Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Přes výhrůžky obvinila ty, kteří ji znásilnili. Příběh Recy Taylor

 

recy taylor big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

ledna
2018

Recy Taylor se narodila do rodiny černošských nádeníků v jižní Alabamě roku 1919. Ve svých 24 letech, v srpnu 1944, byla na cestě z kostela unesena a brutálně znásilněna skupinou šesti bělochů. Přestože čelila se svou rodinou výhrůžkám smrti, rozhodla se muže udat a dožadovat se spravedlivého procesu. Její velmi sledovaný případ byl před soudem otevřen dvakrát. A přestože se někteří z pachatelů k činům přiznali, odmítla v obou případech porota kompletně složená z bílých mužů útočníky obvinit. Přestože se Recy Taylor domohla spravedlnosti až v roce 2011, ve svých 91 letech, kdy se jí rodná obec i stát oficiálně omluvily, stala se pro afroamerické obyvatelstvo symbolem vzepření se rasové nespravedlnosti, ke které v dřívějších dobách docházelo. Recy Talor zemřela před dvěma týdny ve věku 97 let. 

Psal se 3. srpen 1944 a tehdy 24letá Recy Taylor, dcera černošských nádeníků, šla s dvěma přáteli podél silnice z Abbeville v Alabamě domů z pozdní mše v kostele, když u nich náhle zastavilo vozidlo. Z něj vystoupilo sedm bílých ozbrojených mužů. Donutili trojici pokleknout a namířili na ně zbraně. Následně Recy donutili nastoupit do auta a odvezli ji do borového háje, kde ji přiměli se svléci. Ona je prosila, zmiňovala svého manžela a svou tříletou dceru. Její prosby však nebyly vyslyšeny a namísto toho jí vůdce skupiny přikázal: „Chovej se tak, jako se svým manželem, nebo tě podříznu.“ Šest mužů ji pak několik hodin znásilňovalo. Sedmý se zdržel. Později uvedl, že proto, že ji osobně znal.

recy taylor 1

„Po tom, co mě ztýrali a udělali, co plánovali, řekli: ‚Odvezeme tě zpátky, vysadíme tě. Ale jestli to někomu řekneš, přijdeme tě zabít,‘“ vzpomínala  před 6 lety na vlnách rádia NPR. Vysadili ji se zavázanýma očima na kraji silnice v odlehlé oblasti. Ona ale jejich výhrůžek na rozdíl od jiných v té době znásilněných černošských žen neuposlechla a spolu se svou rodinou se rozhodla incident nahlásit na policii.

Identitu pachatelů sice neznala, pamatovala si však auto, kterým byla unesena. Shodou okolností měl takové vozidlo pouze jeden majitel v daném okrese, a tak šerifovi nedalo příliš práce ho vypátrat. Toho pak Recy Taylor identifikovala, stejně tak i jeden z jejích přátel, kteří byli svědky únosu. Dopadený se jmenoval se Hugo Wilson. Ten pak hned na stanici přiznal, že všech šest podezřelých mužů mělo s Recy Taylor pohlavní styk. Tvrdil nicméně, že jí za něj zaplatili, a tudíž nešlo o znásilnění. Šerif ho proto poslal domů.

 

Výhrůžky, šikana a aktivizace Afroameričanů

Od té doby Recy Taylor čelila četným výhrůžkám smrti, tamní bělošská domobrana následující den zapálila přístřešek u jejího domku. Mladá rodina se proto přestěhovala k Recyině otci, který celé noci seděl v koruně stromu za domem s puškou a hlídkoval, aby svou dceru udržel v bezpečí.

Jelikož se informace o případu začala lavinovitě šířit afroamerickou komunitou, dostala se zpráva také k organizaci NAACP (Národní asociace pro zvýhodňování barevných lidí). Z její pobočky v Montgomery pak poslali nejlepší vyšetřovatelku a aktivistku za práva znásilněných černošských žen Rosu Parks. A její angažmá v případu nebylo v libosti místního zástupce šerifa, který mladé ženě několikrát vyhrožoval s tím, že si nepřeje problémy.

recy taylor 3

Jednobarevná porota

Proces se konal už v říjnu 1944 a případ si získal pozornost napříč Spojenými státy. Protože nebyl nikdo z útočníků zadržen, byli jedinými svědky přátelé oběti, kteří byli únosu přítomni. Ti ale nebyli schopni identifikovat pachatele podle jmen, která jim byla předložena, a šerif nezorganizoval předvedení podezřelých, aby je mohla také sama oběť před porotou identifikovat. Přestože se majitel vozidla šerifovi těsně po incidentu k pohlavnímu styku s poškozenou doznal, odmítla je porota, která byla složena pouze z bílých mužů, obvinit. A slyšení rozpustila.

recy taylor 2

Výsledek procesu si získal nebývalou pozornost u afroamerické komunity po celých USA. Zpráva o nepotrestaných pachatelích se šířila  po kostelech, holičstvích, domácnostech a také v černošských novinách. A tak začaly občanské protesty, lidé psali dopisy tehdejšímu alabamskému guvernérovi. Protože si případ vzali za svůj také mnozí afroameričtí intelektuálové, nařídil případ znovu prověřit. Vyšetřovatelé posléze přišli na to, že šerif lhal a že podezřelí zadrženi nebyli. Mezitím se k činu přiznali už čtyři z nich, trvali však stále na tom, že s nimi měla Recy Taylor pohlavní styk dobrovolně. Jeden z nich, W. J. Cooper, však později potvrdil, že je její verze pravdivá. „Plakala a prosila nás, abychom ji nechali jít, že má doma manžela a dítě,“ uvedl.

I přes učiněné doznání porota při obnoveném procesu v únoru 1945 odmítla muže obvinit podruhé. A přestože lidskoprávní aktivisté pokračovali v boji za spravedlnost, Recy Taylor postupně upadala v zapomnění. Navzdory tomu později aktivisté hodnotili  právě případ Recy Taylor jako milník, kdy se podařilo zaktivizovat afroamerickou komunitu napříč celou zemí.

recy taylor 4

Recy Taylor prožila ve městě, kde byla znásilněna a nedomohla se spravedlnosti, dvě  dekády. Čelila urážkám a špatnému zacházení ze strany bělošského obyvatelstva - a to i po tom, co se původci jejího utrpení odstěhovali. Později se svou rodinou přesídlila na Floridu, kde se živila sbíráním pomerančů. Se svým manželem se rozvedla, zemřel v 60. letech. Její dcera pak zahynula při autonehodě roku 1967.

Zadostiučinění

Zadostiučinění se Recy Taylor dostalo až v pokročilém věku, v jednadevadesáti letech. V roce 2011 se jí dostalo oficiální omluvy od státu Alabama za nepotrestání viníků jí učiněného příkoří. Omluvy se jí ve stejném roce dostalo také ze strany starosty města Abbeville, kde k incidentu došlo. V roce 2010 vyšla kniha popisující její příběh. Její vydání podle všeho vedlo ke výše zmíněným omluvám ze strany veřejné správy. V prosinci měl premiéru dokumentární film s názvem Znásilnění Recy Taylor. Ve své strhující řeči před pár dny její příběh při předávání Zlatých glóbů vzpomněla také oceněná moderátorka Oprah Winfrey.

Recy Taylor zemřela 28. prosince ve spánku ve věku 97 let.

  

Foto: Znásilnění Recy Taylor

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.