Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jana Leitnerová: Bolelo mě být a myslela jsem, že už nic necítím

 

jana deprese big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

11
května
2017

Únava, vyčerpání, stres, nespavost, zklamání sebe sama, výbuchy hněvu, apatie, pocit zbytečnosti, bolest a pak velké NIC. Začalo to jako obyčejná dlouhodobá blbá nálada a skončilo to tak, že mě doslova bolelo být. To byl první moment, kdy mě napadlo ‚mám depresi?‘. Ještě chvilku trvalo, než jsem si připustila, že je něco opravdu špatně a že jsem psychicky nemocná. Musela jsem si zvyknout, jak to zní a jak to může působit na okolí. Nejdřív ten pocit, že jsem divná. Pak, že jsem si to způsobila sama. A nakonec pocit, že není čas se za to stydět, ale je čas o tom mluvit. 

Za měsíc mi bude 30, žiju ve spokojeném vztahu, mám úžasnou rodinu, přátele, mám svého milovaného psa. Mám práci, střechu nad hlavou a v lednici vždycky něco k jídlu. Zapojovala jsem se aktivně do veřejného života, snažila se lidem ukázat, že cestou je dialog a ne konflikt. Myslím si, že nejsem ničím výjimečná, prostě průměr. Když se objevily první podivné stavy, zatnula jsem zuby, zakázala si stěžovat. Zavřela jsem se před světem a jednoduše to přečkala slibujíc si, že snížím pracovní nasazení a nebudu dělat víc než 60 hodin týdně.

Život okolo mě plynul a já si říkala, že to takhle má být. Jenže občasná únava se stávala pravidelnou, migrény se mi vracely, hlavně když jsem měla jít na nějakou schůzi nebo poradu a věděla jsem, že bude stresová. Vytěsňovala jsem svoje pocity až tak, že jsem nebyla schopná sama sebe a pocity svého okolí vnímat. Pak přišel moment, kdy jsem uvažovala, že se říznu nebo píchnu, jen abych zjistila, jestli vůbec ještě něco cítím. Vyděsilo mě to a pud sebezáchovy zafungoval. Pak to šlo rychle – promluva s přítelem, kontakt s odborníky a následná diagnóza depresí a úzkosti.

jana deprese 2

Depresi se nedá utéct

Je to docela mrcha nepředvídatelná. Jednou se projeví tak, že mě přepadne šílená migréna, zvracím, nemůžu se hnout a třeští mi hlava. Třepu se a nemůžu mezi lidi, děsí mě fyzický kontakt. Jindy se zase objeví pomalu, najednou nemůžu vůbec nic dělat, všechno mi přijde zbytečné. Metr ode mě sedí člověk, kterého moc miluju, ale najednou je mi jedno, jestli tam je nebo není. Základní věci jako čištění zubů nebo česání vlasů vypouštím. Choulím se, brečím, nemůžu ani sedět, ani ležet, ani stát. Bolí mě být.

Ze začátku to bylo hrozně matoucí, myslela jsem si, že se mi vrací chřipka nebo nachlazení nebo že to je jen obyčejná únava. Jenže na chřipku a další onemocnění jsou ‚tabulky‘, máte teploměr, máte krevní testy. Deprese je abstraktní. Nedá se změřit. Ale když pak tyhle stavy přešly a já se dostala do normálu, přiznala jsem si, že se mě psychická nemoc týká. Byla to velká úleva a zároveň pro mě i první krok k tomu, abych se začala léčit. Tak jsem vstala, vyčistila si zuby, učesala se a začala svoje stavy řešit.

