Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Mámu chtěli ve sběrném táboře znásilnit. S otcem pak uprchli,“ vzpomíná rokycanská pamětnice

 

kveta tumova big

pametromuPaměť Romů
Autor

Paměť Romů je projekt organizace ROMEA, jehož cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů na území bývalého Československa skrz orální historii.

14
února
2018

Květa Tůmová Tomášová se narodila v Rokycanech. Její rodiče pocházeli ze Slovenska. S Romy se jako dítě moc nestýkala, přesto v ní už od dětských let rostl smysl pro spravedlnost. Kvůli otci se musela vzdát snu stát se právničkou, nicméně v dospělosti si stejně našla svou cestu, jak s bezprávím bojovat. Ve své výpovědi zachycené do archivu malých dějin Paměť Romů popisuje jak své vlastní životní osudy, tak příběh svých rodičů, kteří byli v průběhu druhé světové války zavřeni v pracovním táboře. „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský,“ vzpomíná. „Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala,“ říká. Z tábora se rodičům podařilo náhodou uprchnout. V roce 1946 přišli za prací do Čech.

Květa Tůmová Tomášová se narodila 15. května 1950 v Rokycanech. Má starší sestru a mladšího bratra. Rodiče pocházeli ze Slovenska, otec z Čakľova a matka z obce Tolčemeš, dnes Šarišské Sokolovce. Do Čech přišli těsně po válce v roce 1946.

Květin otec absolvoval povinnou vojenskou službu v Sabinově, kde se také seznámil s Květinou matkou, a i když byla její rodina proti, začal za ní chodit. Do začátku jejich vztahu ovšem zasáhla druhá světová válka. Někdy v letech 1943–1944 byli téměř všichni Romové z Tolčemeše odvedeni do pracovního tábora, který se dle Květiny matky nacházel nedaleko obce Plaveč. Na její vyprávění Květa vzpomíná: „Napřed je nahnali do Sabinova, pěšky. Tam byli zavření v nějaké větší místnosti, kde celou noc jen stáli a nemohli se ani hnout. Ráno je nahnali na nádraží a do vagonu. Nedostali napít ani najíst, někteří tam dokonce umřeli. Vlakem je odvezli asi pět kilometrů před tábor, zbytek cesty museli pěšky. Byl to pracovní tábor, dělali tam výkopy. Zacházeli s nimi strašně. Mlátili je, znásilňovali ženský. Byl tam jeden fakt zlej. Ožralej tam znásilnil jednu čtrnáctiletou holku před celou rodinou. Mámu chtěl taky znásilnit, ale v jedné místnosti měli kamna a u nich seno, do kterýho se schovala. Ale zase říkala, že tam byl Rom, kterej dost rozuměl, a když přijel nějakej německej velitel, řekl mu, co se tam děje. A on tohodle ožralýho Němce vzal, strhl mu nárameníky a pak ho vyhodil. Pak už to bylo lepší. Byli na ně zlý. Ale Němci na ně nebyli tak zlý jako ty gardisti, Slováci.“

kveta tumova 2

Během výkopových prací využili rodiče Květy situace, kdy dozorci nebyli ve střehu, a podařilo se jim utéct. Byl sníh, byli bosí a nohy měli obalené slámou. Přes den se schovávali a pohybovali se v noci. Po čtyřech dnech se dostali do Tolčemeše. Otec se přidal k partyzánům a s nimi se následně přidal k armádě Ludvíka Svobody, kde zůstal do konce války. Květina matka zůstala ve vsi. Život Romů na Slovensku byl ztížen řadou vyhlášek a omezení. Mezi ně patřil i zákaz pohybu na různých veřejných místech mimo vyhrazenou dobu bez písemného povolení. Matka si jej obstarala, když potřebovala do Sabinova odeslat balíček, ale ani to nepomohlo: „Povolenku měla a šla s kamarádkou do Sabinova. Potkal je Cigán, ale byl to gardista. Jojo, Cigán. Chyt je a jak je možný, že má máma vlasy, že Cigáni nesměli mít vlasy. Ostříhal ji dohola a pak ji zmlátil.“

