Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Když gayové a lesby pochodují muslimskou čtvrtí

 

homosexualita muslimove big

libicherMiroslav Libicher
Autor

Vystudoval marketingové komunikace a mediální studia. Zabývá se světovou kinematografií, muslimskou kulturou a mediální reprezentací muslimů.

5
října
2017

V roce 2015 se švédský novinář a aktivista Jan Sjunnesson, dříve spojený s nacionalistickou a protiimigrační stranou Švédští demokraté, rozhodl uspořádat ve Stockholmu alternativní gay pride, jejíž trasa měla vést skrze čtvrť obývanou především imigranty z muslimských zemí. Pořadatelé oficiální Stockholm Pride, stejně jako zástupci několika dalších LGBT organizací, se od jeho záměru distancovali. Poukazovali přitom na skutečnost, že Sjunnesson nikdy předtím za práva LGBT lidí nebojoval (naopak ho obviňovali z údajných homofobních výroků) a tvrdili, že jím plánovaný „pochod homosexuálů“ je míněný jako provokace. Měli pravdu. Jenže šlo zároveň o provokaci, která byla velmi dobře mířená – snažila se ukázat, že progresivisté bojující za práva domněle marginalizovaných skupin se ne vždy umí dobře vyrovnat s případy, kdy jsou dvě takové skupiny ve vzájemném sporu.

Kdo si má zvykat na queer lidi?

Ve zmíněném případě vlastně Sjunnessonovu pointu nejlépe potvrdily pobouřené reakce některých levicových aktivistů, které nápad na uspořádání gay pride v muslimské čtvrti označovaly za rasistický, zneužívající agendu práv LGBT lidí k nenávistné propagandě a stěžovali si, že je nepřípustné, aby někdo záměrně vyostřoval vztahy mezi dvěma diskriminovanými komunitami. Jenže tím tito komentátoři zároveň přiznali, že i oni sami si uvědomují nízkou společenskou akceptaci LGBT lidí ze strany muslimů, ale zároveň nechtějí, aby byl v postoji vůči nim naplňován slavný slogan „We are here. We are queer. Get used to it“ („Jsme tady. Jsme queer. Zvykněte si na to.“). Od něj se přitom odvíjí základní myšlenka průvodů „jinosexuálů“.

homosexualita muslimove 4

Muslimové z organizace IMAAN na London Pride v roce 2015 (Foto: IMAAN/Flickr)

Sjunnessonovu akci nakonec úřady nepovolily, což jen přispělo k tomu, že se motiv „gay pride v muslimské čtvrti“ stal vděčným námětem nekonečné řady internetových memů, vtipů a ironických narážek poukazujících na údajné pokrytectví progresivistů, kteří v boji proti jakkoli triviálním a symbolickým projevům homofobie v západních společnostech zcela ignorují jakkoli tvrdou homofobii muslimů.

Na tu se ostatně už mnoho let odvolávají i zástupci myšlenkového proudu, který politolog Pavel Barša nazývá „liberální islamofobií“. Jde o ostře, urážlivě a pohrdlivě formulovanou kritiku islámu a muslimů, která své odsudky staví na tvrzení, že muslimští imigranti vrací Evropu zpátky k bitvám za sociální pokrok, které byly již v minulosti dobojovány dost přesvědčivě na to, aby jejich výsledky uznávali i místní konzervativci. Holandský politik Pim Fortuyn, jeden z průkopníků „liberální islamofobie“ a do jisté míry ideový předchůdce Geerta Wilderse, kupříkladu označoval islám za „zaostalou kulturu“ a přirovnával jeho morální standardy k prudérnosti kalvinismu. Zároveň provokoval otevřeným přiznáváním sexuálních styků s mladíky marockého původu. Na novinářskou otázku proč nemá rád muslimy, odpověděl: „Jak to myslíte, že je nemám rád? Vždyť s nimi chodím do postele.“

homosexualita muslimove 1

Muslimové z organizace IMAAN na London Pride v roce 2008 (Foto: IMAAN/ Flickr)

Opatrní progresivisté

Ve svém předchozím článku jsem již upozorňoval na spory, které ohledně přístupu k islámu vznikají mezi lidmi, kteří se sami označují za stoupence sekularismu, a na četné stížnosti na tzv. regresivní levici, jež se má stavět smířlivě ke konzervativním a zpátečnickým myšlenkám, pokud jsou prosazovány muslimy. Zde mohu jen zopakovat, že osobně nevěřím v to, že by významná část západních progresivistů skutečně měla nějak pozitivní vztah k islámu jako k náboženství. Domnívám se, že jejich zdánlivě pro-islámské postoje plynou z dobře míněných snah nepřispívat k další marginalizaci skupiny, která je terčem mnohých, společensky široce akceptovaných předsudků.

