Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Výskyt zneužívání dětí je extrémní. Zavíráme před ním oči,” říká student psychologie

 

dominik jozefik big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

24

srpna
2020

 

„Dítě ví, že se stalo něco špatného. Neřekne to proto hlavně z důvodu pocitu viny a hanby. Ten u něj buď vyvolává pachatel, nebo očekávání reakcí ze strany blízkých,” říká Dominik Jozefík, který studuje psychologii na Prešovské univerzitě v Prešově a věnuje se tématu sexuálního zneužívání dětí. Podle něj svou zkušenost se zneužitím bezprostředně po činu sdílí s okolím jen jedno ze čtyř dětí. Ty ostatní svou zkušenost zveřejní až mnohem později, nebo vůbec. „Velkým důvodem, proč to člověk nezveřejní ani později v životě, je pak stigmatizace obětí. Pohled společnosti – rodiny i okolí – na dané dítě se totiž mění,” říká Jozefík. Složitější bývá situace, pokud dojde ke zneužití v rámci rodiny. „Rodina často začne s obětí manipulovat. Nejen pachatel, ale i ostatní členové. Vytvářejí prostředí, kde pachatel to dítě zneužívá dál. Vše dělají například v zájmu zachování dobrého jména rodiny,” vysvětluje a dodává, že středoevropská společnost dítěti příliš nedůvěřuje, proto je velmi těžké takové případy úspěšně stíhat. Společnost podle něj od tohoto tématu odvrací zrak a tváří se, že k němu nedochází. „V roce 2011 proběhla globální prevalenční studie, jejíž vzorek tvořilo kolem deseti milionů dětí z celého světa. Z tisícovky dětí bylo 118 sexuálně zneužitých.”

Proč je sexuální zneužívání dětí ve společnosti takové tabu?

Zejména proto, že se týká sexuality ve spojitosti s něčím tak závažným. Nebylo totiž ublíženo dospělému člověku, který se ještě může nějak bránit, ale dítěti, které je bezbranné a často ani neví, že mu je ubližováno. Přijetí takové skutečnosti je extrémně těžké. Myslím, že jako společnost v boji proti tomuto sociálně patologickému jevu selháváme, proto od toho radši odvracíme zrak. Nevíme, co s tím, jak se k tomu postavit a tak to vidět nechceme. Vyskytuje se přitom v extrémních počtech. Až poslední dobou se o tom intenzivněji mluví a začíná se s tím něco dělat.

Zmínil jsi, že ty počty jsou extrémní. Co si má pod tím člověk představit?

Ty počty nejsou přesné, snažíme se je odhadnout, protože většina případů není nahlášena. V roce 2011 proběhla globální prevalenční studie, jejíž vzorek tvořilo kolem deseti milionů dětí z celého světa. Z tisícovky dětí bylo 118 sexuálně zneužitých. A to nevíme, zda jde o horní, nebo dolní hranici. Problémem totiž je proces zveřejnění té zkušenosti. K tomu ty děti často nepřistoupí a celý život žijí s tajemstvím.

Proč k tomu nepřistoupí?

Dítě ví, že se stalo něco špatného. Neřekne to proto hlavně z důvodu pocitu viny a hanby. Ten u něj buď vyvolává pachatel, nebo očekávání reakcí ze strany blízkých. Dítě necítí důvěru vůči okolí. Druhým důvodem pak mohou být reakce veřejnosti, která má dojem, že se to tak často neděje a pokud ano, tak spíše v rozvojových zemích. Dítě si těch konotací všímá, je na ně citlivé. Velkým důvodem, proč to člověk nezveřejní ani později v životě, je pak stigmatizace obětí. Pohled společnosti – rodiny i okolí – na dané dítě se totiž mění. Existují studie, které dokládají, že pokud například muž v práci odhalí, že byl sexuálně zneužitý v dětství, tak ho v některých případech vyhodí z práce. Případně odejde sám, protože se prostředí vůči němu změní, je vnímán jako méněcenný. Toto si neuvědomuje jen dospělý člověk, ale také dítě. Dítě ví, že se stalo něco, co se dít nemělo. A ví, že pokud se to někdo dozví, bude vnímané jako pošpiněné. Pokud to pak byl homosexuální akt, může mít strach, že dostane nálepku homosexuála.

Říkáš, že se o tom začíná mluvit víc v poslední době. Čím to je?