jana deprese 1

Nejdřív chci zachránit svět, až potom se můžu věnovat sobě

Moje práce není fyzicky náročná, v podstatě nemusím zvednout zadek z postele. Těžko ale popsat, jak náročná je marketingová komunikace psychicky. Krizová komunikace, community management, vymýšlení toho, jak ‚spasit‘ lidi/firmy/organizace okolo sebe. Na Facebooku musíte být milí, i když vám ostatní nadávají. Každý den mi jedou v hlavě otázky, jestli to, co dělám, má smysl. Pro mě, pro lidi okolo, pro svět. Když jsem dělala social media manažerku pro politickou stranu, dostávala jsem na FB sprosté vzkazy. Při práci pro HateFree Culture vidím na internetu každý den spoustu nenávisti, hádek, nedůvěry, manipulace, konfliktů a v mailu taky nemám zrovna přání hezkého dne. Už před pár lety jsem měla pocit, že ten svět potřebuju udělat lepším. Že přece nemůžu jen tak nečinně žít ve světě, kde je tolik nenávisti. Dostala jsem se za hranici toho, co můžu zvládnout a zpětně vím, že jsem si vnitřně nastavila roli spasitelky. Roli, která mi nepřísluší.

Dneska už vím, že tu tíhu světa, kterou jsem na sebe naložila, jsem nemohla nikdy unést. Začalo to dennodenní drobnou pomocí ostatním. Třeba i rady a konzultace pro lidi, kteří možná i trošku využívali mojí ochoty. Řešení problémů za ostatní a zároveň utlumování vlastních problémů, abych nikoho neobtěžovala. Tenhle kolotoč měl několik výsledků. Prvním byl ten, že jsem se cítila pod tlakem sama od sebe. Zároveň jsem neměla čas na rodinu, takže jsem se cítila jako špatná vnučka, dcera, sestra, teta… Ztratila jsem kontakt se spoustou přátel, protože jsem nezvládala kontakt s lidmi. Začala jsem se cítit jako špatná partnerka. Ten pocit, že musím nejdřív napravit svět a docílit dokonalosti, mě srážel vždycky o pár kroků zpět. Lidé okolo mi sice říkali, že jsem silná, že jsem skvělá, že svoji práci dělám dobře. Navíc lidé, na kterých mi záleží. Byla jsem už ale pod takovým tlakem, že jsem je neposlouchala a řídila jsem se anonymními uživateli sociálních sítí, pro které jsem nikdy nebyla dost dobrá.

Když se na to dívám zpětně, myslím, že jsem se takhle cítila už pěkných pár měsíců a úzkosti a deprese se u mě projevovaly už dřív, jen jsem to vnímala právě jako únavu. Pak to bouchlo. Já, ta silná a šikovná žena, co byla dlouhé roky samostatná a v podstatě nezávislá, jsem přestala cokoli cítit. A jako řešení jsem viděla fyzicky si ublížit. Probrečela jsem se k poznání, že je něco špatně. Vlastně to bylo asi to nejdůležitější, přiznat si, že něco není v pořádku. A najednou to všechno dávalo smysl, moje výkyvy nálad v minulých měsících až letech, moje oslabená imunita, moje rozhodovací paralýza, kdy jsem upřednostňovala zájmy ostatních, abych někoho nezklamala.

jana deprese 4

Jak z toho ven

Psychoterapie, odpočinek, relax. Stanovení si malých cílů, kterých krok za krokem dosahuji. Naučila jsem se říkat ne. Udělala jsem tlustou čáru za některými svými veřejnými aktivitami. Omezuju stresory a spouštěče stresu. Věnuju se víc sobě, možná se i rozmazluju. Snažím se unavit se taky fyzicky. Víc vnímám svět okolo sebe. Neřeším maličkosti a nerozčiluju se kvůli věcem, které se staly a už je nezměním. Jsem sama k sobě i k okolí smířlivější. Pracuju na tom, abych našla hranici, kdy budu svoji práci dělat dobře a zároveň nebudu tak zainteresovaná. A hlavně neházím vinu na okolí, na práci ani na sebe. Přijala jsem depresi jako součást svého života a možná i díky ní samu sebe zase o něco víc znám.

