Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Gay gen” neexistuje, potvrdila rozsáhlá studie

 

gay gen big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

1

října
2019

Téměř půl milionu prozkoumaných genomů přiblížilo genetický vliv na lidskou sexualitu. Rozsáhlá studie potvrdila, že žádný gen se schopností předurčit lidskou sexuální orientaci neexistuje. Desetiletí genetického výzkumu potvrzují, že téměř každá lidská charakteristika vzniká díky komplexní souhře genů a prostředí. Lidská sexualita není výjimkou.

Doposud největší studie genetického podkladu lidské sexuality odhalila na lidském genomu (tedy na celkové DNA sekvenci jedné sady chromozomů) pět míst, která souvisela se stejnopohlavním sexuálním chováním, ale žádné z nich není schopné určit sexuální orientaci jednotlivce. Výsledky, které vyšly na konci srpna ve vědeckém žurnálu Science, se zakládají na zkoumání genomů téměř půl milionu lidí a potvrzují, že zatímco genetika má vliv na sexuální preference jednotlivce, žádný z genů není natolik silný, aby ovlivnil lidské sexuální chování. „Neexistuje žádný ,gay gen’,” říká Andrea Ganna, spoluautor studie a genetik na Broad Institute of MIT a Harvardu v Cambridge, Massachusetts. Ganna a jeho kolegové odhadují, že zhruba 25 % lidské sexuality dáno geneticky je. To však podle spoluautora studie Brendana Zietsche z University of Queensland v Austrálii neznamená, že zbytek je důsledkem výchovy či kultury. „Vědci se například domnívají, že negenetické faktory před narozením, jako je hormonální prostředí v děloze, hrají důležitou roli.” Potvrzuje tak, že lidská sexualita je komplexní souhra mnoha faktorů.

Jako každá studie i tato má svá omezení. Její autoři přiznávají, že výsledky reprezentují především populaci západní polokoule, jelikož většina lidí, kteří přispěli svými genetickými informacemi do použitých databází, byli evropského původu a spíše staršího věku - mezi 40 a 70 lety. Autoři také zdůrazňují, že ze studie vynechali osoby, jejichž biologické pohlaví nebylo stejné jako jejich rod neboli gender. Výsledky tudíž nezohledňují některé příslušníky LGBTQ komunity, jako jsou transgender nebo intersexuální lidé.

Podle Benjamina Neala, spoluautora studie, jsou její výsledky i přesto jasné. „Genetika je méně než polovina celého příběhu sexuálního chování, ale i přesto je to velmi důležitý faktor. Žádný jeden gay gen neexistuje a genetický test, který by měl určit, zda budete mít stejnopohlavní vztah, nebude fungovat,” říká. „Je prakticky nemožné předpovědět sexuální chování jednotlivce na základě jeho genomu,” dodává.

Vědci se dlouhodobě zabývali otázkou, jak genetika ovlivňuje lidskou sexualitu. Myšlenka, že existuje jeden gay gen, který určuje, zda někdo bude homosexuální či heterosexuální, byla poprvé vyslovena v roce 1993. Dřívější studie se soustředily především na mužskou sexualitu a měly vždy menší vzorek zkoumaných genomů. Teprve díky vědeckému pokroku a rozvoji genetických databází bylo možné uskutečnit takto rozsáhlou studii.

Ganna a jeho kolegové rozdělili vzorek účastníků studie na dvě části - na ty, kteří uvedli, že někdy měli sex s osobou stejného pohlaví a na ty, kteří ne. Následně zkoumali, jestli objeví nějaké genetické podobnosti mezi jednotlivými skupinami, tedy jestli lidé, kteří měli sex s osobou stejného pohlaví, budou mít shodné určité genetické atributy a jestli se naopak budou lišit v některých genetických aspektech od lidí, kteří s osobou stejného pohlaví sex neměli. Výsledkem bylo, že by genetika mohla vysvětlit 8-25 % genetické variace v sexuálním chování. Následně chtěli vědci vědět, které konkrétní atributy byly asociovány se stejnopohlavním sexem, a nalezli na lidském genomu pět takových míst. Dva faktory byly nalezeny jak u žen, tak mužů, dva byly nalezeny pouze u mužů a jeden pouze u žen. „Proskenovali jsme celý lidský genom a našli hrstku - konkrétně pět - lokací, které jasně souvisejí s tím, jestli osoba uvedla, že se věnovala stejnopohlavnímu sexuálnímu chování,” říká Ganna.

Vědci si zatím nejsou jisti, jaké konkrétní vlivy na lidské sexuální chování má jaké z nalezených pěti míst. Jedno se nachází blízko genu, který souvisí s čichem, což má podle Ganny vliv na sexuální přitažlivost. Další souvisí s mužskou plešatostí, která je ovlivněna úrovní sexuálních hormonů, což naznačuje, že tyto hormony také souvisejí se stejnopohlavním sexuálním chováním.

Těchto pět atributů nicméně dohromady vysvětlilo méně než 1 % variace v lidském sexuálním chování. Podle Ganny toto znamená, že existuje mnoho genů, které ovlivňují lidské sexuální chování a mnohé z nich ještě ani nebyly objeveny. Ganna však pochybuje o tom, že bude kdy nalezen jeden konkrétní gen, který by spolehlivě předpovídal lidskou sexuální orientaci, protože žádný gen nemá tak silný efekt na sexuální chování. „Tyto výsledky demonstrují komplexitu lidské sexuality,” říká Ganna.

Studie znamenala pro vědce velkou výzvu také v otázce etiky i toho, jak toto citlivé téma přiblížit široké veřejnosti. Ještě před publikováním studie vyvolal samotný výzkum velké kontroverze. Steven Reilly, genetik, který je v komisi LGBT+ skupiny Broad Institut, řekl, že „hluboce nesouhlasí” s publikováním této studie. „Je to něco, co může být snadno špatně vyloženo. Ve světě, ve kterém není žádná diskriminace, je chápání lidského chování ušlechtilý cíl, ale my v takovém světě nežijeme,” říká. Joe Vitti, další postdoktorální výzkumník Broad Institutu, také vyjádřil obavy ve své eseji: „Jako queer osoba a genetik mám potíže s tím pochopit motivaci za genome-wide association study (pozn. GWAS, způsob studie genomu) pro neheterosexuální chování. Ještě jsem neslyšel pádný argument, že potenciální benefity této studie převáží její potenciální škody,” napsal. Avšak podle Neala jejich výzkum demonstruje, že „rozmanitost je přirozená součást naší zkušenosti a je to přirozená část toho, co vidíme v genetice. Podle mě je to jednoduše krásné,” říká o společné studii.

Ilustrační foto: Pixabay

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.