Protože o tom začínají mluvit oběti. Jakmile o tom někdo promluví, motivuje to další oběti k tomu, aby se svěřily. Pocítí, že je možné o tom hovořit, mají najednou vzor, s nímž se mohou identifikovat. Vidí, že existuje oběť, které se to podařilo, lidé jí uvěřili a je na cestě vyrovnávání se s tím, že jí bylo takto ublíženo. Výzkumy prokazují, že jen jedno ze čtyř dětí se s tím svěří v dětství, zbylé tři to řeknou v dospělosti, nebo nikdy.

Jaké jsou okolnosti zveřejnění? Co rozhoduje o tom, kdy to dítě řekne, pokud vůbec?

Pokud to dítě řekne hned, tak zejména proto, že se nachází v takovém prostředí, kde cítí důvěru a bezpečí. Jde především o extrafamiliární zneužití, tedy to, které se odehrává mimo rodinu. Tam je snazší identifikovat pachatele a nasměrovat na něj snáze emoce hněvu a viny.
Rodiče jsou pilíře, podle nichž dítě v budoucnosti hodnotí vztahy. Pokud tedy ke zneužití dojde mimo rodinu, tak se ten vztahový model až tak nenaruší. Pokud ale dojde k zneužití v rámci vlastní rodiny, cítí se dítě zrazené rodiči, dospělými celkově. To trauma ze zrady je tak obrovské, že se mění vnímání vztahů. Pokud to dítě neřekne hned, tak pak to řekne zpravidla za 8 až 15 let. Nebo nikdy. Do konce života žije s tímto tajemstvím a následky. To, že by to oběť neřekla vůbec nikomu, není až tak časté. Většinou se ale třeba svěří jednomu příteli a tam nastane problém. Že je ta oběť vnímána jako nedůvěryhodná, že si to vymyslela. To ji zablokuje.

Proč k té nedůvěře v oběť dochází?

Máme stereotypní představy o tom, jak má oběť reagovat. Myslíme si, že pokud se někomu takto závažně ublíží, bude reagovat panikou, bude křičet a dá nám viditelně najevo, že se stalo něco špatného. Ona tak ale často nereaguje. Oběti se u zveřejnění mohou usmívat nebo neprojevovat žádné emoce. Někdo může plakat, být naštvaný. Je to velmi různé. Dnes už víme, že za pozitivním projevem během procesu zveřejnení může být psychologická vlastnost, které se říká odolnost a že se nejedná o nějaký druh zřídkavé patologie. Dítě může najít smysl v nežádoucí události a ta vyvolá pozitivní emoci. A smích. A tak to pak pokračuje. I když se to týká menšího počtu dětí, děje se to. Pravidlem zůstavá, že jakýkoliv emoční projev v průběhu zveřejnění je normální a dítě je nutné brat vážně.

Proč to některé oběti neřeknou vůbec?

Jak jsem už zmínil, ony to třeba někomu řeknou. Jednomu člověku. Ale nevěří se jim, odvrací se od toho zrak. To potvrdila také prevalenční studie, která byla na Slovensku realizovaná vloni. Zjistila, že většina případů, kdy se dítě svěří rodiči, kamarádovi, učiteli, skončí právě tam. Dále už se s tím nic nedělá. Nahlášených případů policii bylo minimum.

Proč se ty případy nedostávají k orgánům činným v trestním řízení?

Policisté, právnici i soudci jsou také jen lidé, kteří reagují tak, jako laici. Když jsou s tím konfrontováni, zastupují sice nějakou instituci, reagují ale velmi podobně. Bagatelizují to. Má vyučující z vysoké školy realizuje soukromou praxi a v rámci výuky zmiňovala případ, kdy k ní přišla matka s dítětem, které bylo sexuálně zneužité s tím, že to hlásila na policii. Vyšetřoval jí ale navrhoval, jestli to nechce nechat být, zapomenout na to. A to je typický způsob, jak se společnost snaží s tímto tématem vyrovnat - zamlčet, zapomenout, zlehčovat.
Jedna americká studie ukázala, že subjektivní pocit důvěryhodnosti na straně vyšetřovatelů a soudců vůči dítěti předurčí také výsledek případu. Pokud dítě nereaguje podle našich stereotypních očekávání, dá se předpokládat, že bude pachatel uznaný jako nevinný. V případě zneužívání totiž většinou chybí nějaké jasné důkazy jako nahrávky, fotografie a další svědectví. Jediným důkazem, s nímž se pracuje, je vyjádření dítěte. A to, jak to dítě podá, zpravidla rozhodne o všem.