kveta tumova 4

Útěk do Prahy

Vztah Květiných rodičů pokračoval i po válce. Rodina Květiny matky z toho však stále nebyla nadšená, a tak se mladý pár rozhodl pro útěk. V roce 1946 odešli do Prahy. Když se jim nedařilo sehnat práci, vydal se její otec poohlédnout po nějakém lepším místě k žití. Zaměstnání našel v továrně na nábojky a kovové zboží v Rokycanech, dnes Kovohutě Rokycany. Ubytování zatím získali v tzv. bývalém lágru. Zde se narodila Květina starší sestra. Nakonec se i Květina babička rozhodla, že se za svou dcerou přestěhuje a následně se do Rokycan přesunula značná část obyvatel Tolčemeše. Z bývalého lágru se pak postupně stávala ubytovna pro Romy přicházející ze Slovenska. Otec Květy ale zažádal o změnu bydlení. O něco později se jejich rodina přestěhovala do bytovky v Růžičkově ulici, kde byli jedinými Romy. Zde se pak v květnu 1950 narodila Květa.

kveta tumova 9

První stupeň strávila na základní škole v ulici Míru společně s bratrem Mirakem. Na první školní léta Květa vzpomíná: „Já jsem tam už trochu stávkovala, abych tak řekla. Například se tam nějakýmu klukovi ztratily peníze na oběd. A učitelka, která byla taková zaujatá, si prvního vzala Miraka a prohledala ho tam. To už se mně nelíbilo, tak jsem tam protestovala a odešla jsem ze školy a řekla jsem, že tam chodit nebudu. Pak přišel ředitel a omlouval se. Pak tam zase byly vši a první vzali zase nás dva. My jsme žádný neměli. Já jsem se pak zavřela na záchod a řekla jsem, že nevylezu, dokud se mi neomluví. Tak se mi tam omlouvali.“ Na druhou stranu však Květa přiznává, že ji to určitým způsobem motivovalo všem ukázat, že může být i ona ta nejlepší. A učení jí šlo bez větších problémů, vyjma zkoušení u tabule, ze kterého měla hrůzu.

kveta tumova 3

V šesté třídě přestoupila Květa i Mirak na Základní školu Roudná. V deváté třídě však byli rozděleni a Květa musela přejít na Základní školu TGM. Tam zažívala peklo. Její spolužáci jí vyčítali, že celých osm let zvládli bez Romů, a teď jim ona zaneřádí třídu. S rasismem se setkala i u několika učitelů, ale na druhou stranu měla zastání alespoň u své třídní učitelky a ředitelky. Přesto se rozhodla jít s matkou na národní výbor, aby ji přesunuli jinam. Tam jim sdělili, že do jedné třídy nesmí chodit dvě romské děti a že je to prý rozhodnutí vlády, ale jak Květa připouští, jestli to tak opravdu bylo, netuší, uvědomuje si, že dotyčný nemusel říkat pravdu.

kveta tumova 6

Bojovnice

Jejím snem bylo stát se právničkou. Tomu však udělal přítrž její otec. Květina starší sestra byla u nich v rodině považována za tu chytrou, a dokonce se dostala i na gymnázium, po dvou letech studia se ale zamilovala a ze školy odešla. Potom, co však její vztah nabral rychlého konce, zkusila nastoupit na hotelovou školu. Po dvou letech však přišel nový vztah a ona opět odešla ze školy. Květin otec z toho vyvodil jasný závěr: když nezvládla školu dokončit ona, Květa už nemá šanci. A tak Květa musela nastoupit jako svačinářka do Kovohutí. Práce ve velké továrně Květě nevyhovovala, říká, že jí to připomínalo ono zkoušení u tabule. Když se po továrně procházela, měla pocit, že ji všichni sledují. Proto za nějaký čas nastoupila nejprve do pekárny a poté si udělala kurz a nastoupila do práce na dráze. V tu dobu také začala zpívat společně s Mirakem s kapelou Rytmus 84.

