Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Černoši už nebudou přecházet přešlapy celebrit a firem jako doposud,” říká jihoafrický PR expert

 

larry khumalo big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

26

října
2020

 

Letošní rok kromě pandemie koronaviru ovládly světové dění také protesty hnutí Black Lives Matter. Přestože započaly ve Spojených státech, přidaly se hlasy černochů napříč světem. Téma zasáhlo také do kultury nebo reklamního průmyslu. Někteří významní světoví umělci bijí na poplach v obavách o svobodu tvorby a projevu. Obávají se diktátu politické korektnosti. Larry Khumalo, pětatřicetiletý šéf PR divize renomované jihoafrické reklamní agentury Havas Johannesburg, který za svou práci obdržel řadu ocenění, jejich obavy považuje za liché. Podle něj přestali černoši přihlížet přešlapům. Díky změně podoby veřejné debaty a možnostem internetu se mohou lépe organizovat a požadovat vyšší odpovědnost osobností nebo obchodních společností. V čem hnutí BLM spočívá? Nehrozí diktát menšin? Jak se aktivity hnutí promítají do světového dění a proč je zapotřebí, aby filmy i reklamy v etnicky rozličné společnosti tvořil různorodý tým lidí?

Záleží na černých životech víc než na bílých? Někteří lidé takto protestům hnutí Black Lives Matter rozumějí. A vzbuzuje to v nich obavy.

Nevěřím, že je ta otázka upřímná. Protože když ji lidé položí, nemají čisté úmysly. Evokuje předpoklad, že když bojujete za práva určité skupiny lidí, propagujete současně útlak skupiny jiné. Když LGBTQIA komunita vyjde do ulic, aby ukázala svou hrdost, neříká tím přece, že je důležitější než lidé, kteří nejsou její součástí. Jednoduše říká, že i ona si zaslouží uznání. Uznání společnosti, která tuto komunitu dlouhou dobu utlačovala a ohrožovala ji na životech. Hnutí Black Lives Matter žádným způsobem neříká, že na bílých životech nezáleží. Říká, že životy černochů jsou v ohrožení. Mnohem více černochů přijde v USA během policejních zásahů o život než bělochů. Zdá se tak, že v tamním systému dnes mají životy bělochů větší hodnotu. Hnutí Black Lives Matter se snaží tuto disproporci narovnat tím, že poukazuje na brutalitu, které černoši ze strany policie čelí.

larry khumalo 2

V médiích nebo na sociálních sítích ale vídáme videa, která ukazují, že se v některých městech protesty zvrhly v další násilí. Vidíme také některé protestující, jak nutí ostatní, aby se přidali. Neměly by protesty proti násilí být nenásilné?

Jsem velmi opatrný v tom, abych lidem říkal, jak mají reagovat na násilí, které zažívají. Pokud je tvůj život v ohrožení, máš skutečně vždy reagovat jen mírumilovně? Aby nedošlo k mýlce, já násilí odmítám, jsem pacifista. Ale dokážu pochopit, že je někdo tak moc naštvaný, že rozbije popelnice nebo výlohy obchodů. Současně si ale nejsem vědom toho, že by se ve větší míře ze strany hnutí BLM násilí odehrávalo. Spíše vím o případech, kdy na takových protestech rozpoutali násilnosti příslušníci krajní pravice.
Myslím ale, že bychom se měli zaměřit na něco jiného. BLM je pokračovatelem protestů za rovnoprávnost ve velmi nerovné společnosti. Nezačalo před několika měsíci, probíhá už po desetiletí. Protestují různé generace různými formami. Ať už to bylo občanské hnutí ve Spojených státech, konec otroctví v některých částech Evropy nebo kolonialismu na africkém kontinentu. Je nasnadě, že jsou z toho už lidé unavení. Bojují za svá práva mnoho let. Měli bychom se proto spíš než na létající popelnice zaměřit na to, proč jsou tak frustrovaní a naštvaní. A proč to trvá tak dlouho.