Proč je s důvěryhodností oběti takový problém?

V první řadě je to dítě a o dětech si myslíme, že mohou lhát, nepamatují si věci, zkreslují, vymýšlí si. Že manipulují s realitou, kterou zažily, aby z toho měly nějaký prospěch. Dítě o tom také často začne mluvit až mnohem později. Lidé se proto ptávají, proč to neřeklo dříve, proč až teď? Neuvědomují si, že s tím musí uvnitř velmi dlouho bojovat. Vstupují do toho také v některých případech kontraintuitivní reakce dítěte, tedy například i pozitivní emoce vůči pachateli. Není divu. Naprostá většina pachatelů se svou obětí zachází laskavě, mile a něžně. Dítě ho nenenávidí, pocity dítěte vůči pachateli jsou často ambivalentní. Až časem v dospívání si lépe uvědomuje, že bylo zmanipulované, využité a tím dochází k další traumatizaci.

Je rozdíl v míře důvěry rodičů ve své dítě v případě, kdy se to stane mimo rodinu a v rámci ní?

V případě zneužívání mimo rodinu jsou rodiče i okolí šokovaní. Stalo se něco, co vnímali jako výjimečné. Jsou případy, kdy rodiče i v takovém případě neudělají nic. Sami jsou totiž traumatizovaní tím, že jako rodiče selhali a jejich dítě je teď poškozené. Jsou rodiče, kteří se automaticky začnou dožadovat pro dítě pomoci, snaží se dosáhnout spravedlnosti. Pokud ale dochází ke zneužívání uvnitř rodiny, bývá ta situace diametrálně odlišná. Rodina často začne s obětí manipulovat. Nejen pachatel, ale i ostatní členové. Vytvářejí prostředí, kde pachatel to dítě zneužívá dál. Vše dělají například v zájmu zachování dobrého jména rodiny. Členové se bojí odhalení. Pachatel, pokud to je například otec, pak sám vyvolává v dítěti pocit dvojího rodiče. Přes den se k němu chová moc hezky, kupuje mu hračky, stará se o něj, večer k němu pak přijde jako někdo úplně jiný. Může se k němu chovat i hrubě a zneužívá ho. Dítě si pak vytvoří obraz rodiče jako dvou rodičů v jednom těle. A protože je přes den moc fajn a hezky se o něj stará, tak ty emoce dítěte vůči pachateli jsou různorodé, dítě je značně zmatené a v důsledku toho paralyzované.

Kdo jsou pachatelé takových činů? Jsou to jen pedofilové?

Pachatelem může být kdokoliv. Nemusejí to být pedofilové. Dítě je lehká kořist. Sáhne po ní řada pachatelů.

Pokud ale pachatel není pedofil, proč to dělá? Proč se ukájí na malém dítěti, když ho děti nevzrušují?

Může s dítětem výborně manipulovat, udržovat tajemství. Většina obětí to nezveřejní. Když v rámci některých studií dělali zpětně rozhovory s odhalenými pachateli, vyjadřovali, že se záměrně zaměřovali na emočně zranitelné děti, s nimiž se snadno manipulovalo. Není to nepromyšlený jev. Pachatel to má dopředu naplánované. Co bude oběti dělat, jak se k ní bude chovat, aby se tajemství udrželo. Pachatel se chce ukojit. A dítě je pro něj dostupné a bezbranné.

Když byl natočen dokument Danielův svět, který pojednával o životě pedofila, zaznamenal jsem řadu kritických hlasů zejména na sociálních sítích. Některé film označovaly za propagaci pedofilie. Proč snaha to téma pojednat část veřejnosti tak popuzuje?

Myslím, že proto, že lidé nevědí, jak důležité to je. Ve škole se o tom nemluví, v sexuální výchově se to neprobírá. Kdyby se o tom více mluvilo, možná by na to pak pedofilové, pokud mluvíme o nich, nebyli sami. Možná by měli prostor, kde o tom mohou mluvit. Za ty emoce nemůžou, takovou sexuální preferenci mají vrozenou. Pokud se ničeho nedopustí, není na místě je soudit. My si ale myslíme, že když o tom mluvit nebudeme, nebude to existovat. Komunikací toho problému se naopak může realizování toho zneužívání částečně zabránit. Pedofilové budou mít možnost dostat svoje emoce pod kontrolu. Je to ale silný pud, vůči kterému je těžké se bránit. Když je na to navíc člověk sám, je mnohem težší se s tím vyrovnat, proto tady v České republice vznikl projekt Parafilik, který si klade za cíl pomoci těmto osobám lépe zvládat jejich sexualitu. Kdo se domnívá, že by pro něj byl program vhodný, může vyhledat pomoc buď prostřednictvím poradny, nebo e-mailové adresy parafilik(at)nudz.cz.

