Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Devatenáctiletá Lucie: Můj život s anorexií

 

anorexie big

HalbrstatovaLucie Halbrštátová
Autorka

Studentka práv na Karlově univerzitě v Praze. Mimo jiného píše články a zapojuje se do organizací zaměřených na destigmatizaci psychických onemocnění.

17
února
2017

Mentální anorexie je onemocnění psychosomatického charakteru, které se řadí mezi takzvané poruchy příjmu potravy. Spočívá především v odmítání potravy a zkreslené představě o svém těle. Má ale také další projevy. Jaké zkušenosti má s tímto onemocněním devatenáctiletá studentka Právnické fakulty UK v Praze Lucie? Jak toto onemocnění vnímá? O to se dělí ve svém intimním textu. Zveřejněním svého příběhu se snaží zejména o destigmatizaci psychických onemocnění a podporu těch, kteří procházejí podobnou zkušeností.

Když jsem nastoupila na gymnázium, rozhodla jsem se svůj život od základů změnit – což se mi sice povedlo, ale ne úplně tak, jak jsem si představovala. Náplní mého života se totiž stala tichá společnice jménem anorexie. Pokud to zjednoduším, setkala jsem se ve společnosti se dvěma typy lidí. Ti první považují poruchy příjmu potravy (dále jen PPP) za „rozmar dnešní doby“, posedlost krásou a štíhlou postavou. Pod pojmem „anorektička“ si představí vyhublou třicetikilovou slečnu, která je na hranici života a smrti. Většinou ji hrozně litují a nechápou, jak vydrží nejíst – údiv dokončí větou „a tak krásná holka by to byla, jen kdyby se najedla“. Při takových názorech mě berou všichni čerti.

  • Mýtus č. 1:  Dívka si za své onemocnění může sama. Skutečně to tak není, poruchy příjmu potravy jsou biologicky podmíněná onemocnění, která mají více příčin vzniku. Zdánlivé problémy s jídlem většinou maskují a řeší jiné problémy.
  • Mýtus č. 2: Člověk trpící anorexií je vyhublý k smrti. Podvýživa je pouze jedním z nejznámějších fyzických důsledků, ale není podmínkou. Anorexie je především psychické onemocnění, které postihuje tělo i duši. Nezávisí tedy na hmotnosti.
  • Mýtus č. 3: „Stačí se jen najíst“. Ne, to opravdu nestačí. Léčba PPP je velice zdlouhavá a měla by zahrnovat nutriční poradenství, psychologickou/terapeutickou a psychiatrickou pomoc.

Druhá skupina lidí chápe PPP jako závažné psychické onemocnění, které není podmíněno vlastní vůlí a je nutné vyhledat odbornou pomoc.

Za celou dobu, co trpím mentální anorexií (později purgativního typu), jsem prošla několika fázemi. Od stádia naprosté vyhublosti, přes normální váhu opět k podvýživě. Sice jsem v různých obdobích vypadala „nemocněji“ a „zdravěji“, anorexie však v hlavě fungovala pořád stejně. Milovala jsem optimistické fráze a chválu okolí, že „již vypadám dobře“, „spravila jsem se“, „už jsi v pohodě ne?“ a měla jsem pocit, že si mysleli, že si s nimi dám řízek. Anorexie totiž jen přešla z akutní do chronické fáze, kdy se váha ustálila, ale myšlení zůstalo stejné.

