Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Děti v duhových rodinách nestrádají. Naopak, říká nová italská studie

 

studie duhoverodiny italie big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

31

července
2018

V diskusích o výchově dětí ve stejnopohlavních, takzvaných duhových, rodinách se objevuje řada obav o zdravý vývoj dětí, jejich psychiku a kvalitu života. Studie italské univerzity Sapienza v Římě, která byla nedávno zveřejněna v Žurnálu vývojové a behaviorální pediatrie, však tyto obavy vyvrací. Výzkum zahrnoval 70 gay párů, které získaly své potomky od náhradní matky, 125 lesbických dvojic, které zplodily své děti díky dárci, a 195 heterosexuálních dvojic, jenž k potomkům přišly přirozenou cestou. Snažil se zjistit, zda existují rozdíly ve výchovných schopnostech, soudržnosti rodiny, její flexibilitě i psychickém zdraví dětí na základě jejího složení. Výzkum potvrdil zjištění četných dřívějších studií, že děti vyrůstající v duhových rodinách nijak nestrádají. Studie naopak ukázala, že v některých ohledech se jim u těchto párů dařilo lépe. „Tato skutečnost může být pochopitelně důsledkem faktu, že homoparentální rodiny jsou vždy plánované, přičemž děti počaté v rodinách heteroparentálních byly počaty spontánně. Páry gayů a leseb společně žily v průměru déle než heterosexuální páry, jejich vztahy tak byly rovněž vyzrálejší, přičemž nejvyšší rodinnou soudržnost vykázali gay otcové, lesbické matky a až na třetím místě rodiče rozdílného pohlaví,” komentuje studii pro HFC výzkumník Národního ústavu duševního zdraví a zakladatel vědeckého spolku Queer Geography Michal Pitoňák.

„Z tohoto poměrně rigorózního a doposud největšího italského výzkumu zaměřeného na porovnání situace a psychologické prosperity dětí vychovávaných gay nebo lesbickými páry s páry heterosexuálními vyplývá nejen skutečnost, že děti leseb počatých procesem umělého oplodnění a děti gayů pocházející od náhradních matek nevykazovaly o nic větší psychologické potíže než děti vychovávané páry heterosexuálními, ale dokonce se jim dařilo lépe než u rodičů vychovávaných heterosexuálními páry,” hodnotí Pitoňák. Gay a lesbické rodičovské páry zahrnuté do studie totiž v porovnání s heterosexuálními vykazovaly vyšší míru hodnocení vlastních rodičovských dovedností a také vyšší míru porozumění mezi partnery, které má vliv také na výchovu a kondici dítěte. Gay páry hlásily vyšší pružnost rodiny než v případě lesbických a heterosexuálních párů. Rodiny složené ze dvou otců pak vykazovaly také nejvyšší rodinnou soudržnost. Za nimi pak byly lesbické páry a až po nich ty heterosexuální. „Některé z těchto rozdílů mohly být pochopitelně způsobeny rozdílnou socioekonomickou situací porovnávaných párů, protože zvláště ve skupině gay otců významně převažovali muži s vyššími příjmy. Tento fakt ovšem rovněž souvisí s tím, že náhradní mateřství, a především pak nákladná zdravotní péče a právní služby s ní související, představují velmi nákladnou formu asistované reprodukce, kterou si muži s nižšími příjmy nemohou dovolit,” dodává Pitoňák.

Studie uvádí, že není možné předpokládat, že děti z gay a lesbických rodin sdílejí stejnou zkušenost na základě sexuální orientace svých rodičů, autoři však přiznávají, že se děti z takových rodin mohou více než ty z heterosexuálních setkávat se šikanou, zejména pak může docházet k drobným epizodám takzvané mikroagrese. Děti gay otců narozené náhradní matce pak podle výzkumníků mohou čelit většímu nepochopení ze strany okolí jak kvůli sexuální orientaci svých otců, tak kvůli způsobu početí proto, že právě tato forma reprodukce vzbuzuje ve společnosti největší diskuse a kontroverze. Jelikož se však studie nezaměřovala na sběr dat od samotných dětí, nemá k potvrzení nebo vyvrácení těchto teorií žádné přímé doklady.

Výzkum probíhal na základě rozsáhlého dotazníkového šetření, kdy samotní rodiče reportovali výzkumníkům o různých aspektech života vlastní rodiny. Z páru vždy podával zprávy ten, který má s dítětem užší vztah. Duhové rodiny byly osloveny na základě databáze LGBT organizace Italian Rainbow Family Association. Právě ty pak měly za úkol výzvu k účasti ve studii nabídnout heteroparentálním rodinám z okolí svých dětí - tedy například rodičům jejich spolužáků. Podle autorů studie odmítly účast jen tři takové rodiny.

„Za klíčový přínos této studie ovšem považuji závěr, že struktura rodiny ani interakce v rámci rodiny statisticky nepredikovaly proměnné související s vývojem dítěte. Přičemž významné vztahy, které studie zaznamenala mezi rodičovskými dovednostmi, vztahy v rodině, párovým přizpůsobením a jejich vlivem na vývoj a psychický stav dítěte, nevykazovaly významné rozdíly mezi typy rodičů ať již hetero- nebo homoparentálních, zdůrazňuje Michal Pitoňák. „Tato studie proto přináší důkazy, které poukazují na to, že vytváření bariér v přístupu k asistované reprodukci páry stejného pohlaví nelze zakládat na nepravdivé argumentaci, že by heterosexuální páry byly lépe přizpůsobeny k rodičovství než páry stejného pohlaví,” uzavírá.

Ilustrační foto: Wikipedia

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.