Kritikové „regresivní levice“ však také mají v lecčem pravdu. Všichni progresivisté, liberálové a bojovníci proti xenofobii a rasismu by si měli dávat pozor, aby nepřešlápli hranici, kde odmítání bigotnosti vůči muslimům pozvolna přechází v ignoraci či trivializaci některých problematických postojů, které jsou alespoň částečně motivované islámským náboženstvím. Stejně tak nelze přehlížet, že v aktuální době mají některé negativní sociální jevy a postoje v muslimských společnostech vyšší prevalenci či závažnost než ve společnostech nemuslimských. Odmítavý náhled na otázku práv LGBT lidí mezi ně nepochybně patří.

homosexualita muslimove 5

LGBT muslimové na Oslo Pride Parade v roce 2008 (Foto: Hilde Skjølberg/Flickr)

Homofobie a (muslimský) svět

Jistě, ani zde není situace zcela černobílá. Homofobní postoje nakonec nejsou unikátním muslimským vynálezem. Průzkumy PEW institutu ukazují, že homosexualitu považuje za společensky neakceptovatelnou nadpoloviční většina obyvatel i v různorodých nemuslimských státech jako je Čína, Jižní Afrika, Salvador, Uganda či dokonce hospodářsky velmi vyspělá Jižní Korea. Řada zemí (včetně některých již jmenovaných) dosud homosexuální jednání kriminalizuje. V některých muslimských zemích lze zase vysledovat spíše pozitivní vývoj k větší toleranci. Libanonský nejvyšší soud kupříkladu v roce 2014 rozhodl, že místní zákon zakazující sexuální vztahy, které jsou „v rozporu s přírodními zákony“, nemůže být uplatňován vůči LGBT lidem. A uspořádat gay pride s masovou účastí bylo alespoň dosud podstatně snazší v Ankaře než třeba v Bělehradě.

Z globálního hlediska se ale zdá, že muslimové opravdu vnímají homosexualitu příkřeji než vyznavači jiných náboženství. Všechny země, které momentálně alespoň formálně umožňují trestat homosexuální styk smrtí (je jich asi 7, počet se odvíjí od způsobu interpretace příslušných právních norem), jsou muslimské. Velké množství zemí s muslimskou majoritou také dlouhodobě aktivně oponuje snahám OSN prosadit zvyšování práv LGBT lidí na mezinárodní úrovni – a činí tak i ty země, které homosexuální styky samy nekriminalizují (například Indonésie).
Nejvíce varovná je ovšem skutečnost, že i v rámci jedné země mívají muslimové k homosexualitě výrazně odmítavější postoje než zbytek populace. Podle PEWu tak například v Izraeli homosexualitu považují za akceptovatelnou jen pouhá 2 % muslimů. Podíl takto smýšlejících konzervativních a ortodoxních Židů je přitom více jak desetinásobný. Jiný průzkum zase přišel se závěrem, že polovina britských muslimů nesouhlasí s tím, aby homosexualita byla v zemi legální.

homosexualita muslimove 3

Muž na London Pride 2016 vyjadřuje solidaritu uvězněným LGBT lidem v Egyptě (Foto: Flickr)

Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou

V čem můžeme spatřovat příčinu toho, že zrovna mezi muslimy je homofobie takto silná? Osobně se domnívám, že aktivní odpor vůči prosazování práv LGBT lidí souvisí se skutečností, že tato agenda se stala významnou a dobře identifikovatelnou součástí deklarativních hodnot dnešního liberálního Západu – ostatně i ten dříve zmiňovaný pride v Bělehradě se uskutečnil hlavně proto, aby srbská vláda dala najevo, že se pilně připravuje na vstup do Evropské unie. Za takové situace tedy prosazování práv LGBT lidí budí největší odpor v zemích, které se snaží proti západnímu liberalismu ostentativně vystupovat – což jistě platí pro mnoho muslimských států (a stejně tak pro imigrantské komunity na Západě, které se snaží lpět na své původní kultuře a identitě). Podobné důvody nejspíš budou stát i za stále se zpřísňujícími oficiálními postoji k LGBT komunitě v Rusku.

