Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Stigma a předsudky. Ženy v Salvadoru čelí perzekuci kvůli potratům

 

potraty elsalvador big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

14
ledna
2018

Salvador je nejmenší a nejhustěji obydlenou zemí střední Ameriky. V poslední době je však často označován za zemi s nejpřísnějším a nejkrutějším zákonem o potratu - žena v Salvadoru totiž nesmí podstoupit potrat ani v případě ohrožení jejího vlastního života.

Teodoře del Carmen Vásquez bylo dvacet sedm let, když v roce 2007 začala při práci pociťovat silné bolesti v břiše a krvácení. Přestože si před omdlením zavolala pomoc a podle ní se následně dítě narodilo mrtvé, byla odsouzena k třiceti letům za mřížemi za jeho vraždu. O 10 let později, v prosinci 2017, soud zamítl její odvolání. „Tragický příběh Teodory smutně ilustruje vše, co je špatně na právním systému v Salvadoru, kde se zdá, že jsou lidská práva cizím konceptem,” reagovala na zprávu o zamítnutí Teodořina odvolání Erika Guevara-Rosas, ředitelka oddělení Americas v Amnesty International.

Případ Teodory není zdaleka ojedinělý. Tehdy osmnáctiletá středoškolačka Evelyn Beatriz Hernández Cruz byla opakovaně znásilňována členem gangu, ale nikomu o tom neřekla ze strachu z následků. Byla stejně jako Teodora odsouzena k třiceti letům ve vězení za vraždu svého dítěte, jehož tělo bylo nalezeno v septické nádrži. Žalobci říkají, že tam dítě úmyslně pohodila a tím ho zavraždila, ale Evelyn tvrdí, že o svém těhotenství nevěděla a o tom, co se později ukázalo jako porod v koupelně jejich domu, si myslela, že jsou jen silné bolesti břicha. Experti nedokázali stanovit, zda dítě zemřelo v břiše matky, nebo po porodu. Morena Herrera, výkonná ředitelka Občanské skupiny pro dekriminalizaci potratu (Citizens’ Group for the Decriminalisation of Abortion) říká, že rozsudek je založený na předsudcích soudců: „Rozsudek odsuzující Evelyn na 30 let ve vězení ukazuje, jak je salvadorské právo aplikované bez přímého a dostačujícího důkazu, který by upřesnil, co žena spáchala.” Herrera více než deset let bojovala jako členka guerrilly proti vládě, nyní se proslavila svým bojem za práva žen v Salvadoru. Celý rozhovor s ní si můžete přečíst ZDE.

Do roku 1997 byl potrat v Salvadoru zákonem povolený pouze ve třech možných případech: v případě, že potrat byl jedinou či poslední možností, jak zachránit život matky, v případě znásilnění nebo pohlavního styku s osobou mladší, než je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku, a v případě závažné poruchy plodu. V roce 1998 byl zákon pod tlakem církevních skupin v Salvadoru změněn na svou současnou podobu, která stanovuje, že potrat není legální za žádných okolností. Je rozporuplné, zda toto skutečně platí i pro případy ohrožení života matky, jelikož jiný zákon Salvadoru stanovuje, že v podobných případech, jako je záchrana něčího života, je povolené konat jinak nelegální činy beztrestně. Zákon také upravil ústavu tak, aby jasně stanovila, že každá lidská bytost je považována za lidskou bytost od chvíle svého početí.

Podle některých odhadů bylo mezi lety 1998 a 2013 obviněno z potratu a uvězněno na 600 žen, nezřídka až na čtyřicet let. Mnozí argumentují tím, že jsou přísnému zákonu nerovně vystavené především chudé a často negramotné ženy - pro bohaté totiž není problém letět kvůli potratu třeba do Miami. V přísně katolickém Salvadoru je navíc sexuální výchova považovaná za tabu, proto je vzdělání jak žen, tak mužů o reprodukci mnohdy minimální. Právníci tvrdí, že největší problém tkví v tom, že lidé nedokáží rozlišovat mezi samovolným a nesamovolným potratem. Díky náboženskému dogmatu a předsudkům jsou ženy považovány za plně zodpovědné za svůj plod, bez ohledu na příčinu potratu. Dennis Muñoz, který obhajuje dvě uvězněné ženy, říká, že i když u soudu dokáže, že se jednalo o samovolný potrat, soudce tomu často nepřikládá žádnou váhu. On sám je přesvědčen o tom, že Salvador má nejpřísnější zákon o potratu na světě, protože předpokládá vinu ženy.

Foto: Pixabay

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.