Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

"Co tomu řeknou lidi?" Coming out a rodiče

 

coming out big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

2
října
2017

Coming out bývá pro lidi s odlišnou sexuální orientací nebo pohlavní identitou pravděpodobně jednou z nejstresovějších situací v jejich životě. Přestože si někteří mohou být téměř jistí, že rodiče informaci o jejich orientaci přijmou, prožívají podle psychologa Jiřího Procházky často stále krizi. „Bojí se nepřijetí, odmítnutí, což je z psychologického hlediska silný strach. Víme, že takový zážitek v mozku aktivuje stejná centra jako prožitky fyzické bolesti,“ uvádí. Coming out však není krizovým momentem jen pro členy LGBT komunity. Může být také silnou zátěžovou zkouškou pro jejich rodiče. Na rozdíl od potomků, kteří většinou měli čas si situaci promyslet, smířit se s ní a rozhodnout, kdy s ní půjdou ven, jsou nezřídka takové informaci vystaveni nečekaně. Na nepřipravené rodiče tak může být kladen velký tlak v očekávání, jak se k celé věci postaví. Mnohdy však ke zpracování takové informace potřebují, stejně jako jejich potomci, čas.

Výpovědi gayů a leseb, se kterými jsem měl možnost mluvit, se většinou shodují v tom, že s informací o své sexuální orientaci vyšli zejména proto, že nechtěli nadále žít ve lži. Ta je neustále stresovala, byli nuceni si vytvářet falešné příběhy a výmluvy. „Jednou večer, bylo mi tehdy čtrnáct, jsem se prostě rozhodl, že to nemá cenu tajit a že to řeknu doma, abych v budoucnu nemusel lhát,“ vzpomíná dnes devatenáctiletý Petr. On sám z coming outu příliš strach neměl, věřil, že ho rodiče přijmou takového, jaký je. Překvapením pro něj proto bylo, když jeho matka začala plakat. Stresem však procházela čtyřicetiletá Kateřina. „Outovala jsem se skoro ve třiceti. Dlouho jsem chodila s muži, než mi došlo, že jsem na ženy. I proto jsem dlouho váhala, jak to našim říct. Jak jim vysvětlit tu změnu,“ vypráví. „Jenže asi po roce to začalo být neúnosné. Nemohla jsem mluvit skoro o ničem z toho, co dělám, abych se neprozradila,“ dodává.

4

Coming out devětatřicetiletého Oldy byl zase poznamenán tragickou událostí spojenou se skrýváním a tajnostmi. Ve svých šestnácti letech se seznámil s o deset let starším mužem z věřící rodiny. „Měl vedle mě vztahy s holkami, aby nikdo nepřišel na to, že je gay. Když jsme se náhodou potkali na ulici, dělali jsme, že se neznáme. Byl to vztah, který byl pouze mezi čtyřmi stěnami jeho bytu,“ říká. Oldův partner se rozhodl před Vánoci roku 1994 své rodině svěřit, nechtěl už nadále, podobně jako ostatní, žít ve lži. Rodina ho však zřejmě zavrhla, protože dva dny před Štědrým dnem spáchal sebevraždu. To Oldu zdrtilo a po čase musel i on sám s pravdou ven. Nedokázal prý dále snášet stres z prozrazení, vedle utajené bolesti ze ztráty takto blízkého člověka.

Podle psychologa Jiřího Procházky mohou být reakce jedince na takový strach i somatické. „Reakcemi může být sebepoškozování nebo úvahy o sebevraždě,“ vysvětluje. Řada z nich se podle něj snaží o vytvoření jistoty v sobě nebo v okolí. „Chtějí mít například vztah, aby představili svého přítele, chtějí mít zaměstnání, mít kde bydlet… pro jistotu,“ dodává.

7

Překvapení, pláč i pochopení

Postavit už starší matku před tuto skutečnost se jednapadesátiletý Dan rozhodl přirozeně. „Přivedl jsem si domů muže, se kterým jsem se rozhodl žít. A maminka to přijala úplně přirozeně, bez komentáře. Otec zemřel dřív, než jsme o čemkoli mohli mluvit,“ vypráví. Obdobnou pozitivní reakci popisuje také tehdy vystresovaná Kateřina. „Jednou na návštěvě u našich už to nešlo a úplně bez přípravy jsem prohlásila, že jim musím něco říct,“ vzpomíná. „A bylo to venku. Máma se usmívala a řekla mi, že si to mysleli. Oba byli úplně v pohodě a já se z toho rozbrečela,“ usmívá se.

