Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Přes výhrůžky obvinila ty, kteří ji znásilnili. Příběh Recy Taylor

 

recy taylor big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

ledna
2018

Recy Taylor se narodila do rodiny černošských nádeníků v jižní Alabamě roku 1919. Ve svých 24 letech, v srpnu 1944, byla na cestě z kostela unesena a brutálně znásilněna skupinou šesti bělochů. Přestože čelila se svou rodinou výhrůžkám smrti, rozhodla se muže udat a dožadovat se spravedlivého procesu. Její velmi sledovaný případ byl před soudem otevřen dvakrát. A přestože se někteří z pachatelů k činům přiznali, odmítla v obou případech porota kompletně složená z bílých mužů útočníky obvinit. Přestože se Recy Taylor domohla spravedlnosti až v roce 2011, ve svých 91 letech, kdy se jí rodná obec i stát oficiálně omluvily, stala se pro afroamerické obyvatelstvo symbolem vzepření se rasové nespravedlnosti, ke které v dřívějších dobách docházelo. Recy Talor zemřela před dvěma týdny ve věku 97 let. 

Psal se 3. srpen 1944 a tehdy 24letá Recy Taylor, dcera černošských nádeníků, šla s dvěma přáteli podél silnice z Abbeville v Alabamě domů z pozdní mše v kostele, když u nich náhle zastavilo vozidlo. Z něj vystoupilo sedm bílých ozbrojených mužů. Donutili trojici pokleknout a namířili na ně zbraně. Následně Recy donutili nastoupit do auta a odvezli ji do borového háje, kde ji přiměli se svléci. Ona je prosila, zmiňovala svého manžela a svou tříletou dceru. Její prosby však nebyly vyslyšeny a namísto toho jí vůdce skupiny přikázal: „Chovej se tak, jako se svým manželem, nebo tě podříznu.“ Šest mužů ji pak několik hodin znásilňovalo. Sedmý se zdržel. Později uvedl, že proto, že ji osobně znal.

recy taylor 1

„Po tom, co mě ztýrali a udělali, co plánovali, řekli: ‚Odvezeme tě zpátky, vysadíme tě. Ale jestli to někomu řekneš, přijdeme tě zabít,‘“ vzpomínala  před 6 lety na vlnách rádia NPR. Vysadili ji se zavázanýma očima na kraji silnice v odlehlé oblasti. Ona ale jejich výhrůžek na rozdíl od jiných v té době znásilněných černošských žen neuposlechla a spolu se svou rodinou se rozhodla incident nahlásit na policii.

Identitu pachatelů sice neznala, pamatovala si však auto, kterým byla unesena. Shodou okolností měl takové vozidlo pouze jeden majitel v daném okrese, a tak šerifovi nedalo příliš práce ho vypátrat. Toho pak Recy Taylor identifikovala, stejně tak i jeden z jejích přátel, kteří byli svědky únosu. Dopadený se jmenoval se Hugo Wilson. Ten pak hned na stanici přiznal, že všech šest podezřelých mužů mělo s Recy Taylor pohlavní styk. Tvrdil nicméně, že jí za něj zaplatili, a tudíž nešlo o znásilnění. Šerif ho proto poslal domů.

 

Výhrůžky, šikana a aktivizace Afroameričanů

Od té doby Recy Taylor čelila četným výhrůžkám smrti, tamní bělošská domobrana následující den zapálila přístřešek u jejího domku. Mladá rodina se proto přestěhovala k Recyině otci, který celé noci seděl v koruně stromu za domem s puškou a hlídkoval, aby svou dceru udržel v bezpečí.

Jelikož se informace o případu začala lavinovitě šířit afroamerickou komunitou, dostala se zpráva také k organizaci NAACP (Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí). Z její pobočky v Montgomery pak poslali nejlepší vyšetřovatelku a aktivistku za práva znásilněných černošských žen Rosu Parks. A její angažmá v případu nebylo v libosti místního zástupce šerifa, který mladé ženě několikrát vyhrožoval s tím, že si nepřeje problémy.

recy taylor 3

Jednobarevná porota

Proces se konal už v říjnu 1944 a případ si získal pozornost napříč Spojenými státy. Protože nebyl nikdo z útočníků zadržen, byli jedinými svědky přátelé oběti, kteří byli únosu přítomni. Ti ale nebyli schopni identifikovat pachatele podle jmen, která jim byla předložena, a šerif nezorganizoval předvedení podezřelých, aby je mohla také sama oběť před porotou identifikovat. Přestože se majitel vozidla šerifovi těsně po incidentu k pohlavnímu styku s poškozenou doznal, odmítla je porota, která byla složena pouze z bílých mužů, obvinit. A slyšení rozpustila.

recy taylor 2

Výsledek procesu si získal nebývalou pozornost u afroamerické komunity po celých USA. Zpráva o nepotrestaných pachatelích se šířila  po kostelech, holičstvích, domácnostech a také v černošských novinách. A tak začaly občanské protesty, lidé psali dopisy tehdejšímu alabamskému guvernérovi. Protože si případ vzali za svůj také mnozí afroameričtí intelektuálové, nařídil případ znovu prověřit. Vyšetřovatelé posléze přišli na to, že šerif lhal a že podezřelí zadrženi nebyli. Mezitím se k činu přiznali už čtyři z nich, trvali však stále na tom, že s nimi měla Recy Taylor pohlavní styk dobrovolně. Jeden z nich, W. J. Cooper, však později potvrdil, že je její verze pravdivá. „Plakala a prosila nás, abychom ji nechali jít, že má doma manžela a dítě,“ uvedl.

