Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kde se vzali „evropští muslimové“?

 

muslimove v evrope big

hesovaZora Hesová
Autorka

Analytička AMO se zaměřením na integraci muslimů v Evropě, náboženská hnutí a sekularismus. Je absolventkou politologie na Sciences Po v Toulouse a filosofie a islamologie na Freie Universität v Berlíně.

9
srpna
2017

Do mediální reality Česka přišel islám teprve před pár lety skrze televizní obrazovky: skrze násilné a šokující výjevy z Iráku a Sýrie a v podobě uprchlíků proudících přes srbské hranice. Přišel s ním strach z neznámého, obava ze sebevědomé odlišnosti, z neporozumění a narušování zaběhnutých, „našich“, pořádků. V mnoha ohledech pochopitelná. Ve skutečnosti je ale tento obrázek virtuální realitou. V té opravdové, lidské, historické skutečnosti islám a muslimové jsou už dávno součástí našeho života, jenom často nenápadně, přirozeně. Proto jsme připravili seriál o muslimech v Evropě. Má za cíl přiblížit onu skrytější, protože běžnou, stránku soužití s našimi sousedy, kteří jsou také a mimo jiné muslimové.

První otázkou bude ale, kdo jsou evropští muslimové a jak se v Evropě vzali. Jejich různorodý původ v pěti hlavních fázích migrace vysvětlí několik skutečností, které je třeba předestřít v začátku: muslimové v Evropě jsou extrémně různorodí a fragmentovaní a jako kategorie vznikli teprve nedávno.

Počty

Mnoho lidí si představuje, že v Evropě žije velké množství muslimů a že muslimská populace v Evropě bude v několika generacích silně narůstat. Podle loňského zkoumání společnosti Ipsos Mori bylo v evropských státech běžné, že subjektivní vnímání ohledně počtu muslimů se velmi rozcházelo s realitou – oslovení nejčastěji odhadovali počet muslimů ve své zemi na 15-25 % a například Francouzi mysleli, že v jejich zemi žije až 31 % muslimů, zatímco ve skutečnosti se zastoupení obyvatel Francie s muslimským pozadím odhaduje na 7,5 %.

Země EU

Odhadovaný počet muslimů

Procentuální zastoupení

Německo

4 760 000 5,8 %
Francie 4 710 000 7,5 %
Velká Británie 2 960 000 4,8 %
Itálie 2 220 000 3,7 %
Bulharsko 1 020 000 13,7 %
Nizozemí 1 000 000 6 %
Španělsko 980 000 2,1 %
Belgie 630 000 5,9 %
Řecko 610 000 5,3 %
Rakousko 450 000 5,4 %
Švédsko 430 000 4,6 %
Kypr 280 000 25,3 %
Dánsko 230 000 4,1 %
Rumunsko 70 000 0,3 %
Slovinsko 70 000 3,6 %
Chorvatsko 60 000 1,4 %
Irsko 50 000 1,1 %
Finsko 40 000 0,8 %
Portugalsko 30 000 0,3 %
Lucembursko   10 000 2,3 %

Celkem

20 600 000

 
Obyvatel EU celkem  510 000 000  

Podle statistik společnosti Pew Research je nejvíce muslimů ve Francii, Německu, Británii, Belgii a Nizozemsku: bývalé koloniální země a průmyslové srdce Evropy Německo mají mezi 5 a 7 procenty muslimů. Ovšem země s historickým muslimským obyvatelstvem, jako je Bulharsko nebo Kypr, mají zastoupení větší. 

V širší Evropě, tedy za hranicemi dnešní EU, je těchto zemí více: na Balkáně, jehož země jsou různými způsoby k EU přidružené, žije dalších asi 6 milionů slovanských a albánských muslimů; na Ukrajině a v Rusku dalších 15 milionů etnicky různorodých muslimů. Dohromady se tedy udává, že v zeměpisné Evropě žije asi 40 milionů muslimů: přes polovinu z nich jsou ale historické populace z turkického okruhu a z okruhu bývalé osmanské říše. 

Pew poznamenává, že počet muslimů v této širší Evropě se od roku 1990 zvýšil ze 4 % na dnešních asi 6 % a očekává, že v roce 2030 bude činit asi 8 %.

V samotné EU dnes činí počet muslimů asi 4 % obyvatelstva, přičemž v průměru v EU žije 10 procent lidí narozených jinde než v zemi původu. Asi polovina z nich pochází z jiné země EU. Kolik z nich je muslimů-imigrantů, je ale velmi těžké stanovit. 

