Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Násilí ze strany partnera nebo dětí. Stále více zoufalých seniorů volá na krizovou linku

Násilí ze strany partnera nebo dětí. Stále více zoufalých seniorů volá na krizovou linku

„Jsem seniorka a žiji již několik let se svým partnerem. Ten se ke mně ale nechová dobře. Stále mi nadává, chce po mně, abych všechno uklízela a vařila, i když mi není dobře. On nedělá doma nic. Několikrát už mě srazil ve vzteku na zem, měla jsem všude modřiny i v obličeji a naražená žebra. Ale já to musím nějak vydržet. Splácím dluh, který jsem hloupě udělala, a z důchodu mi zůstává jen necelých šest tisíc korun. Kam bych tak asi šla? Jsem tu jako vězeň,“ svěřuje se se svou tíživou situací paní Alena, která před časem zavolala na Linku seniorů, kterou provozuje proseniorská organizace Elpida. Každý den na ni zavolá nejméně jedna seniorka nebo senior, kteří jsou oběťmi domácího násilí. Počet volání tak meziročně narůstá. Senioři totiž splňují všechny charakteristiky potenciální oběti domácího násilí. Mají zhoršený zdravotní stav, jsou méně samostatní, nebo zcela závislí na péči druhých, a žijí do jisté míry v sociální izolaci. Ať už proto, že na tom nejsou fyzicky dobře, nebo proto, že s přibývajícím věkem přirozeně ztrácejí kontakty. Významnou roli hrají také socioekonomické faktory – více jsou domácím násilím ohroženi například lidé finančně závislí na druhé osobě nebo v tíživé bytové situaci. Velká skupina obětí zkrátka trpí a doufá, že násilník sám přestane. Domácí násilí ale samo od sebe neskončí, naopak má tendenci eskalovat,” sdílí zkušenosti Klára Gramppová z Linky seniorů a dodává: „Našim seniorským klientům trvá někdy až několik let, než se odváží říct si o pomoc. V cestě jim stojí již zmíněný stud a také obavy, že se násilí zhorší, ohlásí-li situaci policii.”


Lukáš Houdek 16. 8. 2018

Jako náhradní matka vychovávala přes 20 dětí. Zbytek života chce strávit doučováním dětí z ghett

Jako náhradní matka vychovávala přes 20 dětí. Zbytek života chce strávit doučováním dětí z ghett

Sedmašedesátiletá Daniela Cincibusová se narodila do česko-romské rodiny. Vystudovala geodézii na střední škole, pokračovala v jejím studiu i na vysoké. Kvůli špatné finanční situaci rodiny však školu nedokončila a začala se věnovat dětem. „Já už jsem v té době věděla, že nebudu moct mít děti,” říká. Chopila se proto šance a nastoupila na uvolněné místo v SOS dětské vesničce, kde ve svých 28 letech postupně získala do péče 7 romských dětí. Vdala se za psychiatra Petra Brázdu, který se k ní s dětmi přistěhoval. Po několika letech ale museli vesničku opustit, jelikož tehdejšímu režimu vadilo náboženské založení obou náhradních rodičů. Daniela se rozhodla dokončit si vysokoškolské vzdělání a při péči o děti studovala speciální pedagogiku. „Já jsem vždy dala děti okolo osmé spát, oželela jsem televizi a do noci jsem se učila.” Rodinnou idylu však rozbilo zmizení manžela Petra.


Lukáš Houdek 6. 8. 2018

Řekli mu, že na maturitu nemá. Vystudoval Karlovu univerzitu

Řekli mu, že na maturitu nemá. Vystudoval Karlovu univerzitu

Sedmadvacetiletý Michal Mižigár pochází z chudých poměrů tradiční romské rodiny z Písku. Krátce po narození přišel o většinu sluchu, okolí ale to, že neslyší, po několik let nezpozorovalo. „Dokázal jsem to dobře maskovat, naučil jsem se mluvit a rozumět odezíráním,” vysvětluje. Odhalili to až zaměstnanci školky a Michal dostal naslouchadlo. Odborníci doporučovali Michala umístit do speciální školy, kde by byl v odloučení od rodiny, což rodiče razantně odmítli a malého Michala odvezli z pražské foniatrie domů. Narazili však u tamních škol, které nechtěly romské dítě s naslouchadlem přijmout. „Moje máma chodila až do půlky srpna a žebrala skoro ve všech píseckých školách. Nedala se,” vzpomíná Michal. A nakonec se škola našla. Zásluhou matky, která má sama jen základní vzděání, se tak mohl zapojit do hlavního vzdělávacího proudu. Na druhém stupni pak Michal našel silnou motivaci k dalšímu studiu a chystal se na zdravotní lyceum. Po zhoršení sluchu mu však v psychologické poradně sdělili, že na studium nemá. „Protože bych neodmaturoval, nenaučil bych se latinu a že bych mohl poplést zkumavky a zabít lidi.”