I přes učiněné doznání porota při obnoveném procesu v únoru 1945 odmítla muže obvinit podruhé. A přestože lidskoprávní aktivisté pokračovali v boji za spravedlnost, Recy Taylor postupně upadala v zapomnění. Navzdory tomu později aktivisté hodnotili  právě případ Recy Taylor jako milník, kdy se podařilo zaktivizovat afroamerickou komunitu napříč celou zemí.

recy taylor 4

Recy Taylor prožila ve městě, kde byla znásilněna a nedomohla se spravedlnosti, dvě  dekády. Čelila urážkám a špatnému zacházení ze strany bělošského obyvatelstva - a to i po tom, co se původci jejího utrpení odstěhovali. Později se svou rodinou přesídlila na Floridu, kde se živila sbíráním pomerančů. Se svým manželem se rozvedla, zemřel v 60. letech. Její dcera pak zahynula při autonehodě roku 1967.

Zadostiučinění

Zadostiučinění se Recy Taylor dostalo až v pokročilém věku, v jednadevadesáti letech. V roce 2011 se jí dostalo oficiální omluvy od státu Alabama za nepotrestání viníků jí učiněného příkoří. Omluvy se jí ve stejném roce dostalo také ze strany starosty města Abbeville, kde k incidentu došlo. V roce 2010 vyšla kniha popisující její příběh. Její vydání podle všeho vedlo ke výše zmíněným omluvám ze strany veřejné správy. V prosinci měl premiéru dokumentární film s názvem Znásilnění Recy Taylor. Ve své strhující řeči před pár dny její příběh při předávání Zlatých glóbů vzpomněla také oceněná moderátorka Oprah Winfrey.

Recy Taylor zemřela 28. prosince ve spánku ve věku 97 let.

  

Foto: Znásilnění Recy Taylor

Čtěte dále

Australský gay imám plánuje otevřít inkluzivní mešitu. Bude útočištěm LGBT lidí

Ještě před pár lety patřil k uznávaným imámům, jelikož provázel při obřadech v Melbourne v jedné z největších mešit v Austrálii. Respekt si vysloužil také za to, že byl háfizem, tedy člověkem, který se naučil korán zpaměti. To vše přišlo téměř vniveč v roce 2010, kdy se přihlásil ke své sexuální orientaci. Byl vyloučen  z náboženské obce a v mešitách už kázat nesmí. Naopak čelí výhrůžkám smrti, jelikož se z něj stal hlasitý bojovník za práva LGBT muslimů. Těm poskytuje duchovní podporu, občas i útočiště ve svém jednopokojovém bytě. Nyní si vyhlédl v centru města dům, který by za pomoci filantropů rád proměnil  v první LGBT friendly mešitu v zemi spojenou s azylovým domem pro ty, kteří po svém coming outu prchají od svých rodin.


Lukáš Houdek 19. 1. 2018

V Ostravě otevřela ordinace pro chudé a lidi bez domova

Pro lidi bez domova může být z nejrůznějších důvodů složité získat zdravotní pomoc. Jejich zdravotní stav je přitom často vzhledem k životní situaci horší než ve většinové populaci. Stále častěji se také stávají oběťmi psychického a fyzického násilí a sexuálních útoků. „Zejména při terénní práci vidíme fakt, že bezdomovectví je problém sociálně-zdravotní. Většina bezdomovců na ulici má zdravotní problémy. Buď se stali bezdomovci kvůli zdravotnímu handicapu, nebo vlivem života na ulici došlo k nevratnému poškození zdraví,” říká Andrea Pekárková, lékařka Armády spásy. V prvním týdnu letošního roku proto otevřela Armáda spásy ordinaci praktického lékaře pro chudé v Ostravě. Jejím cílem je efektivně řešit problematiku bezdomovectví v rámci komplexního přístupu.


Marie Škardová 18. ...

Český bankéř chtěl poznat realitu, Vánoce strávil mezi uprchlíky v Řecku. „Jsou jako my,“ říká

Třiačtyřicetiletý Martin Bonhard je relativně vysoce postavený bankéř žijící v Praze. Vyrostl v Rakousku a Německu jako dítě emigrantů, kteří odešli z Československa v roce 1968. Protože ho znepokojovala podoba zdejší společenské diskuse o tématu migrace a uprchlíků, a chtěl sám zjistit, jak je to ve skutečnosti, odhodlal se k netradičnímu kroku. Rozhodl se Vánoce a přelom roku strávit v jednom z uprchlických táborů v Řecku. K čemu došel? Jak práce dobrovolníka probíhá? A jaký příběh ho zasáhl nejvíce?


Lukáš Houdek 17. 1. 2018

Zaměstnávání cizinců v Česku: Porušování zákona a vykořisťování

Sedmašedesátiletý pan Tstvetan dojížděl do České republiky za prací od devadesátých let. Během let pracoval v různých agenturách. V dubnu 2017 utrpěl zlomeninu nohy. Od té doby je v pracovní neschopnosti. Agentura, u které byl zaměstnán, s ním poté přerušila kontakt a neplnila dorovnání náhrady ze ztráty na výdělku po celou dobu pracovní neschopnosti. Bydlel na ubytovně a po úraze žil pouze z nemocenských dávek. Po vleklých komplikacích, kdy se vlastními silami i prostřednictvím právníka snažil vymáhat ušlé peníze od agentury, mu došly úspory a skončil na ulici. Poté se ho ujali terénní pracovníci Diakonie ČCE. Jeho případ, který ukazuje na problematiku cizinců na českém trhu práce, není dodnes dořešený. S jakými formami znevýhodňování se zahraniční pracovníci setkávají a jaká řešení navrhují organizace, které řeší problematiku v praxi?