Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Statisíce Čechů pomáhají svému okolí. Co je k tomu vede?

 

dobrovolnici big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

5
prosince
2017

„Ty děláš něco zadarmo? A proč?“ nebo „Co z toho máš?“ To jsou otázky, se kterými se lidé v Česku setkávají ve chvíli, kdy se někomu svěří, že svůj volný čas věnují dobrovolnické činnosti. Podle statistik z roku 2016 odpracují každoročně zhruba dva miliony Čechů a Češek starších 14 let dohromady kolem 45 milionů dobrovolných hodin. Jaká je tedy motivace lidí, kteří svůj volný čas věnují druhým lidem, přírodě, veřejnému prostoru nebo zvířatům? A co je to vlastně dobrovolnictví?

Způsobů, jak pomáhat, je mnoho. Jsou také částečně zakotveny v zákoně o dobrovolnické službě, kde je uvedeno mimo jiné: „Dobrovolnickou službou je činnost, při níž dobrovolník poskytuje pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase, dále pak pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí.“ Široké rozpětí činností je znát i mezi těmi, které jsme oslovili pro článek nebo mezi těmi, jejichž příběhy jsme přinesli už dříve.

dobrovolnici 1

Iustrační foto: Pixabay

Pomoc lidem i zvířatům

„Máme rádi zvířata, zároveň jsme si říkali, že je potřeba pomoct,“ říká pro HFC Honza, který se díky bývalé přítelkyni Markétě dostal k pomoci pro spolek Fousek, kočičí útulek, kde se starají mimo jiné i o kočky, které si někdo pořídil jako dárek a pak se už nehodily. „O celý útulek se starají 3 dospělé paní, které mají rodiny, práci, samy si shánějí peníze a tráví v útulku veškerý čas - přijímají zubožené kočky, léčí je, domlouvají se s veterináři… Jsou skvělé, chtěl jsem přiložit pomocnou ruku,“ doplňuje.

Pomoc zvířatům je mezi lidmi oblíbená, ačkoli námi oslovení dobrovolníci přiznávají, že velká část pomoci je spíše o finančních příspěvcích. „I ty ale pomáhají, protože krmení a péče něco stojí,“ říká pro HFC dobrovolnice z psího útulku Jaroslava. Ona sama se pro pomoc ‚němým‘ tvářím rozhodla, protože její děti odešly na vysokou a chtěla nějak pomáhat. Čas strávený se zvířaty jí navíc dává spoustu energie a nové zkušenosti. To je i případ manželů Pavly a Pavla, kteří si už od června roku 2015 berou do hostitelské péče na víkendy, Vánoce a prázdniny dnes už 15letou slečnu z dětského domova. „Měla jsem více času a s manželem jsme chtěli pomoct,“ popisuje Pavla a pokračuje: „Nakonec je to i pro nás velmi zajímavá zkušenost. Řekla bych, že je to oboustranně obohacující.“ Čas dětem věnují také muži v rámci projektu Patron, který umožňuje klukům z dětských domovů poznat svět “venku” pomocí pravidelných setkání s dospělým mužem, který nahrazuje staršího bratra či kamaráda.

dobrovolnici 5

Foto: Archiv projektu Patron

Na věku nesejde, pomáhat můžete i ve stáří

Dobrovolníky v Česku tvoří lidé všech věkových skupin. Zapojují se studenti, rodiče s dětmi i senioři. Zatímco studenti a mladí lidé vyjíždějí v rámci práce hojně do zahraničí – to je případ Petra Kočnara, který před dvěma lety odjel do Rwandy, kde založil neziskovou organizaci Talking Through Art –  senioři se věnují pomoci ve svém okolí. „V našich dobročinných obchůdcích pomáhají senioři, kteří s námi třeba spolupracují už delší dobu,“ říká pro Helena Továrková, ředitelka Nadace Veronica. „Paní Lída, které je 63 let, pomáhá už 3 roky jako dobrovolnice. Sama říká, že svůj čas věnuje ráda, dává jí smysl vracet věci zpátky do života,“ pokračuje Helena. „Deset let už nám pomáhá také pan Jiří, který oceňuje knihy, řadí je dle žánrů a dává lidem tipy na čtení. Rád daruje svůj čas ve prospěch ostatních. Všech pomocníků si velmi ceníme, ráda bych, aby se jejich příkladem inspirovalo více seniorů, věřím, že by v tom našli smysl i velkou radost,“ uzavírá.

dobrovolnici 2

Foto: Archiv Nadace Veronica

Smysl a radost v pomoci svému okolí nachází například seniorky z Domova pro seniory v Pardubicích. Klientky spolu s personálem háčkují chobotničky, které putují k předčasně narozeným dětem. Další příklad pomoci je program Přátelské návštěvy organizace Život 90. „Pro ty osamělé lidi je takový program hodně důležitý a nám zase dává dobrý pocit nebo čisté svědomí, že jsme udělali maximum,“ říká Stáňa Drahá, která působí jako odhodlaná pomocnice a dobrovolnice tělem i duší.

