Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Pražský sekáč zaměstnává lidi bez domova, hrozí mu zánik. „Pojďte k nám nakupovat,” vyzývá zakladatelka

Je to už přes tři roky, co se otevřela Přestupní stanice - útulný a přátelský obchod s výběrovým secondhandovým oblečením na Žižkově. Sociální podnik, kde se čas od času pořádají komunitní večeře, hodiny jógy nebo tvůrčí workshopy, má od letošního jara v samém centru Prahy druhou pobočku. V příštím roce plánovali otevřít třetí, teď se však potýkají s tak kritickým obdobím, že je budoucnost projektu nejistá. O tom, proč Přestupka vznikla, jak funguje a s čím aktuálně bojuje, pro HateFree vyprávěla zakladatelka projektu Eva Dudová.

Alžběta Mubeenová 18. 9. 2020

„Ve válce trpí všichni. Hrdinství se zneužívá jako reklama,” říká ruský veterán z Afghánistánu

„Dokud ji člověk nezažije, vůbec netuší, co válka je,“ říká jednašedesátiletý ruský veterán žijící v Česku, který kvůli obavám o své bezpečí nechce ani dnes zveřejnit svou identitu. V. se narodil v Kazachstánu, po narukování byl jako mladík nasazen mezi prvními sovětskými vojáky v Afghánistánu v zimě 1979. „Zvláštní bylo, že nám nikdo nedal rozkaz střílet. Nikdo nezavelel: Pal! nebo Do útoku!. Prostě někdo začal střílet po nás, tak my jsme začali střílet po nich,“ vzpomíná na chaos, který nakonec roztočil kola nenávisti.

Jiří Pasz 10. 9. 2020

Z univerzity v Bělorusku musel odejít, dnes žije v Brně a překládá české autory do běloruštiny

V Česku žije několik tisíc Bělorusů a podle bohemisty Sjarheje Smatryčenky bychom si je spíše neměli představovat jako jednolitou a soudržnou komunitu. Smatryčenka sám přišel do Česka kvůli politickým represím a obavám o budoucnost rodiny: „Protože se moje postoje a aktivity příliš nelíbily pánům z KGB, byl jsem nucen odejít z univerzity. Moje žena měla povolený pobyt v Česku a jako ajťačka si tady dost snadno mohla sehnat práci. Jelikož jsem už předtím dobře poznal celý velký kus střední Evropy, volba byla jasná – Brno.“ Obecně se podle něj Bělorusové v ČR adaptují dobře, většinou nepotřebují vytvářet vlastní struktury, integrují se do těch českých a najdou si tu přátele. Důvodem příchodu bývá studium, podnikání nebo hledání práce – často to bývají programátoři. „Větší poptávka je, myslím, po ajťácích. Programátorství je sféra, která se jako jedna z mála vyučuje i v Bělorusku na dobré úrovni, a co znám běloruské rodiny v ČR, tak je v nich tradičně aspoň jeden ajťák,“ líčí Smatryčenka a dodává: „Kurzy češtiny jsou v Bělorusku strašně populární, je tam obrovská hromada lidí, co se chtějí naučit jazyk, aby pak mohli pokračovat ve studiu tady.“

Jiří Pasz 3. 9. 2020

„Vietnamská menšina je tady tolerovaná, ale ne respektovaná,” říká básnířka Večerka

Hanka Nguyen si jako básnířka říká Večerka. Podle ní je večerka stále to první, co se Čechům vybaví, když se mluví o Vietnamcích. Situace se lepší, ale ve společnosti jsou pořád přítomné některé předsudky: Hanka zažila nedůvěru na pracovním pohovoru či neochotu pronajmout jí byt – majitel chtěl, aby v něm nevařila asijská, ale pouze evropská jídla. Hana popisuje, že ji samotnou rodina vedla k uvědomění, že je v horší pozici než Češi a musí být vzdělanější a lepší, protože jinak v české společnosti neuspěje. Zároveň ale zdůrazňuje: „Narativ o tom, že nemáme vidět žádnou barvu pleti, je dost nebezpečný. To, že jsou lidé různí, není špatně. Špatně je vyvozovat z toho nějaké následky, po kterých už příležitosti nejsou rovné.“ 

Jiří Pasz 16. 9. 2020

„Za Franca žily ženy pod útlakem. Dcery nabádaly k experimentům v sexu a nezávislosti,” říká vědkyně

„Matky, kterým je dnes kolem sedmdesáti a osmdesáti let, byly ženy, které byly v těchto oblastech formovány katolicismem. Šlo o přístup, který byl vysoce represivní, neumožňoval žádnou sexuální svobodu. Ženy se narodily, aby byly matkami, jejich vzorem byla Panna Marie,” říká španělská sexuální antropoložka María Belén Molinuevo, která působí na Saint Louis University v Madridu. Ve své dizertační práci se věnovala srovnání sexuálního a společenského života Španělek žijících pod diktaturou Francisca Franca s životem jejich dcer. Ženy byly podle ní režimem přísného katolicismu pod útlakem.

Lukáš Houdek 7. 9. 2020

„Při výbuchu jsem si myslela, že je to můj konec. Bejrút nyní ovládla solidarita,” říká humanitární pracovnice

„Několik sekund v kanceláři pod stolem jsem si myslela, že je to můj konec. Bála jsem se, že nás další výbuch zabije,“ popisuje Eliane Abi Kheir z ADRA Libanon, jak přežila nedávný výbuch v Bejrútu. Libanon podle ní teď čelí bezprecedentní krizi. Velké ekonomické problémy zhoršila pandemie, zemi vyčerpalo i několikaleté hoštění 1,5 milionu uprchlíků ze Sýrie. Tragický výbuch ledku v přístavu obnovu země ještě mnohonásobně zkomplikoval. „Všeho nedostatek, je nedostatek základních potřeb, dokonce i vody na pití, vaření, mytí,“ popisuje Kheir a zároveň dodává, že všude je vidět lidskost a solidarita. „Od prvního dne lidé pomáhají odklízet trosky a čistit ulice, distribuují vodu a jídlo. Mám přátele z USA a Kanady a ti sem přiletěli jen proto, aby přivezli nějakou pomoc, léky a jídlo.“ Právě humanismus a vzájemná pomoc jsou podle ní jediným pozitivním následkem výbuchu. „Lidskost nám dává naději. Jinak bychom nemohli pokračovat, po tom všem, co se tu děje. Nikdy se nesmíme vzdát. Doufám, že Libanon projde tímto nejtemnějším tunelem a brzy uvidíme na konci světlo. Za to se modlíme.“

Jiří Pasz 27. 8. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.