Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kulturní narkóza: O nočních můrách a snech

 

strach big

krelinovaKarolína Křelinová
Autorka

Kavárenská povalečka s titulem z antropolgie a politologie. Podílí se na projektech společnosti Člověk v Tísni a organizuje politicky aktivní mládež v Evropě.

10
července
2015

Islamisté pronikají do Evropy, varují nás mainstreamová česká média. Muslimští imigranti (kteří, mimochodem prý po příjezdu do Evropy dostávají značkové tenisky zdarma) na nás již od ledna vykukují téměř z každé titulní stránky. V nekonečných debatách laicky diskutujeme možná řešení současné krize, snažíme se vyznat v konturách komplikované legislativy, zvažujeme, proč máme či nemáme povinnost na situaci reagovat. Což pak teprve, že někteří s komplikovanou terminologií žonglují jako se sadou lehce zaměnitelných míčků - muslim sem, islamista tam. Za vším tím povídáním však skutek utek.

Naši neochotu zabývat se tím nehezkým světem daleko za mořem podporuje mimo ekonomických námitek i strach z neznámého. Ten paralyzuje naši schopnost porozumět zkušenosti lidí, které osud dohnal až na bárku uprostřed středozemního moře.

Strach, ať už oprávněný či bizarně přehnaný, nám brání rozpoznat v těch tmavých tvářích na fotkách z Lampedusy lidi z masa a kostí, lidi prchající před životem pod taktovkou noční můry. I kdybychom přeci jen v sobě nalezli ochotu připustit si, že poskytnutí azylu tisícovce lidí ročně by neznamenalo ekonomický konec státu a že na přílivu nové pracovní síly do Evropy by přece jen něco dobrého být mohlo, strach nás záchvěvů solidarity rychle zbaví. Prohlížíme si upocené tváře Syřanů na útěku z války a pod obrázkem čteme, že průměrná cesta od břehů Severní Afriky k Evropské pevnině trvá 3 až 4 dny, ne-li déle. Spíš než obava z neznámých lidí je to však obava ze strachu samotného, kterou při pomyšlení na drsnou realitu moderní imigrace pociťujeme. Podle renomovaného německého sociologa Norberta Eliase je jedním z hlavních znaků modernizace právě absence násilí a turbulencí ve společnosti. Generace dnešních Evropanů tak žijí ve světě, ze kterého vymizela hmatatelná zkušenost s bolestí a hrůzou válek. Díky za to! Jedním z důsledků života v absenci strachu je ale i tendence strkat před ním hlavu do písku.

V devadesátém pátém nás tatínek dovezl na parkoviště pár hodin za chorvatským Záhřebem. Na obzoru se mohlo v horku tetelit moře, ale tatínka tenkrát rozhodilo něco docela jiného. Vedle naší Felicie stálo zaparkované auto s bosenskou poznávací značkou. Vzpomíná, jak byl ohromený blízkostí důkazu, že Bosna, a s ní i válka, bolest a hlad, jsou opravdu součástí našeho světa, a možná ani ne tak daleko, jak si představoval. I když nevím, jak si to před lety vysvětlil můj táta, kontrast mezi relativní pohodou našich životů a množstvím násilí mimo západní Evropu je lehké vysvětlit teoriemi o kulturní nadřazenosti.

„Barbaři, mohou si za to sami, ještě aby nám to sem zanesli” je dnes jedním z nejopakovanějších argumentů v diskuzních sekcích českých online médií. (Také si vždy slibujete, že si nenecháte kazit večer, jen aby Vás podobné příspěvky o pár minut později rozpálily doběla?) Jsme pyšní na vlastní realitu, ve které je násilí něčím cizím. Když xenofobní politici vyzývají náš ateistický národ k ochraně tradičních „křesťanských hodnot”, namísto biblické solidarity s utrpením druhých často myslí právě na naši - zjevně chvályhodnou - schopnost se od utrpení odříznout, zavřít před ním dveře. Žijeme pod narkózou, naučeni nevnímat a odmítat realitu, které nerozumíme. S přítomností násilí ve světě se poměrně logicky snažíme vyrovnat tak, že ho vytěsníme z našeho každodenního bytí a odsoudíme jako náznak odlišnosti. Problém však nastane v situaci, která nás přinutí si postoj k násilí vytvořit, jako například největší uprchlická krize od konce Druhé světové války. Mnohdy to končí právě pohádkami o kulturní neslučitelnosti našeho mírumilovného národa s „přirozeně násilnickými” vetřelci zvenčí.

Antropolog D. Feldman vyvinul v souvislosti s případy policejní brutality proti Afroameričanům ve Spojených Státech koncept kulturní narkózy, který právě takový přístup vysvětluje. Dokud jsme schopni si utrpení druhého - cizího - vysvětlit jako důkaz nadřazenosti naší vlastní kultury (kultury západní, kultury křesťanské apod.), připadá nám i bolest obětí takového násilí menší, jiná, méně opravdová. Západní média jen málokdy nabídnou aktérům celé novodobé migrační tragédie prostor sdílet své zkušenosti a naděje na život v bezpečí. Naše bublina je tak vypolstrována jednostranností našich zdrojů. Kromě strachu z násilí, který paradoxně s uprchlíky sdílíme, nám brání vnímat i jejich sny, které opravdu nemusí být tak odlišné od těch našich.

