Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Emil Cina: Romský buditel, jenž dokázal otevírat srdce

 

cina big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

12
září
2017

„Jeho největší síla byla v umění vyprávět, kouzlu osobnosti a dobrosrdečnosti, která z něj byla cítit,“ vzpomíná na spisovatele a předního romského buditele Emila Cinu jeho spolupracovník František Bikár. Emil Cina byl vyučeným frézařem a vystřídal několik dělnických profesí, až se nedopatřením objevil před mikrofonem Českého rozhlasu v roli moderátora, kde pak několik let setrval. Byl vyhledávaným vypravěčem historek z vlastního života i prostředí dalších Romů. Dokázal strhnout své obecenstvo a měl také sílu skrz svou osobnost bořit předsudky konkrétních lidí o Romech. „Při sněhové kalamitě ve vlaku ho chytla vypravěčská nálada a začal bavit spolucestující jednou historkou za druhou. Bylo až dojemné pozorovat, jak osazenstvo vagonu, které nejdřív toho statného chlapa černého jak bota pozorovalo při nastupování do vlaku s nedůvěrou, úplně roztálo,“ popisuje romistka Eva Zdařilová. Emil Cina svůj život zasvětil propagaci romštiny a dětem. Až do své smrti, už těžce nemocný, stále jezdil po školách, vyprávěl, předčítal dětem říkanky, které pro ně napsal, a diskutoval s nimi o romštině. Na věčnost odešel v říjnu 2013. V roce 2013 byl oceněn in emoriam cenou Roma Spirit. Početné obecenstvo v sále Pražské křižovatky její předávání do rukou manželky Věry provázelo dlouhým potleskem ve stoje.

 

 

Emil Cina se narodil, a celý život také prožil, v Praze. Jeho rodina pocházela ze slovenské romské osady, kde se živila zemědělstvím. Po válce přišla, podobně jako řada dalších Romů ze Slovenska, na pobídky podnikových náborářů do Čech. On sám se vyučil frézařem, později pracoval dvě desítky let spolu se svým otcem jako řidič v Uhelných skladech v Praze. Po revoluci začal působit v Českém rozhlasu Regina jako správce budovy. Později se stal také redaktorem a moderátorem pořadu pro menšiny Klub dorozumění. V roce 2002 se pak vrátil k práci správce, které se věnoval až do důchodu.

Cina byl rozeným vypravěčem. Dokázal bavit své okolí hodiny a hodiny nekonečnou zásobou historek z mládí, romského života nebo cestování. Spojení tohoto talentu s jeho dobrotivým charakterem z něj tvořilo člověka, kterému chtěli být ostatní nablízku. Protože jim s ním bylo jednoduše dobře a současně se po většinu času výborně bavili. „Emil byl nesmírně laskavý člověk plný optimismu a humoru, což přenášel i do své tvorby,“ vzpomíná Eva Zdařilová, bývalá šéfredaktorka časopisu romistických studií Romano džaniben, se kterou v posledních letech svého života úzce spolupracoval. „Vždy nahlížel věci z té lepší stránky. Sklenici nikdy neviděl jako zpola prázdnou, ale vždy zpola plnou. Byl velkým vypravěčem. Měla jsem moc ráda jeho charismatický hlas a nakažlivý smích,“ dodává. V tom se s ní shoduje také František Bikár z organizace Romea, se kterou Emil Cina v posledních letech spolupracoval coby oblíbený lektor na základních školách. „Jeho největší síla byla v umění vyprávět, kouzlu osobnosti a dobrosrdečnosti, která z něj byla cítit. Díky tomu pro něj byla komunikace s lidmi hračka a z pro ostatní neznámého pana Ciny se během chvilky stal bavič, střed pozornosti, člověk, se kterým se smějete,“ vzpomíná.

cina 7

U mikrofonu Emil

Byl to právě rozhlas, který naplno rozvinul jeho vypravěčský talent, protože se na jeho vlnách mohl realizovat. Sám velmi rád často a bravurně vypravoval historku, jak k jeho první přítomnosti ve vysílacím studiu došlo. Jednou totiž do vysílání nedorazili moderátoři pořadu a vedení hledalo na poslední chvíli náhradu. A tak se stalo, že si vzpomněli na romského správce budovy, který byl znám svým laskavým vyprávěním, a do pořadu se tak hodil. Emil se své role zhostil s nadšením a u moderování a práce redaktora na několik let zůstal.

