Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Romské umění není omezeno květinami, výšivkami a tradiční hudbou,” říká kurátorka Tamara Moyzes

 

tamara moyzes big

galovaAdéla Gálová
Autorka

Překladatelka, hungaristka a romistka. Členka týmu HateFree Culture.

5

června
2020

  

„Situace u nás se pomalu hýbe, romský holokaust se dostává do obecného povědomí. Je nanejvýš důležité, aby akce s ním spojené dělali Romové, aby si tuto agendu vzali za svou,“ myslí si Tamara Moyzes. Ta se těsně po ústupu pandemické krize ujala kurátorské role výstavy Revive/Purano Hangos (Oživení starých hlasů), v níž se hlavním zdrojem inspirace stávají staré notové záznamy už zaniklých romských skladeb, ze kterých si autorka zvolila jako ústřední píseň Aven aven o žandára (Policajti nás pochytali). Multimediální projekt s nebývale komplexní myšlenkou propojuje staré se současným, Romy s Neromy a historickou křivdu s historickou odpovědností. Prostřednictvím výzvy chce projekt dosáhnout i vzniku sbírky hudebních nahrávek, na kterých neromští umělci interpretují staré romské skladby s mnohdy tragickým obsahem. Autorka projektu Emília Rigová je respektovanou umělkyní a laureátkou nejvýznamnějšího slovenského ocenění Oskára Čepana pro výtvarné umělce. „Na slovenské i české scéně je dnes mnoho kvalitních současných romských umělců. Jejich průnik na majoritní scénu jasně dokládají i jednotlivá ocenění, která tito umělci sbírají,“ komentuje vzestup Romy tvořeného umění Tamara Moyzes, která je přesvědčená, že – podobně jako kdysi u Afroameričanů – bude v domácím kontextu nejprve zapotřebí toho, aby toto umění začalo být veřejností vnímáno jakožto přirozená součást umění obecně. „Teprve potom může nastat moment, kdy nám nepřijde divné, že Romka dělá třeba elektronickou hudbu a začneme se soustředit na dílo samotné,“ dodává kurátorka.

Vaše výstava má poměrně komplexní koncepci i přesah, musí se i v průvodním textu hodně „vysvětlovat“. Jak to vzniklo: hledala autorka vhodný formát pro téma romského holokaustu, anebo ji napadl nejdřív koncept, na který se pak naroubovalo téma?

Koncept je skutečně hlubší, má vícero rovin, ale roubovat jsme naštěstí nemuseli. Celý nápad vznikl v roce 2018, kdy Emília vyhrála slovenskou Cenu Oskára Čepana, což je obdoba české Ceny Jindřicha Chalupeckého. Součástí výhry byla stáž v New Yorku, kde měla vytvořit umělecké dílo, jež se stalo následně součástí výstavy v Kunstahalle v Bratislavě. Emília tam tehdy odjížděla s vydáním romského čtvrtletníku Romano Džaniben v ruce. Pocházelo z roku 1989 a byly v něm přetištěné notové záznamy romské písně z roku 1957, které zapsal slovenský hudební teoretik a sbormistr Bohuslav Valšťan. Z nich jsme si společně vybraly ústřední píseň Aven, aven o žandára, která hraje v našem projektu ústřední roli. Už tehdy jsme věděly, že chceme zpracovávat téma romského holokaustu i že výsledná výstava by měla končit symbolickým datem 3. 8., na které připadá jeho výročí. Spojily jsme se se sdružením AraArt, které vloni premiérově uspořádalo v Praze pietu romského holokaustu. Výstava jako taková měla vypadat původně úplně jinak než dnes. Emília navštívila Osvětim a natočila video, které mělo být její hlavní součástí. Pak do toho ale vstoupila pandemie a najednou bylo nutné přizpůsobit formát výstavy situaci. Chtěly jsme více akcentovat online možnosti, proto vznikla stránka pod hashtagem #Puranohangos, kam posíláme záznamy získané od zapojených umělců.

tamara moyzes 1

Foto: Adam Sochorec

Není konceptuálních faktorů příliš mnoho? Neztrácí se pak divák ve všech těch vjemech?

Já jsem přesvědčená, že i přes mnohovýznamovost je náš vzkaz velmi čistý a snadno pochopitelný. Součástí instalace je speciální piano, které strojově přehrává výše zmíněnou píseň typu halgató. Tím, že píseň je zprostředkována touto nedokonalou technokratickou formou, evokuje technokratický charakter druhé světové války. Fakt, že je doplněná pomníkem, pak ve výsledném efektu napomáhá návštěvníkům k prožití situace. Do audiostopy pouštíme další zvukový záznam, na kterém umělec-sochař klepe dlátem do kamene a staví pomník. Mnozí se mi po vernisáži svěřili, že pro ně bylo snadné se do situace ihned „vcítit“.