Je totiž poměrně jednoduché stanovit něčí národnost nebo etnicitu – skrze přímou otázku ve sčítání lidu. Otázku na náboženství ale většina statistik neobsahuje nebo není povinná. Náboženská, stejně jako sexuální orientace, je soukromou věcí, může se měnit a nemá objektivní význam pro sociální postavení člověka – nebo spíše si tento význam určuje subjektivně každý. Ve Francii je například zjišťování náboženské příslušnosti statistikami nepřípustné, je to soukromá věc. 

Počty muslimů se tedy nejčastěji pouze odhadují podle jejich jména, místa narození rodičů a prarodičů. Muslimové jsou tedy vnímáni jako etnická skupina, kde původ, jméno a jazyk definuje příslušnost k určité skupině. Ale náboženství není etnicita ani kultura, ani definující skupinová příslušnost, která by se mohla stát základem nějaké „páté kolony“. Naopak, lidé, kteří jsou do kategorie „evropský muslim“ zařazováni, jsou nositeli celé řady kultur. Evropští muslimové jsou ve skutečnosti velmi různorodí, fragmentovaní a mnohem pestřejší než muslimské populace v jejich původních zemích: v každé evropské zemi žije jiná etnická skladba muslimů, hovořící jinými jazyky a mající jiné zvyky; jiné islámské obce se svým islámem a jeho tradicemi a institucemi. Jejich různorodost odráží cesty, jakými většina dnešních muslimů do Evropy přišla. Jediné, co platí, je to, že „muslimové“ jsou v průměru – ne všichni – sociálně slabá, často i kulturně konzervativnější a v průměru i náboženštější skupina. Proč tomu tak je – proč v každé zemi žijí jiní muslimové a proč jsou ale v průměru chudší a méně vzdělaní – je spojeno se způsoby, jakými jejich předci přišli do Evropy a také s tím, jak zde byli přijímáni. 

muslimove v evrope 4

Původ evropských muslimů

Když pomineme balkánské a polské muslimy – kterým se bude věnovat samostatný článek – je naprostá většina dnešní evropské muslimské populace důsledkem koloniálních vztahů a pracovní migrace v posledních 50 letech. Jejich cesty do EU lze zařadit do pěti fází:

1. Koloniální fáze

První muslimové – Indové, Alžířané, Egypťané, Syřané, Maročané – přicházeli do hlavních měst koloniálních mocností za studiem, obchodem nebo jako civilní či vojenská součást koloniální správy. První mešity v Evropě se stavěly v předválečném a meziválečném období: V Británii nechal postavit již v roce 1889 Šáh Džahánovu mešitu ve Wokingu u Londýna pro studenty orientalistiky geniální židovsko-maďarský orientalista a profesor Gottlieb William Leitner. Francie postavila svou Grande Mosquée de Paris, dodnes centrum francouzského islámu, v roce 1926 pro své maghrebinské vojáky, jichž asi 100 000 padlo ve francouzských barvách v první světové válce. Německo postavilo u Berlína první mešitu v roce 1915 pro muslimské válečné zajatce, v roce 1925 na jejím místě vznikla historizující stavba pro studenty, vedená menšinovou komunitou Ahmadija, podobně jako jeden čas vedla i mešitu ve Wokingu. Ze severoafrických a asijských kolonií přicházeli ti muslimové (a Židé) během dekolonializace, kteří se profesně a sociálně s koloniální zemí spojili a nebo utíkali před chaosem válek a převratů, které dekolonializaci provázely. Příkladem je řada liberálních muslimských intelektuálů, kteří se kulturně stali Francouzi. 

muslimove v evrope 1

Alžírští střelci francouzské armády, 1917 (foto: Wikipedia)

2. Poválečná pracovní síla

Druhá vlna byla nadále spojená s koloniemi, nebo alespoň s historickými vazbami na evropské sousedství, ale nesená potřebou po pracovní síle během hospodářského boomu. V poválečné Evropě putovali na sever do rostoucích průmyslových měst nejen Italové a Portugalci, ale také Alžířané (do Francie), Maročané (do Francie, Nizozemí, Belgie), Pákistánci a Bangladéšané (do Británie) a později i Turci do Německa, Francie, Beneluxu. Potřeba byla taková, že země otevíraly náborové kanceláře přímo v zemích: Německo oslavilo předloni půlstoletí své smlouvy s Tureckem (1964) a Rakousko obdobnou smlouvu s Jugoslávií (1966). První gastarbeitři byli tedy aktivně vyhledáváni často mezi vesnickým obyvatelstvem a jen na časově omezenou práci, bez toho, aby jim státy zajišťovaly jazykové či sociální podmínky. První gastarbeiteři se neučili místní jazyk tak, jak to dnes po migrantech požadují evropské státy, a často ani jejich děti. Jelikož se nepočítalo s tím, že zůstanou, neexistovala žádná politika jazykové a sociální integrace, a to až to 90. let. Na rozdíl od pozdější vzdělanější azylové migrace mají velké gastarbeiterské skupiny sociální hendikep, který se přenesl na jejich děti a se kterým se evropské státy rozhodly bojovat až pozdě, v 90. letech.