Také v té době se začal aktivně věnovat písemné tvorbě. Podobně jako u mnohých jiných romských autorů ho ke psaní přivedla známá česká romistka Milena Hübschmannová. Ta začala roku 1990 vydávat romský časopis Amaro Lav (Romské slovo), kde Emilovi otiskli první básně. Později působil také v dalších romských časopisech (Gendalos a Nevo romano gendalost), kde se soustředil zejména na tvorbu pro děti, která byla jeho vášní až do jeho smrti v roce 2013, romskému jazyku a překladům. Do konce svého života také pravidelně přispíval do současných romských časopisů a novin jako Romano Hangos, Romano voďi nebo Kereka. Publikoval také v několika sbírkách poezie i prózy, poslední roky mu vycházely texty ve sbírkách romského nakladatelství KHER, jeho vlastní kniha mu však nikdy nevyšla.

cina 1

Cinova prozaická díla, většinou krátké povídky ze života, charakterizoval laskavý humor, pochopení pro potíže druhých i výzvy k vzájemnosti. Dokázal bravurně vystihnout často tragikomické situace, včetně barvité charakteristiky postav a situačních dialogů. „V jeho tvorbě se fantasticky projevovala jeho schopnost vyprávět. Během chvilky čtení jeho textu jsem se vždy ihned přenesl na místo nebo do situace, o které vypráví. Jeho postřehy, cit pro přenesení atmosféry a přitom svižnost mě vždy hrozně bavily,“ vzpomíná Bikár. A romistka Eva Zdařilová dodává další z rovin způsobu práce. „Preciznost a pečlivost. Celou řadu svých děl znal slovo od slova nazpaměť, protože jim věnoval velké soustředění a piloval je k dokonalosti. Zatímco především básně psal s lehkostí a tvořil rovnou finální díla, na svých prózách pracoval mnohem usilovněji,“ pokračuje. „Často předčítal celé pasáže své ženě Věrce a konzultoval s ní různé formulace, než dospěl k textu, který považoval pro sebe za uspokojující a pro čtenáře obohacující,“ doplňuje.

A byla to právě jeho žena Věra, která s ním seděla dlouhé hodiny u počítače a jeho povídky nebo básně pečlivě ťukala do klávesnice, zatímco on neúnavně diktoval. Když Věra udělala nějakou chybu nebo nestíhala jeho tempo, byl nervózní. Nezřídka se u počítače odehrála hádka, často zapříčiněná rozporem vyjádření v romštině ze strany Věry, jejíž romština se od té Emilovy mírně odlišovala.

cina 6

Romanes

Emil Cina byl jedním z největších buditelů a propagátorů romštiny v Česku. Svá díla psal zásadně ve své mateřštině, až posléze je překládal do češtiny. A přirozeně se snažil o její podporu také mezi Romy, které běžně potkával - ať už na školách při workshopech, kterých se účastnil, nebo na ulici. Vytrácení romštiny z romských domácností ho velmi trápilo. „Několikrát jsem i zažila, jak zastavil v Karlíně nedaleko rozhlasu Regina, kde pracoval, mladé maminky, když slyšel, jak mluví se svými dětmi. Buď se pozastavoval nad tím, že je slyšel mluvit česky, přestože věděl, že jejich mateřštinou je romština, nebo je naopak chválil, když slyšel romštinu. Snažil se tak za romštinu orodovat nejen svojí tvorbou, ale i motivováním a podporou mluvčích ve svém okolí,“ vystihuje jeho povahu Zdařilová.