Ne všichni rodiče však takovou skutečnost přijmou se samozřejmostí, možná smířením. Pro některé může coming out potomka znamenat šok, na jehož překonání potřebují čas. Pro jiné může být taková informace dlouhodobě nepřekonatelná. S těmito tragickými příběhy se ve své praxi Jiří Procházka setkává jen zřídka. „Osobně se setkávám spíše s pozitivními reakcemi rodičů, a to i u trans* klientek a klientů. Dokonce i u rodičů či prarodičů, kde to vypadá na první pohled velmi nepravděpodobně, protože jsou nesnášenliví k jinakosti a mají negativní poznámky ohledně LGBT+ témat,“ vysvětluje.

16

Náctiletého Petra reakce jeho matky, která oproti očekávání začala v reakci na jeho coming out plakat, překvapila. „Večer jsme si sedli ke stolu a já jsem řekl ‚Mami, líbí se mi kluci.‘ V tu ránu se mamka rozbrečela, z čehož jsem byl poměrně zmatený, nečekal jsem to,“ říká. „Několikrát se mě zeptala, jestli to vím na 100 %, na což jsem vždy odpověděl, že ano. Pak jsme se začali bavit už docela normálně o tom, jestli někoho mám, jak dlouho to trvá a tak dále,“ pokračuje a doplňuje, že následně matka syna poprosila a trochu času, aby se s tím vyrovnala. Čas potřebovala také matka Oldy, který se jí se svou orientací svěřil po telefonu. Podle svých slov nebyl schopen, navíc po ztrátě partnera, matce přiznat, že se mu líbí muži, osobně. „Brečeli jsme. Máma chtěla, abych přijel domů, ale já na to neměl sílu,“ vzpomíná. „Chtěla taky, abychom společně navštívili psychologa, což byl vlastně nakonec dobrý nápad,“ říká a dodává, že po první společné schůzce chodili na terapie každý zvlášť. „Máma se s tím vyrovnala až kolem mých osmnáctin.“

Ne všichni však podstupují coming out z vlastního rozhodnutí a v momentě, kdy se na to cítí připraveni. Jednatřicetiletá Tereza žila delší dobu s partnerem, kterého zbytek její rodiny považoval za muže, se kterým stráví celý život. Ona se s ním však rozešla a když si domů přivedla kamarádku, pojala její matka podezření. A tak se rozhodla dceru, která zatím svou lesbickou orientaci nepřiznala ani sama sobě, konfrontovat. „Do té doby jsem měla jen partnery a do ženy jsem se zamilovala poprvé,“ vysvětluje Tereza. A reakce rodičů nebyla dobrá ani chápající. „Máma to nesla hodně špatně a doma bylo dost dusno. Táta byl asi trochu víc nad věcí. Pak jsme se na nějakou dobu skoro přestali vídat, později se to začalo postupně zlepšovat. Ale jméno mé partnerky se prakticky nevyslovovalo,“ pokračuje. „To s sebou pak neslo i řadu úsměvných scének, jako když jsem jako dárek dostala povlečení, ale jen na jednu peřinu. A tak jsme pak jely to druhé dokoupit samy,“ dodává s úsměvem.

18

Co tomu řeknou lidi?

