Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Ve svých 13 ji střelil do obličeje. O 20 let později mu pomohla z vězení, dnes jsou přátelé

 

13letykluk big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

9
listopadu
2017

V červenci 1990 byla Debbie Baigrie přepadena na parkovišti a střelena do obličeje. Když se později v novinách dočetla, že jejímu střelci bylo třináct let, nemohla tomu uvěřit. Ačkoliv byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění, vzniklo mezi Debbie a Ianem neobyčejné přátelství, které vedlo Debbie k tomu, aby mu pomohla dostat se na svobodu.

Ian Manuel vyrůstal pouze s matkou, která měla problémy s drogami a sama byla ve vězení, a tak se brzy připletl k trestné činnosti a místním gangům. Než dosáhl třinácti let, byl už šestnáctkrát zatčený. Ačkoliv podle deníku New York Times zoufale potřeboval pomoc státní správy, úřady ho neustále vracely do jeho dysfunkčního domova. Když potom s několika dalšími mladíky přepadl Debbie ve městě Tampa na Floridě, byl to právě on, komu dali zbraň, ačkoliv byl nejmladší. “Myslím to vážně, vzdej se,” vzpomíná Debbie na slova, která slyšela zezadu. “Debbie okamžitě vykřikla. Já okamžitě vystřelil,” popisuje Ian, co se stalo před 27 lety. Kulka jí proletěla obličejem, roztrhala čelist a zuby a vyletěla ven z tváře. Vyděšení chlapci utekli z místa činu stejně jako Debbie, která běžela pro pomoc do nedaleké restaurace. Ian se k činu přiznal, když byl později zatčen při nesouvisejícím zločinu.

13letykluk 4

Ačkoliv se ke svému činu před soudem doznal a bylo mu pouze třináct let, soudce Iana odsoudil na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění. Jeho právník, Bryan Stevenson, z iniciativy Rovného soudnictví (Equal Justice Initiative) říká, že každé třináctileté nebo čtrnáctileté dítě odsouzené na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění za jiný trestný čin než vraždu, má jinou barvu pleti než bílou. “Kdyby to byl třináctiletý roztomilý bílý chlapec, s malými dolíčky ve tvářích a modrýma očima, v žádném případě by se toto nestalo,” říká Debbie a naráží na své domněnky o rasovém rozměru tohoto případu.

13letykluk 3

V prosinci 1991 se Ian rozhodl Debbie zavolat: “Paní Baigrie, volám vám abych vám a vaší rodině popřál veselé Vánoce a šťastné svátky a abych se vám omluvil, však víte, za to, že jsem vás střelil do obličeje.” Požádal ji, zda by jí mohl posílat dopisy a ona souhlasila. Tak začala korespondence, která trvala desetiletí.

13letykluk 2

Postupem času vzniklo mezi Debbie a Ianem opravdu pozoruhodné přátelství. “Odpustila jsem mu, protože byl dítě,” říká Debbie. Později přišla k soudu svědčit a apelovat na soudce, aby Iana propustili. “Řekl jsem soudci, že já a Debbie čekáme už léta, aby soudní systém dostihl moji lítost a její odpuštění,” říká Ian o svém přátelství s Debbie. Všichni členové Ianovi rodiny jsou dnes už mrtví, ale pro Debbie je Ian nyní “skoro jako mé vlastní díte.” “Neříkám, že nebyl za své činy zodpovědný, ale když je vám třináct, měl byste dostat příležitost se změnit, vyrůst,” uzavírá.

13letykluk 1

Foto: Archiv Debiie Baigrie a repro Upworthy

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.