Péči o romštinu a její záchranu promítal také do své tvorby pro děti. Byl jedním z mála romských autorů, kteří se kdy na malé čtenáře zaměřovali. Nepsal pro ně jen pohádky, které můžeme najít i u hrstky jiných autorů, skládal pro ně básničky a říkadla. „Já na něm coby autorovi oceňovala zaměření na dětské čtenáře. Není moc romských autorů, kteří tvoří pro děti. Emil si to vzal za své poslání s vědomím, že se romsky v rodinách hovoří čím dál méně a že je třeba aktivně romštinu podpořit právě u té nejmladší generace,“ popisuje Zdařilová. Emil Cina plánoval vydat dětskou knihu s romskou abecedou. Ke každému písmenku vytvořil krátkou říkanku, díky které by se pak děti mohly písmenko snáze naučit. Nestihl však najít ilustrátora, který by byl schopen knihu převést do konkrétní vizuální podoby.

cina 5

Emil Cina na křtu sbírky pohádek Otcův duch (foto: Jana Šustová)

Neúnavný bojovník

Psaní jako takové Emila Cinu velmi bavilo. Ještě větší vášeň ale objevil v přímém kontaktu s dětmi, kterým mohl své říkanky přednášet, číst povídky nebo recitovat básně – jak jinak než v romštině. Činil tak aspoň částečně i ve třídě, kde bylo romských dětí minimum, aby je před jejich spolužáky podpořil a ukázal jim, že je romština plnohodnotným jazykem. Následně s dětmi neúnavně diskutoval a vyprávěl své oblíbené historky. A děti ho milovaly. „S Emilem jsem procestoval desítky základních škol, kde dětem vykládal o romské historii, romštině, romipen. Vzpomínám si, že když začal cokoliv vykládat, dokázal hravě zaujmout jak děti, tak učitele. Naprosto jednoduše po třech hodinách strávených v autě a po dvou rychlých cigárech na benzínce dokázal za pár minut získat důvěru a suverénně se stal součástí místa, kam přijel,“ usmívá se Bikár. „Když jsem ho navíc představil jako romského spisovatele, dětem i učitelům spadla čelist. On se samozřejmě skromně bránil, že jaký je on spisovatel a hned raději začal vyprávět,“ doplňuje.

cina 4

Emil Cina tak dokázal své obecenstvo strhnout a řada lidí po setkání s ním revidovala svůj pohled na Romy jako celek. Vyzařovala z něj totiž dobrota a touha porozumět a moci vysvětlit. Poslední léta svého života prožil bojem s těžkou nemocí. I přesto ale stále jezdil do škol, psal povídky a básně a účastnil se literárních čtení. Zemřel 20. října 2013 ve věku 65 let.

Protože byly vedle zahrádky Emilovým životem především už několikrát zmíněné historky, hodí se zakončit tou, kterou přidala Eva Zdařilová. „Před lety byl pozván na literární večer na univerzitu v Innsbrucku a já jela s ním, abych mu tlumočila. Cestou zpátky nás chytla vichřice a železniční trať mezi Plzní a Prahou se díky popadaným stromům stala neprůjezdnou. Asi na čtyři hodiny jsme uvízli ve vlaku někde v polích u Zbirohu. Už jsme za sebou měli sedm hodin ve vlaku a Emil coby silný kuřák už doslova trpěl. A ukázalo se, že není zdaleka sám. S charismatem sobě vlastním dokázal zorganizovat z kupé průvodčího kupé kuřácké. A navíc s druhou třetí cigaretou se v něm probudila vypravěčská nálada a začal bavit spolucestující jednou historkou za druhou. Bylo až dojemné pozorovat, jak osazenstvo vagonu, které nejdřív toho statného chlapa černého jak bota pozorovalo při nastupování do vlaku s nedůvěrou, úplně roztálo. Když jsme pak konečně popojeli do stanice, odkud nás odvážel autobus na náhradní vlak do Berouna, nehrnuli jsme se do těch prvních autobusů. Někteří spolucestující schválně čekali na autobus s námi, aby si ještě mohli doposlechnout historky.“