Dobrovolnictví jako výbušné téma?

Jsou i tací, kteří se kvůli tomu, že pomáhají ostatním, setkávají s posměchem nebo dokonce nenávistí, hlavně na sociálních sítích. „Uspořádal jsem loni sbírku na pomoc lidem bez domova. Nic velkého, prostě jen staré spacáky, zimní věci, že klidně kámoše objedu autem, vyzvednu to a hodím na místo, kde to bezdomovcům rozdělí,“ popisuje svoji zkušenost Jiří a pokračuje: „Status na fejsu jsem pak musel smazat, protože se tam moji kámoši začali hádat, proč pomáhat sockám a podobně. No a mně nadávali a smáli se mi, pak i osobně v hospodě. Nečekal jsem takový reakce. Letos už jsem to řešil osobně, na sociální sítě jsem se nevydal.“

Podobnou zkušenost ze sociálních sítí má i 40letá Lenka, která je už 12 let aktivní dobrovolnicí. „Pomáhám v domově pro seniory, každý týden tam jdu si povídat za jednou paní, taky vypomáhám v jednom spolku pro mentálně hendikepované. I mně ta pomoc ostatním dává hodně, cítím se potřebná. Zároveň ale vím, že třeba migrantům bych pomáhat nemohla. Bojím se jich, není to o tom, že nechci pomáhat, spíš nemůžu,“ svěřuje se Lenka. „Jenže pro lidi, co jsou fakt radikální, jsem hozená mezi sluníčkáře, protože pomáhám v neziskovkách. A z druhé strany jsem byla označená za xenofobku, že odmítám pomáhat lidem na útěku. Takže jsem se přestala o tom, co dělám, s přáteli bavit. A prostě to jen dělám,“ dodává. A její motivace k pomoci? „Myslím, že to pro mě byl únik před realitou. Zjistila jsem, že nemůžu mít děti, tak jsem se upnula na pomoc ostatním. Abych si připadala společnosti prospěšná,“ svěřuje se.

dobrovolnici 4

Foto: Archiv Jana Vrobela

Mezi ty, kdo se s nenávistí setkávají, patří i Jan Vrobel, který byl jedním z prvních, kdo se zapojil do pomoci uprchlíkům. „Existují zoufalí a ztracení lidé, kteří ve svém zoufalství a bolesti mají pocit, že je nutno zpřetrhat vazby mezi ostatními lidmi. Že jim to uleví od jejich vlastního trápení. Ptají se, jak je možné, že tomu a tamtomu člověku byla nabídnuta pomocná ruka, když ji sami necítí,“ říká Honza. „Ano, setkal jsem se s pestrobarevnými krajinami vnitřního pekla mnoha lidí. Od takového toho každodenního sobectví až po boschovské krajiny plné popravčích špalků, oprátek, kulek do zad, koncentráků a sebedestruktivního strachu. V naší společnosti se staráme příliš o materiální potřeby a příliš málo o duševní stav. Přál bych si, aby těm lidem bylo líp, ale musí začít u vlastního nastavení.“ On sám o sobě říká, že není povahou sociální pracovník. Přiložil ruku k dílu ve chvíli, kdy měl pocit, že se k tomu nikdo jiný nemá. „Nicméně mi to hodně dalo: poznání, jak nesmírně důležité je umět pomoci, umět se rozdělit, umět být laskavý, nabídnout úsměv ve chvíli, kdy se cítíte nejvíc zranitelní. Ve společnosti, kterou ovládne strach, se může zdát, že za laskavost přijde trest. Ručím za to, že je to právě naopak,“ uzavírá Honza.

Pravidelné zapojení a aktivizace okolí

Mezi dobrovolné činnosti patří i ty, které se konají jednou za rok, ale pravidelně. Takovými akcemi jsou například iniciativa Ukliďme Česko, ke které se letos připojilo téměř 100 tisíc dobrovolníků, nebo Národní potravinová sbírka, kde pomáhalo asi 4500 lidí.  A mnozí u pomoci zůstali. „Já jsem během Ukliďme Česko aktivizovala sousedy, a máme takovou akci vždycky jednou za 3 měsíce. Uklízíme v okolí, abychom to tady měli hezčí. Bereme s sebou i děti, tak to má takový výchovný nádech,“ popisuje paní Jiřina, která bydlí na menším městě a je v současnosti na rodičovské dovolené.

Dobrovolnictví má v Česku pevné kořeny a na výše uvedených příkladech jde vidět, že lidé pomáhat chtějí a často si vyberou tu formu pomoci, která jim přijde smysluplná, stačí na ni a věří v ní. A týká se to i lidí, kteří do Česka přijdou z jiných zemí. Nedávno jsme přinesli příběh paní Eleny, které se díky dobrovolničení podařilo lépe se integrovat do české společnosti.

Přejeme všem dobrovolníkům vše nejlepší k dnešnímu Mezinárodnímu dni!

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.