kveta tumova 1

V dětství ani dospívání Květa mezi Romy moc času netrávila. Její otec se Romů stranil a nechtěl, aby se s nimi stýkala i ona. Přesto se, dle jejích slov, doma choval jako „typický Rom“. Vše muselo být podle něj a celá rodina ho musela poslouchat. Příliš se o děti nestaral, jediné, co ho zajímalo, bylo, aby nedělaly problémy. Přesto se Květa úplně nepodřídila a se svými romskými kamarádkami se stýkala tajně.

kveta tumova 10

Nakonec se Květa vdala za Čecha, se kterým má čtyři děti. V průběhu 80. let se stále množily rasistické projevy a ona nehodlala takové věci jen mlčky přecházet. Zanedlouho se stala pro mnohé Romy záchytným bodem. Stále častěji za ní chodili a ona se jim snažila pomoc. Na jeden takový případ Květa vzpomíná: „Přišli pro mě, že ‚do Českýho dvora nepouštěj Cikány‘. Tak jsem vzala manžela a šli jsme tam. Před vchodem stál policajt se psem a ten, co dává lístky. Řekli, že mýho muže pustí, ale mě ne. Manžel řekl, že k sobě patříme, že jsme manželé. A ten, co vybíral lístky, řekl ‚mě to nezajímá, já tam Cikány prostě nepustím!‘. Já jsem se nehádala, říkám: ‚V pořádku, zavolejte mi vedoucího.‘ ‚Není tady.‘ ‚Dobře, dejte mi knihu přání a stížností.‘ ‚Nemáme.‘ Tak jsem poděkovala a odešla. Šla jsem podat stížnost na okres. Když se to pak řešilo, ten člověk z Českého dvora říká, že tam Cikáni plivou po lidech. Řekla jsem, že to je blbost. On odpověděl, že se tam perou. Tak jsem řekla, že Češi se taky perou. Tam se mě zastala nějaká ženská z Plzně, že takhle to nejde, že to by tam nesměli pouštět ani Čechy. Nakonec dostali pokutu a nakonec zavřeli.“ Takových případu bylo čím dál víc a Květa si uvědomovala, že na národním výboře je stále méně oblíbená, a tak se rozhodla, že se s rodinou raději odstěhují. Několik let strávili v jižních Čechách, kde byla situace klidná. Dnes žije opět v Rokycanech.

kveta tumova 8

Autorka článku: Jana Hejkrlíková / Paměť Romů

Paměť Romů je projekt, který odstartoval v roce 2016, navazuje na vzdělávací aktivity organizace ROMEA. Jeho cílem je přiblížit širší veřejnosti historii Romů, jak ji žili a prožívali na území bývalého Československa ve 20. a 21. století. V současné chvíli je natočeno celkem 50 videopříběhů pamětníků. Kromě toho vznikly i audiorozhovory, které slouží jako příprava videorozhovorů. Natočená a sestřihaná videa jsou postupně publikována na webových stránkách projektu.

Článek je doprovozen fotografiemi z projektu Lukáše Houdka a Květy Tůmové Do jiného světa, který mapuje život rokycanských Romů prostřednictvím jejich rodinných fotografií. 

Čtěte dále

Klece, mříže a okovy. „Duševně nemocní žijí na Bali v nejhrubším odloučení,“ říká tamní psychiatr

Indonéský ostrov Bali je symbolem ráje na zemi. Ne však pro duševně nemocné. V Indonésii je odhadem až 26 000 lidí z důvodu duševního onemocnění drženo v nelidských podmínkách. Proč jsou v klecích, přikovaní, spoutaní? „Mimo města nejsou žádné služby. Rodiny mají nulové možnosti. I když je Bali bohatý ostrov se spoustou pětihvězdičkových hotelů, spousta lidí tu žije ze dne na den. Takové rodiny to třeba někdy zkoušejí ve velkých nemocnicích. Ale často to nepřinese žádné zlepšení u jejich nemocných příbuzných. Po nějaké době se rozhodnou k radikální metodě,“ říká v rozhovoru pro HFC psychiatr Cokorda Bagus Jaya Lesmana ze Suryani institutu, který se na ostrově snaží proti stigmatizaci a nedostatku lékařských i sociálních služeb bojovat. Chce pomoci rodinám vyjít ze začarovaného kruhu nepochopení léčby duševních onemocnění.


