Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Statisíce Čechů pomáhají svému okolí. Co je k tomu vede?

 

dobrovolnici big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

5
prosince
2017

„Ty děláš něco zadarmo? A proč?“ nebo „Co z toho máš?“ To jsou otázky, se kterými se lidé v Česku setkávají ve chvíli, kdy se někomu svěří, že svůj volný čas věnují dobrovolnické činnosti. Podle statistik z roku 2016 odpracují každoročně zhruba dva miliony Čechů a Češek starších 14 let dohromady kolem 45 milionů dobrovolných hodin. Jaká je tedy motivace lidí, kteří svůj volný čas věnují druhým lidem, přírodě, veřejnému prostoru nebo zvířatům? A co je to vlastně dobrovolnictví?

Způsobů, jak pomáhat, je mnoho. Jsou také částečně zakotveny v zákoně o dobrovolnické službě, kde je uvedeno mimo jiné: „Dobrovolnickou službou je činnost, při níž dobrovolník poskytuje pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase, dále pak pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí.“ Široké rozpětí činností je znát i mezi těmi, které jsme oslovili pro článek nebo mezi těmi, jejichž příběhy jsme přinesli už dříve.

dobrovolnici 1

Iustrační foto: Pixabay

Pomoc lidem i zvířatům

„Máme rádi zvířata, zároveň jsme si říkali, že je potřeba pomoct,“ říká pro HFC Honza, který se díky bývalé přítelkyni Markétě dostal k pomoci pro spolek Fousek, kočičí útulek, kde se starají mimo jiné i o kočky, které si někdo pořídil jako dárek a pak se už nehodily. „O celý útulek se starají 3 dospělé paní, které mají rodiny, práci, samy si shánějí peníze a tráví v útulku veškerý čas - přijímají zubožené kočky, léčí je, domlouvají se s veterináři… Jsou skvělé, chtěl jsem přiložit pomocnou ruku,“ doplňuje.

Pomoc zvířatům je mezi lidmi oblíbená, ačkoli námi oslovení dobrovolníci přiznávají, že velká část pomoci je spíše o finančních příspěvcích. „I ty ale pomáhají, protože krmení a péče něco stojí,“ říká pro HFC dobrovolnice z psího útulku Jaroslava. Ona sama se pro pomoc ‚němým‘ tvářím rozhodla, protože její děti odešly na vysokou a chtěla nějak pomáhat. Čas strávený se zvířaty jí navíc dává spoustu energie a nové zkušenosti. To je i případ manželů Pavly a Pavla, kteří si už od června roku 2015 berou do hostitelské péče na víkendy, Vánoce a prázdniny dnes už 15letou slečnu z dětského domova. „Měla jsem více času a s manželem jsme chtěli pomoct,“ popisuje Pavla a pokračuje: „Nakonec je to i pro nás velmi zajímavá zkušenost. Řekla bych, že je to oboustranně obohacující.“ Čas dětem věnují také muži v rámci projektu Patron, který umožňuje klukům z dětských domovů poznat svět “venku” pomocí pravidelných setkání s dospělým mužem, který nahrazuje staršího bratra či kamaráda.

dobrovolnici 5

Foto: Archiv projektu Patron

Na věku nesejde, pomáhat můžete i ve stáří

Dobrovolníky v Česku tvoří lidé všech věkových skupin. Zapojují se studenti, rodiče s dětmi i senioři. Zatímco studenti a mladí lidé vyjíždějí v rámci práce hojně do zahraničí – to je případ Petra Kočnara, který před dvěma lety odjel do Rwandy, kde založil neziskovou organizaci Talking Through Art –  senioři se věnují pomoci ve svém okolí. „V našich dobročinných obchůdcích pomáhají senioři, kteří s námi třeba spolupracují už delší dobu,“ říká pro Helena Továrková, ředitelka Nadace Veronica. „Paní Lída, které je 63 let, pomáhá už 3 roky jako dobrovolnice. Sama říká, že svůj čas věnuje ráda, dává jí smysl vracet věci zpátky do života,“ pokračuje Helena. „Deset let už nám pomáhá také pan Jiří, který oceňuje knihy, řadí je dle žánrů a dává lidem tipy na čtení. Rád daruje svůj čas ve prospěch ostatních. Všech pomocníků si velmi ceníme, ráda bych, aby se jejich příkladem inspirovalo více seniorů, věřím, že by v tom našli smysl i velkou radost,“ uzavírá.

dobrovolnici 2

Foto: Archiv Nadace Veronica

Smysl a radost v pomoci svému okolí nachází například seniorky z Domova pro seniory v Pardubicích. Klientky spolu s personálem háčkují chobotničky, které putují k předčasně narozeným dětem. Další příklad pomoci je program Přátelské návštěvy organizace Život 90. „Pro ty osamělé lidi je takový program hodně důležitý a nám zase dává dobrý pocit nebo čisté svědomí, že jsme udělali maximum,“ říká Stáňa Drahá, která působí jako odhodlaná pomocnice a dobrovolnice tělem i duší.