muslimove v evrope 2

Gastarbeiteři v Německu (foto: 50jahre.wir-sind-du.de)

3. Běžná migrace

V polovině 70. let přichází ropný šok, ekonomická krize a nakonec v 80. letech tzv. dezindustrializace. Doly, železárny a další těžký průmysl, pro který byli gastarbeiteři verbováni, zavírá, oni ale z části zůstávají. Přivedli si manželky, založili rodiny. Země silně omezují pracovní migraci, veškeré migraci ale zamezit nejde: přicházejí nadále příbuzní v rámci tzv. slučování rodin, ale i studenti a podnikatelé. Bývalá gastarbeiterská populace si nachází jiné způsoby přežití, nejčastěji v malých obchodech, restauracích a službách. Podobně jako v případě Vietnamců v Česku se arabské a turecké obchody a imbissy stávají součástí městské krajiny.

4. Azyl

Další důležitou fází jsou zejména 80. až 90. léta, kdy do bezpečných a liberálních zemí EU přicházeli lidé hledající azyl. Vedle uprchlíků ze socialistického tábora to byli také lidé prchající před politickou represí arabských zemí, Turecka, Íránu. Po íránské islámské revoluci v roce 1979 zaplavila západní Evropu a USA íránská vzdělaná a liberální střední třída, jejíž potomci se čítají na miliony, ale jsou většinou jako lékaři, právníci, zubaři a další neviditelní. Arabské státy a Turecko v 80. letech ze strachu z revoluce tvrdě potíraly svou vlastní islámskou opozici a řada jejích vůdčích osobností našla azyl v Evropě. Mnohdy to vedlo k jejich pozitivní proměně – jako v případě Rašída Ghannouchiho, který se z Londýna vrátil do Tuniska a vede svou stranu Nahdu k umírněnosti a konsenzu. 

muslimove v evrope 3

Rašíd Ghannouchi na konferenci v Londýně v roce 2017 (foto: Flickr)

Jiní islamisté byli policií hlídáni a odsuzování, jako například tzv. kalif z Kolína, odsouzen v roce 2004 za konspiraci ve vraždě svého rivala z roku 1997. Nebezpečnější londýnská skupina musela být v roce 2003 policií uzavřena. V Evropě dnes žije a působí velké množství dřívějších islámských aktivistů, podle různých studií ale jejich velká většina dávno ztratila revoluční energii ze 70. let a aktivně se zapojuje do státních programů. Jejich různé ideologické názory ale vedou k vnitřní fragmentaci islámských obcí: arabští muslimští bratři, turečtí islamisté a gülenisté, indičtí deobandí atd., mají své názory, své mešity, své vůdce, své sítě. Naopak radikálové posledních let, násilní salafisté, jsou už produktem kombinace zahraničních inspirací a zdrojů a ryze evropského kontextu.

Mezi azylanty patří i skupina reformních muslimských intelektuálů, jako byl Egypťan Nasr Hamid Abu Zayd, kteří prchali před těmito salafisty a diktaturami do Evropy a o nichž ještě bude řeč.

Početně největší skupiny, jež v Evropě hledaly azyl a bezpečí, jsou ale pravděpodobně náboženské menšiny. Historicky hledali únik před pronásledováním v Evropě ahmadijci, kteří mají své centrum v Londýně. Asi čtvrtina německých muslimů jsou alavité, kteří právě v Německu definují svou teologii, a jsou na cestě stát se samostatnou odnoží islámu. K menšinám, netolerovaným v zemích původu nebo pouze svobodnějším a úspěšnějším v prostředí Evropy, patří také různá súfijská hnutí: marocká alawiya ve Francii, gülenovci v Německu, nakšbandí, bektašijci. Na hranici mezi duchovním a aktivistickým hnutím je třeba počítat i tzv. tabligh-i jamaat, početné proselytické hnutí ze subkontinentu. Nakonec je třeba ještě zmínit četné nemuslimské menšiny, různé východní křesťany, assyrijce, chaldejce, kopty atd., kteří žijí v Evropě pod arabsky znějícími jmény, ale k islámu nepatří. 

