Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Hendikep nepovažujeme za kvalitní výmluvu, říká Láďa Angelovič

 

lada angelovic taptap big

galovaAdéla Gálová
Autorka

Překladatelka, hungaristka a romistka. Členka týmu HateFree Culture.

5

května
2020

 

„Dívat se na lidi s postižením jenom jako na někoho, koho je třeba politovat a poslat mu nějaké peníze, je moc jednoduché. Je potřeba, aby se aktivní lidé s hendikepem do společnosti zapojovali. S tím souvisí i možnost a povinnost společnosti klást na nás i nějaké nároky,” myslí si Ladislav Angelovič, všemi zvaný Láďa. U populárního orchestru The Tap Tap působí mimo jiné jako tiskový mluvčí. V rozhovoru vypráví se svým typickým humorem o tom, že k organizaci velikého hudebního tělesa, jehož větší část tvoří lidé s různými typy hendikepů, je třeba zvládat především s pomocí disciplíny a odhodlání všech zúčastněných. A když síly docházejí a napětí roste? Vždycky je tu vedení, na kterém si své frustrace můžete vybít. O dobrodružných cestách autobusem po republice, vzdáleném ideálu bezbariérové společnosti, situaci, do které dostala kapelu karanténa i plánovaném online představení se dočtete v našem rozhovoru.

The Tap Tap je známý jako skupina taškářů, fungující jako dobře sehraný tým. Jak moc jeho členové kapelou „žijí“? Nerozhodila vás v tomhle ohledu karanténa?

Vídáme se samozřejmě moc rádi, kapela pro nás navíc znamená i slušný vedlejší příjem; většina z nás kromě vystupování ještě pracuje v dalším zaměstnání. Během karantény jsme na tom byli trošku hůř než klasické kapely; někteří z nás mají nejrůznější zdravotní diagnózy, takže jsme nechtěli situaci pokoušet osobním scházením. Nemohli jsme ani následovat příkladu kapel, které dělaly třeba online koncerty. Snažili jsme se za každou cenu vyhnout tomu, aby někdo z nás onemocněl koronavirem. Když jste třeba myopat (pozn. pacient s onemocněním způsobujícím svalovou atrofii), jste rád, že jste rád, nechcete si to zhoršovat ještě virovou infekcí. Od začátku pandemie se tedy scházíme výhradně online prostřednictvím videokonferencí. Ani u toho nemůžeme být ale všichni, přeci jen je nás přibližně 20, to by snad ani multistream nezvládl.

lada angelovic taptap 1

Dlouhodobě vyvracíte mýty o lidech s postižením jako o „těch chudinkách“. Teď se chystáte na online představení Nefňuka. Název mi napovídá, že téma se bude držet právě téhle linie. Jak byste mě na Nefňuku nalákal?

Představení, které je adaptací francouzského textu s názvem Jesus Betz, hrajeme od roku 2016 na Nové scéně Národního divadla. Je o klukovi, který – ačkoli se narodil bez nohou a rukou – překoná všechny trable, zažije různá dobrodružství a nakonec najde i životní lásku a stane se ředitelem vlastního cirkusu. To všechno proto, že ačkoli má solidní hendikep, není hloupý. Představení je primárně vedené jako dětské, ale i dospělí si s ním užijou spoustu srandy. Účinkuje v něm de facto celá kapela The Tap Tap a navíc na podiu rozpohybováváme svými elektrickými vozíčky obrovské loutky, což je světový unikát.

Vrátím se ještě na moment k tomu tzv. inspiračnímu pornu. V čem se od něj vaše představení liší? Říkáte, že hlavní linii příběhu tvoří příběh o zdolávání překážek s happyendem. To by teoreticky mohlo být i klišé.

Ono to klišé je! Ale když dva dělají totéž, není to totéž… Náš hlavní hrdina má velký smysl pro humor. Jeho tatínek je regulérní alkoholik, což není v dětských představeních úplně obvyklé. I on prodělá jakýsi pozitivní přerod. Fór je v tom, že je to právě ten kluk, kdo svého otce tak trochu vychovává, přestože to sám má docela těžké. Chtěli jsme ukázat, že rozhodující orgán je hlava. Celé představení má ohromný nadhled, není v něm moc prostoru pro dojímání. Je to spíš komedie, navíc plná krásných písniček.

lada angelovic taptap 2

Proč se vlastně podle vás chtějí lidi dojímat nad postižením, proč tohle inspirační porno vzniká? Máte na to nějakou teorii?

