Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Ve škole i v práci zažila šikanu, začala proto znovu v Británii. A daří se jí

 

plachetkova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

17
října
2017

Kamila Plachetková se narodila a vystudovala v Brně. Její otec je Rom, což do značné míry předznamenalo její další životní dráhu, aniž by to sama kdy předpokládala. Po klidném dětství nastal první šok po nástupu do první třídy, kde se stala kvůli svému původu terčem šikany. Tehdy si také poprvé uvědomila svou odlišnost. „Spolužáci mi začali nadávat do černých sviní a držek, a já jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomíná Kamila. V dospělosti se pak opakovaně setkala se šikanou ze strany zaměstnavatele a kolegů, rozhodla se proto před pěti lety Česko opustit a nyní žije se svým synem v Manchesteru. Živí se online marketingem a IT podporou pro několik britských společností. Přestože pro ni není jako pro samoživitelku výchova syna, kterému nedávno diagnostikovali autismus, snadná, do Česka se vrátit nechce, i když ho stále považuje za svůj domov. „Už si to vůbec nedokážu představit,“ říká

plachetkova 1

Kamila se svým otcem

Kamila, která příští týden oslaví třiatřicáté narozeniny, pochází ze smíšené rodiny, kde otec je Rom. Ten se odjakživa obával negativních dopadů, jaké by na jeho dvě dcery mohl jejich znatelný romský původ mít, a tak jim nedovoloval mluvit romsky. „Náš táta byl hodně přísný, co se týkalo výchovy a školy, a tohle bylo úplné tabu,“ vzpomíná Kamila a přiznává, že ji neznalost romštiny velmi mrzí a otci to stále vyčítá. „Nechtěl, abychom měly ve škole takové problémy, se kterými se setkával on sám,“ dodává. Mezi ty patřil i fakt, že měl sám potíže s češtinou, protože se v jeho rodině mluvilo výhradně romsky. Rodina Kamilina otce přišla po válce ze Slovenska do Brna za prací, ale také začít znovu po traumatických zážitcích z období holokaustu. „Babička s dědou si na Slovensku za války zažívali docela peklo. Schovávali se před nacisty v lesích, v jeskyních a dědu tehdy chtěli také zastřelit,“ vypráví rodinnou historii Kamila. „Zachránil je starosta obce, který si vymyslel historku o tom, že jsou jeho otroci a on je doma na práci potřebuje,“ pokračuje. „No a díky tomu, že přežili, jsme pak vznikli i my ostatní,“ usmívá se Kamila. Rodina po učiněném příkoří odešla za prací do Brna. „Tam pak všichni do jednoho pracovali, povětšinou ve stavebnictví, protože neměli žádné vzdělání. Odváděli daně a žili normálním způsobem,“ dodává.

plachetkova 4

Kamilina romská babička a Kamila se svým otcem

Černá svině

„Já když jsem byla ve škole, tak mě vůbec nenapadlo, že bych byla nějak jiná. Ale věděla jsem, že jsme Romové,“ říká Kamila. Šok podle jejích slov přišel krátce po nástupu do první třídy. „Spolužáci mi začali nadávat do černých sviní a držek a já jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomíná. Rodiče se rozhodli situaci s vedením školy řešit. Důsledkem byl proslov třídní učitelky před všemi prvňáky. „Tím to ale rozvířila úplně a začalo to být drsné. Pamatuju si, že jsem tím dost trpěla,“ svěřuje se. „Škola mě přitom hodně bavila, byla jsem hrozný šprt a číst a psát jsem třeba uměla ještě před nástupem do školy, takže jsem se v první třídě celkem nudila,“ pokračuje a přidává, že se situace uklidnila až ve vyšších ročnících, kde se naopak stala pro svou veselou povahu oblíbenou. „Když mě děcka poznala, tak ty předsudky úplně opadly,“ říká.

plachetkova 2

Kamila se svou mladší sestrou

Absolvovala pak hotelovou školu zakončenou maturitou a chtěla pokračovat i na vysokou jako její sestra. Nakonec však převážily potřeby výdělku, a tak začala pracovat. Nejprve v oboru, u jedné brněnské cestovní agentury, později jako fakturantka v jedné spediční firmě. Tam také opět narazila se svým romským původem, což ji velmi zasáhlo. „Naivně jsem žila v přesvědčení, že lidé už tak nepřemýšlí,“ říká. „Ve firmě byl super kolektiv, chodili jsme spolu po práci na pivko,“ vzpomíná. Na jednom z večírků však kolegové podle jejího vyprávění začali, už pod vlivem alkoholu, nadávat na nepracující Romy pobírající dávky a když se společnost uklidnila, řekla Kamila do ticha: „No jo, a co byste řekli na to, kdybyste tu jednu Cigánku měli mezi sebou v týmu?“ Podle Kamily nastalo překvapení a následné ujištění, že to kolegům ani vedení nevadí. Jenže situace na pracovišti se změnila, kolegové se začali Kamile stranit, přestali ji zvát na pivo a chování nadřízených začalo podle ní vykazovat prvky šikany. „Bylo to naprosté peklo,“ hodnotí. „Já už jsem pak nebyla schopná normálně pracovat. Byla jsem v hrozném stresu,“ říká. Situace došla tak daleko, že se Kamila z toho důvodu rozhodla dát výpověď. „A vedení neudělalo nic. Takže jsem vlastně prohrála,“ shrnuje sklesle.

