vši a první vzali zase nás dva. My jsme žádný neměli. Já jsem se pak zavřela na záchod a řekla jsem, že nevylezu, dokud se mi neomluví. Tak se mi tam omlouvali.“ Na druhou stranu však Květa přiznává, že ji to určitým způsobem motivovalo všem ukázat, že může být i ona ta nejlepší. A učení jí šlo bez větších problémů, vyjma zkoušení u tabule, ze kterého měla hrůzu.

kveta tumova 3

V šesté třídě přestoupila Květa i Mirak na Základní školu Roudná. V deváté třídě však byli rozděleni a Květa musela přejít na Základní školu TGM. Tam zažívala peklo. Její spolužáci jí vyčítali, že celých osm let zvládli bez Romů, a teď jim ona zaneřádí třídu. S rasismem se setkala i u několika učitelů, ale na druhou stranu měla zastání alespoň u své třídní učitelky a ředitelky. Přesto se rozhodla jít s matkou na národní výbor, aby ji přesunuli jinam. Tam jim sdělili, že do jedné třídy nesmí chodit dvě romské děti a že je to prý rozhodnutí vlády, ale jak Květa připouští, jestli to tak opravdu bylo, netuší, uvědomuje si, že dotyčný nemusel říkat pravdu.

kveta tumova 6

Bojovnice

Jejím snem bylo stát se právničkou. Tomu však udělal přítrž její otec. Květina starší sestra byla u nich v rodině považována za tu chytrou, a dokonce se dostala i na gymnázium, po dvou letech studia se ale zamilovala a ze školy odešla. Potom, co však její vztah nabral rychlého konce, zkusila nastoupit na hotelovou školu. Po dvou letech však přišel nový vztah a ona opět odešla ze školy. Květin otec z toho vyvodil jasný závěr: když nezvládla školu dokončit ona, Květa už nemá šanci. A tak Květa musela nastoupit jako svačinářka do Kovohutí. Práce ve velké továrně Květě nevyhovovala, říká, že jí to připomínalo ono zkoušení u tabule. Když se po továrně procházela, měla pocit, že ji všichni sledují. Proto za nějaký čas nastoupila nejprve do pekárny a poté si udělala kurz a nastoupila do práce na dráze. V tu dobu také začala zpívat společně s Mirakem s kapelou Rytmus 84.

kveta tumova 1

V dětství ani dospívání Květa mezi Romy moc času netrávila. Její otec se Romů stranil a nechtěl, aby se s nimi stýkala i ona. Přesto se, dle jejích slov, doma choval jako „typický Rom“. Vše muselo být podle něj a celá rodina ho musela poslouchat. Příliš se o děti nestaral, jediné, co ho zajímalo, bylo, aby nedělaly problémy. Přesto se Květa úplně nepodřídila a se svými romskými kamarádkami se stýkala tajně.

kveta tumova 10

Nakonec se Květa vdala za Čecha, se kterým má čtyři děti. V průběhu 80. let se stále množily rasistické projevy a ona nehodlala takové věci jen mlčky přecházet. Zanedlouho se stala pro mnohé Romy záchytným bodem. Stále častěji za ní chodili a ona se jim snažila pomoc. Na jeden takový případ Květa vzpomíná: „Přišli pro mě, že ‚do Českýho dvora nepouštěj Cikány‘. Tak jsem vzala manžela a šli jsme tam. Před vchodem stál policajt se psem a ten, co dává lístky. Řekli, že mýho muže pustí, ale mě ne. Manžel řekl, že k sobě patříme, že jsme manželé. A ten, co vybíral lístky, řekl ‚mě to nezajímá, já tam Cikány prostě nepustím!‘. Já jsem se nehádala, říkám: ‚V pořádku, zavolejte mi vedoucího.‘ ‚Není tady.‘ ‚Dobře, dejte mi knihu přání a stížností.‘ ‚Nemáme.‘ Tak jsem poděkovala a odešla. Šla jsem podat stížnost na okres. Když se to pak řešilo, ten člověk z Českého dvora říká, že tam Cikáni plivou po lidech. Řekla jsem, že to je blbost. On odpověděl, že se tam perou. Tak jsem řekla, že Češi se taky perou. Tam se mě zastala nějaká ženská z Plzně, že takhle to nejde, že to by tam nesměli pouštět ani Čechy. Nakonec dostali pokutu a nakonec zavřeli.“ Takových případu bylo čím dál víc a Květa si uvědomovala, že na národním výboře je stále méně oblíbená, a tak se rozhodla, že se s rodinou raději odstěhují. Několik let strávili v jižních Čechách, kde byla situace klidná. Dnes žije opět v Rokycanech.

kveta tumova 8

Autorka článku: Jana Hejkrlíková / Paměť Romů

Paměť Romů je projekt, který odstartoval v roce 2016, navazuje na vzdělávací aktivity organizace ROMEA. Jeho cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů, jak ji žili a prožívali na území bývalého Československa ve 20. a 21. století. V současné chvíli je natočeno celkem 50 videopříběhů pamětníků. Kromě toho vznikly i audiorozhovory, které slouží jako příprava videorozhovorů. Natočená a sestřihaná videa jsou postupně publikována na webových stránkách projektu.