5. Váleční uprchlíci

Pátá fáze nastala s válečnými uprchlíky – v 90. letech z Balkánu, později z Afriky, dnes v Blízkého východu a Střední Asie. Váleční uprchlíci nedostávají zpravidla už azyl, ale jen dočasnou ochranu, část se jich vrací, nebo, jak to bylo s Balkánci, pokračuje dál do Ameriky, Austrálie atd.  

Evropští muslimové teprve vznikají 

Muslimové jsou v důsledku různých motivů migrace různorodí, neorganizovaní a také náchylní na zahraniční vlivy. 

Zaprvé, „muslimové“ v Evropě nejsou ani etnicky, ale ani nábožensky nijak homogenní skupinou: jsou výrazně různorodější než muslimové v zemích jejich předků a výrazně různorodější než to dovede evropský outsider poznat. Přestože vyznávají to samé náboženství, mešita a kulturní islámské spolky, do kterých se někteří organizují, mají vedle náboženské i sociální funkci – podporu, socializaci, udržení komunitních vztahů mezi lidmi, mezi nimiž regionální identity často převažují nad národními. Navíc „islám“ praktikují často jinak. Proto alawí Maročan půjde do „své“ mešity, a ne do státní alžírské, Kurd málokdy půjde do turecké, barelwí Pákistánec nepůjde mezi deobandí Pákistánce, zaidí šíita z Jemenu nepůjde do dvanáctkové šíitské íránské mešity, pokud má na výběr.

Důsledkem různorodosti je organizační fragmentace. V EU neexistuje nějaká centrální islámská obec, ale tisíce spolků a samofinacovaných mešit, jakož i tisíce mešit udržovaných z peněz Alžírska, Turecka, Maroka. V každé zemi existují dnes už zastřešující organizace, a to minimálně dvě až tři, a žádná z nich nemá plnou legitimitu u všech mešit. Od poloviny nultých let 21. století se i evropské vlády, nejčastěji ministerstva vnitra, pokoušejí muslimy spojit, aby mohli vyjednávat s reprezentanty muslimů například o náboženské výuce a jiných právech, o pravidlech soužití, ale i o podpoře státu v boji proti extrémismu. Tento cíl se ukazuje jako velmi těžký: muslimové jsou i po deseti letech nejednotní.

Jedním z důvodů je to, že muslimové jsou muslimové různým způsobem: jakkoli podle výzkumů muslimové častěji věří v Boha, přes polovinu aktivně náboženství nepraktikuje a velká část muslimů jsou tedy tzv. kulturní nebo sekulární muslimové. I ti měli mít podle francouzských a německých představ zastoupení ve vyjednávání se státem: s čímž ale nesouhlasí ti tradiční a ani ti ideologičtí, kteří do Evropy přinášejí nezřídka konflikty ze země svých předků. 

Druhou z obtíží při sjednocování muslimů je role, kterou hrají sponzoři některých mešit a spolků: Turecko, Alžírsko, Maroko, ale i země Zálivu a Saúdská Arábie, která sponzoruje panislamisty, mají jiné cíle a představy: Turecko například vysílá do Evropy turecké imámy a v pátek jim posílá znění kázání. Právě proto, že muslimové jsou sociálně slabší, jsou i jejich spolky a mešity chudé a odkázané na podporu ze zahraničí. Evropské státy se v posledních letech začaly snažit tyto vazby omezit (např. zakázat financování mešit ze zahraničí jako v Rakousku) a nahradit je větší provázaností s místními institucemi: vládním financováním, národními univerzitami, různými programy pro sociální integraci.

Hovořit o evropských muslimech je tedy něco zcela jiného než hovořit například o bosenských muslimech, kteří mají svou historii, své instituce, svou vlastní tradici starou 500 let a představují určitou politickou sílu. Přes veškerou různorodost a fragmentovanost migrantské populace z různých muslimských zemí ale kategorie vznikla, a to teprve nedávno. Pod vlivem islamistického džihádismu a všeobecného podezírání muslimů se začíná o přistěhovalcích hovořit jako o muslimech, jelikož po roce 2001 evropská veřejnost vnímá právě islám jako určující vlastnost migrantů. Tato paradoxní kategorie ale dnes prochází rychlým vývojem. Právě pod vlivem své výjimečnosti – různorodosti vývoje v liberálním kontextu, ale i politizovanosti – v Evropě vznikají nové formy islámu, liberální i konzervativní, a nové formy myšlení a kultury soužití. Tento seriál se bude věnovat některým jeho představitelům: umělcům, myslitelům, aktivistům, teologům, konvertitům, menšinám. 