Podle psychologa Jiřího Procházky je většinou taková situace pro rodiče stresující proto, že si zřejmě v tu chvíli sami procházejí svým coming outem, tedy obdobným procesem, jakým – ovšem s náskokem - prochází jejich dítě. „Musí čelit otázkám ohledně své identity, vztahu, sexuality, jak individuálně, tak jako rodiny,“ vysvětluje. Oslovení gayové a lesby se shodují, že jejich rodiče měli převážně obavy z reakcí okolí. Že oni sami budou muset přiznat sousedům a kolegům v práci, že mají homosexuální dítě. To potvrzuje i čtyřiašedesátiletá Cecílie, která sexuální orientaci svého syna nakonec přijala, bylo to však pro ni těžké. „Mě napadalo, co tomu řeknou lidi. A i když mám ještě dvě děti, od kterých mám vnoučata, mě mrzelo, že je nebudu mít od něj,“ vzpomíná. To popisuje ve svých odhadech také devatenáctiletý Petr. „Nejhorší je podle mého vědomí a představy o tom, že nikdy nebudou mít biologická vnoučata – obzvlášť pro tátu tohle musí být těžší, když jsem vlastně jeho jedináček,“ přemítá. Podle devětatřicetileté Kateřiny může být pro rodiče vedle strachu z reakcí okolí nejtěžší narušení jejich představy o životě svého potomka, jistoty, kterou měli.

To potvrzuje také psycholog Procházka. „Je to často spojené se studem a obavou z hodnocení. Řeší se, co tomu řeknou ‘lidi‘, jak budou reagovat další členové rodiny. Jelikož žijeme v heteronormativní společnosti, rodiče čelí vlastním zažitým stereotypům či předsudkům. Mohou také zažívat obdobné pocity pomyslné ztráty - představy o budoucnosti dítěte, jeho nebo jejím partnerském vztahu, vnoučatech a podobně.“ Rodiče také nezřídka mívají obavy o budoucnost svého potomka. Mají strach, že kvůli své orientaci přijde o práci, bude terčem posměchu nebo se mu nepodaří dojít šťastného života. „Je tu určitě strach, co s jejich dítětem bude v dospělosti, jestli nebude trpět samotou a stigmatizací,“ domnívá se Olda. „V době, kdy jsem já udělal svůj coming out, nebylo o tom tématu tolik informací jako dnes. Lidé žili v předsudcích, protože se o homosexualitě často otevřeně nehovořilo. A pokud ano, tak většinou v souvislosti s pedofilií, v lepším případě jako o něčem extravagantním,“ říká.

24

Chce to čas

Všichni z oslovených gayů a leseb se shodují, že se vztahy s rodiči srovnaly časem. Po někdy přehnané reakci v případě některých z nich následovala delší odmlka, kdy rodina buď předstírala, že se nic nestalo, nebo se v některých případech rodiče s dětmi po určitou dobu nestýkali. „Během měsíce po coming outu jsem se stěhovala pryč a táta mi pomohl s pár praktickými věcmi. O ničem jsme se ale moc nebavili. Pak jsme se na nějakou dobu skoro přestali vídat,“ vypráví Tereza.

Po čase přemýšlení může být coming out dítěte pro rodiče také určitou úlevou a osvětlením jejich případně nevysvětlitelného chování. „Reakcí náhle bývá i pochopení, porozumění, vysvětlení toho, proč jejich syn nebo dcera reaguje, jak reaguje, proč se například trápí nebo odcizuje,“ popisuje psycholog Procházka. „Věci do sebe zapadnou a vztahy se tím vlastně zlepší, jsou upřímnější, objeví se nečekané souvislosti,“ dodává. S tím souhlasí také devětatřicetiletá Kateřina. „Myslím, že pro rodiče to byla velká úleva. Najednou jsme k sobě měli zase blíž,“ hodnotí. Sexuální orientace už nijak neovlivňuje vztahy s rodiči ani u Petra, ani u Oldy. „Vztahy s rodinou jsou dnes v pořádku a pokud je něco ovlivňuje v dobrém nebo zlém, nijak se to nevztahuje k mé homosexualitě,“ zdůrazňuje Olda.

21

Sexuální orientaci svého syna přijala také čtyřiašedesátiletá Cecílie. Přestože podle svých slov vždy doufala, že se ožení se svou spolužačkou, má radost, že žije šťastně se svým přítelem, kterého celá rodina vždy ráda vidí. „Syna si moc vážím, bez ohledu na jeho orientaci. Pokud je spokojený ve vztahu se svým přítele, jsem spokojená i já,“ říká. Myšlenka na vnoučata ji však neopustila a ona stále doufá, že česká legislativa v budoucnu dovolí, aby si syn s partnerem mohli děti adoptovat, a ona se tak mohla stát znovu babičkou.