Článek je doprovozen fotografiemi z projektu Lukáše Houdka a Květy Tůmové Do jiného světa, který mapuje život rokycanských Romů prostřednictvím jejich rodinných fotografií. 

Čtěte dále

„Češi bývali nejmilejší národ v Evropě. Dnes je ovlivňuje populismus,“ říká Egypťan žijící v Praze

Abdalla Gamal je šestatřicetiletý Egypťan žijící kousek za Prahou. Narodil se do vzdělané rodiny ve městě Zagazig na severu země. Jeho otec působí jako veterinář v Rijádu v Saúdské Arábii, bratr pracuje pro tamní magistrát v IT oblasti a jeho sestra je lékařkou. Maminka je v domácnosti. Abdalla prožil v Saúdské Arábii s rodinou šest let, chodil tam na střední gymnázium. Později vystudoval češtinu na prestižní káhirské fakultě Al Alsun. V rámci studií se dostal na rok do Prahy, která ho okamžitě uchvátila. O pár let později se tu rozhodl oženit a založit rodinu. Jak vnímá silné protimuslimské nálady v české společnosti a jak se dotýkají jeho rodiny? Proč studoval právě češtinu a jaká místa má v Praze nejraději?


Lukáš Houdek 22. 5. 2018

„Češi si často lebedí v roli oběti,“ říká cestovatel Petr Horký

Petr Horký je jedním z nejvýznamnějších českých cestovatelů současnosti. Nejprve se prosadil v televizi moderováním pořadů Hip Hap Hop, Pyramida nebo Studio 6. Jako cestovatel, dokumentarista a spisovatel pak navštívil desítky zemí. K rozhodnutí cestovat mu pomohlo mládí prožité za komunistického režimu. „Navenek všichni vypadali stejně, ale uvnitř byla podezřívavost, ublížení, strach… jako mladý jsem přesně věděl, co mi nejvíc chybí: svoboda a cestování,“ popisuje svou motivaci. Na začátku bojoval s vlastními předsudky. „Můj stereotyp byl úplně stejný, jako má většina lidí, než poprvé někam odjedou, a sice připadal jsem si chytře a přemýšlel jsem, proč ti kolem jsou tak blbí, že žijí jinak.“


Jiří Pasz 22. 5. 2018

Otec egyptské lesby prošel nečekanou přeměnou. Od homofobie k toleranci

Gayové a lesby z Blízkého východu a severní Afriky často čelí velké diskriminaci jak na společenské, tak i na státní úrovni. Příběh Dalie, lesby z Egypta, a dalších LGBT aktivistů ale ukazuje, že je jejich okolí přesto mnohdy pochopilo a podpořilo. Nová kampaň od Human Rights Watch a Arab Foundation for Freedoms and Equality vyzdvihuje kreativní snahy těchto aktivistů v regionu a dodává naději do budoucna v otázce práv LGBT osob.


Nina Djukanovićová 20. 5. 2018

Zdravotní sestra změnila po misích v Jordánsku a Iráku názory. „Jsou to lidé jako my,“ říká

Zdravotnický humanitární program MEDEVAC začal během války v Jugoslávii evakuacemi raněných civilistů do českých nemocnic. Postupně se rozrostl a nyní především jezdí čeští lékaři do zahraničí, kde ročně provedou více než 800 operací. Některé z nich zachraňují životy lidem v různých oblastech zasažených krizí. „Jsou to humanitární krize, přírodní katastrofy, ozbrojené konflikty, pomáháme lidem v místech, kde není dostupná zdravotnická péče,“ říká Lukáš Němec, jeden z koordinátorů programu. Komu přesně čeští lékaři pomáhají? „Představte si maminku, mladou ženu, jakou můžete běžně potkat na ulici, na zastávce, cestou do práce… akorát žije na Ukrajině, v Iráku, v Jordánsku. V noci na její barák spadne bomba. Pomáháme obyčejným lidem, kteří si ne vlastní vinou nemohou dovolit životně důležitou lékařskou péči,“ popisuje Němec. Pacienti do programu jsou pečlivě vybíráni za ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.