Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

7 důvodů, proč média uveřejňují hoaxy (a čtenáři jim věří)

 

hoaxy zlatkovsky big

zlatkovsky-250x250Michal Zlatkovský
Autor

Publicista z Brna. V současnosti redaktor týdeníku Respekt, kde se stará o sociální sítě a píše technologické sloupky.

10
listopadu
2015

S proruskými nebo protiislámskými hoaxy se na internetu setkáváme prakticky denně. Nekonečný boj za jejich uvádění na pravou míru vyvolává otázky: Jak je možné, že zjevné nesmysly šíří i seriózní média? Jsou ti novináři tak nepozorní? Tady je sedm důvodů, proč média zveřejňují hoaxy – a proč jim jejich čtenáři tak rádi věří.

1. Média už nejsou, co bývala

Doba, kdy měla média monopol na informace, a noviny určovaly, co se čtenáři dozví a co ne, je dávno pryč. Svou autoritu ztratila s nástupem internetu, který přinesl do té doby nepředstavitelnou možnost volného publikování a šíření informací pro kohokoliv. Existující mediální kolosy se s touhle změnou smiřovaly jen těžko, internetu nerozuměly a měnit svůj způsob práce - tradiční žurnalistiku, kde s tématy přicházeli sami novináři - odmítaly. Vznikla tak díra na trhu, kterou zaplnila nová, internetová média jako The Huffington Post. Ta se nebála založit zpravodajství na informacích přímo od svých čtenářů, z internetu a později sociálních sítí – a slavila takový úspěch, že jejich metody nakonec musely přebrat i tradiční média od BBC po MF Dnes. Dnes se na zpravodajských webech běžně setkáváme se zprávami o tom, co se děje na Facebooku nebo Twitteru – což je ovšem ideální předpoklad pro šíření hoaxů, které se na sociálních sítích objeví.

2. Přebírací informační šum

Největší média v Česku i ve světě své informace samozřejmě ověřují. Jak je tedy možné, že se hoaxy občas objeví i tam? Snadno: většinu zpráv totiž nezískávají prací v terénu nebo od vlastních zdrojů, ale z jiných médií, zpravodajských agentur a sociálních sítí. Šíření hoaxu přitom probíhá nejčastěji tak, že na něj upozorní některý menší web – zpravodajský, ale i bulvární nebo satirický. Jeho redaktor najde na sociálních sítích hoax, například informaci o smrti kritika Jana Rejžka na jeho falešném profilu, a zpráva s neodolatelným titulkem „Zemřel Jan Rejžek? Na Facebooku se mluví o jeho smrti!“ je na světě. Novinář z velkého zpravodajského serveru svému kolegovi z malého webu důvěřuje a zprávu přebere třeba jako „Spekuluje se o smrti Jana Rejžka“ - a hoax se dostane k mnohem více lidem než na falešném facebookovém profilu.

rejzek novinky

3. Dvacet za dvacet

Pro média, aspoň ta seriózní, je šíření hoaxů samozřejmě ostudou a snaží se mu pokud možno vyhnout. Zvlášť v Česku, ale částečně i v zahraničí, tomu ale brání ekonomická krize, ve které se média dlouhodobě topí. V redakcích velkých českých médií se mluví o fenoménu „dvacet za dvacet“ - tedy že jejich velkou část tvoří nezkušení dvacetiletí redaktoři s dvacetitisícovým platem. Na poctivou novinářskou práci se nedostává času, lidí ani financí – proto není divu, že i přes všechnu snahu seriózní zpravodajské weby občas pár hoaxů uveřejní (např. zprávu o Vánočním stromku v Bruselu nebo zprávu o utonutí muslimské dívky v Emirátrech).

vanocni stromek novinky

4. Pravda prachy nevydělá

Aby toho nebylo málo, zdaleka ne všechny weby, přes které se k nám hoaxy dostávají, jsou zpravodajské. I na českém internetu existuje spousta stránek, které pravdivost informací trápí mnohem méně než počet návštěv a sdílení na Facebooku. Bulvární nebo „zábavové“ weby rády převezmou libovolný vyphotoshopovaný obrázek nebo vymyšlený inspirativní citát, pokud jim přinese čtenost – a pokud je na takový hoax někdo upozorní, chybu napraví jen v tichosti nebo vůbec. Jak řekl Jan Werich: Když už je člověk jednou internetovým podnikatelem, tak má koukat, aby podnikal, a nemarnit čas ověřováním informací.

