Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Téměř čtvrtina mužů považuje očekávání sexu od zaměstnanců za přijatelné, tvrdí mezinárodní průzkum

 

obtezovani zamestnani big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

30

března
2018

Nový mezinárodní průzkum veřejného mínění ukázal, že v průměru 23 % mužů v osmi zemích napříč světem považuje alespoň v některých případech za přijatelné, aby zaměstnavatel požadoval nebo očekával od svého zaměstnance sex. V téměř třetině zemí světa současně není sexuální obtěžování na pracovišti nelegální.

Mezinárodní humanitární organizace CARE, která se mimo jiné soustředí na pomoc ženám a dívkám po celém světě, zadala společnosti Harris Poll mezinárodní průzkum veřejného mínění, který měl za cíl zjistit, jak lidé vnímají sexuální obtěžování na pracovišti. CARE tento průzkum zadala, aby lépe pochopila často nepsaná pravidla a vnímání celosvětové epidemie sexuálního obtěžování na pracovišti. „Když se od vás očekává, že budete mít sex se svým zaměstnavatelem, nejde o popis práce, ale o sexuální zneužívání,” řekla Michelle Nunn, prezidentka CARE. „A svědčí to o globální epidemii sexuálního obtěžování a zneužívání na našich pracovištích.”

Výsledky online průzkumu, který se dotazoval 9 400 dospělých lidí v Austrálii, Ekvádoru, Egyptě, Indii, Jižní Africe, Spojených státech, Spojeném království a Vietnamu, byly zveřejněny symbolicky na Mezinárodní den žen.

obtezovani zamestnani 1

Průzkum zjistil, že v průměru 23 % mužů napříč osmi zeměmi světa si myslí, že je občas nebo vždy přijatelné, aby se zaměstnavatel zeptal nebo očekával od zaměstnance intimní styk, jako například sex. Podíl mužů byl nejvyšší v Egyptě, kde takto odpovědělo 62 % dotazovaných.

Dále 32 % žen a 21 % mužů uvedlo, že sexuální obtěžování nebo napadení ve spojitosti s jejich zaměstnáním zažili. V Indii si třetina dotazovaných myslela, že je občas nebo vždy v pořádku hvízdat nebo pokřikovat se sexuálním podtextem (tzv. cat-call) na kolegu či kolegyni. Ve Spojeném království zase 35 % lidí ve věku od 25 do 35 let věřilo, že je občas nebo vždy přijatelné z legrace štípnout kolegu nebo kolegyni do pozadí.

Průzkum také našel velké rozdíly mezi tím, co ženám a mužům připadalo na pracovišti nepřijatelné. Například v USA 44 % mužů ve věku od 18 do 34 let uvedlo, že je přijatelné říct sexuální vtip kolegovi nebo kolegyni na pracovišti, ale pouze 22 % žen ve stejné věkové skupině si myslelo totéž. Zatímco v Indii si více než polovina mužů (52 %) myslí, že je alespoň občas přijatelné hodnotit kolegy či kolegyně na základě jejich vzhledu, jen 35 % žen je stejného názoru.

obtezovani zamestnani 2

Rozdíly ve vnímání sexuálního obtěžování na pracovišti mezi muži a ženami byly největší v nižších věkových skupinách. V USA 13% mužů ve věku od 18 do 34 let uvedlo, že je přijatelné, aby se zaměstnavatel zeptal nebo očekával za určitých okolností od zaměstnance intimní styk, ale pouhé procento žen ve stejné věkové skupině si myslelo totéž. Také byly zjištěny celkově velké věkové rozdíly v otázce vnímání sexuálního obtěžování na pracovišti. V Ekvádoru si 21 % osob ve věku 18 až 24 let si myslí, že je přijatelné políbit kolegu nebo kolegyni na pracovním večírku bez svolení, ale totéž si myslí pouze 6 % osob ve věku 45 až 54 let.

Ne všechny výsledky však byly negativní. Mezi všemi dotazovanými dospělými lidmi, kteří jsou zaměstnaní, jich 77 % uvedlo, že jejich zaměstnavatel bere obtěžování na pracovišti vážně a pouze 23 % tvrdilo opak. Navíc zhruba 65 % dotazovaných žen uvedlo, že věří, že hnutí #MeToo bude mít pozitivní dopad v jejich zemích, což dodává CARE naději v boji proti sexuálním obtěžování.

obtezovani zamestnani 3
V reakci na výsledky průzkumu veřejného mínění CARE vytvořilo petici, která požaduje po Mezinárodní organizaci práce (International Labour Organization) vytvoření nových globálních regulací ohledně „svobody od násilí na pracovišti.” CARE také spustila online kampaň s názvem #ThisIsNotWorking (Tohle nefunguje), aby zvýšila povědomí o sexuálním harašení na pracovišti a podnítila globální diskuzi na toto téma.

Shrnutí veškerých výsledků a popis metody průzkumu naleznete ZDE.

Ilustrační foto: PXHere

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.