Říkáš, že bychom měli pochopit frustraci a rozčilení protestujících. Neměli bychom se také zaměřit na porozumění lidem, kteří jsou unaveni politickou korektností nebo násilím, s nimiž se setkávají zase oni? Mám na mysli vysokou míru kriminality, s níž se některá města v USA potýkají a která vychází také od gangů tvořených nebílým obyvatelstvem. Také oni mohou být dlouhodobě naštvaní a frustrovaní, protože se necítí bezpečně.

BLM není o politické korektnosti.

Protesty jako takové jsou o systémovém násilí vůči černochům v USA, nicméně se na ně nabalují debaty o politické korektnosti.

Pokud někdo po policii chce, aby pokaždé, když zastaví černocha, nevytahovala automaticky pistoli, nemá to co dělat s politickou korektností, ale s tím, aby bylo s černochy zacházeno se stejnou úctou jako s bělochy. Pokud do toho někdo vnese strach z gangu nebo kriminality, uniká mu ta skutečná podstata. Je důležité porozumět kontextu, ptát se, proč tu je chudoba. Proč to jsou často menšiny, které do ní upadají? Proč některé rodiny musí přežít den za méně než dolar? Jak člověk v gangu skončí? Jak se člověk ocitne na ulici? Celé to je o porozumění. Pokud máme porozumět my těm, kteří se bojí menšin, měli by se také oni ptát, proč žijeme v tak nerovné společnosti.

larry khumalo 3

Ty skutečně nevidíš souvislost mezi protesty a kroky, které se následně promítají do dalších odvětví? Dochází ke strhávání soch, Oscaři vydali nová pravidla pro udílení cen v některých kategoriích.

Myslím, že není nic špatného na tom, chtít diverzitu, chtít, aby s tebou zacházeli s úctou. Není nic špatného na tom chtít férovost a rovnost. Není přeci děsivé chtít, aby když najímáš svůj produkční tým, máš dohlédnout na to, aby byl různorodý.

Je to ale přirozené? Někteří upozorňují, že hrozí diktát menšin. Tvůrci by si obyčejně svobodně vybrali, s kým chtějí spolupracovat, najednou však existují pravidla, která jim říkají, koho mají do týmu najmout, aby uspěli v soutěžním klání.

Svět je postaven na tom, že si vybíráš lidi, které znáš, s nimiž žiješ nebo se s nimi stýkáš. To jsou často lidé, kteří vypadají přesně jako ty. Nakonec tak skončíš s lidmi, kteří jsou ze stejné bubliny. Pokud ale vytváříš obsah, který komentuje společenské dění, mělo by jít o širší obrázek než jen o ten zastupující lidi, kteří jsou jako ty. Takže ta představa přirozeného je uměle udržovaná zrovnatak.

Není to nakonec ale skutečně diktát menšin, kdy minority a jejich podporovatelé určují, jak má obsah vypadat? Dá se v takovém případě mluvit o svobodě?

Každý, kdo něco takového říká, by se měl podívat, kde je koncentrovaná moc. A to rozhodně není u minorit. Módní dům Chanel, který má více než stoletou historii, poprvé vyslal na molo své módní přehlídky černého modela vloni. Moc je stále v rukou povětšinou bílých mužů z vyšší třídy. Nemyslím proto, že je taková diskuze upřímná.

Vrátím se k tomu, že přední světoví umělci v červenci sepsali dopis, v němž vyjadřovali obavy z tzv. cancel culture, tedy z vyobcování lidí nebo firem, kteří se dopustili něčeho urážlivého. Není znepokojivé, že umělci, kteří jsou vesměs liberální, mají strach, že už nebudou moci tvořit svobodně?

Ti, kteří se příliš neorientují v tom, jak se dnes komunity organizují na internetu, nemusí ani vědět, čím se řídí diváci a čtenáři, nebo jak dnes funguje diskuse ve veřejném prostoru. Nedochází jim, že obyčejní lidé mají společně díky internetu moc hnát známé a vlivné osobnosti k odpovědnosti. Ať už jsou liberální, nebo ne. Je to problematické? Možná. Mnoho z těchto vlivných osobností se ale po velmi dlouhou dobu nemuselo zodpovídat v podstatě nikomu. Dochází tedy k demokratizaci nebo v určitém smyslu sdílení moci ve veřejném prostoru. Pokud se nějaká osobnost rozhodne být transfobní nebo řekne věci, které jsou vůči nějaké zranitelné skupině nenávistné, lidé nedopustí, aby jí to prošlo. Žádají úctu. A to je něco, co by nám nemělo uniknout. Lidé dnes nejsou pasivními konzumenty umění a rozličného obsahu. A ano, i tento nový trend může skýtat rizika zneužití takového vlivu, stejně jako v kterémkoliv jiném systému. To, jaké důsledky to pro osobnosti může mít, je jiná diskuse.