V diskusích, o nichž jsem mluvil, se lidé často zaštiťovali zájmy obětí. Chrání skutečně to, že se o zneužívání otevřeně nemluví, oběti?

Jen vytváříme lepší prostředí pro to, aby ke zneužívání dětí docházelo dál. Když se bude komunikovat, jak pachatel manipuluje s obětí, jak oběť může reagovat, že budeme dítěti důvěřovat, pak se bude pachatel asi mnohem víc obávat něco takového realizovat. Mlčení totiž výskyt toho jevu naopak podporuje. Oproti tomu komunikace toho tématu obětem ulehčí proces zveřejnění.

Když se mluví o pohlavním zneužívání, mluví se o přímých obětech, tedy dětech. Jaký má dopad na další osoby z okolí oběti?

Pokud mluvíme o zneužívání mimo okruh rodiny, dochází zejména k traumatizaci rodičů, kteří mohou mít najednou pocit, že selhali. Že dítě, které je na nich závislé, neochránili. Že jsou špatní rodiče. Většinou za to přitom nemohou. Naopak jsou velmi důležití při procesu zveřejnění. Mohou dítěti pomoci najít služby, terapii nebo jinou léčbu. Osobně si myslím, že pokud k něčemu takovému dojde, nemá to zůstávat jen na dítěti. Na terapii by měla docházet celá rodina. Jsou tím zasaženi totiž všichni. Navíc bývá traumatizovaná obavami, že bude okolím onálepkovaná, že si o ní budou lidé povídat.

Jaký má vliv zkušenost se zneužíváním na pozdější milostné vztahy?

V raném dětství, kdy se utváří vlastně skoro vše – vnímání světa, sebe sama – dojde k sexuální traumatizaci, ke spojení si lásky, intimity a sexu s násilím, manipulací a využíváním. To dost naruší pohled na vztahy jak milostné a romantické, tak i ostatní, které bude dítě v budoucnu vytvářet. Ztrácí důvěru, že bude moct nějakému člověku v budoucnu důvěřovat. „I ten pachatel mi říkal, že mě miluje, a choval se ke mně hezky. Jak mám věřit, že mě nezneužije někdo další a bude mě opravdu milovat?”

Jsou lidé, kteří byli jako děti zneužití, náchylnější k sexuálnímu násilí také v dospělosti?

Určitě ano. Není to jediný trestný čin, který se jim v životě stane, protože sexuální zneužívání dětí je součástí modelu polyviktimizace. Často se pojí s fyzickým násilím, vydíráním apod. Oběti mají určitou psychologickou charakteristiku. V očích pachatelů vypadají jako někdo, s kým je snadné manipulovat. Nemusí to tak být ve skutečnosti, ale pachatel je tak vidí. A je určitý typ dětí, který je pachateli vyhledáván.

Když je řeč o sexuálním zneužívání, řada lidí se asi domnívá, že došlo k penetraci, tedy k něčemu, co to dítě poměrně brutálně fyzicky naruší. Jak ta představa odpovídá realitě?

Je pravda, že si často představíme akt brutální penetrace, zapomínáme ale, že sexuální zneužívání je například také verbální, tedy nekontaktní forma. I špehování může být pro dítě traumatizující. A vůči tomu společnost není vůbec citlivá. Takže ano, může to být penetrace, ale může to být také osahávání, hlazení nebo posílání pornografie dětem. Spektrum je velmi široké. Je to jakékoliv jednání, které má sexuální podtext. Realizuje se na straně pachatele s cílem uspokojení jeho potřeb. A pod tím si můžeme představit cokoliv.
Musíme mít na paměti, že se to děje dítěti. Setkávám se s tím, že někteří lidé třeba říkají, že bavení se o sexu s dítětem přeci není špatné. Ano, není, ale jde o to, v jakém kontextu k němu dochází, jestli dospělý člověk vysvětluje, nebo zda dělá sexuální narážky nebo dítě nějak pobízí a dělá to s cílem vlastního uspokojení.

Kde je ta hranice? Dokážu si představit, že řada rodičů nebo dospělých může mít obavy, aby nebylo jejich jednání vyloženo jako sexuální zneužívání. Přeci jen dítě někdy hladí, líbají, při hygieně se dotýkají jeho intimních partií.

