Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Stigma a předsudky. Ženy v Salvadoru čelí perzekuci kvůli potratům

 

potraty elsalvador big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

14
ledna
2018

Salvador je nejmenší a nejhustěji obydlenou zemí střední Ameriky. V poslední době je však často označován za zemi s nejpřísnějším a nejkrutějším zákonem o potratu - žena v Salvadoru totiž nesmí podstoupit potrat ani v případě ohrožení jejího vlastního života.

Teodoře del Carmen Vásquez bylo dvacet sedm let, když v roce 2007 začala při práci pociťovat silné bolesti v břiše a krvácení. Přestože si před omdlením zavolala pomoc a podle ní se následně dítě narodilo mrtvé, byla odsouzena k třiceti letům za mřížemi za jeho vraždu. O 10 let později, v prosinci 2017, soud zamítl její odvolání. „Tragický příběh Teodory smutně ilustruje vše, co je špatně na právním systému v Salvadoru, kde se zdá, že jsou lidská práva cizím konceptem,” reagovala na zprávu o zamítnutí Teodořina odvolání Erika Guevara-Rosas, ředitelka oddělení Americas v Amnesty International.

Případ Teodory není zdaleka ojedinělý. Tehdy osmnáctiletá středoškolačka Evelyn Beatriz Hernández Cruz byla opakovaně znásilňována členem gangu, ale nikomu o tom neřekla ze strachu z následků. Byla stejně jako Teodora odsouzena k třiceti letům ve vězení za vraždu svého dítěte, jehož tělo bylo nalezeno v septické nádrži. Žalobci říkají, že tam dítě úmyslně pohodila a tím ho zavraždila, ale Evelyn tvrdí, že o svém těhotenství nevěděla a o tom, co se později ukázalo jako porod v koupelně jejich domu, si myslela, že jsou jen silné bolesti břicha. Experti nedokázali stanovit, zda dítě zemřelo v břiše matky, nebo po porodu. Morena Herrera, výkonná ředitelka Občanské skupiny pro dekriminalizaci potratu (Citizens’ Group for the Decriminalisation of Abortion) říká, že rozsudek je založený na předsudcích soudců: „Rozsudek odsuzující Evelyn na 30 let ve vězení ukazuje, jak je salvadorské právo aplikované bez přímého a dostačujícího důkazu, který by upřesnil, co žena spáchala.” Herrera více než deset let bojovala jako členka guerrilly proti vládě, nyní se proslavila svým bojem za práva žen v Salvadoru. Celý rozhovor s ní si můžete přečíst ZDE.

Do roku 1997 byl potrat v Salvadoru zákonem povolený pouze ve třech možných případech: v případě, že potrat byl jedinou či poslední možností, jak zachránit život matky, v případě znásilnění nebo pohlavního styku s osobou mladší, než je legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku, a v případě závažné poruchy plodu. V roce 1998 byl zákon pod tlakem církevních skupin v Salvadoru změněn na svou současnou podobu, která stanovuje, že potrat není legální za žádných okolností. Je rozporuplné, zda toto skutečně platí i pro případy ohrožení života matky, jelikož jiný zákon Salvadoru stanovuje, že v podobných případech, jako je záchrana něčího života, je povolené konat jinak nelegální činy beztrestně. Zákon také upravil ústavu tak, aby jasně stanovila, že každá lidská bytost je považována za lidskou bytost od chvíle svého početí.

Podle některých odhadů bylo mezi lety 1998 a 2013 obviněno z potratu a uvězněno na 600 žen, nezřídka až na čtyřicet let. Mnozí argumentují tím, že jsou přísnému zákonu nerovně vystavené především chudé a často negramotné ženy - pro bohaté totiž není problém letět kvůli potratu třeba do Miami. V přísně katolickém Salvadoru je navíc sexuální výchova považovaná za tabu, proto je vzdělání jak žen, tak mužů o reprodukci mnohdy minimální. Právníci tvrdí, že největší problém tkví v tom, že lidé nedokáží rozlišovat mezi samovolným a nesamovolným potratem. Díky náboženskému dogmatu a předsudkům jsou ženy považovány za plně zodpovědné za svůj plod, bez ohledu na příčinu potratu. Dennis Muñoz, který obhajuje dvě uvězněné ženy, říká, že i když u soudu dokáže, že se jednalo o samovolný potrat, soudce tomu často nepřikládá žádnou váhu. On sám je přesvědčen o tom, že Salvador má nejpřísnější zákon o potratu na světě, protože předpokládá vinu ženy.