Jiří Pasz&n ...

Starci na netu: Nejvíce dezinformací šíří senioři, ukázal výzkum

Většina preventivních programů bezpečnosti na internetu dnes cílí především na děti a mládež. Neopomíjet je však třeba i druhou nejvíce ohroženou skupinu - seniory. To vyplývá z výzkumu „Starci na netu”, který v minulém roce mapoval chování na internetu a zaměřil se na skupinu tzv. starců, lidí, kteří vyrůstali v době, kdy pro ně nebyl běžně dostupný internet a jeho služby. Výsledky výzkumu, provedeného na lidech starších 34 let, například ukazují, že s přibývajícím věkem se zvyšuje počet uživatelů, kteří rozšiřují spam. A to jak pravdivé, tak nepravdivé informace, tzv. hoaxy. „Cílem výzkumu bylo zjistit, jak na tom tato věková kategorie uživatelů internetu je a mým úkolem bude na ni lépe mířit prevenci. Pokud budeme naši pozornost směřovat nejen na děti, ale i na druhou nejvíce ohroženou skupinu, seniory, můžeme prostředí na českém internetu výrazně zlepšit,” ří ...

HOAX: EU otevře hranice pro miliony klimatických uprchlíků

EU otevře hranice pro miliony „klimatických uprchlíků“. Taková zpráva se po Novém roce začala šířit po českém internetu. Články zabývající se touto problematikou varují, že Evropský parlament rozhodl o povinnosti přijímat klimatické uprchlíky, a to na základě Usnesení o ženách, rovnosti žen a mužů a spravedlnosti v oblasti klimatu, které bylo přijato 16. ledna 2018 ve Štrasburku. „Díky tomuto dokumentu a všem ostatním, které již byly v minulostí schváleny, se nám zde vytváří nová figura, kterou, dle toho jak bylo hlasováno, budou muset členské státy EU chránit a přijímat tím, že se otevřou dokořán EVROPSKÉ hranice každému, kdo bude tvrdit, že byl nucen utéct z vlastní Země kvůli nepříznivému klimatu,” uvádí server Pravý prostor. „Díky hlasování některých europoslanců se otevřou hranice pro miliony ‘klimatických uprchlíků’,” dodává.


Britka “adoptovala“ syrského mladíka, který prožil teror v Calais. „Jsem na něj hrdá, je jako můj syn.“

„Jsem na něj neskutečně hrdá a oslněná jeho houževnatostí a povahou. Je skvělým vzorem pro mého mladšího syna,“ říká matka tří dětí Ingrid Van Loo Plowman žijící nedaleko Londýna. Ta před časem otevřela svůj domov dnes 19letému Abdulovi ze Sýrie, který je stále traumatizovaný zážitky z nechvalně známého slumu u francouzského města Calais, kde nějaký čas na cestě do Británie pobýval. „Byl jsem si jistý, že zemřu. Nikdy v životě jsem nezažil takový teror,“ vzpomíná Abdul. Hned první den se spřátelil s Ingridiným synem Rossem, našli totiž společnou zálibu ve fotbalu a videohrách. Ten nyní Abdula vnímá jako svého staršího bratra. Pocit bezpečí a domova dává mladému Syřanovi možnost věnovat se studiu angličtiny, aby se mohl přihlásit na svůj vysněný obor, na stavařinu. „Doufám, že si jednoho dne najdu práci a budu jí moct všechno oplatit. Můj život se díky ní změnil o 180 stupňů,“ ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.