Součástí výstupů mají být hudební útvary neromských muzikantů, vzniklé podle notových záznamů romských melodií. Už jste nějaké získali? Jaké byly prožitky jejich tvůrců – máte o tom nějaké zprávy?

S projektem se od začátku počítá tak, že bude probíhat průběžně a postupně se rozrůstat. Mělo by se to odrazit i na přibývajícím počtu nahrávek a dalších vzniklých děl. Emílie jako autorka prožila jeden pro sebe důležitý moment, kdy poté, co její přátelé píseň Aven aven o žandára nahráli, prošli jakousi transformací. Do té doby byli zvyklí běžně používat termín „cigán“, „cigánka“, ale poté, co tímto způsobem absorbovali romštinu skrze takto tklivou píseň, přešli najednou spontánně k termínu „Rom“, „Romka.“ Byl to pro ni velmi emotivní zážitek.

Jak reagovali na artefakty návštěvníci vernisáže? Povedlo se je z vašeho pohledu vtáhnout do té hlubší tematické dimenze, nebo šli hlavně po atrakcích?

Z mého pohledu to fungovalo velmi, měla jsem spoustu reakcí v tom smyslu, že se jedná o velmi silnou instalaci.

tamara moyzes 4

Foto: Tamara Moyzes

V průvodním textu k vaší výstavě se operuje s předsudkem Romů coby národa s „hudbou v krvi“. Co si o tom myslíš? Nemá jiný – specifický – způsob pracování s hudebními tématy a prostředky nějaké obyčejné atropologicko-muzikologické vysvětlení?

To by možná byla spíš otázka na etnomuzikoložku Zuzanu Jurkovou, se kterou jsme také konzultovali a spolupracovali. Od ní jsem se dozvěděla třeba to, že právě písně typu halgató byly před druhou světovou válkou využívané spíše coby prostředek stížnosti, nářku, který romská žena vyzpívává svému muži. Šlo vlastně o jakýsi domácí, intimní formát, na rozdíl od společenských čardášů, u kterých už se hromadně tancovalo. Druhá světová válka a její dopad na romskou populaci a konkrétní zážitky perzekvovaných lidí způsobily, že do už existujících halgató melodií se začaly dosazovat tematické texty například o koncentračních táborech. Co se týče stereotypů, práce na ně skutečně naráží: jak já sama jakožto umělkyně a kurátorka, tak Emília Rigová a další romští umělci se snažíme zbořit stereotyp romského umění coby výhradně tradičního, folklorního. Nejsme omezení květinami, výšivkami a tradiční hudbou. Na slovenské i české scéně je dnes mnoho kvalitních současných romských umělců. Jejich průnik na majoritní scénu jasně dokládají i jednotlivá ocenění, která tito umělci sbírají. Snažíme se i o jakousi syntézu; naposledy jsem tak na vernisáž jedné výstavy pozvala mladou romskou studentku AVU Moniku Kováčovou, která hraje současnou elektronickou hudbu, na další výstavě jsem měla Romku Johanu Keltovou, která hrála Bacha na violoncello. A osobně znám i plno Romů, kteří zpívají úplně falešně.

Napadá mě, jestli to na nějaké, zejména mladé, romské umělce nevytváří zvláštní tlak? Třeba by rádi klidně i s tradičními motivy pracovali, zároveň ale nechtějí zůstávat ve folklorní škatulce, která je jim tak vlastně nedobrovolně na obtíž.

Ano, tohle může být pro mladé umělce problematický faktor. Vidím tam paralelu s afroamerickým uměním, u kterého bylo také třeba nejprve zlomit stereotypy a proniknout tzv. na scénu. Teprve potom může nastat moment, kdy nám nepřijde divné, že Romka dělá elektronickou hudbu, a začneme se soustředit na dílo samotné. Ona pak teprve může začít zase hrát třeba halgató a být na to pyšná.

tamara moyzes 2

Foto: Adam Sochorec

Koho chcete na výstavu hlavně přivést? Skoro se zdá, že u ní skutečně není možné, aby ji vnímal stejně Rom a „gadžo“. Pro jednoho je mementem jeho vlastního národa, pro druhého – čím vlastně? Má Neromy vzdělat? Zapojit? Navést k uvědomení si zodpovědnosti Čechů, českého národa, za některé události spjaté s romským holokaustem?