V základních textech islámu, Koránu a hadísech, najdeme pasáže, které se jasně vyjadřují proti sexuálním stykům mezi muži (ženská homosexualita většinou bývá v patriarchálních společnostech ignorována), ale principiálně se nijak výrazně neliší od textů, které můžeme najít v Bibli. Korán ostatně zmiňuje homosexualitu jako hřích pouze ve svém převyprávění biblického příběhu o Lotovi. V hadísech, záznamech údajných výroků a činů Muhammada a jeho druhů, se už můžeme dočíst, že Muhammad předepisoval pro muže účastnící se stejnopohlavního styku smrt – stejně jako to činí (údajně Bohem dané) Mojžíšovy zákony.

homosexualita muslimove 6

Gay imám Ludovic Mohamed Zahed (Foto: Wikipedia)

Navzdory explicitním biblickým odsudkům dnes ale najdeme křesťanské i židovské náboženské organizace, které LGBT osoby zcela akceptují (jde hlavně o progresivní judaismus a některé protestantské církve). Žádný „progresivní islám“ jakožto skutečně široké, institucializované hnutí dosud neexistuje, jedná se spíše o drobné skupinky muslimů (jako je ta, co se kolem sebe snaží utvořit otevřeně homosexuální imám Ludovic-Mohamed Zahed) a názory mnohých křesťanských či židovských konzervativců na problematiku homosexuality znějí ve srovnání s nejedním islámským učencem ještě docela pokrokářsky. Není však zároveň žádný důvod, proč by se tato situace nemohla změnit a proč by myšlení muslimů mělo navždy odolávat proměnám, jimiž si prošlo myšlení jiných náboženských skupin žijících ve vyspělých zemích. Liberálové a progresivisté, kteří takové změně chtějí napomoci, by se měli vyvarovat xenofobie a zbytečných urážek, neměli by však podléhat přehnané opatrnosti s ohledem na náboženské cítění muslimů – v případě křesťanů a Židů to ostatně také nedělali.

P.S: Internetoví komentátoři se přímo v souvislosti s Hate Free často podivují, jak se tato inciativa může – s ohledem na výše řečené – zastávat LGBT lidí a muslimů zároveň. Žádný rozpor v takovém postoji ale neexistuje. Tedy ne ve chvíli, pokud se člověk zastává obecných liberálních a humanistických principů a netváří se, jako by sledoval sportovní zápas, kde si zkrátka musí vybrat tým, kterému bude fandit. Kritizovat bigotnost nějaké skupiny lidí a zároveň se této skupiny zastávat před bigotností druhých lze, aniž by člověk trpěl rozštěpem osobnosti.

homosexualita muslimove 2

Muslimové z organizace IMAAN na London Pride v roce 2008 (Foto: IMAAN/ Flickr)

Úvodní foto: IMAAN/Flickr

Čtěte dále

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se v ...

Čelí výhrůžkám, byl pobodán nožem. Německý starosta nadále začleňuje uprchlíky. A má úspěchy

„Nemůžeme vyřešit všechny problémy milionů uprchlíků ve světě, ale můžeme udělat to nejlepší, co svedeme, pro to, aby se věci zlepšily. Myslím, že jsme to udělali a nesemlelo nás to,” říká Andreas Hollstein, 55letý starosta západoněmeckého městečka Altena, které je dáváno za příklad úspěšné integrace nově příchozích. Obec o 17 tisících obyvatelích totiž od roku 2013 dobrovolně přijala na 450 uprchlíků, které se snaží pomocí inovativních přístupů, a zejména respektu a principu aktivního sousedství, začlenit do společnosti. A má úspěch. Nyní se také obec spolu se starostou stali finalisty prestižní Nansenovy ceny, kterou každoročně uděluje UNHCR.


Lukáš Houdek 19. 9. 2018

„Dnes mi třískli hlavou o zeď.” Systém na odhalení šikany zachytil 2000 zpráv. Používá ho už 1000 škol

Přes dva tisíce nahlášení rizikového chování za poslední rok prošlo systémem Nenech to být. „Vím, že se chce zabít,” nebo „Mám o ni strach, hodně se pořezala,” jsou jen příklady ze stovek příběhů. Platforma vytvořená brněnskými teenagery funguje již na více než tisícovce škol po celé České republice. Ty se do ní mohou zdarma registrovat a aplikace jim pak pomáhá s odhalováním šikany či jejího rizika. Funguje jako online schránka důvěry na adrese www.nntb.cz. Nechává tak anonymně promluvit ohrožené děti, jejich spolužáky i rodiče. Po konci loňského školního roku se autoři platformy, která má záštitu MŠMT, rozhodli veškerá nahlášení analyzovat a ukázat, s jakými problémy se děti skrz službu Nenech to být svěřují.


HateFree Culture 18. 9. 2018

„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz

Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti. Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.


Jiří Pasz 18. ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.