Foto: Pixabay

Čtěte dále

Australský gay imám plánuje otevřít inkluzivní mešitu. Bude útočištěm LGBT lidí

Ještě před pár lety patřil k uznávaným imámům, jelikož provázel při obřadech v Melbourne v jedné z největších mešit v Austrálii. Respekt si vysloužil také za to, že byl háfizem, tedy člověkem, který se naučil korán zpaměti. To vše přišlo téměř vniveč v roce 2010, kdy se přihlásil ke své sexuální orientaci. Byl vyloučen  z náboženské obce a v mešitách už kázat nesmí. Naopak čelí výhrůžkám smrti, jelikož se z něj stal hlasitý bojovník za práva LGBT muslimů. Těm poskytuje duchovní podporu, občas i útočiště ve svém jednopokojovém bytě. Nyní si vyhlédl v centru města dům, který by za pomoci filantropů rád proměnil  v první LGBT friendly mešitu v zemi spojenou s azylovým domem pro ty, kteří po svém coming outu prchají od svých rodin.


Lukáš Houdek 19. 1. 2018

V Ostravě otevřela ordinace pro chudé a lidi bez domova

Pro lidi bez domova může být z nejrůznějších důvodů složité získat zdravotní pomoc. Jejich zdravotní stav je přitom často vzhledem k životní situaci horší než ve většinové populaci. Stále častěji se také stávají oběťmi psychického a fyzického násilí a sexuálních útoků. „Zejména při terénní práci vidíme fakt, že bezdomovectví je problém sociálně-zdravotní. Většina bezdomovců na ulici má zdravotní problémy. Buď se stali bezdomovci kvůli zdravotnímu handicapu, nebo vlivem života na ulici došlo k nevratnému poškození zdraví,” říká Andrea Pekárková, lékařka Armády spásy. V prvním týdnu letošního roku proto otevřela Armáda spásy ordinaci praktického lékaře pro chudé v Ostravě. Jejím cílem je efektivně řešit problematiku bezdomovectví v rámci komplexního přístupu.


Marie Škardová 18. ...

Český bankéř chtěl poznat realitu, Vánoce strávil mezi uprchlíky v Řecku. „Jsou jako my,“ říká

Třiačtyřicetiletý Martin Bonhard je relativně vysoce postavený bankéř žijící v Praze. Vyrostl v Rakousku a Německu jako dítě emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1968. Protože ho znepokojovala podoba zdejší společenské diskuse o tématu migrace a uprchlíků, a chtěl sám zjistit, jak je to ve skutečnosti, odhodlal se k netradičnímu kroku. Rozhodl se Vánoce a přelom roku strávit v jednom z uprchlických táborů v Řecku. K čemu došel? Jak práce dobrovolníka probíhá? A jaký příběh ho zasáhl nejvíce?


Lukáš Houdek 17. 1. 2018

Zaměstnávání cizinců v Česku: Porušování zákona a vykořisťování

Sedmašedesátiletý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Během let pracoval v různých agenturách. V dubnu 2017 utrpěl zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura, u které byl zaměstnán, s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory a skončil na ulici. Poté se ho ujali terénní pracovníci Diakonie ČCE. Jeho případ, který ukazuje na problematiku cizinců na českém trhu práce, není dodnes dořešený. S jakými formami znevýhodňování se zahraniční pracovníci setkávají a jaká řešení navrhují organizace, které řeší problematiku v praxi?