Odjakživa jsem byla vůči svému okolí hodně otevřená a dělila se se světem o střípky ze svého života. Pro někoho otravné či nepochopitelné, pro mě součást života. A ani můj život s depresí asi nemohl být jiný, takže je veřejný. Jednoduše proto, že život není dokonalý a chci ukazovat i ty nehezké věci. Pořád jsem to já, utváří mě to dobré i to špatné v životě. Nejtěžší bylo říct to svým blízkým. Bála jsem se, že je zklamu a zároveň jsem jim nechtěla ublížit tím, že je zahrnu svými problémy. Ale jak píšu výše, mám úžasnou rodinu, která mě podržela.

Mám depresi. No a co?

Svět se točí dál. I s mou depresí, úzkostí, nespavostí. Pořád se dokážu radovat, směju se vtipům, miluju svého partnera a svoji rodinu. Zvládám pracovat a snažím se zvládat i stres. Jsem spokojená a vděčná za to, že mám střechu nad hlavou a žiju si dobře. Vlastně i díky depresi jsem si uvědomila, kolik blízkých přátel a lidí, co mě mají rádi a pomáhají mi, mám. Mám práci, která mě nejen živí, ale i baví – ano, i se všemi těmi hejty, občasnými sprostými maily nebo FB zprávami o tom, že jsem vlastizrádkyně a ‚píp‘ (doplňte si jakýkoli vulgarismus, myslím, že jsem byla počastovaná snad už každým) je to moje vysněná práce. V mém životě se občas objeví temné mraky. Ty zlé stavy, hodiny a někdy dny, se objevují pořád a asi objevovat budou. Přijala jsem to. Mám depresi, no a co?

Paradoxní je, že práce je součást toho, proč jsem začala mít horší stavy a zároveň je to díky práci, že jsem se dozvěděla více o duševních nemocech a lidech, kteří na tom byli stejně nebo podobně jako já. Zároveň se snažím vidět to pozitivní, co mi deprese přinesla. Ujistila jsem se, že mám vedle sebe chlapa, který mě nejen miluje, ale taky podporuje a bere mě takovou, jaká jsem. Se vším špatným i dobrým. Mám pocit, že se víc znám.

jana deprese 5

Stigma nebo jen vlastní předsudky?

Samozřejmě jsem řešila i to, že ve chvíli, kdy půjdu s ‚depresí na trh‘, bude to možná pro spoustu lidí důvod, jak mě zesměšnit, ponížit, jak mi znepříjemnit život. Když ukážete slabost, dáváte lidem možnost ji zneužít. Děje se to. Pro některé je to nahrávka na smeč, že liberální sluníčka jsou psychicky narušení jedinci. Nebo že to je karma, že mi to patří za to, jaký život vedu. Snažím se s tou možná až škodolibou radostí z mého trápení pracovat. Už nestavím zeď okolo svých pocitů a stresů.

To ale nemění nic na tom, že jsem cítila kolem sebe stigma. Možná vycházelo z mých vlastních předsudků, že lidi s depresí jsou jiní a nepředvídatelní. Můžete být sebeempatičtější, ale dokud si to nezažijete sami, máte tendence se takových lidí bát, stranit nebo jejich nemoc zlehčovat. A to je taky důvod, proč s tím jdu ven. Abych ukázala, že to stigma se musí bořit, že je nás takových spousta a že to není ostuda. Jestli s tím někdo jde nebo nejde veřejně, je jen jeho věc. Těm všem, kteří s depresí bojují nebo i těm, kteří si to třeba zatím nepřipustili, chci vzkázat spoustu věcí. Teď ale řeknu jediné – udělejte cokoli, co vám pomůže a hlavně – nechte si pomoct.

Čtěte dále

Klece, mříže a okovy. „Duševně nemocní žijí na Bali v nejhrubším odloučení,“ říká tamní psychiatr

Indonéský ostrov Bali je symbolem ráje na zemi. Ne však pro duševně nemocné. V Indonésii je odhadem až 26 000 lidí z důvodu duševního onemocnění drženo v nelidských podmínkách. Proč jsou v klecích, přikovaní, spoutaní? „Mimo města nejsou žádné služby. Rodiny mají nulové možnosti. I když je Bali bohatý ostrov se spoustou pětihvězdičkových hotelů, spousta lidí tu žije ze dne na den. Takové rodiny to třeba někdy zkoušejí ve velkých nemocnicích. Ale často to nepřinese žádné zlepšení u jejich nemocných příbuzných. Po nějaké době se rozhodnou k radikální metodě,“ říká v rozhovoru pro HFC psychiatr Cokorda Bagus Jaya Lesmana ze Suryani institutu, který se na ostrově snaží proti stigmatizaci a nedostatku lékařských i sociálních služeb bojovat. Chce pomoci rodinám vyjít ze začarovaného kruhu nepochopení léčby duševních onemocnění.