Dobrovolnictví jako výbušné téma?

Jsou i tací, kteří se kvůli tomu, že pomáhají ostatním, setkávají s posměchem nebo dokonce nenávistí, hlavně na sociálních sítích. „Uspořádal jsem loni sbírku na pomoc lidem bez domova. Nic velkého, prostě jen staré spacáky, zimní věci, že klidně kámoše objedu autem, vyzvednu to a hodím na místo, kde to bezdomovcům rozdělí,“ popisuje svoji zkušenost Jiří a pokračuje: „Status na fejsu jsem pak musel smazat, protože se tam moji kámoši začali hádat, proč pomáhat sockám a podobně. No a mně nadávali a smáli se mi, pak i osobně v hospodě. Nečekal jsem takový reakce. Letos už jsem to řešil osobně, na sociální sítě jsem se nevydal.“

Podobnou zkušenost ze sociálních sítí má i 40letá Lenka, která je už 12 let aktivní dobrovolnicí. „Pomáhám v domově pro seniory, každý týden tam jdu si povídat za jednou paní, taky vypomáhám v jednom spolku pro mentálně hendikepované. I mně ta pomoc ostatním dává hodně, cítím se potřebná. Zároveň ale vím, že třeba migrantům bych pomáhat nemohla. Bojím se jich, není to o tom, že nechci pomáhat, spíš nemůžu,“ svěřuje se Lenka. „Jenže pro lidi, co jsou fakt radikální, jsem hozená mezi sluníčkáře, protože pomáhám v neziskovkách. A z druhé strany jsem byla označená za xenofobku, že odmítám pomáhat lidem na útěku. Takže jsem se přestala o tom, co dělám, s přáteli bavit. A prostě to jen dělám,“ dodává. A její motivace k pomoci? „Myslím, že to pro mě byl únik před realitou. Zjistila jsem, že nemůžu mít děti, tak jsem se upnula na pomoc ostatním. Abych si připadala společnosti prospěšná,“ svěřuje se.

dobrovolnici 4

Foto: Archiv Jana Vrobela

Mezi ty, kdo se s nenávistí setkávají, patří i Jan Vrobel, který byl jedním z prvních, kdo se zapojil do pomoci uprchlíkům. „Existují zoufalí a ztracení lidé, kteří ve svém zoufalství a bolesti mají pocit, že je nutno zpřetrhat vazby mezi ostatními lidmi. Že jim to uleví od jejich vlastního trápení. Ptají se, jak je možné, že tomu a tamtomu člověku byla nabídnuta pomocná ruka, když ji sami necítí,“ říká Honza. „Ano, setkal jsem se s pestrobarevnými krajinami vnitřního pekla mnoha lidí. Od takového toho každodenního sobectví až po boschovské krajiny plné popravčích špalků, oprátek, kulek do zad, koncentráků a sebedestruktivního strachu. V naší společnosti se staráme příliš o materiální potřeby a příliš málo o duševní stav. Přál bych si, aby těm lidem bylo líp, ale musí začít u vlastního nastavení.“ On sám o sobě říká, že není povahou sociální pracovník. Přiložil ruku k dílu ve chvíli, kdy měl pocit, že se k tomu nikdo jiný nemá. „Nicméně mi to hodně dalo: poznání, jak nesmírně důležité je umět pomoci, umět se rozdělit, umět být laskavý, nabídnout úsměv ve chvíli, kdy se cítíte nejvíc zranitelní. Ve společnosti, kterou ovládne strach, se může zdát, že za laskavost přijde trest. Ručím za to, že je to právě naopak,“ uzavírá Honza.

Pravidelné zapojení a aktivizace okolí

Mezi dobrovolné činnosti patří i ty, které se konají jednou za rok, ale pravidelně. Takovými akcemi jsou například iniciativa Ukliďme Česko, ke které se letos připojilo téměř 100 tisíc dobrovolníků, nebo Národní potravinová sbírka, kde pomáhalo asi 4500 lidí.  A mnozí u pomoci zůstali. „Já jsem během Ukliďme Česko aktivizovala sousedy, a máme takovou akci vždycky jednou za 3 měsíce. Uklízíme v okolí, abychom to tady měli hezčí. Bereme s sebou i děti, tak to má takový výchovný nádech,“ popisuje paní Jiřina, která bydlí na menším městě a je v současnosti na rodičovské dovolené.