To je asi spíš otázka pro psychology. Určitou teorii ale samozřejmě mám, a není v tom ani žádná výčitka. Myslím si, že dojímání se je člověku přirozené. Dělám to taky, třeba u filmů jsem hrozná plačka. My to tudíž těm lidem vůbec nevyčítáme, pořád je to lepší varianta, než se setkat s totální necitlivostí. Problém ale je, že když organizátoři nebo skupiny hendikepovaných naskočí na to, že budou dojit emoce úplně v prvním plánu, nejspíš sice vyberou víc peněz než my, jsme ale přesvědčení, že to neprospívá ani té skupině lidí s hendikepem, ani společnosti. Dívat se na lidi s postižením jenom jako na někoho, koho je třeba politovat a poslat mu nějaké peníze, je moc jednoduché. Je potřeba, aby se aktivní lidé s hendikepem do společnosti zapojovali. S tím souvisí i možnost a povinnost společnosti klást na nás i nějaké nároky. Což dojímání vlastně neumožňuje. Jinak mě ale lítost neuráží, považuji ji za přirozený lidský sklon. To, že máte nějaké sklony nebo obavy ale automaticky neznamená, že jim musíte podléhat. To, že je něco přirozené, nutně neznamená, že to člověk musí podporovat.

Jak je to s nefňukáním v kapele? Fňuknete si alespoň někdy přeci jenom? A když ano, nad čím fňukáte?

Tak samozřejmě, to je furt něco. Každý si na něco stěžuje – tak, jak to říkáme my v našem autobuse, je to ale nepublikovatelné. Ale asi si to umíte představit: „do jaké vzdálené malé vísky se to zase vypravujeme?“ Za nepandemických okolností jsme na D1 tak často, že už by nám tam pomalu mohli posílat poštu. Takže jde nejčastěji o běžné provozní stěžování, které je obvykle spojené s tím, že se ukáže, že koncerty, u kterých si říkáme „bože, to zase bude akce“, jsou nakonec úplně nejlepší.

lada angelovic taptap 3

Je vás opravdu hodně, nevznikají i nějaké mezilidské tenze?

Neplánovaně vznikl systém, ve kterém je hlavou kapelník Šimon Ornest. Ten u nás hraje přísňáka. Bez řídící osoby by to v tom počtu ani nešlo. Kdyby to měla být těžká demokracie, nikdy to neklapne, protože se na ničem nedomluvíme. Šimonovo vedení má tu výhodu, že máte své frustrace na koho svést. Pomlouváním vedení se krásně uvolní atmosféra. Tohle všechno říkám samozřejmě s velkou nadsázkou.

A jak jste sehraní provozně? Je to s těmi jednotlivými druhy postižení náročnější?

Spolupracujeme s firmou, která má autobusy a vozí nás po republice. Co se týče hendikepů, finta je úplně jednoduchá: snažíme se předstírat, že je nemáme. Hendikep nepovažujeme za kvalitní výmluvu. I když musíte někde být ve 4 ráno, dá se to vždycky nějak udělat. Stačí, když je vůle, a ta u nás naštěstí je. Máme jednoduché pravidlo, že je třeba dělat to, na čem se dopředu domluvíme. Plnit sliby, chodit včas a podobně. Ani v tzv. zdravém kolektivu to není vždy automatické, ale u nás to díkybohu funguje. Kdo chce v té kapele být, musí to dodržovat, vyžaduje to opravdu disciplínu. Lidé se tím, co děláme, často nadchnou, ale tuhle práci v pozadí už nevidí.

Disciplína je jedna věc, pak jsou tu ale překážky, které klade společnost, která není vždycky nastavená zrovna bezbariérově.

Tam jde de facto o technický problém, který řešíme prostřednictvím našich standardních smluvních podmínek. Jsou to úplně jednoduché věci: bezbariérová toaleta, přístupné schody s nájezdy nebo vyhřátý stan v zimě. Když jste na vozíku, je mnohem snazší prochladnout. Tyhle podmínky je většinou možné nějak předem domluvit.

lada angelovic taptap 4

Máte ambici šířit osvětu právě pokud jde o bezbariérovost, vyšší přístupnost kulturních akcí?