cina 3

Emil Cina: I takový může být Štědrý den

Na Štědrý den jsme s manželkou vstali brzy ráno. Žena hned spustila, co všechno musí připravit, a já nechápu, co po mně vlastně chce. Jen slyším samé‚ ty jdi tam a já jdu sem. Vánoční stromek už stojí uprostřed místnosti a čeká, až ho ustrojíme. Nevíme, kde nám hlava stojí, když vtom slyšíme zvonek u dveří. Jdu se podívat, docela zvědavý, kdo to k nám může tak brzy ráno jít. A koho nevidím? Kamarád Zdeněk, kterého znám už několik let, mi hned u dveří vysvětluje: „Ahoj Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína, doma mě už čekají.“ Trochu jsem zapochyboval, nějak se mi tomu nechtělo věřit, vždyť autobusy a vlaky jezdí i dnes, ale přesto mu nemůžu odříct, protože mně taky nejednou pomohl. Proto povídám: „Tak jedeme.“ Jak to žena uslyšela, hned jsem z jejího pohledu poznal, že se jí to nelíbí. Kamarád ještě dodal: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdříve.“

Sedli jsme do auta, cestou ještě vzali benzín a vydali se na cestu. Slunce svítilo, ani nebyla zima a hlavně silnice byly bez aut, protože každý slušný člověk je v takovouto dobu doma. Ale jelo se nám krásně. Nakonec jsme dorazili k němu domů, jeho matka byla šťastná. Když ho uviděla, hned nás pobídla: „Pojďte si sednout ke stolu,“ a už nám nosila jedno jídlo za druhým. Když jsme dojedli, bavili jsme se o všem možném. Najednou jsem se podíval z okna ven a uviděl, jak padá hustý sníh. Trochu jsem se lekl a pomyslel jsem si, jak se dostanu zpátky do Prahy? Nakonec ze mě vypadlo: „Já už musím jet.“

Jen co jsem ujel pár kilometrů, přehřála se moje škodovka na sto stupňů. Rychle jsem zastavil, otevřel kapotu a dívám se, jak z chladiče stoupá pára. Prohlížím motor a najednou si všimnu, že mám prasklou pryžovku. Prohledal jsem celé auto, ale náhradní gumičku jsem nenašel. Měl jsem na sebe vztek, protože mi došlo, že ji mám doma.

Jen jsem se díval, jak padá sníh a pomalu se začíná stmívat. Nemohl jsem nic dělat, a tak jsem se vydal pěšky na nedalekou benzinku, kde snad hadičku budu moct koupit.

Jdu a jdu a najednou vidím, i když ne moc dobře, protože hustě sněžilo, že nedaleko mě stojí auto. Došel jsem k němu a spatřím Roma se dvěma dcerkami. Děvčátka se, když mě uviděla, lekla, protože všechno kolem bylo bílé, jen já tmavý. Pozdravil jsem toho muže a hned jsem mu vysvětlil, co se mi stalo s autem. Nabídl se: „Já se podívám, možná že tu hadičku mám.“ I on měl stopětku jako já, jen trochu omlácenou. Zeptal jsem se: „Kolik jsem dlužen?“ Odpověděl mi: „Došel nám benzín, jsme pozvaní k tetě na večeři, a nemáme peníze.“ Podíval jsem se na jeho dcery a najednou mi jich bylo líto, protože mi došlo, že nemají matku. Říkám jen: „Počkejte.“

Utíkal jsem ke svému autu, rychle jsem vyměnil gumičku, vodu jsem sehnal, už ani nevím kde, a za chvíli jsem byl zase zpátky u nich. Přivázal jsem lano k jejich autu a odtáhl je k pumpě. Tam jsem jim koupil benzín (nebudu říkat za kolik, protože žena by se hádala).