Myslím si, že instalace je skutečně udělaná tak citlivě, že ji může pochopit návštěvník bez ohledu na etnickou příslušnost. Jejich percepce se budou samozřejmě lišit. Většina Romů v ČR patří mezi takzvané slovenské Romy, ti, kteří zůstali na Slovensku, většinou druhou světovou válku nepřežili. Vypořádání se s traumatem druhé světové války a s tím, že romský holokaust byl dlouho tabuizované téma, je nadmíru důležité. Třeba i proto, že u nás dosud neexistuje žádný památník této události. V tuto chvíli se pracuje na pomníku letského tábora, nedávno jsem dostala informaci, že už existuje jeho výtvarný návrh, takže nějaký posun tam je, ale jde to pomalu. Co se týče výstavy, může ji člověk pojmout z kterékoli strany, zásadní je každopádně to téma otevřít.

Uchopit silné, pomocí písně/skladby vyjádřené emoce, převést je do věcné podoby notového záznamu a nechat je znovu ožít v interpretaci člověka „z druhé strany“ se mi zdá jako mimořádný nápad. Doslova nutí zapojené, aby si přeložili a interpretovali cizí prožitek do vlastní citové řeči. Byla tahle cesta ke smíření, k dialogu, záměr?

Umělecké projekty většinou nechávají dostatečný prostor pro individuální interpretaci. To, co zmiňuješ, byla ale jednoznačně důležitá součást konceptu. Notový záznam romské písně, pořízený Neromy, interpretují Neromové, kteří tak událost sami prožívají. Já jako kurátorka výstavy a člověk s vlastním rodinným zázemím spojeným s holokaustem vnímám u té výstavy i silný aspekt historické spravedlnosti.

Jak je na tom Česko s romským holokaustem? Proč u nás pořád platí za ten druhý, „slabší“, oproti utrpení Židů?

Myslím si, že po skončení druhé světové války hrála roli pouze čísla, početní údaje, čistě technokraticky. Během války bylo zavražděno 6 000 000 Židů a okolo 500 000 Romů, jejich romští potomci pak po jejím skončení prakticky nedostali hlas. Na západě to bylo o něco rychlejší, náš region v tomto ohledu zpozdila čtyřicetiletá éra komunismu. I u nás se ale něco hýbe, romský holokaust se dostává do obecného povědomí. Loni vyvěsily dvě pražské radnice na Den romského holokaustu romskou vlajku, na pravidelné připomínce této události začal pracovat spolek AraArt, v pražském Rudolfinu proběhla před pár lety koncertní událost Requiem za Osvětim romského skladatele Rogera Morena Rathgeba. Je nanejvýš důležité, aby tyto akce dělali Romové, aby si tuto agendu vzali za svou. 

tamara moyzes 3

Říkáš, že situace se pomalu zlepšuje. Souhlasila bys se mnou v tom, že to, co jsme vyjmenovaly, jsou sice významné, ale stále poněkud ojedinělé akce? Jsou sice do jisté míry viditelné, ale prakticky se omezují pouze na hlavní město. Nečekají Romové spíš na moment, kdy se téma romského holokaustu dostane například do českých školních osnov?

V tom s tebou naprosto souhlasím. Jsem přesvědčená, že by se tohle téma mělo reflektovat už ve výuce dětí. Možná si vzpomeneš na kauzu Ladovy knihy o kocouru Mikešovi, kde jsou „cikáni“ vyobrazení coby zloději. Tehdy vznikla iniciativa proti využití knížky coby učebního materiálu, byla z toho kauza a ředitel iniciativy nakonec musel odstoupit – postavili se proti němu dokonce i někteří Romové. Vzbudilo to velkou nevoli veřejnosti a vlnu protiromské nenávisti, lidé obviňovali Romy, že chtějí stáhnout národního giganta z výuky. Já si od svých romských přátel vyslechla konkrétní příběhy o tom, jaké to je, být jako romské dítě ve třídě, když se čte příběh o Mikešovi. Je v něm zapojená policie, pátrá se po tom, zda Romové neukradli i bílé dítě. Jakou odezvu to pak asi může mít ve smíšeném dětském kolektivu? Vůbec nejde o to, že Josef Lada byl vynikající umělec. Neznamená to ani, že by to mělo být z osnov staženo. Já jsem jednoznačně pro to, aby to tam zůstalo, doplněné ovšem o patřičný komentář k dobovému kontextu.

Výstavu můžete zhlédnout do 3.8. v galérií Artivist Lab (Kampus Hybernská, Hybernská 4, Praha 1)

Doprovodný program výstavy

  • 17.6. od 18:00h. oživí staré hlasy zpěvačka Pavlína Matiová s klavírním doprovodem Jakuba Tökölyho
  • 16.7 18:00h. promítání filmu o koncenztačním táboře v Letech u Písku; Diskutovat přijde spoluautorka filmu Renata Berkyová; Spoluorganizátor: Seminář romistiky, FFUK Praha
  • 02.08. se bude konat na Mírovém Náměstí připomínka obětěm romského holocaustu.

