Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

S cikány jsou jen problémy. Ničí byty, pálí parkety v bytě. Chovají se jako zvěř.

S cikány jsou jen problémy. Ničí byty, pálí parkety v bytě. Chovají se jako zvěř.
Hacock

helena sadilkovaMgr. Helena Sádílková
Seminář romistiky FFUK

Jak je to ve skutečnosti?

V první řadě se pozastavme nad zevšeobecňujícím charakterem takového tvrzení – stejně jako u jiných, podobně konstruovaných tvrzení nemůže být pravdivé (všechny ženy nejsou špatné řidičky; všichni Holanďané nejsou spořiví; všichni Češi nepijí pivo). Velmi ošuntělé nebo dokonce rozpadající se domy nebo nevábně vyhlížející okolí je v současnosti stereotypním vizuálním znakem míst označovaných jako „sociálně vyloučené lokality“, jejichž obyvatele tvoří do značné míry právě Romové. Byť je to velmi banální, bez ohledu na to, jaký vztah ke svým domům a bytům mají konkrétní Romové v konkrétních (vyloučených) lokalitách a čím je tento vztah ovlivňován, je však nutné připomenout (a připomínat), že v České republice nežijí jen Romové ze sociálně vyloučených lokalit. Žijí zde i Romové, jejichž život se z  hlediska vztahu k místu, kde žijí, a množství času a péče, jakou mu věnují, nijak neliší od „českého standardu“. Staví si nové domy, starají se o své předzahrádky a zahrady, zateplují fasády domů, kde bydlí, pečují o zařízení a vybavení svých domovů a vylepšují je, atp. Podle Strategie integrace Romů do roku 2020, strategického dokumentu vlády České republiky, žijí v České republice mimo vyloučené lokality dvě třetiny zdejších Romů.

Z historického hlediska je devastace bytů a domů spojovaná především s obdobím poválečného osídlování pohraničí (a dalších průmyslových měst v českých zemích) po roce 1945. Do tohoto procesu byly zapojeny různé skupiny lidí - mezi jinými občané Československé republiky žijící v tzv. vnitrozemí, tj. na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava, i na území Slovenska (včetně Romů), dále čeští reemigranti, čeští vojáci bojující v (zahraničních) armádách atd. V dobových zprávách se objevují zmínky o tzv. „zlatokopech“, lidech, kteří do pohraničí přicházeli s úmyslem osobně se obohatit (odvézt si nábytek, materiál, úrodu atp. z jim přiděleného domu nebo pozemku) nebo o lidech, kteří se o domy jim přidělené v pohraničí nestarali s náležitou péčí a místo toho se nechali přemisťovat z domu do domu podle toho, jak rychle daný dům „vybydleli“. Je zřejmé, že takto se v pohraničí chovali lidé s různým etnickým původem, respektive že etnické vymezení není klíčem k pochopení těchto jevů.

Z  doby poválečného příchodu Romů ze Slovenska do (průmyslových) měst a obcí v českých zemích se dochovaly také zprávy z konkrétních měst a míst o zde nově ubytovaných explicitně romských rodinách, které skutečně během několika měsíců svoje nové bydliště „vybydlely“ – nevhodným chováním zničili vnitřní vybavení, v zimě při nedostatku jiného otopu použili k zatopení dřevěné součásti domu nebo bytu. Na jedné straně se takové chování vysvětluje (dobově, i v současném laickém pohledu) – i s poukazem na obecný stereotyp – lhostejností, nedbalostí, zaostalostí a třeba i vypočítavosti, leností nebo hloupostí, na druhé straně ale i samotné dobové prameny mluví o absenci zkušeností těchto lidí s určitou úrovní bydlení, resp. nedostatečné míře adaptace na nové podmínky.

Romské rodiny přicházející po druhé světové válce za prací a lepšími životními podmínkami do českých zemí pocházely z různých poměrů. Některé žily ve velmi složitých materiálních podmínkách i před válkou – v jednoprostorových domech nebo dokonce polozemnicích s pytlem místo dveří, s vodou tekoucí jen v různě vzdáleném potoce či říčce. Podmínky, ve kterých žili – a jejich případná omezená zkušenost s péčí o sofistikovanější bydlení nebo absence někoho, od koho by se pečovat o dům či byt vybavením daleko převyšujícím to, v čem dosud žili, naučili, v jejich adaptaci jistě hrály svou roli. Jiní romští pováleční migranti ovšem pocházeli z osad, které na tom byly před druhou světovou válkou materiálně (mnohem) lépe. Jsou známé příklady rodin (hudebníků a obchodníků), které úrovní bydlení a blahobytem vysoko převyšovali i místní neromské obyvatele. Spisovatel Andrej Giňa a jeho rodina je příkladem takové lépe situované rodiny – bydleli v poměrech, které se výrazně nelišily od poměrů neromských rodin ve vesnici. Za války byli jeho rodiče donuceni – z rozhodnutí a pod dozorem členů Hlinkovy gardy a svých sousedů z vesnice –  vlastníma ruka zbourat svůj dům a vystěhovat se do naprosto provizorních podmínek několik kilometrů za vesnici. Prožité pronásledování ze strany lidí, se kterými se před válkou stýkali, bylo důvodem, proč se tato rodina rozhodla do Čech odejít. 

Mezi další příčiny ledabylého vztahu k nově přidělenému příbytku badatelé, kteří se poválečným vývojem romských komunit v českých zemích zabývali/zabývají, řadí i nevhodné sociální inženýrství, které v nově budovaných sídlištích (jako byl např. Chánov) sestěhovávalo do jednoho obytného domu vícero romských rodin bez ohledu na jejich vzájemné vztahy, bez znalosti poměrně hlubokých sociálních distancí mezi některými skupinami Romů i bez ohledu na fakt, že rodiny, které například právě v případě Chánova mají být stěhovány do nově budovaných paneláků, jsou samotnými úředníky v místě označovány za různě více či méně problematické a lze tak očekávat, že jejich sestěhování dohromady přinese spíše komplikace – krom jiného i pro ty „lepší“ romské rodiny, které budou chtít z nově vzniklého sídliště uniknout  .Také nelze opominout fakt, že některé rodiny nebo celé komunity byly do nových míst stěhovány násilně – tito lidé o přesídlení jinam neměli zájem, v novém místě nechtěli zůstat a postupně se vraceli zpět, odkud přišli (to byl například případ záměru sestěhovat Romy do nově vysídlené, původně německé obce Kunešov na středním Slovensku).

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.