larry khumalo 1

Bavíme se o hnutí v kontextu Spojených států, možná Evropy. Ty ale žiješ v JAR. Je toto téma relevantní také v tvém prostoru?

Já si vždycky dělám legraci, že by měli lidé na celém světě mít právo hlasovat v amerických volbách. Protože to, co se odehrává v USA, má nesmírný dopad na dění po celém světě. A proto také BLM tolik napříč světem rezonuje. V Itálii například skrz děti afrických imigrantů, které se už v zemi narodily, ale systém je jako občany neuznává. Ve Velké Británii zase probíhají bouřlivé diskuse o sochách, v Česku jste se například dotkli tématu Romů. Také v JAR probíhá řada protestů, podobně jako například v sousedním Zimbabwe. Celá ta diskuse je o systému, který určité jedince vnímá jako méněcenné na základě toho, jak vypadají. Začalo to sice v Americe, je to ale aktuální také u nás na africkém kontinentu.
Já sám jsem se narodil v Zimbabwe, v JAR žiju dvanáct let. Způsob, jakým se zde policista chová k černochovi, je odlišný od toho, jak jedná s bělochem. A to i pokud je ten policista černoch sám. Je to věc historicky zažitého systému. Před lety jsem například šel na ministerstvo vnitra, abych si prodloužil trvalý pobyt. Člověk tam běžně přijde a čeká venku i půl dne, než na něj přijde řada. Někdy musí přijít další den zkusit své štěstí znovu. Tehdy jsem tam šel se svým bílým partnerem. Když jsme vešli, snažili jsme se přijít na to, do které fronty si mám stoupnout. Úředník na přepážce na mého partnera zavolal s otázkou, co potřebuje. A on řekl, že hledá frontu, aby mohl podat žádost. Úředník ho vyzval, ať dá dokument jednoduše jemu, že to je v pořádku. A tak mě můj partner přivolal, já jsem předal úředníkovi žádost a celé to zabralo deset minut. Pokud bych tam byl sám, k okýnku by mě přednostně nezavolal. Ten úředník byl sám černoch, přijde mu ale nevhodné, aby tam běloch delší dobu čekal bez toho, aniž by se mu někdo věnoval.

To, co říkáš, je zajímavé v souvislosti s tím, co se k nám do Evropy dostává za zprávy ohledně situace bílé menšiny v Jihoafrické republice. Slýcháme, že čelí diskriminaci a předsudečnému násilí ze strany černé většiny. To, co říkáš, tomu ale neodpovídá.

Co do počtu obyvatel o menšinu jde, ale označit bělochy v JAR za minoritu, je do určité míry matoucí. Protože míra kapitálu a vlivu, který mají, rozhodně neodpovídá menšině. Zdroje, jaké tato menšinová populace v JAR má, jsou mnohem větší než zdroje černošské většiny. Co se týká tématu diskriminace a násilí z nenávisti, tak bych všem doporučil – i když to může vypadat zvláštně – právě tvůj radiový seriál Pohrobky apartheidu, kde jsi podle mě skvěle vystihl komplexnost celého tématu i s odkazy do historie. Samozřejmě, že tu je nenávist přítomná, protože lidské bytosti bohužel nenávidí. Bílá genocida? To jako vážně?

Ty sám jsi důkazem, že černoch může v JAR dosáhnout respektované pracovní pozice, vydělávat slušné peníze a mít dobré postavení ve společnosti. Jak to jde dohromady s tím, co tvrdíš? Tedy s tím, že moc a peníze leží v rukou bílé menšiny?

Ale to jsem já. Jsou tu miliony lidí, kteří bydlí v townshipech nebo neformálních osadách. Jsem v tomhle ohledu výjimka.