Ovzduší se vyčistilo také u Terezy. „Teď, po pěti letech, je náš vztah možná nejlepší, co jsme kdy měli. Můj coming out odhalil náš ne úplně dobrý vztah s mámou,“ popisuje. „Já jsem pak asi půl roku chodila na terapii a snažila se s jejím nepřijetím nějak vyrovnat,“ pokračuje. „Na poslední návštěvu jsem přijela jen sama se synem a s rodiči jsem strávila příjemný den. To bych si před pěti lety nemyslela, že bude kdy možné. U nás tedy rozhodně platí staré klišé, že čas všechno vyřeší,“ uzavírá.

33

Ilustrační foto: Lukáš Houdek / Prostě láska

Čtěte dále

Muslimové v Evropě: Islám na Balkánu

Když Viktor Orbán v nedávném rozhovoru pro německý Focus řekl, že islám nikdy do Evropy nepatřil, popřel nejen staletí mnohonáboženského života ve středověké Andalusii (711-1492) a Sicílii (948-1091), ale i něco víc: existenci evropských muslimských společností na Balkáně. Asi třetina obyvatelstva tzv. západního Balkánu jsou muslimové. Nejenže má nám blízká Evropa vlastní autochtonní muslimské obyvatelstvo, jde navíc o společnosti, jež má zkušenosti dlouhodobého soužití křesťanů s muslimy a také první zkušenosti menšinových muslimských obcí s životem v sekulárních státech. V mnohém mohou tyto zkušenosti představovat ponaučení pro dnešek.


Zora Hesová 19. 10. 2017

Ve škole i v práci zažila šikanu, začala proto znovu v Británii. A daří se jí

Kamila Plachetková se narodila a vystudovala v Brně. Její otec je Rom, což do značné míry předznamenalo její další životní dráhu, aniž by to sama kdy předpokládala. Po klidném dětství nastal první šok po nástupu do první třídy, kde se stala kvůli svému původu terčem šikany. Tehdy si také poprvé uvědomila svou odlišnost. „Spolužáci mi začali nadávat do černých sviní a držek, a já jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomíná Kamila. V dospělosti se pak opakovaně setkala se šikanou ze strany zaměstnavatele a kolegů, rozhodla se proto před pěti lety Česko opustit a nyní žije se svým synem v Manchesteru. Živí se online marketingem a IT podporou pro několik britských společností. Přestože pro ni není jako pro samoživitelku výchova syna, kterému nedávno diagnostikovali autismus, snadná, do Česka se vrátit nechce, i když ho stále považuje za svůj domov. „Už si to vůbec nedokážu představit,“ říká.< ...

Výstava HateFree? v Brně reflektuje vztah společnosti k Romům

V Muzeu romské kultury v Brně byla 12. října zahájena mezinárodní výstava s názvem Bez nenávisti? HateFree?, která navazuje na stejnojmennou loňskou výstavu v pražském centru DOX. „Je zaměřena speciálně na Romy, na jednu z menšin, jejíž kvalita života je také mimo jiné důsledkem selhávání mechanismů státu, které by měly zajistit důstojné podmínky k životu,“ uvedla při jejím zahájení ředitelka muzea Jana Horváthová. „Výstava reaguje na nárůst nenávisti vůči menšinám jakýmkoliv, u nás jsou v tomto rozměru Romové menšinou výraznou,“ dodala. Část výstavy probíhá také ve veřejném prostoru – ve výloze Café in the Ghetto nedaleko od Muzea – a HateFree Culture je jejím partnerem. Potrvá do 25. února, následně se přesune na Slovensko, do Maďarska a Polska. K výstavě je také připraven bohatý doprovodný program.


HateFree Culture 16

Debata Liberec: Čas dluhů a exekucí

Žijeme v době dluhů a exekucí. Dluhy dnes často bývají chápány jako společenská norma, zatímco jejich nesplácení jako společenské selhání. Dluhy se týkají každého z nás, zároveň každý z nás známe někoho, koho dluhy přivedly do exekuce. Od exekuce nás může dělit krůček. Koho se týká? A jak z toho ven?


HateFree Culture 15. 10. 2017

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.