Nemůžeme kopat úplně za všechny diagnózy, ale na věci, které jsou potřeba, se snažíme poukázat vlastním příkladem. Pořadatelům často dojde, že pokud nás chtějí na své akci mít, budou tyhle věci muset vyřešit. Žádný cílený osvětový program nicméně nemáme.

Nemůže vzniknout paradoxní situace, že pro účinkující je bezbariérovost zajištěná, ale pro obecenstvo z řad lidí s postižením už ne?

To je dobrá poznámka, je pravda, že my třeba ve smlouvě požadavek přístupnosti pro publikum nemáme. Většinou se ale případné potíže vyřeší přímo na místě. Organizátoři bývají velmi vnímaví – když už jste ten typ člověka, co si pozve na akci Tap Tap, většinou vám tenhle rozměr celé věci neujde.

Vy jste s režisérem Síbrtem před pár lety udělali virální skladbu Řiditel autobusu? Změnilo se od té doby ve společnosti něco v obecné rovině? Ubylo „ředitelů“, milovníků pravidel a předpisů, se kterými se setkáváte?

To je trochu dvojsečná otázka, protože ve skutečnosti nastala změna konkrétní! Dopravní podnik Hlavního města Prahy se nakonec rozhodl vypustit celé pravidlo o kompenzačních pomůckách, které ve videu citujeme. Někteří řidiči nebyli schopni mentálně zpracovat ani tohle, takže se to raději preventivně úplně z přepravního řádu vyndalo. S kolem do autobusu už se tedy smí! Takže na úplně praktické rovině se změna udála. Vy jste se ale asi ptala na nějakou širší změnu.

lada angelovic taptap 5

Já jsem tu písničku, pravda, chápala spíš metaforicky a „řiditele autobusu“ jako zástupný symbol určité mentality.

Vtip té písničky skutečně vycházel z konkrétních příhod, které zažíval náš tehdejší bubeník Marek Valenta, jehož nechtěli pouštět s malým kolem do autobusu. Nechápali, že to není jeho plezír a on že není malé dítě a že má kolo jako kompenzační pomůcku, protože má krátké nohy a nikam by bez něj nedošel. Ta písnička je tedy naprosto konkrétní. Je ale samozřejmě fakt, že míří i na všechny „vrátné“ – nic proti té profesi – jednoduše na všechny typy lidí, kteří mají nějakou funkci, která hodně pracuje s předpisy. Je důležité chápat, že samotný předpis není maximální imperativ a je za ním třeba vidět i lidi. Co se týče obecné celospolečenské proměny a nižší bariérovosti, netroufám si to posoudit. Žijeme v Praze, kde to přeci jen může vypadat v tomhle ohledu jinak než na malém městě. Všiml jsem si ale, že některé chodníky v centru se za poslední léta díky turistům sešlapaly natolik, že jsou už úplně bezbariérové.

Občas se politicky angažujete, podporujete nějakou kampaň apod. Je těžké se v takovém počtu smluvit na tom, co chcete podpořit? Předpokládám, že jsou mezi vámi lidé různých politických preferencí…

Máte pravdu, třeba na podpoře profesora Drahoše při prezidentské volbě nebylo úplně jednoduché se shodnout. Nakonec jsme se ale rozhodli to udělat a myslím si, že i ti členové kapely, kteří s tím tehdy měli problém, si zpětně říkají, že to asi nakonec nebylo špatné alespoň zkusit, i když měli třeba výhrady. Tedy vzhledem k tomu, jak to tehdy dopadlo. Jinak ale kdyby byl v kapele nějaký hromadný zásek, kampaně bychom nedělali. Šimon Ornest má v kapele velkou autoritu, ale takovouhle zase ne.

Plánujete se po karanténě utrhnout ze řetězu? Uděláte nějaký mejdan?

Mejdan neplánujeme, budeme se snažit co nejdřív naskočit do běžného provozu, protože v září počítáme s tím, že by mohly už snad vypuknout nějaké festivaly. Museli jsme odložit náš festival Pojď dál, který pořádáme každoročně a budeme se ho snažit nějak vykompenzovat. Celá akce online představení souvisí i se ztrátami, které jsme během koronavirové situace utržili. Nákupem vstupenky nás lidé mohou podpořit. Utržené peníze půjdou i na to, abychom mohli po karanténě opět co nejvíc hladce naskočit do běžného provozu. Výhoda online představení je v tom, že jeho kapacita je v zásadě neomezená, navíc můžete vyrazit v teplácích do divadla! Na koronaviru obecně nejvíc profitují streamovací služby a online prodejci tepláků.