A jak se to tedy přihodilo tobě? Pracoval jsi na sobě více a lidé v townshipech na sobě nepracují dostatečně?

Částečně jde o štěstí. Mnoho lidí pracuje velmi tvrdě a pohodlného života se jim nedostává ani náhodou. Mnohem méně černochů žije v bohatších čtvrtích než v townshipech. Když v JAR přijedeš do skoro jakéhokoliv maloměsta, najdeš velkou táhlou komunitu velkých domů, které obývají z naprosté věšiny běloši – pár černochů tam však dnes už také najdeš – hned vedle je township nebo neformální osada, kde žijí lidé, kteří těm bohatým uklízejí domy, pečují o jejich zahrady a hlídají jim děti. Na krajině, kterou jsme zdědili, je něco od základu špatně. Po velmi dlouhou dobu to bylo tak, že kdekoliv žila bohatá bílá rodina, tam byla také příšerně chudá černošská rodina připravena té bílé sloužit, aby měla život ještě pohodlnější. A vidíme to dodnes. Otázkou je, jak takovou společnost resetovat, jelikož se stále potýkáme s hlubokým historickým traumatem.

larry khumalo 4

Ty sám pocházíš ze Zimbabwe. Jak ses dostal do JAR?

Narodil jsem se v druhém největším zimbabwském městě Bulawayo do nižší střední třídy. Rodiče se rozvedli, když jsem byl malý, vyrůstal jsem tedy s mamkou. Ta pocházela z dělnické rodiny, babička pracovala u nestátní organizace a dědeček jako obsluha benzínky. Babička dosáhla vzdělání, které koloniální vláda určila, že je pro černošku dostatečné – naučila se tedy číst a psát a šup do práce. Celý život s dědou tvrdě dřeli, aby jejich děti mohly mít lepší vzdělání. Má matka a její sourozenci už chodili do lepší státní školy a matka byla první z rodiny, kdo dosáhl na vyšší vzdělání. Stala se učitelkou. Bylo pro ni důležité, abychom se zase my děti měly lépe. A tak jsme chodily do soukromých škol. V mé rodině tak došlo skrz generace k velkému posunu. Já sám jsem v Zimbabwe vystudoval informatiku a několik let jsem v tom oboru také pracoval. Pak jsem ale při práci pro jednu neziskovku bojující za práva žen objevil sílu vyprávění příběhů a začal jsem se mu věnovat. Pohltilo mě to a chtěl jsem se zdokonalit i v tomhle oboru. A tak jsem dal výpověď, vybral své úspory a odešel do JAR studovat marketing a mezinárodní vztahy.

Ti, kteří kontext JAR znají, může překvapit, že černý Zimbabwan v její společnosti uspěl. Mezi Jihoafričany totiž panuje vůči tvým krajanům nenávist. Jak se ti povedlo uspět?

Během apartheidu se JAR v podstatě snažila izolovat od zbytku kontinentu. Má oproti řadě jiných zemí dobrou infrastrukturu, více možností, lepší životní podmínky, a tak sem po pádu režimu a otevření země začali přicházet lidé z jiných afrických zemí. Buď jde o ekonomické migranty, nebo o uprchlíky před válečnými konflikty. Mnoho z migrantů je od nás, jelikož Zimbabwe prochází od konce 90. let těžkými časy. Žijí tady, pracují a posílají rodinám peníze. Mnozí z nich jsou zde nelegálně. Je tu ale také dost krajanů, kteří podnikají nebo pracují jako bílé límečky. Vedle nás tu jsou ale také lidé z dalších zemí jako Malawi, Somálsko nebo Mozambik. A mnoho především chudých lidí vnímá imigranty jako ty, kteří jim berou práci a příležitosti, což vede k tomu, že se migranti stávají obětními beránky. To se pak projevuje xenofobií, která je ale zvláštní v tom, že je směřovaná vůči černošským migrantům. Bílí migranti napadaní nebývají, protože jsou obecně chráněni pozůstatky apartheidu. Většina z nich žije v dobrých čtvrtích, mají dobrá zaměstnání s dobrými platy a spoustu možností. Toto je kontext, ve kterém jsem se tu objevil i já. Jsem v něm ale oproti jiným v bezpečí a přítomná nenávist na mě nedopadá. Žiju v dobré čtvrti Johannesburgu, kterou obývají zejména běloši, což mi dodává bezpečí. To, mezi jakými lidmi se pohybuješ, totiž určuje míru tvé ochrany. Mám tak nad sebou štít vyšší třídy. Jiné to je u Zimbabwanů, kteří žijí v townshipech a čelí nevraživosti a xenofobii jiných chudých lidí, kteří jsou frustrovaní.

