Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Přes výhrůžky obvinila ty, kteří ji znásilnili. Příběh Recy Taylor

 

recy taylor big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

ledna
2018

Recy Taylor se narodila do rodiny černošských nádeníků v jižní Alabamě roku 1919. Ve svých 24 letech, v srpnu 1944, byla na cestě z kostela unesena a brutálně znásilněna skupinou šesti bělochů. Přestože čelila se svou rodinou výhrůžkám smrti, rozhodla se muže udat a dožadovat se spravedlivého procesu. Její velmi sledovaný případ byl před soudem otevřen dvakrát. A přestože se někteří z pachatelů k činům přiznali, odmítla v obou případech porota kompletně složená z bílých mužů útočníky obvinit. Přestože se Recy Taylor domohla spravedlnosti až v roce 2011, ve svých 91 letech, kdy se jí rodná obec i stát oficiálně omluvily, stala se pro afroamerické obyvatelstvo symbolem vzepření se rasové nespravedlnosti, ke které v dřívějších dobách docházelo. Recy Talor zemřela před dvěma týdny ve věku 97 let. 

Psal se 3. srpen 1944 a tehdy 24letá Recy Taylor, dcera černošských nádeníků, šla s dvěma přáteli podél silnice z Abbeville v Alabamě domů z pozdní mše v kostele, když u nich náhle zastavilo vozidlo. Z něj vystoupilo sedm bílých ozbrojených mužů. Donutili trojici pokleknout a namířili na ně zbraně. Následně Recy donutili nastoupit do auta a odvezli ji do borového háje, kde ji přiměli se svléci. Ona je prosila, zmiňovala svého manžela a svou tříletou dceru. Její prosby však nebyly vyslyšeny a namísto toho jí vůdce skupiny přikázal: „Chovej se tak, jako se svým manželem, nebo tě podříznu.“ Šest mužů ji pak několik hodin znásilňovalo. Sedmý se zdržel. Později uvedl, že proto, že ji osobně znal.

recy taylor 1

„Po tom, co mě ztýrali a udělali, co plánovali, řekli: ‚Odvezeme tě zpátky, vysadíme tě. Ale jestli to někomu řekneš, přijdeme tě zabít,‘“ vzpomínala  před 6 lety na vlnách rádia NPR. Vysadili ji se zavázanýma očima na kraji silnice v odlehlé oblasti. Ona ale jejich výhrůžek na rozdíl od jiných v té době znásilněných černošských žen neuposlechla a spolu se svou rodinou se rozhodla incident nahlásit na policii.

Identitu pachatelů sice neznala, pamatovala si však auto, kterým byla unesena. Shodou okolností měl takové vozidlo pouze jeden majitel v daném okrese, a tak šerifovi nedalo příliš práce ho vypátrat. Toho pak Recy Taylor identifikovala, stejně tak i jeden z jejích přátel, kteří byli svědky únosu. Dopadený se jmenoval se Hugo Wilson. Ten pak hned na stanici přiznal, že všech šest podezřelých mužů mělo s Recy Taylor pohlavní styk. Tvrdil nicméně, že jí za něj zaplatili, a tudíž nešlo o znásilnění. Šerif ho proto poslal domů.

 

Výhrůžky, šikana a aktivizace Afroameričanů

Od té doby Recy Taylor čelila četným výhrůžkám smrti, tamní bělošská domobrana následující den zapálila přístřešek u jejího domku. Mladá rodina se proto přestěhovala k Recyině otci, který celé noci seděl v koruně stromu za domem s puškou a hlídkoval, aby svou dceru udržel v bezpečí.

Jelikož se informace o případu začala lavinovitě šířit afroamerickou komunitou, dostala se zpráva také k organizaci NAACP (Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí). Z její pobočky v Montgomery pak poslali nejlepší vyšetřovatelku a aktivistku za práva znásilněných černošských žen Rosu Parks. A její angažmá v případu nebylo v libosti místního zástupce šerifa, který mladé ženě několikrát vyhrožoval s tím, že si nepřeje problémy.

recy taylor 3

Jednobarevná porota

Proces se konal už v říjnu 1944 a případ si získal pozornost napříč Spojenými státy. Protože nebyl nikdo z útočníků zadržen, byli jedinými svědky přátelé oběti, kteří byli únosu přítomni. Ti ale nebyli schopni identifikovat pachatele podle jmen, která jim byla předložena, a šerif nezorganizoval předvedení podezřelých, aby je mohla také sama oběť před porotou identifikovat. Přestože se majitel vozidla šerifovi těsně po incidentu k pohlavnímu styku s poškozenou doznal, odmítla je porota, která byla složena pouze z bílých mužů, obvinit. A slyšení rozpustila.

recy taylor 2

Výsledek procesu si získal nebývalou pozornost u afroamerické komunity po celých USA. Zpráva o nepotrestaných pachatelích se šířila  po kostelech, holičstvích, domácnostech a také v černošských novinách. A tak začaly občanské protesty, lidé psali dopisy tehdejšímu alabamskému guvernérovi. Protože si případ vzali za svůj také mnozí afroameričtí intelektuálové, nařídil případ znovu prověřit. Vyšetřovatelé posléze přišli na to, že šerif lhal a že podezřelí zadrženi nebyli. Mezitím se k činu přiznali už čtyři z nich, trvali však stále na tom, že s nimi měla Recy Taylor pohlavní styk dobrovolně. Jeden z nich, W. J. Cooper, však později potvrdil, že je její verze pravdivá. „Plakala a prosila nás, abychom ji nechali jít, že má doma manžela a dítě,“ uvedl.

I přes učiněné doznání porota při obnoveném procesu v únoru 1945 odmítla muže obvinit podruhé. A přestože lidskoprávní aktivisté pokračovali v boji za spravedlnost, Recy Taylor postupně upadala v zapomnění. Navzdory tomu později aktivisté hodnotili  právě případ Recy Taylor jako milník, kdy se podařilo zaktivizovat afroamerickou komunitu napříč celou zemí.

recy taylor 4

Recy Taylor prožila ve městě, kde byla znásilněna a nedomohla se spravedlnosti, dvě  dekády. Čelila urážkám a špatnému zacházení ze strany bělošského obyvatelstva - a to i po tom, co se původci jejího utrpení odstěhovali. Později se svou rodinou přesídlila na Floridu, kde se živila sbíráním pomerančů. Se svým manželem se rozvedla, zemřel v 60. letech. Její dcera pak zahynula při autonehodě roku 1967.

Zadostiučinění

Zadostiučinění se Recy Taylor dostalo až v pokročilém věku, v jednadevadesáti letech. V roce 2011 se jí dostalo oficiální omluvy od státu Alabama za nepotrestání viníků jí učiněného příkoří. Omluvy se jí ve stejném roce dostalo také ze strany starosty města Abbeville, kde k incidentu došlo. V roce 2010 vyšla kniha popisující její příběh. Její vydání podle všeho vedlo ke výše zmíněným omluvám ze strany veřejné správy. V prosinci měl premiéru dokumentární film s názvem Znásilnění Recy Taylor. Ve své strhující řeči před pár dny její příběh při předávání Zlatých glóbů vzpomněla také oceněná moderátorka Oprah Winfrey.

Recy Taylor zemřela 28. prosince ve spánku ve věku 97 let.

  

Foto: Znásilnění Recy Taylor

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.