Kamarádova máma mi dala plnou tašku cukroví a nějaké čokolády, tak jsem to všechno vzal a dal děvčátkům. Z auta jsem se potěšeně díval, jak mají pusinky umazané od čokolády. Vystoupil jsem a jedna z dívenek jde rovnou ke mně a něco drží v dlani. Otevřela ji, podává mi oříšek a špitne: „Nate.“ Poděkoval jsem jí za něj a vidím, jak oběma jiskří očička a smějí se na mě. Ještě jsem se chtěl rozloučit s jejich tátou, ale ten se ode mě odvrátil. Přišel jsem blíž a vidím, že mu po tváři stékají slzy. Popřál jsem mu: „Hezké Vánoce,“ a odjel jsem pryč.

Dorazil jsem domů, žena byla uražená, já jsem nic neříkal. Jen jsem se díval na vánoční stromek, jak září, a ten večer mi bylo milo u srdce.

Emil Cina: The ajsi šaj avel e vilija

Pre Viľija sig tosara ušťiľam opre. E romňi imar dudrinel, so kampel savoro te kerel, the me na džanav, so pal mande čačes kamel. Ča šunav, tu dža odoj the me adaj. O jezulankos terďol maškar kher the užarel, kana les uraha andro šukariben. Sar sam zakerde andre odi richtimen buťi, so ča šunas. Vareko brinkinel pro vudar. Me takoj džav te phundravel, k’oda aviľa avka tosara. The kas na dikhav? Jekh kamaratos, o Zdenkus, so les imar džanav but berš, mange phenel paš o vudar: „Ahoj Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína, doma mě už čekají.“ Andre goďi leske na paťav the peske phenav, hoj the adaďives džan o autobusa the o mašini. No, th’avka našťi leske odphenav, bo jov mange tiž kecivar pomožinďa. Ta ča leske phenďom: „Tak jedeme.“ E romňi sar šunďa, ta ča poraďa o jakha, bo lake pes na pačinelas. O raklo mange phenel: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdříve.“

Imar ile o benzinos the mukhle pro drom. O khamoro sitinelas, šil na esas, o droma bijo motora, bo sako paťivalo manuš hino khere. Igen mištes pes amenge džalas. Aviľam ke lende andro kher, leskeri daj raďisaľiľa. The takoj amange phenel: „Pojďte si sednout ke stolu,“ the chudňa te anel jekh pal aver chaben. Vakeras ta vakeras, jekhvareste dikhľom pre oblaka the dikhav, sar perel baro jiv. Čino man daranďiľom the peske duminďom, sar me dodžava pale Prahate? Phenďom takoj lenge: „Já už musím jet.“

So ča geľom lendar paru kilometri, ta miri škodovka hiňi pro šel stupňi keraďi. Zaačhiľom o motoris, phundraďom e kapota the dikhav, sar e para džal andal o chlaďičis. Sa predikhav the zbačinďom, hoj e gumiko rurkica hiňi pukimen. So te kerel? Rodkeravas andro motoris, či man nane aver, aľe na arakhľom. Chavas choľi pre peste, bo džanavas, hoj khere man hin.

Me ča dikhavas, sar perel o jiv the polokes perel imar cma. Našťi ňič kerďom, ta džavas pešones pal o drom, bo peske pametinavas, hoj na dur hin e benzinka the odoj odi rurka može cinava.

Džav ta džav the jekhvareste dikhav, choc namištes, bo perelas baro jiv, hoj dural terďol varesavo motoris. Aviľom paš oda motoris the dikhľom varesave Romes leskere duje čhajorenca. O čhajora, sar man dikhle, ta mandar daranďile, bo všadzik parno the ča me somas kalo. Le romeske phenďom sar dživen the takoj leske phenďom pal miro motoris, so pes mange ačhiľa. O Rom mange phenďa: „Me dikhava, može odi gumica man hin.“ Les tiž esas ajsi škodovka sar man, ča čino phagerďi. Me lestar phučľom: „Keci vaš oda kames?“ Jov mange odphenďa: „Sam bijo benzinos the džas ke peskeri bibi pre Viľija. Nane amen love.“ Dikhľom pro čhajora the aviľa mange varesar phares, bo prindžarďom, hoj len nane daj. Phenav: „Užaren.“

Denašavas paš miro motoris, takoj sa prikerďom, stradňom varekhatar o paňi andro chlaďičis, aňi na džanľom kaj, the imar džavas. Dogeľom le motoriha paš lende, iľom o šelo the len cirdavas pal peste kije benzinka. Poťinďom lenge o benzinos, no na kamav te phenel keci molas, bo bi e romňi mange rakinelas.