S podobným jednáním se setkala ještě jednou, kdy pracovala v jednom brněnském salónu krásy. „Manažerka, se kterou jsem se normálně přátelila, si mě jednou zavolala a napřímo se mě zeptala, jestli nejsem náhodou Romka, že mám tmavé oči a obočí,“ vzpomíná Kamila. A protože se podle svých slov bála, že by mohla o práci přijít, zalhala, že není. „Bála jsem se, že ztratím práci, budu bez peněz a nebudu mít na jídlo. Dnes už bych to neudělala,“ lituje. Kamila ve firmě skončila ještě ve zkušební době a tyhle zkušenosti ji uvedly do depresí. Přestože si našla příjemnou práci u jednoho předního českého mobilního operátora, kde pracovala dva roky jako IT podpora pro zákazníky, necítila se už v Česku dobře a rozhodla se proto později odejít.

plachetkova 6

Kamila ve Velké Británii

Britský sen

Kamila na radu sestry odjela do Londýna jako au pair, což brala jako možnou odrazovou plochu pro vytvoření základny a dalšího života v Anglii. Po dvou letech nečekaně otěhotněla, a protože měla strach, jestli život v tak nákladném městě, jakým Londýn je, zvládne, odešla spolu s tehdejším přítelem za částí své rodiny do Manchesteru. A zůstala tam dodnes. „I má rodina, která sem odešla, opustila Česko ze stejného důvodu jako já,“ hodnotí a dodává, že se některým z nich nedařilo dlouhodobě najít v Brně ani práci, ani důstojné bydlení. A proto se i oni rozhodli odejít. V Anglii se jim daří dobře. „Všichni z nich mají baráky, od rána do večera makají, platí tu daně, žijí šťastně a není tu žádný problém,“ dodává.

Také Kamila se začlenila do britské společnosti poměrně rychle, přestože vztah s otcem jejího syna nevydržel a ona ho nyní vychovává sama v domku, který dostala k podnájmu od obecního úřadu. „Tady je mateřská jen šest měsíců a já jsem si nedokázala představit, že dám malého v půl roce do školky, abych mohla nastoupit někam do práce,“ říká. Proto se rozhodla pracovat z domova a založila si vlastní e-shop nabízející značkové parfémy. Stále ale toužila věnovat se oboru, v němž působila v Česku, a tak si nedávno založila vlastní firmu. Dnes se věnuje lehčím IT pracím, tvorbě webových stránek, online marketingu a sociálním sítím. Poskytuje služby několika britským společnostem.

plachetkova 5

Život s autismem

Kamila je optimistická, přestože výchova tříletého Olivera není snadná. Před dvěma týdny mu byl diagnostikován autismus. Kamila paradoxně říká, že to je na jednu stranu úleva, protože už teď aspoň rozumí tomu, co se s ním děje a co potřebuje. „Vycítila jsem to už dříve, proto jsem s ním také zašla k psychologovi,“ uvádí. Zpočátku, kdy se začala porucha projevovat, prý měla Kamila tendenci se od společnosti izolovat, protože nastávaly nepříjemné situace. Například když se spolu se synem vydali do obchodního domu, kde Olivera přemíra podnětů dostávala do nepříčetného stavu.

plachetkova 7

Pro syna je důležitá rutina. Jakmile se podle Kamily něco změní, nastává kolaps. Stejně tak Oliverovi vadí některé hluky, jako například zvuk vysavače, kávovaru nebo mixéru. „Teď už je to lepší. Nechtěla jsem s ním ani chodit ven. Teď už jsem se ale naučila s tím pracovat,“ uznává. „Je to někdy masakr, ale zvládám to. Až se sama divím jak,“ směje se. Říká, že i reakce okolí se mění, jak v Británii, tak v Česku. „Je vidět, že jsou lidé už více informovaní, takže vědí, že dítě válející se po zemi v křiku nemusí být rozmazlené,“ dodává.

Přestože se Kamile často stýská po rodině, přátelích i ulicích Brna, do Česka se vrátit neplánuje. Říká, že se v Anglii s rasismem nikdy nesetkala. Naopak zdůrazňuje, že tamní společnost k člověku povětšinou přistupuje na základě jeho skutečných schopností a chování, ne na základě původu. „Do Česka se ale vždycky ráda vracím. Je to přeci jen můj domov,“ uzavírá.

plachetkova 3

Foto: Archiv Kamily Plachetkové

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.