Jiří Pasz&n ...

Starci na netu: Nejvíce dezinformací šíří senioři, ukázal výzkum

Většina preventivních programů bezpečnosti na internetu dnes cílí především na děti a mládež. Neopomíjet je však třeba i druhou nejvíce ohroženou skupinu - seniory. To vyplývá z výzkumu „Starci na netu”, který v minulém roce mapoval chování na internetu a zaměřil se na skupinu tzv. starců, lidí, kteří vyrůstali v době, kdy pro ně nebyl běžně dostupný internet a jeho služby. Výsledky výzkumu, provedeného na lidech starších 34 let, například ukazují, že s přibývajícím věkem se zvyšuje počet uživatelů, kteří rozšiřují spam. A to jak pravdivé, tak nepravdivé informace, tzv. hoaxy. „Cílem výzkumu bylo zjistit, jak na tom tato věková kategorie uživatelů internetu je a mým úkolem bude na ni lépe mířit prevenci. Pokud budeme naši pozornost směřovat nejen na děti, ale i na druhou nejvíce ohroženou skupinu, seniory, můžeme prostředí na českém internetu výrazně zlepšit,” ří ...

HOAX: EU otevře hranice pro miliony klimatických uprchlíků

EU otevře hranice pro miliony „klimatických uprchlíků“. Taková zpráva se po Novém roce začala šířit po českém internetu. Články zabývající se touto problematikou varují, že Evropský parlament rozhodl o povinnosti přijímat klimatické uprchlíky, a to na základě Usnesení o ženách, rovnosti žen a mužů a spravedlnosti v oblasti klimatu, které bylo přijato 16. ledna 2018 ve Štrasburku. „Díky tomuto dokumentu a všem ostatním, které již byly v minulostí schváleny, se nám zde vytváří nová figura, kterou, dle toho jak bylo hlasováno, budou muset členské státy EU chránit a přijímat tím, že se otevřou dokořán EVROPSKÉ hranice každému, kdo bude tvrdit, že byl nucen utéct z vlastní Země kvůli nepříznivému klimatu,” uvádí server Pravý prostor. „Díky hlasování některých europoslanců se otevřou hranice pro miliony ‘klimatických uprchlíků’,” dodává.


Britka “adoptovala“ syrského mladíka, který prožil teror v Calais. „Jsem na něj hrdá, je jako můj syn.“

„Jsem na něj neskutečně hrdá a oslněná jeho houževnatostí a povahou. Je skvělým vzorem pro mého mladšího syna,“ říká matka tří dětí Ingrid Van Loo Plowman žijící nedaleko Londýna. Ta před časem otevřela svůj domov dnes 19letému Abdulovi ze Sýrie, který je stále traumatizovaný zážitky z nechvalně známého slumu u francouzského města Calais, kde nějaký čas na cestě do Británie pobýval. „Byl jsem si jistý, že zemřu. Nikdy v životě jsem nezažil takový teror,“ vzpomíná Abdul. Hned první den se spřátelil s Ingridiným synem Rossem, našli totiž společnou zálibu ve fotbalu a videohrách. Ten nyní Abdula vnímá jako svého staršího bratra. Pocit bezpečí a domova dává mladému Syřanovi možnost věnovat se studiu angličtiny, aby se mohl přihlásit na svůj vysněný obor, na stavařinu. „Doufám, že si jednoho dne najdu práci a budu jí moct všechno oplatit. Můj život se díky ní změnil o 180 stupňů,“ ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.