EMÍLIA RIGOVÁ (*1980, Trnava, Slovenská republika) je vizuální umělkyně, která ve své tvorbě pracuje primárně s objektem v kontextu instalace, performance nebo site-specific intervence. Autorka studovala na oddělení sochy Akademie umění v Bánské Bystrici a v roce 2011 získala PhD. titul. Vystavuje svá díla a věnuje se kurátorské, pedagogické a publikační činnosti. Vyučuje v uměleckých kurzech v oborech socha, multimédia a intermédia v Bánské Bystrici, kde žije a působí. V roce 2018 získala Cenu Oskára Čepana.
 
Tamara Moyzes (1975*) je slovenská umělkyně, kurátorka a dokumentaristka žijící a tvořící v Praze a Izraeli. Ve své tvorbě se zabývá zejména postavením menšin, xenofobií, rasismem, nacionalismem, queer tématikou a konfliktem na Blízkém východě. Autorka se věnuje dokumentární tvorbě, videoartu, novým médiím a kurátorské činnosti.
Tamara Moyzes se hlásí k feminismu. Založila ženskou uměleckou skupinu 5. kolona a skupinu Romane Kale Panthera/Romští černí Panteři, které organizují akce na pomezí politického umění a aktivismu.

Čtěte dále

Přináší vhled do života člověka s těžkým hendikepem. „Největší překážkou je nevědomost,“ říká

Čtyřiadvacetiletý Ondřej Mach z Pardubic se narodil s těžkým zdravotním postižením. Kromě Robertsonova syndromu se potýká s fokomelií, trombocytopenií a problémy s termoregulací. „Je to takový zvláštní balíček, který vždycky doktory přivádí k šílenství. Mám otočené kotníky, luxaci pravé kyčle, ruce mám kratší, nenatáhnu kolena. Na hlavě mám takové propadliny. 

Marie Škardová 24. 11. 2020

„Na děti z vyloučených lokalit se zapomnělo,“ říkají učitelé. Pro žáky sami sbírají techniku pro online výuku

Základní škola náměstí 28. října v Brně vzdělává především děti ze sociokulturně vyloučených lokalit. Většina z nich nemá doma techniku, skrze kterou by se mohly účastnit online výuky nebo si stahovat výukové materiály. „S kolegy jsme si řekli, že bychom rádi zkusili zajistit techniku sami. A tak jsme oslovili známé a kamarády přes sociální sítě a začali jsme pro naše žáky sbírat zařízení,“ vypráví vyučující Lukáš Severa. Přestože se jim za pouhé tři dny sešlo na patnáct kusů elektroniky, jako jsou počítače, smartphony či tablety, dětí, které by takové zařízení potřebovaly doma, je téměř stovka.

Kateřina Gamal Richterová 23. 11. 2020

„V Brně násilí z nenávisti oficiálně neexistuje, připadám si tam jako v 90. letech,“ říká advokátka Kalibová

Advokátka Klára Kalibová z poradny pro oběti předsudečného násilí In IUSTITIA má za sebou těžký případ brutálního napadení muže arabského původu, který vznáší mnoho zneklidňujících otázek. Policie měla k dispozici videozáznam napadení, přesto veřejnost požádala o pomoc až několik měsíců po činu. Pachatelem je vyhlášený neonacista s bohatým trestním rejstříkem, přesto soud uvěřil jemu a jeho kamarádům, že se nejednalo o rasistický útok. Proč se v Brně daří krajně pravicové scéně? Ptali jsme se expertky, která hate crime a extremismus v Česku sleduje posledních šestnáct let.

Kateřina Čopjaková 20. 11. 2020

Vtíravé myšlenky na smrt rodičů. I to je obsedantně kompulzivní porucha. Vychází atlas duševního zdraví

„Magdalena mluví o životě s bipolární afektivní poruchou, Jana vypráví, jak zvládá hraniční poruchu osobnosti a Lada popisuje život s poruchou příjmu potravy. Jeden velmi speciální příběh je rozhovor s paní Marií, která přichází o paměť, má demenci. Ten je záměrně ponechaný v původním znění. Ukazuje, jak zásadní pro nás lidi paměť je a jak na to v běhu dní asi trochu ,zapomínáme',“ popisuje Jiří Pasz, fotograf a dokumentarista, obsah knihy Normální šílenství, kterou napsal společně s psycholožkou a neurovědkyní Adélou Plechatou. Popularizační kniha o duševním zdraví vchází do prodeje.

Kateřina Gamal Richterová 19. 11. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.