Na to je těžké odpovědět a taky se ty hranice těžko stanovují. Myslím si, že když to rodič nebo kdokoliv jiný dělá v zájmu dítěte, čili když se to týče hygieny nebo starostlivosti o dítě, a chování dospělého nenese žádný sexuální podtext, je to v pořádku. Na druhé straně nemůžeme zapomenout na fakt, že jakmile chování dospělého vnímá jako zneužívající samo dítě, tak to můžeme klasifikovat jako jeho sexuální zneužívaní.

Dominik Jozefík studuje psychologii na Prešovské univerzitě v Prešově. Ve své bakalářské práci se věnoval tématu sexuálního zneužívání dětí, důvěryhodnosti dětské oběti a emocionálním projevům dítěte při popisu zneužívání. Proces zveřejnění zneužívání rozpracoval v kontextu intrafamiliárního sexuálního zneužívání, kde se v teoretické části práce věnoval také dopadu zveřejnění na vztahy v rodině. Za svou práci získal cenu rektora Prešovské univerzity.

Foto: Lukáš Houdek

 

Čtěte dále

Přináší vhled do života člověka s těžkým hendikepem. „Největší překážkou je nevědomost,“ říká

Čtyřiadvacetiletý Ondřej Mach z Pardubic se narodil s těžkým zdravotním postižením. Kromě Robertsonova syndromu se potýká s fokomelií, trombocytopenií a problémy s termoregulací. „Je to takový zvláštní balíček, který vždycky doktory přivádí k šílenství. Mám otočené kotníky, luxaci pravé kyčle, ruce mám kratší, nenatáhnu kolena. Na hlavě mám takové propadliny. 

Marie Škardová 24. 11. 2020

„Na děti z vyloučených lokalit se zapomnělo,“ říkají učitelé. Pro žáky sami sbírají techniku pro online výuku

Základní škola náměstí 28. října v Brně vzdělává především děti ze sociokulturně vyloučených lokalit. Většina z nich nemá doma techniku, skrze kterou by se mohly účastnit online výuky nebo si stahovat výukové materiály. „S kolegy jsme si řekli, že bychom rádi zkusili zajistit techniku sami. A tak jsme oslovili známé a kamarády přes sociální sítě a začali jsme pro naše žáky sbírat zařízení,“ vypráví vyučující Lukáš Severa. Přestože se jim za pouhé tři dny sešlo na patnáct kusů elektroniky, jako jsou počítače, smartphony či tablety, dětí, které by takové zařízení potřebovaly doma, je téměř stovka.

Kateřina Gamal Richterová 23. 11. 2020

„V Brně násilí z nenávisti oficiálně neexistuje, připadám si tam jako v 90. letech,“ říká advokátka Kalibová

Advokátka Klára Kalibová z poradny pro oběti předsudečného násilí In IUSTITIA má za sebou těžký případ brutálního napadení muže arabského původu, který vznáší mnoho zneklidňujících otázek. Policie měla k dispozici videozáznam napadení, přesto veřejnost požádala o pomoc až několik měsíců po činu. Pachatelem je vyhlášený neonacista s bohatým trestním rejstříkem, přesto soud uvěřil jemu a jeho kamarádům, že se nejednalo o rasistický útok. Proč se v Brně daří krajně pravicové scéně? Ptali jsme se expertky, která hate crime a extremismus v Česku sleduje posledních šestnáct let.

Kateřina Čopjaková 20. 11. 2020

Vtíravé myšlenky na smrt rodičů. I to je obsedantně kompulzivní porucha. Vychází atlas duševního zdraví

„Magdalena mluví o životě s bipolární afektivní poruchou, Jana vypráví, jak zvládá hraniční poruchu osobnosti a Lada popisuje život s poruchou příjmu potravy. Jeden velmi speciální příběh je rozhovor s paní Marií, která přichází o paměť, má demenci. Ten je záměrně ponechaný v původním znění. Ukazuje, jak zásadní pro nás lidi paměť je a jak na to v běhu dní asi trochu ,zapomínáme',“ popisuje Jiří Pasz, fotograf a dokumentarista, obsah knihy Normální šílenství, kterou napsal společně s psycholožkou a neurovědkyní Adélou Plechatou. Popularizační kniha o duševním zdraví vchází do prodeje.

Kateřina Gamal Richterová 19. 11. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.