Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Brno dalo šanci 50 rodinám bez domova. Zatím hlásí 94% úspěšnost

 

rapid rehousing big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

6
listopadu
2017

Paní Ludmila žila ještě před rokem se svou rodinou v nevyhovujících podmínkách na ubytovně v Brně, v jediné místnosti se sdíleným sociálním zařízením. V lednu však přišla životní změna. Její rodina náhle od města získala k pronájmu obecní byt v rámci revolučního projektu Rapid Re-Housing. „Byla jsem úplně šťastná. Do dneška mám i schovanou tu obálku, prostě všechno,“ neskrývá nadšení. Brno se totiž odhodlalo k unikátnímu řešení bezdomovectví ve městě. Z více než čtyř stovek rodin, které se nacházely v bytové nouzi, vylosovalo padesát, které pak dostaly k pronájmu klasické městské byty. Vycházelo z přesvědčení, že pokud lidé dostanou šanci a stabilní bydlení, dokáží se snáze zapojit do společnosti. „U těch padesáti rodin, které se odstěhovaly do obecních bytů, je najednou vidět hrozný posun,“ poznamenává sociální pracovnice Marika Ferencová z organizace IQ Roma Servis, která s rodinami intenzivně pracuje. A projekt už nyní hlásí úspěchy. Čtrnáct z patnácti rodin, kterým vypršela roční nájemní smlouva, se podařilo si bydlení udržet i nadále. Zástupci projektu také před několika dny převzali v Bruselu prestižní ocenění za efektivní práci v oblasti sociálního začleňování lidí bez domova.  

Rapid Re-Housing je projekt, kterým se rozhodlo Brno řešit bezdomovectví na území města. „Brno chtělo dát nějaké byty rodinám, které jsou v bytové nouzi. Ty jsou buď z ubytoven, azylových domů, nebo nějakého nepřijatelného bydlení,“ popisuje Marika Ferencová z organizace IQ Roma Servis. Projekt iniciovala především Platforma pro sociální bydlení a přidal se Magistrát města Brna. Právě IQ Roma Servis byl osloven, aby se následně staral o intenzivní sociální práci s novými nájemníky. „Staráme se o to, aby ti lidé řádně vše platili, aby nebyly komplikace s dalšími nájemníky v domech a podobně. Řešíme s těmi rodinami prostě všechno,“ dodává.

V prvopočátku stovka sociálních pracovníků zmapovala počet rodin, které se nacházely v bytové nouzi. Napočítala jich přes čtyři stovky. Ty pak byly dány do osudí na magistrátu a zástupci města bylo vylosováno celkem padesát rodin, které příležitost od města na nový začátek dostaly. Další vylosovanou stovku rodin pak sledují výzkumníci z Ostravské univerzity, která je od počátku partnerem projektu. Ti zjišťují, jak rodiny žijí a s jakými problémy se potýkají.

Všechny ze zapojených bytů jsou majetkem magistrátu nebo pěti brněnských městských částí. Nenacházejí se tedy pohromadě v jediné lokalitě. „Chtěli jsme, aby se zapojilo co nejvíce městských částí. Aby samy viděly, že je možné zabydlovat rodiny, které často mnoho roků žily ve špatných podmínkách,“ vysvětluje Ferencová. „Aby si uvědomily, že to jde napravovat. A aby tedy těm rodinám byty dávaly,“ doplňuje.

rapid rehousing 4

Úplně šťastná

Mezi padesátkou šťastlivců byla také rodina Ludmily Funtyové. Ta bydlí v městském bytě od letošního ledna, kam přišla z klasické ubytovny. Dříve paní Ludmila s rodinou bydlela v rodinném domku, kde si pronajala jeden pokoj s kuchyní. Po třech letech se ale majitel rozhodl navýšit nájem z osmi na jedenáct tisíc. „Ty byty nebyly zkolaudované, proto mi sociálka na byt nic nepřidávala,“ vzpomíná. Nárůst pro ni byl likvidační, proto musela odejít. A skončila i s rodinou právě na ubytovně.

Tomu však podle jejích slov předcházelo dlouhé hledání kvalitnějšího bydlení. Bez úspěchu. Narážela prý na předsudky, kdy se jí opakovaně majitelé bytů nebo realitní makléři do telefonu ptali, zda není Romka. Kvůli dlouhodobému placení vysokého nájmu také v dalších případech neměla Ludmila, v té době na mateřské, našetřené požadované desetitisíce jako kauci.

„Na ubytovně jsme bydleli rok a půl,“ upřesňuje. Pak se Ludmila dozvěděla o tom, že město chystá projekt losování sociálních bytů pro lidi v bytové nouzi a rozhodla se přihlásit. „Já jsem tomu teda nějak nevěřila. Ale pak jednou přišla paní Ferencová, která nám řekla, že jsme ten byt skutečně dostali,“ říká. „Byla jsem úplně šťastná. Do dneška mám i schovanou tu obálku, prostě všechno,“ dodává nadšeně. „Na byt jsme se šli po čase podívat a byli jsme moc spokojení. Byt je hezký a moc se nám tu líbí,“ hodnotí.

rapid rehousing 2

V zájmu společnosti

Přestože projekt vykazuje úspěchy, ne všichni nadšení sdílí. Od svého počátku přitahuje protesty části brněnské společnosti. To přiznává také Marika Ferencová z IQ Roma Servis. „Neradi vidí, že Romové nebo nějaký chudák dostanou byt. Jsou přesvědčení o tom, že ty byty zdemolují, nebo že nebudou platit nájem. Případně že budou dělat kravál, může se tam krást a podobně,“ popisuje. Zlou krev podle ní dělá také fakt, že sociální bydlení, kam byty zařazené do Rapid Re-Housing spadají, stojí nájemníka o něco méně než v bytě s komerčním nájemným. „Kdyby ale měli ten nájem takový, jako mají ostatní, nezvládali by to platit,“ vysvětluje a dodává, že to, aby i tyto rodiny dobře bydlely a dokázaly si bydlení udržet, je v zájmu celé společnosti, nejen jich samotných.