Ty se tedy s xenofobií nesetkáváš?

Zažil jsem ji, ale ne tak často a dokážu se s ní popasovat. Já totiž nevypadám jako Zimbabwan a ani mé jméno a příjmení tomu na první dobrou neodpovídají. Lidé si myslí, že jsem Jihoafričan, dokud je nevyvedu z omylu. Často se mi tedy stává, že nadávají na mé krajany a netuší, že se mě to osobně dotýká. Já se je pak skoro vždy snažím konfrontovat.

Pracuješ v poměrně bělošském prostředí, jakým svět reklamních agentur v JAR dodnes je. Jak se ti v něm pohybuje?

Po dlouhou dobu reprezentace černochů, queer i trans lidí a dalších nebyla vždy samozřejmá. Je to tím, že JAR vychází z rasistické minulosti. Řada změn, které po pádu apartheidu v médiích proběhly, byly jen kosmetické. Takže se sice už mnohem více objevují zprávy věnující se černochům, ale lidé, kteří ten obsah tvoří, mnohdy černoši nejsou. Přestože ke změnám pomalu dochází, tak pomalu. Není výjimkou, že vejdu do zasedačky, kde jsem jediný černoch.

larry khumalo 5

V čem je rozdíl, pokud děláš reklamní kampaň pro bělocha nebo černocha nebo kým je taková kampaň tvořena?

Když vytváříš reklamu, která je zaměřená na určité publikum, důležité to je. Pokud například prodáváš prací prášek, cílíš na lidi, kteří ho používají. V JAR ho používají především černoši, protože pracují v bělošských domovech, kde pro své zaměstnavatele perou. Používají ho ale také ve svých vlastních domácnostech. Proto i reklamu musíš cílit především na černochy, musí odrážet jejich život a zkušenosti, musí být uvěřitelná a mluvit jejich jazykem. Pokud ji ale vytváří skupina bělochů, kteří nikdy pořádně prádlo neprali nebo nemají zkušenosti se životem v townshipu, jediné, z čeho budou čerpat, jsou jejich představy, jak se černoši chovají a žijí. Pak to zcela jistě nebude fungovat. Mohou vytvořit reklamu, která bude urážlivá. Když naopak bude tým tvůrců různorodý, bude schopný vytvořit na základě vlastních zkušeností, nebo zkušeností lidí, které zná, uvěřitelný obsah. Bude velmi pravděpodobně také mnohem uctivější a vtipnější pro lidi, kterým je určena. Nebude vtipná jen pro ty, kteří ji tvoří.

Nastavuješ tohle zrcadlo také svým vlastním kolegům? Máš vliv na jejich rozhodování?

Ano, nastavuji. Nějakou dobu to ale trvalo. Dnes už takové věci v zasedačce říct můžu a mé názory jsou brané vážně. Když vytváříme kampaň, dostaneme všichni krátké zadání, k němuž se každá divize naší společnosti ze své pozice vyjádří. Jedním z kritérií je, zda ten návrh nereprodukuje stereotypy a je realistický. Vybudovali jsme takovou firemní kulturu, která nám černochům umožňuje být slyšet. K tomu je ale nutné mít možnost vést nad těmito tématy naprosto upřímnou diskusi.

Nedávno se také do Česka dostala zpráva o drogerii, která ve své kampani označila černošské vlasy za zničené, zatímco blonďaté za zdravé a hebké. Mění se skutečně věci k lepšímu?