werich samkova

5. Továrny na hoaxy

Nesmíme zapomínat, že hoaxy se na webech neobjevují jen dílem nepozornosti nebo novinářské nedbalosti, ale také zcela záměrně – jako forma propagandy nebo podpory určitého názoru. U nás jde především o produkci konspiračních webů jako AC24, profesionální tvůrce proruských hoaxů typu Aeronet nebo antiislámská média. Občas nějaký z těchto hoaxů převezme i seriózní zpravodajský web v domnění, že jeho původ je důvěryhodný. Stalo se to i webu Vox.com, který uveřejnil zprávu o tom, že 27 procent francouzské mládeže podporuje aktivity Islámského státu. Článek byl založen na telefonickém průzkumu mezi tisícovkou Francouzů. Když se však čtenáři pustili do zkoumání zdrojových dat, zjistili nejen, že otázka v průzkumu se ve skutečnosti týkala obecné podpory Iráku, ale především, že jeho zadavatelem byla ruská vládní agentura Rusko dnes a jeho hlavním cílem bylo zjistit podporu vstupu Gruzie a Ukrajiny do EU. Zprávu o francouzské mládeži vyrobila z původního průzkumu až kremelská televize RT, odkud se dostala na sociální sítě a nakonec na Vox.com. Podle všeho tak šlo o součást ruské propagandy, která tehdy zdůrazňovala nebezpečí Islámského státu, aby utlumila zájem o dění na Ukrajině.

6. „Je to blbý, to se bude líbit“

Ačkoliv média k šíření hoaxů často přispívají, bez čtenářů, kteří je sdílejí na sociálních sítích, by jejich životnost byla mnohem kratší. Důvody, proč tak rádi sdílíme nepravdivé zprávy, nejsou racionální: psychologové se už několik desetiletí zabývají mechanismy, které náš přístup k informacím ovlivňují. Nejzásadnější z nich je konfirmační zkreslení, tedy naše tendence hledat a interpretovat zprávy tak, aby zapadaly do našeho přesvědčení, a ignorovat ty, které do něj nezapadají. Zatímco odpůrci Davida Ratha se zadostiučiněním sdíleli zprávy o jeho korupční kauze, jeho příznivci je zlehčovali nebo rovnou zavrhli jako součást politického boje. Dva roky starý hoax o zatčení Banksyho, kterou loni vydal satirický web parodující názory konzervativních Američanů, nejvíce sdíleli právě konzervativní uživatelé sociálních sítí. Hoaxu, který potvrzuje naše vidění světa, je těžké neuvěřit.

7. „Sice to není to pravda, ale mohla by být“

A špatná zpráva na konec: když už se hoax dostane do obecného povědomí, je mimořádně těžké ho vyvrátit. Jeho uvedení na pravou míru se totiž zpravidla čte a sdílí mnohem méně než hoax samotný. Může za to další z psychologických mechanismů, jakýsi „efekt opačného účinku“: pokud je naše přesvědčení zpochybněno důkazy o jeho opaku, neustoupíme, ale naopak se v něm utvrdíme. V praxi ho ověřil mimo jiné výzkum michiganského profesora Brendana Nyhana. 1700 respondentům ukázal data a informace o tom, že souvislost očkování a výskytu autismu u dětí je jen vyvrácený mýtus – přičemž se jich předtím i poté zeptal, zda by své dítě nechali očkovat. Výsledek byl jasný: dotazovaní, kteří měli předtím k očkování rezervovaný nebo odmítavý postoj, se ve svém názoru ještě více utvrdili.

Nekonečný boj s hoaxy by bylo snadné vzdát. Naštěstí však existují weby, které to neudělaly a které buď postupně zpřísňují svůj přístup k informacím ze sociálních sítí, nebo se vyvracením hoaxů přímo zabývají. Kromě samotného HateFree je to v Česku třeba stránka Hoax.cz nebo Manipulatori.cz, v celosvětovém měřítku pak web Snopes.com nebo blog Antiviral. Držme těmhle neúnavným a nejspíš i částečně marným pokusům palce.

Přehled námi vyvrácených hoaxů najdete ZDE.

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.