Nejen bydlení

Jak sociální pracovnice Ferencová zdůrazňuje, neprojevuje se projekt jen na kvalitě bydlení rodin. „Když ti lidé bydlí v nevyhovujícím prostředí, nebo někde na okraji společnosti, upadají také do psychických problémů,“ říká. Podle ní se to pak podepisuje i na fyzickém zdraví, kdy lidé v letargii přestávají často řešit také své zdravotní potíže.

Nekvalitní bydlení má podle Ferencové vliv také na neblahý vývoj dětí a jejich výsledky ve škole. „Když totiž bydlí všichni v jednom pokoji na ubytovně, kde je hromada dalších rodin a je tam křik, nemají absolutně žádný klid ani soukromí,“ vysvětluje. Rodiny také žijí v permanentním stresu, kdy například nevědí, jestli budou mít příští měsíc na činži, protože ty jsou v mnohých ubytovnách předražené, nebo zda je majitel objektu další měsíc nevyhodí, například pro neshody, na ulici.

rapid rehousing 5

Brněnské jaro

„U těch padesáti rodin, které se odstěhovaly do obecních bytů, je najednou vidět hrozný posun,“ poznamenává Ferencová. „Najednou si začínají všímat, že vedle toho, že jejich dítě chodí do školy, by mohlo mít ještě nějaké kroužky. To dítě je také pak každý den vykoupané, má vyprané věci nebo si rodina může v soukromí uvařit,“ doplňuje.

To potvrzuje také Ludmila Funtyová, která v novém bytě žije skoro rok. Na ubytovně byla podle ní situace velmi špatná. „Měli jsme jednu místnost a potom kuchyň, záchod a koupelnu společnou i pro všechny ostatní,“ vzpomíná. „Takže si tam člověk vše musel hlídat, například u vaření, aby vám tam někdo něco nehodil,“ říká. Ludmila přiznává, že se teď cítí mnohem lépe i po psychické stránce. „Je to hlavně o té hygieně. Že všichni nemusí chodit na ten jeden záchod. Že si člověk uvaří sám, vypere. Je to úplně něco jiného,“ popisuje a neskrývá úlevu. „Strašně moc se tedy změnilo a ti lidé jsou moc vděční,“ přidává pak sociální pracovnice Ferencová.

rapid rehousing 3

Sousedská idylka?

„Sousedi tady jsou dobří. Spokojení. Nemám s nimi vůbec žádný problém. Jako že by říkali, že tu Cikáni dělají bordel, vůbec ne,“ pokyvuje hlavou Ludmila Funtyová. „Vždycky se pozdravíme, pokecáme,“ usmívá se.

Ne všude jsou však vztahy „starousedlíků“ s novými nájemníky tak vřelé. „V některých domech, kde lidé nejsou tak zaměření na Romy, přestože ty rodiny nejsou jen romské, je vše v naprostém pořádku. Jinde ale nebyli zvyklí žít vedle rodin s více dětmi nebo rodin romských. A teď si někteří hledají záminky, jak proti nim vystupovat. Jsou to často úplné banality,“ říká Marika Ferencová z IQ Roma Servis. Přiznává však, že v některých činžácích žije více do projektu zapojených rodin, které shodou okolností mají také vyšší počet dětí. To se pak projevuje na vyšší hlučnosti, což v domě působí různé problémy a nedorozumění. „Těžko se to hlídá,“ uznává.

rapid rehousing 1

94 %

Projekt zatím hlásí 94% úspěšnost. „Rodiny jsme zabydlovali postupně, proto se zatím řešilo prodloužení nájemní smlouvy u patnácti rodin. Z nich čtrnácti byla skutečně prodloužena,“ vypočítává úspěchy Ferencová. Následovat budou zhodnocení situace dalších rodin až do května, kdy uplyne doba zkušebního jednoho roku u posledních nastěhovaných.

Magistrát města Brna nedávno získal v Bruselu za projekt prestižní ocenění za úspěšné sociální začleňování. Porota ocenila zejména efektivitu při hledání bydlení lidem bez domova. Pracovníci projektu také v některých případech pomohli členům zapojených rodin s nalezením práce nebo získáním odebraných dětí zpět do vlastní péče. V této další podpoře plánuje IQ Roma Servis pokračovat. Protože si uvědomuje, že udržení bydlení a sociální začlenění rodin není jen o bydlení. To je jen odrazovým můstkem. „Ono totiž nějakou dobu trvá, než si na to člověk zvykne,“ říká sociální pracovnice. Má na mysli pravidelnou platbu nájemného a inkasa, ale i začlenění se do nového prostředí nebo jejich větší aktivizaci.

„Chtěla bych tu zůstat co nejdýl a ještě to pomaličku všechno poopravit, udělat ten byt ještě lepší,“ říká nájemnice Funtyová. I ona má smlouvu na rok, po kterém se bude město rozhodovat, zda ji prodlouží. „Strašně rychle to uteklo. Poctivě vše platím včas. Nestane se, že bych něco prošvihla,“ zdůrazňuje s úsměvem. „Tenhle byt nám dal hodně do života. Nikdy jsem ještě samostatný byt neměla. Budeme tu mít i první Vánoce a i tím to bude všechno úplně jiné,“ uzavírá paní Ludmila.

Foto: Bára Kleinhamplová

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.