Dobrovolnictví má v Česku pevné kořeny a na výše uvedených příkladech jde vidět, že lidé pomáhat chtějí a často si vyberou tu formu pomoci, která jim přijde smysluplná, stačí na ni a věří v ní. A týká se to i lidí, kteří do Česka přijdou z jiných zemí. Nedávno jsme přinesli příběh paní Eleny, které se díky dobrovolničení podařilo lépe se integrovat do české společnosti.

Přejeme všem dobrovolníkům vše nejlepší k dnešnímu Mezinárodnímu dni!

Čtěte dále

Syrský chovatel včel přišel o vše. Dnes zažívá restart v Anglii. Místní mu dali úly, on je učí včelaření

„Včely pro mě znamenají mír, znamenají pro mě bezpečí, život, jsou pro mě všechno,“ říká64letý profesor Damašské univerzity Ryad Alsous, proslulý syrský včelař. Včelám se věnuje už více než 40 let. Před čtyřmi lety však po explozi jeho auta ze strachu o život svůj i své rodiny s těžkým srdcem Sýrii opustil. Zanechal tam i svých 500 úlů, které pro něj znamenaly téměř vše. „Všechny mé úly byly zničeny, některé z nich spáleny,“ říká posmutněle. Útočiště našel v severní Anglii. Tam se mu vlastní pílí a s pomocí místních podařilo postavit znovu na vlastní nohy. I proto, že mu lidé z tamní komunity včely i pozemek pro jejich chování darovali. Začíná tak od začátku. V současnosti má 17 úlů a pořádá kurzy jak pro uprchlíky, které se snaží rekvalifikovat, tak pro britské včelaře. „Pomohl nám naše úly rozšířit. Měli jsme med, ale nevěděli jsme, co s ním. A on nás celým tím p ...

Od filmu k servírce a zase zpátky. Režisérka Viola Tokárová

Viola Tokárová pochází z Českého Krumlova z česko-romské rodiny. Už na střední škole propadla filmu, který také později vystudovala v oboru režie. Jelikož se jí po škole nedařilo filmovou tvorbou živit, prošla několika různými profesemi - od servírky po sociální pracovnici. „Chodila jsem většinou po romských rodinách v Krumlově a snažila se s nimi řešit jejich byrokratické a finanční problémy,“ popisuje svou dřívější profesi. Práce terénní pracovnice jí poskytla potřebný vhled do tématu problematického vzájemného soužití v jihočeské obci Větřní, o které nedávno natočila svůj vůbec první rozhlasový dokument. Dnes se živí drobnými filmovými zakázkami, ve volném čase se pak věnuje vlastním minimalistickým uměleckým projektům. Ve svém volném čase se společně s přáteli pokouší o oživení zavřeného českokrumlovského letního kina. Nepřestává však doufat v to, že se k filmové tvorbě v ...

Desítky lidí v Národní galerii o víkendu napekly cukroví pro potřebné

Druhou adventní neděli společně ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze desítky lidí napekly tisíce kousků vánočního cukroví pro potřebné, a to přímo v expozici, pod rozměrným člunem od světoznámého umělce Aj Wej-weje. Napečené cukroví návštěvníci v závěru naskládali do více než 300 krabiček opatřených osobními vzkazy a přáními. Ty byly předány Armádě spásy a Inbázi, které je rozdají mezi lidi bez domova v Praze a žadatele o azyl v zařízení v Kostelci.


HateFree Culture 12. 12. 2017

Škola, kde inkluze nevzbuzuje negativní emoce. Jak je to možné?

Na první pohled obyčejná škola. Za dveřmi základní a mateřské školy ve Svitavách – Lačnově však reálně probíhá jev, o kterém se diskutuje a který vzbuzuje spoustu emocí. Inkluze. Svitavská škola vzdělává děti z rozmanitých prostředí a s odlišnými potřebami. „Museli jsme na svou stranu získat především rodiče. Vyžaduje to mnohdy komunikovat empaticky. Znamená to někdy i zajít k rodičům domů, vypít s nimi kafe a probrat jejich problémy,“ říká ředitelka školy Radoslava Renzová.  Jak škola s rodiči spolupracuje a jaké vzdělávací metody používají učitelé ve výuce?


Petr Vrchota 8. 12. 2017

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.