Bojíme se, že by lidé, kteří si prošli peklem, mohli jednoho dne s námi sdílet ulice, školy, nebo parky. Jejich přítomnost i trauma, které by si s sebou přivezli, by nás donutily zříci se iluzí odtrženosti a třeba i začít uvažovat, zda a do jaké míry jsme my sami pomohli rozdmýchat ohně, před kterými dnes statisíce prchají. Než se tedy znovu podíváme na ilustrační obrázky, koukněme se do zrcadla.

 

Foto: Stuart  Anthony

Čtěte dále

HOAX: Afričané se replikují jako vačice, napsal vyznamenaný botanik

V posledních měsících se šíří na českém internetu text zabývající se populační explozí v Africe a na Blízkém východě a stavící se proti programu Strany zelených a dalších ekologických stran, které dle autora „svůj boj za trvale udržitelný stav světa nemyslí vážně. Kdyby ano, museli by ho především cílit na ty, kteří se replikují jako vačice.” Text je připisován českému botanikovi a spisovateli Václavu Větvičkovi. Dnes 81letý Čech za celoživotní přínos v oblasti botaniky a popularizace vědy. V některých facebookových skupinách se text šíří i s jeho fotografií. Je ale známý český botanik opravdu autorem textu?


HateFree Culture 21. 2. 2019

Novinářka se infiltrovala mezi bojovníky proti islámu. „Chtějí nás zachránit, cítí se opomíjení,” říká

„Nové migrantofobní hnutí stojí na podpoře lidí, kteří se do té doby často o politiku nezajímali, nechodili ani moc k volbám. Tahle domněnka ohrožení je najednou zmobilizovala,” říká novinářka Petra Dvořáková, která se před rokem rozhodla pod falešnou identitou infiltrovat mezi antiislámské aktivisty a scénu zmapovat. Až na některé vůdčí osobnosti, které podle ní motivuje zejména osobní prospěch, svým postojům a konání věří. „Vzpomínám si na moment, kdy jsem byla na debatě Kláry Samkové. O slovo se přihlásila sympatická žena ve středním věku, která začala vyprávět o tom, jak její synovci a mladší příbuzní jsou sluníčkáři, kteří si o ní myslí, že je extremistka. A ona že přitom není žádná extremistka, že není skin. Ale až její dcera doroste a zeptá se jí, co udělala pro boj s islámem, chce mít čisté svědomí, chce moct říct, že něco udělala. A rozbrečela se u toho.” 

...

HFFest: Praha od čtvrtka pohostí přehlídku arabských filmů

V pražském kině Lucerna proběhne od 21. do 24. února přehlídka Arabské noci, která představí premiéry tří pozoruhodných filmů s blízkovýchodní tématikou: strhující, aktuálně na Oscara nominovaný libanonský Kafarnaum, egyptský Yomeddine a francouzské drama Bojovnice slunce. Hosty přehlídky budou tvůrci egyptského filmu Yomeddine – režisér A. B. Shawky a producentka Dina Emam. Všechny tři filmy Arabských nocí měly úspěšnou premiéru na festivalu v Cannes 2018, kde byly nominovány na Zlatou palmu a Kafarnaum si kromě vynikajících ohlasů odnesl i Cenu poroty. Kafarnaum byl také čerstvě nominován na Oscara v kategorii Zahraniční film. Festival se hlásí k označení HateFree Fest.


HateFree Culture 19. 2. 2019

„Deprese není výmysl nebo lenost, ale bolestná beznaděj. Nedá se z ní vyspat,” říká Kamil Fila

Úspěšný filmový kritik Kamil Fila ví, že život není jen peříčko, protože zažívá stavy deprese a mánie. Co přesně člověk prožívá, je ale podle něj velmi těžké sdělit okolí. „Nedá se to vysvětlit ničím. Dokud jsem to nezažil, vůbec jsem lidem s depresí nerozuměl, co by jim mělo být.“ Fila předpokládá, že větší porozumění mají lidé, kteří podobný stav sami zažili či mají někoho ve svém okolí. „Člověk, který to nezná, to bude nejspíš považovat za něco bizarního, co jde pochopit jen na povrchně rozumové úrovni, ale nedokáže se do toho empaticky ponořit. A ani bych to nikomu nepřál,“ přibližuje. Sám vyhledal pomoc díky dvěma faktorům – podpořila ho tehdejší partnerka a sám lidi s duševními obtížemi nestigmatizuje. Obtíže se u něj objevily pravděpodobně kombinací velkého pracovního vytížení a krachu vztahu. „Najednou se zasekla motivace jít dál. Přišlo mi, že už se to nik ...

 

 

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.