Deprese

Průvodním jevem anorexie bývá deprese. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem unavenější než dříve a ráda lenoším. O lenošení ale opravdu nemohla být řeč. Postupně jsem se uzavírala do sebe a jediné, co jsem si přála, bylo zmizet a být neviditelná (což mi moc dobře nešlo). Vyčítáte si, proč jste smutní, když vlastně ani nemáte proč. Na světě je tolik neštěstí, ale zrovna VY, na které okolí kouká jako na „dokonalé“, přeci nemáte důvod být nešťastní. Uvažujete o tom, že by vám bylo lépe, kdybyste tu nebyli. Když se odvážíte svěřit s vaší myšlenkou někomu blízkému, většinou vaše obavy bagatelizuje a rozhovor skončí frází „tohle už nikdy neříkej“, „to snad nemyslíš vážně?!“, „na nic takového nemysli“. Myslíte na to stejně, jen už to nikomu neřeknete. Takové myšlenky však ještě neznamenají, že se opravdu chystáte skoncovat se životem. Možná se vám jen líbí ta možnost, možná jen toužíte mít klid a máte pocit, že jinak ho mít nebudete. Když něco takového prohodíte ve slabší chvilce před někým známým, už si vás představuje oběšeného doma na lustru a vypadáte jako šílenci.

Nakonec už vám je tak zle, že jdete k psychiatrovi, který vám napíše léky. A tady se opět společnost rozdělí na dva tábory. První vám tvrdí, jak jsou antidepresiva návyková, nebezpečná a musíte je přestat jíst. Často si kladu otázku, jestli jsou jejich obavy skutečně jen z neznalosti nebo je to další ze stigmat vytvořených kolem psychických onemocnění. Druhá skupina lidí vás podporuje a radí vám, abyste antidepresiva brali, pokud vám pomáhají. Z mé zkušenosti to bývají lidé, kteří nejsou ovlivněni předsudky nebo mají vlastní zkušenost s antidepresivy.

Antidepresiva bezesporu nejsou lentilky, které bychom měli brát vždy, když máme špatnou náladu. Lidé se někdy domnívají, že po nich budou šťastní, ale tak to není. Léky vám pouze pomohou „vyhrabat se“ ze dna a vy se tak dokážete dívat na své problémy s větším nadhledem. V moderní medicíně existuje více druhů antidepresiv, která nejsou návyková, a žijete s nimi naprosto normální život.

Panická porucha

Třešničkou na dortu je pak panická porucha, která se projevuje panickými ataky. Ty mě začaly sužovat v období maturity, když jsem byla pod velkým tlakem kvůli škole. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaký srdeční problém, protože mi bušilo srdce, nemohla jsem se nadechnout, brněly mi ruce a nohy a já měla pocit, že omdlím. Diagnóza zněla – panické ataky.

Naštěstí se dají velmi dobře léčit a dnes už mohu říct, že je dokážu díky nácviku dobře zvládat a téměř se neobjevují. Uvědomila jsem si totiž, že se nemohu tolik poddávat stresu a touze po dokonalosti.

Měla jsem pocit, že je třeba mít celý život pod kontrolou a když jsem měla pocit, že se mi život vymyká z rukou, přišla panická ataka. Nyní se řídím heslem: „Život je jako symfonie, která se sama píše.“ Poté, co jsem si uvědomila skutečný význam této věty, a po terapeutické práci, můžu říci, že jsem panické ataky (skoro) porazila. A když se jednou za čas objeví, tak jim ukážu, že pro ně v mém životě není místo.

Už nikdy nepustit

Paradoxně se mé problémy zhoršují s velkými změnami v životě. Největší změnou bylo studium v Praze, kde jsem toužila začít nový život. Na nepochopení jsem narazila již na začátku. Dostala jsem životní lekci od lidí, kteří mi ukázali, že má smysl bojovat za destigmatizaci psychických onemocnění. Uvědomila jsem si, že budu potkávat lidi, kteří mi za přátelství stojí a budu je milovat za každé situace, a pak tu jsou lidi, kteří podlehnou předsudkům nebo jednoduše využijí vašich problémů proti vám. Dnes už vím, že se nemáte za co stydět, pokud bojujete s podobnými problémy, protože se vždycky najdou lidé, kteří vám podají pomocnou ruku. Ale co je nejdůležitější – už ji nikdy nepustí.

Foto: Archiv autorky

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.