Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Děti v duhových rodinách nestrádají. Naopak, říká nová italská studie

 

studie duhoverodiny italie big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

31

července
2018

V diskusích o výchově dětí ve stejnopohlavních, takzvaných duhových, rodinách se objevuje řada obav o zdravý vývoj dětí, jejich psychiku a kvalitu života. Studie italské univerzity Sapienza v Římě, která byla nedávno zveřejněna v Žurnálu vývojové a behaviorální pediatrie, však tyto obavy vyvrací. Výzkum zahrnoval 70 gay párů, které získaly své potomky od náhradní matky, 125 lesbických dvojic, které zplodily své děti díky dárci, a 195 heterosexuálních dvojic, jenž k potomkům přišly přirozenou cestou. Snažil se zjistit, zda existují rozdíly ve výchovných schopnostech, soudržnosti rodiny, její flexibilitě i psychickém zdraví dětí na základě jejího složení. Výzkum potvrdil zjištění četných dřívějších studií, že děti vyrůstající v duhových rodinách nijak nestrádají. Studie naopak ukázala, že v některých ohledech se jim u těchto párů dařilo lépe. „Tato skutečnost může být pochopitelně důsledkem faktu, že homoparentální rodiny jsou vždy plánované, přičemž děti počaté v rodinách heteroparentálních byly počaty spontánně. Páry gayů a leseb společně žily v průměru déle než heterosexuální páry, jejich vztahy tak byly rovněž vyzrálejší, přičemž nejvyšší rodinnou soudržnost vykázali gay otcové, lesbické matky a až na třetím místě rodiče rozdílného pohlaví,” komentuje studii pro HFC výzkumník Národního ústavu duševního zdraví a zakladatel vědeckého spolku Queer Geography Michal Pitoňák.

„Z tohoto poměrně rigorózního a doposud největšího italského výzkumu zaměřeného na porovnání situace a psychologické prosperity dětí vychovávaných gay nebo lesbickými páry s páry heterosexuálními vyplývá nejen skutečnost, že děti leseb počatých procesem umělého oplodnění a děti gayů pocházející od náhradních matek nevykazovaly o nic větší psychologické potíže než děti vychovávané páry heterosexuálními, ale dokonce se jim dařilo lépe než u rodičů vychovávaných heterosexuálními páry,” hodnotí Pitoňák. Gay a lesbické rodičovské páry zahrnuté do studie totiž v porovnání s heterosexuálními vykazovaly vyšší míru hodnocení vlastních rodičovských dovedností a také vyšší míru porozumění mezi partnery, které má vliv také na výchovu a kondici dítěte. Gay páry hlásily vyšší pružnost rodiny než v případě lesbických a heterosexuálních párů. Rodiny složené ze dvou otců pak vykazovaly také nejvyšší rodinnou soudržnost. Za nimi pak byly lesbické páry a až po nich ty heterosexuální. „Některé z těchto rozdílů mohly být pochopitelně způsobeny rozdílnou socioekonomickou situací porovnávaných párů, protože zvláště ve skupině gay otců významně převažovali muži s vyššími příjmy. Tento fakt ovšem rovněž souvisí s tím, že náhradní mateřství, a především pak nákladná zdravotní péče a právní služby s ní související, představují velmi nákladnou formu asistované reprodukce, kterou si muži s nižšími příjmy nemohou dovolit,” dodává Pitoňák.

Studie uvádí, že není možné předpokládat, že děti z gay a lesbických rodin sdílejí stejnou zkušenost na základě sexuální orientace svých rodičů, autoři však přiznávají, že se děti z takových rodin mohou více než ty z heterosexuálních setkávat se šikanou, zejména pak může docházet k drobným epizodám takzvané mikroagrese. Děti gay otců narozené náhradní matce pak podle výzkumníků mohou čelit většímu nepochopení ze strany okolí jak kvůli sexuální orientaci svých otců, tak kvůli způsobu početí proto, že právě tato forma reprodukce vzbuzuje ve společnosti největší diskuse a kontroverze. Jelikož se však studie nezaměřovala na sběr dat od samotných dětí, nemá k potvrzení nebo vyvrácení těchto teorií žádné přímé doklady.

Výzkum probíhal na základě rozsáhlého dotazníkového šetření, kdy samotní rodiče reportovali výzkumníkům o různých aspektech života vlastní rodiny. Z páru vždy podával zprávy ten, který má s dítětem užší vztah. Duhové rodiny byly osloveny na základě databáze LGBT organizace Italian Rainbow Family Association. Právě ty pak měly za úkol výzvu k účasti ve studii nabídnout heteroparentálním rodinám z okolí svých dětí - tedy například rodičům jejich spolužáků. Podle autorů studie odmítly účast jen tři takové rodiny.

„Za klíčový přínos této studie ovšem považuji závěr, že struktura rodiny ani interakce v rámci rodiny statisticky nepredikovaly proměnné související s vývojem dítěte. Přičemž významné vztahy, které studie zaznamenala mezi rodičovskými dovednostmi, vztahy v rodině, párovým přizpůsobením a jejich vlivem na vývoj a psychický stav dítěte, nevykazovaly významné rozdíly mezi typy rodičů ať již hetero- nebo homoparentálních, zdůrazňuje Michal Pitoňák. „Tato studie proto přináší důkazy, které poukazují na to, že vytváření bariér v přístupu k asistované reprodukci páry stejného pohlaví nelze zakládat na nepravdivé argumentaci, že by heterosexuální páry byly lépe přizpůsobeny k rodičovství než páry stejného pohlaví,” uzavírá.

Ilustrační foto: Wikipedia

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.