Čtěte dále

Syrský chovatel včel přišel o vše. Dnes zažívá restart v Anglii. Místní mu dali úly, on je učí včelaření

„Včely pro mě znamenají mír, znamenají pro mě bezpečí, život, jsou pro mě všechno,“ říká64letý profesor Damašské univerzity Ryad Alsous, proslulý syrský včelař. Včelám se věnuje už více než 40 let. Před čtyřmi lety však po explozi jeho auta ze strachu o život svůj i své rodiny s těžkým srdcem Sýrii opustil. Zanechal tam i svých 500 úlů, které pro něj znamenaly téměř vše. „Všechny mé úly byly zničeny, některé z nich spáleny,“ říká posmutněle. Útočiště našel v severní Anglii. Tam se mu vlastní pílí a s pomocí místních podařilo postavit znovu na vlastní nohy. I proto, že mu lidé z tamní komunity včely i pozemek pro jejich chování darovali. Začíná tak od začátku. V současnosti má 17 úlů a pořádá kurzy jak pro uprchlíky, které se snaží rekvalifikovat, tak pro britské včelaře. „Pomohl nám naše úly rozšířit. Měli jsme med, ale nevěděli jsme, co s ním. A on nás celým tím p ...

Od filmu k servírce a zase zpátky. Režisérka Viola Tokárová

Viola Tokárová pochází z Českého Krumlova z česko-romské rodiny. Už na střední škole propadla filmu, který také později vystudovala v oboru režie. Jelikož se jí po škole nedařilo filmovou tvorbou živit, prošla několika různými profesemi - od servírky po sociální pracovnici. „Chodila jsem většinou po romských rodinách v Krumlově a snažila se s nimi řešit jejich byrokratické a finanční problémy,“ popisuje svou dřívější profesi. Práce terénní pracovnice jí poskytla potřebný vhled do tématu problematického vzájemného soužití v jihočeské obci Větřní, o které nedávno natočila svůj vůbec první rozhlasový dokument. Dnes se živí drobnými filmovými zakázkami, ve volném čase se pak věnuje vlastním minimalistickým uměleckým projektům. Ve svém volném čase se společně s přáteli pokouší o oživení zavřeného českokrumlovského letního kina. Nepřestává však doufat v to, že se k filmové tvorbě v ...

Desítky lidí v Národní galerii o víkendu napekly cukroví pro potřebné

Druhou adventní neděli společně ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze desítky lidí napekly tisíce kousků vánočního cukroví pro potřebné, a to přímo v expozici, pod rozměrným člunem od světoznámého umělce Aj Wej-weje. Napečené cukroví návštěvníci v závěru naskládali do více než 300 krabiček opatřených osobními vzkazy a přáními. Ty byly předány Armádě spásy a Inbázi, které je rozdají mezi lidi bez domova v Praze a žadatele o azyl v zařízení v Kostelci.


HateFree Culture 12. 12. 2017

Škola, kde inkluze nevzbuzuje negativní emoce. Jak je to možné?

Na první pohled obyčejná škola. Za dveřmi základní a mateřské školy ve Svitavách – Lačnově však reálně probíhá jev, o kterém se diskutuje a který vzbuzuje spoustu emocí. Inkluze. Svitavská škola vzdělává děti z rozmanitých prostředí a s odlišnými potřebami. „Museli jsme na svou stranu získat především rodiče. Vyžaduje to mnohdy komunikovat empaticky. Znamená to někdy i zajít k rodičům domů, vypít s nimi kafe a probrat jejich problémy,“ říká ředitelka školy Radoslava Renzová.  Jak škola s rodiči spolupracuje a jaké vzdělávací metody používají učitelé ve výuce?


Petr Vrchota 8. 12. 2017

Země EU Odhadovaný počet muslimů Procentuální zastoupení 
Německo 4 760 000 5,8 %
Francie 4 710 000 7,5 
Velká Británie 2 960 000 4,8 
Itálie 2 220 000 3,7 
Bulharsko 1 020 000 13,7
Nizozemí 1 000 000
Španělsko   980 000 2,1 
Belgie   630 000 5,9
Řecko   610 000 5,3
Rakousko   450 000 5,4
Švédsko   430 000 4,6
Cyprus   280 000 25,3
Dánsko   230 000 4,1
Rumunsko     70 000 0,3
Slovinsko     70 000 3,6
Chorvatsko     60 000 1,4
Irsko     50 000 1,1
Finsko     40 000 0,8
Portugalsko     30 000 0,3
Lucembursko     10 000 2,3
Celkem  20 600 000
EU celkem (cca.) 510 000 000 4%

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.