Myslím, že reklamní průmysl si témata jako gender, rasa, třída nebo sexuální orientace více uvědomuje, proces učení je ale také o tom, že obsahuje podobné přešlapy. Před dvaceti lety by se tak silná kritika vůbec neobjevila. Jsme ale v roce 2020 a proti této reklamě se zvedla značná vlna nevole – jak ze strany uživatelů, tak médií nebo politických stran. Lidé volali po vyvození zodpovědnosti. A tím se vracím k tomu, o čem jsem mluvil na začátku. Spíše než o „cancel culture” je to celé o tom, že značky nebo lidé, kteří mají dostatečnou moc, aby určovali, kam a jak společnost směřuje, jsou čím dál více hnáni k větší odpovědnosti. Pokud tedy určitá společnost prezentuje vlasy, jako mám já, jako poničené a ošklivé, lidé to už dnes jen tak nepřejdou. Už nebudou zticha, dokud nedostanou něco lepšího. Dnes je dosud ta nejlepší doba v historii na to, být černochem. Protože tohle je poprvé v historii, kdy mají lidé jako já možnost proti zneužívání nebo diskriminaci legálně bojovat.

Foto: Archiv Larryho Khumala

 

Čtěte dále

Přináší vhled do života člověka s těžkým hendikepem. „Největší překážkou je nevědomost,“ říká

Čtyřiadvacetiletý Ondřej Mach z Pardubic se narodil s těžkým zdravotním postižením. Kromě Robertsonova syndromu se potýká s fokomelií, trombocytopenií a problémy s termoregulací. „Je to takový zvláštní balíček, který vždycky doktory přivádí k šílenství. Mám otočené kotníky, luxaci pravé kyčle, ruce mám kratší, nenatáhnu kolena. Na hlavě mám takové propadliny. 

Marie Škardová 24. 11. 2020

„Na děti z vyloučených lokalit se zapomnělo,“ říkají učitelé. Pro žáky sami sbírají techniku pro online výuku

Základní škola náměstí 28. října v Brně vzdělává především děti ze sociokulturně vyloučených lokalit. Většina z nich nemá doma techniku, skrze kterou by se mohly účastnit online výuky nebo si stahovat výukové materiály. „S kolegy jsme si řekli, že bychom rádi zkusili zajistit techniku sami. A tak jsme oslovili známé a kamarády přes sociální sítě a začali jsme pro naše žáky sbírat zařízení,“ vypráví vyučující Lukáš Severa. Přestože se jim za pouhé tři dny sešlo na patnáct kusů elektroniky, jako jsou počítače, smartphony či tablety, dětí, které by takové zařízení potřebovaly doma, je téměř stovka.

Kateřina Gamal Richterová 23. 11. 2020

„V Brně násilí z nenávisti oficiálně neexistuje, připadám si tam jako v 90. letech,“ říká advokátka Kalibová

Advokátka Klára Kalibová z poradny pro oběti předsudečného násilí In IUSTITIA má za sebou těžký případ brutálního napadení muže arabského původu, který vznáší mnoho zneklidňujících otázek. Policie měla k dispozici videozáznam napadení, přesto veřejnost požádala o pomoc až několik měsíců po činu. Pachatelem je vyhlášený neonacista s bohatým trestním rejstříkem, přesto soud uvěřil jemu a jeho kamarádům, že se nejednalo o rasistický útok. Proč se v Brně daří krajně pravicové scéně? Ptali jsme se expertky, která hate crime a extremismus v Česku sleduje posledních šestnáct let.

Kateřina Čopjaková 20. 11. 2020

Vtíravé myšlenky na smrt rodičů. I to je obsedantně kompulzivní porucha. Vychází atlas duševního zdraví

„Magdalena mluví o životě s bipolární afektivní poruchou, Jana vypráví, jak zvládá hraniční poruchu osobnosti a Lada popisuje život s poruchou příjmu potravy. Jeden velmi speciální příběh je rozhovor s paní Marií, která přichází o paměť, má demenci. Ten je záměrně ponechaný v původním znění. Ukazuje, jak zásadní pro nás lidi paměť je a jak na to v běhu dní asi trochu ,zapomínáme',“ popisuje Jiří Pasz, fotograf a dokumentarista, obsah knihy Normální šílenství, kterou napsal společně s psycholožkou a neurovědkyní Adélou Plechatou. Popularizační kniha o duševním zdraví vchází do prodeje.

Kateřina Gamal Richterová 19. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.