E gadži, so somas ke lende, mange diňa pherďi taška pekiben the varesave čokoladi, ta sa diňom ole čhajorenge. Andal o motoris pre lende ča dikhavas, sar lengere vuštora hine samo čokolada. Geľom mek avri andal o motoris the dikhav, sar jekh čhajori avel ke mande the vareso anel andro vastoro. Phundraďa e burňik, andre leste esas o pendech the mange phenďa: „Nate.“ Me lake vaš oda paľikerďom. O jakhora lenge labon the pre mande asan. Kamľom te del o vast le romeske, aľe dikhavas pre leste sar pes mandar odcirdelas. Aviľom mek pašeder kija leste the dikhav, sar leske pal o čhama čuľon o apsa. Mek leske phenďom: „Bachtaľi Karačoňa,“ the imar tradňom kije Praha.

Aviľom khere, e romňi mukhlo nakh tele, me na vakeravas ňič. Ča dikhavas, sar o jezulankos čercheňenca labon the varesar mange esas oda ďives mištes paš o jilo.

Foto: Lukáš Houdek 

 

Čtěte dále

„Uprchl jsem před radikály. Zde mě považují za jednoho z nich,“ říká jezídský umělec

Pětadvacetiletý umělec Dachil Sado pochází ze severního Iráku z pronásledované komunity Jezídů. Po sérii útoků a poprav ve svém okolí se rozhodl vlast opustit. Do Berlína přišel v lednu 2015 a Německo mu udělilo azyl. Po příjezdu do Evropy ho však překvapily postoje části veřejnosti: „Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů.“ Dachil se v Německu začal věnovat umění a v říjnu nastupuje na prestižní uměleckou školu Weissensee. Aktuálně má do 21. září výstavu v brněnské Galerii Klubovna. Jak se žije Jezídům v Iráku a proč jsou napříč historií pronásledovaní? Jaké byly Dachilovy začátky v novém domově? Proč se začal věnovat umění a z jakého důvodu mu vadí označení „uprchlík“? I o tom je následující rozhovor.


Lukáš Houdek 2 ...

Vyrůstala s afroamerickými bratry. “Nežila jsem s barvami,” říká

Elenini rodiče, kteří byli běloši, v roce 1969 adoptovali dva čtyřměsíční chlapce afroamerického původu. Elena Kennedy se narodila o rok později. Rodina tak vznikla jen dva roky poté, kdy byly zrušeny zákony zakazující mezirasová manželství, a pouhých pět let od přijetí zákona o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy a rasovou diskriminaci ve školách. „Mnoho lidí se mě za ta léta ptalo, jaké to bylo vyrůstat s afroamerickými bratry. Nudná pravda je, že moje rodina byla úplně normální. Jenom já jsem bílá. Moji adoptovaní bratři jsou černí,“ říká Elena. Přiznává ale, že ačkoliv jsou sourozenci, nedívá se na ně společnost stejně a stále se objevuje řada situací, kde je na její bratry pohlíženo odlišně.


Marie Škardová 20. 9. 2017

"Škola by neměla být izolovaným ostrovem," říká expert Hruda

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.


Klára Malá 19. 9. 2017

...

HateFree Zone: Síť míst bez násilí a nenávisti!

HateFree Culture představuje vznikající síť zón bez násilí a nenávisti. Ty vznikají po celé České republice pod značkou HateFree Zone.


HateFree Culture 11. 2. 2015

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.