Chcete se i vy stát divákem příběhu kluka Nefňuky? Je to kluk, který ačkoliv se narodil bez rukou a bez nohou, protože je chytrý, všechny trable překoná, najde životní lásku a stane se ředitelem vlastního cirkus. Kromě veselého příběhu, který baví děti i dospělé, si diváci užijí skvělé písničky s hudbou Jardy Svobody a texty Jiřího Ornesta. Nechybí ani velké loutky, které rozpohybují členové kapely svými elektrickými vozíky přímo na jevišti. Internetovou projekci záznamu divadelního představení Nefňuka z Nové scény Národního divadla si příznivci The Tap Tap mohou zakoupit na 7. 5. 2020 od 19:00 pak přivítají Nefňuku u sebe doma a podpoří tak svou oblíbenou kapelu v obtížných časech.

Foto: Archiv kapely The Tap Tap

Čtěte dále

Pražský sekáč zaměstnává lidi bez domova, hrozí mu zánik. „Pojďte k nám nakupovat,” vyzývá zakladatelka

Je to už přes tři roky, co se otevřela Přestupní stanice - útulný a přátelský obchod s výběrovým secondhandovým oblečením na Žižkově. Sociální podnik, kde se čas od času pořádají komunitní večeře, hodiny jógy nebo tvůrčí workshopy, má od letošního jara v samém centru Prahy druhou pobočku. V příštím roce plánovali otevřít třetí, teď se však potýkají s tak kritickým obdobím, že je budoucnost projektu nejistá. O tom, proč Přestupka vznikla, jak funguje a s čím aktuálně bojuje, pro HateFree vyprávěla zakladatelka projektu Eva Dudová.

Alžběta Mubeenová 18. 9. 2020

„Kdo nepije, čelí posměškům,“ říká abstinentka. „Ve společnosti se traduje, že bez pití není zábava.“

Simona se ve dvaceti letech rozhodla ze zdravotních důvodů změnit životní styl a přestat pít alkohol. Přestože šlo o její osobní rozhodnutí, brzy zjistila, že okolí jej ne zcela akceptuje. Pravidelně se ve společnosti potýká s přemlouváním, posměšnými poznámkami či vtípky a názorem, že k zábavě alkohol ‚prostě patří‘. „Nejvíc mi na tom vadí, že tohle gró o normálnosti pití bez sebemenších výčitek předáváme i dál našim dětem. Mně je srdečně jedno, jak moc kdo pije, ale nemyslím si, že je v pořádku brát děti na vinobraní, do hospod a na vyloženě picí akce a naprosto bez zábran se před nimi opíjet. Co tím asi předáváme dál?” říká Simona pro HFC.

Marie Škardová 18. 9. 2020

Britský parlament projednává zákon, který by násilí na ženách posuzoval jako zločin z nenávisti

Počátkem března představila poslankyně Wera Hobhouse britskému parlamentu návrh zákona, který se zabývá misogynní nenávistí - pohrdáním a předsudky vůči ženám. Bude-li návrh schválen, bude misogynie hodnocena jako přitěžující okolnost trestného činu.

Alžběta Mubeenová 16. 9. 2020

„Vietnamská menšina je tady tolerovaná, ale ne respektovaná,” říká básnířka Večerka

Hanka Nguyen si jako básnířka říká Večerka. Podle ní je večerka stále to první, co se Čechům vybaví, když se mluví o Vietnamcích. Situace se lepší, ale ve společnosti jsou pořád přítomné některé předsudky: Hanka zažila nedůvěru na pracovním pohovoru či neochotu pronajmout jí byt – majitel chtěl, aby v něm nevařila asijská, ale pouze evropská jídla. Hana popisuje, že ji samotnou rodina vedla k uvědomění, že je v horší pozici než Češi a musí být vzdělanější a lepší, protože jinak v české společnosti neuspěje. Zároveň ale zdůrazňuje: „Narativ o tom, že nemáme vidět žádnou barvu pleti, je dost nebezpečný. To, že jsou lidé různí, není špatně. Špatně je vyvozovat z toho nějaké následky, po kterých už příležitosti nejsou rovné.“ 

Jiří Pasz 16. 9. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.