Lukáš Houdek 30. 7. 2018

Jako Rom se odjel hledat do Indie. Dnes působí v tamním sirotčinci

Jako Rom se odjel hledat do Indie. Dnes působí v tamním sirotčinci

Roman Hanák, vystudovaný muzikálový herec, pochází z česko-romské rodiny. Její část zemřela v koncentračním táboře. On sám svou identitu podle svých slov hledá celý dosavadní život. Jeho rodina romské tradice neudržovala, okolí mu však dávalo najevo jeho odlišnost. Na konzervatoři se setkal s množstvím hrdých mladých Romů, což ho značně ovlivnilo. Roman se po přestěhování z Moravy do Prahy pohyboval několik let také v sexbyznysu a žil na vysoké noze. „Potřeboval jsem ten standard, jezdil jsem v Jaguáru,” říká. Pak ale nastal zlom a náznak vyhoření. Roman si vzpomněl na nástěnku, kterou viděl na dřívější přednášce jednoho z indických guru, a rozhodl se během pár dnů odjet do Indie a najít sám sebe. Ocitl se tak náhle v ášramu v jihoindickém městečku Tadpatri. Ten provozuje odloučený sirotčinec spojený se školou pro děti z nejnižších kast. A právě v něm začal Roman působit. „To, co ty děti nejvíce potřebují, je vlastně kontakt s okolím. Jsou tam izolované, je tam cítit taková frustrace a chybí jim motivace,” myslí si. „Můj hlavní přínos pro ně vidím v tom, že jsem takové jejich okno do světa,” říká. Při své práci s nimi si všiml dvojice sirotků, kterým se podařilo nastoupit na střední školu, ale pro nedostatek financí spali v ášramu na podlaze. Seznámil proto s jejich příběhem své přátele na Facebooku a lidé během pár dnů poslali peníze na matrace, polštáře i psací stůl. Tehdy Romana napadlo dělat pravidelné facebookové a instagramové výzvy, a tak vznikly Jamalovy děti, iniciativa, kdy se lidé převážně z Česka skládají na konkrétní pomoc pro tyto sirotky. Díky poslaným penězům například pořádá Ovocné pondělky, bere děti na výlety do přírody nebo na posvátná místa. Současně se je snaží vést k ekologii a pořádá hromadné sbírání odpadků v okolí. Nedávno do sirotčince po párměsíční pauze odjel na delší dobu a ve výzvách pokračuje dál. Má totiž velké plány. „Některé ty děti totiž nikdy neseděly v autobusu nebo ve vlaku. Mám v plánu jet nočním vlakem k moři a nočním vlakem se zase vrátit nazpátek. Nebo vyjet do kina, kde nikdy nebyly,” dodává.


Lukáš Houdek 13. 8. 2018

Vyrostl v dětském domově, dnes studuje politologii. „Rodičům nic nevyčítám,“ říká

Vyrostl v dětském domově, dnes studuje politologii. „Rodičům nic nevyčítám,“ říká

Dvaadvacetiletý Lukáš Kotlár jako jediný ze šesti dětí prožil život v dětském domově, kam se dostal, když mu byly čtyři roky. Rodiče starost o Lukáše nezvládli, přestože jeho pět dalších sourozenců si postupně z kojeneckého ústavu vzali zpět domů a dali jim možnost vyrůstat s rodinou. „Až do puberty jsem měl obavu se s rodinou vůbec seznámit. Přiznám se, že až ve dvanácti letech jsem si bez jakéhokoliv očekávání uvědomil, že bych rád svou biologickou rodinu poznal. Mí rodiče, ať už to bylo jakkoliv, zůstávali mými zákonnými zástupci, takže než jsem někam vycestoval, byli to oni, kdo moje kroky schvaloval. K mému překvapení jsem zjistil, že mám skvělé sourozence a skvělou rodinu, od které jsem se dozvěděl spoustu věcí,“ vypráví o prvních dojmech ze setkání student druhého ročníku politologie a mezinárodních vztahů na soukromé vysoké škole Cevro Institut v Praze. Několik let vede dětský časopis Zámeček, studuje na vysoké škole, moderuje a před třemi lety získal Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu (DofE), kterou založil manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu.


Rena Horváthová 2. 8. 2018

„Nelitujte nás,” vzkazuje slyšícím nedoslýchavý provozní kavárny

„Nelitujte nás,” vzkazuje slyšícím nedoslýchavý provozní kavárny

Marek Bednařík je nedoslýchavý provozní ve známé brněnské kavárně u Žambocha, vášnivý sportovec, který spoluzakládal Českou federaci florbalu neslyšících a vysokoškolský pedagog. V rodině je jediným neslyšícím a od dětství až do dospělosti pobýval na internátě či koleji. Komunikační bariéra a čas trávený mimo domov vedly k tomu, že si Marek našel hlavně neslyšící kamarády, kteří mu absenci blízkých nahradili.


Bára Schneiderová 25. 7. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.