Jihoafrický gay pár s téměř 40letým věkovým rozdílem boří předsudky. Jsou spolu 13 let, vzali se vloni

 

neil mongezi big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

14

září
2020

 

Jednasedmdesátiletý kadeřník Neil Starr a třiatřicetiletý PR expert Mongezi Lupindo žijí v Johannesburgu. Potkali se před třinácti lety v jedné z restaurací, zamilovali se do sebe na první pohled. Přestože si jsou vědomi předsudků, které u okolí vzbuzují - kromě toho, že jsou smíšeným gay párem, je mezi nimi navíc téměř 40 let věkový rozdíl - věří, že právě svým životem a komunikací s lidmi mohou přispět ke změně. Reportáž vychází v rámci seriálu Planeta JAR.

Neil Starr přišel do Jižní Afriky v únoru 1978. Jeho let z Velké Británie, s mezipřistáními na Kanárských ostrovech a v Zimbabwe, se završil v pravé poledne. „Měl jsem vztah s mladým mužem z Argentiny,” říká na vysvětlenou a usrkává ze sklenky vychlazené bílé víno. Sedíme spolu v nóbl restauraci v jedné z lepších čtvrtí Johannesburgu a čekáme na oběd. „V Británii si dělal doktorát z makropaleontologie, následně dostal nabídku práce v Jižní Africe, která se zoufale snažila najít zásoby ropy,” pokračuje. Kvůli rasistickému režimu apartheidu totiž čelila celosvětovým ekonomickým sankcím a podle Neila by jí naleziště ropy pomohlo k nezávislosti. „Do JAR přiletěl v říjnu 1977 a napsal mi dlouhý vášnivý dopis, kde mě na kolenou prosil, abych ho následoval. Já jsem přitom do JAR vůbec nechtěl, naopak jsem v britských obchodech delší dobu kvůli její politice apartheidu bojkotoval veškeré jihoafrické zboží,” líčí. Nakonec ale přítelovým prosbám podlehl a do Johannesburgu za ním odletěl. Ještě před odjezdem na jihoafrickém zastupitelském úřadu požádal o trvalý pobyt. „A oni mi dokonce zaplatili půl letenky. Tak moc chtěli tehdy do země přilákat více bělochů,” směje se.

neil mongezi 7

Neil v době, kdy se rozhodl odejít do JAR

Balení kufrů. Podruhé

Je pravé poledne 18. února 1978. Středně velké letadlo s Neilem a dalšími cestujícími na palubě právě dosedá na Jan Smuts Airport u Johannesburgu. Při výstupu ze stroje Neil cítí šimrání v břiše. Svého partnera skoro půl roku neviděl a cesta přes téměř celou planetu pro něj znamená úplně nový začátek – v cizí zemi, kterou nemá v oblibě. Partner tou dobou už před letištěm stepuje. Vítají se. Neil cítí, že je něco v nepořádku. Nastupuje do auta, na zadní sedadla pokládá velký loďák a společně vyjíždějí k Argentici domů. Ten asi v polovině cesty, ještě na několikaproudové dálnici, náhle říká: „Miláčku, musím ti něco říct.” Neil se na něj tázavě zadívá, načež uslyší: „Já teď už žiju s někým jiným.”

„Byl jsem v naprostém šoku!” dává se dnes v rušné restauraci do hurónského smíchu Neil. Tehdy společně přijeli do bytu, kde už argentický partner žil s novým mužem, a po chvíli společně všichni tři vyrazili na večeři. „Svou první noc v JAR jsem strávil na gauči v obýváku bytu, který můj partner sdílel se svým novým milencem,” říká Neil výmluvně.

neil mongezi 6

Ráno se vzbudil kolem šesté, milenci ještě spali. Vyšel na balkón, kde oproti lezavé únorové Anglii svítilo hřejivé letní slunce. „Řekl jsem si: Neile, teď fakt není čas na slzy. Tohle je tvůj nový začátek.” Po chvíli se vrátil do pokoje, sbalil si věci a odešel z bytu. „Vůbec jsem netušil, kde jsem. Ale asi jsem se vydal dobrým směrem, protože jsem skončil v tehdy úžasné čtvrti Hillbrow,” vypráví. Ubytoval se v hotelu a jelikož měl předem domluvené místo, zavolal svému budoucímu zaměstnavateli, že změnil adresu.

Neil nastoupil jako řadový kadeřník do vyhlášeného salonu v luxusní čtvrti Sandton. Stříhání vlasů se věnoval od svých třinácti let, byla to rodinná profese. Kadeřnicí byla už jeho matka i starší sestra. „Vlasy jsou můj život,” říká.

Miláček Michael

Neilovi bylo čerstvě osmnáct a stále žil s rodiči ve východobritském městě Norwich, když začínal s modelingem. Skrz něj potkal okouzlujícího mladého muže jménem Michael Bond. Bláznivě se do sebe zamilovali a setkávali se tajně, kdy jen to bylo možné.

neil mongezi 17

Neil v době, kdy randil s Michaelem

Jednou, když musel Michael na delší dobu odcestovat, napsal Neilovi dopis s prosbou, jestli by pro něj něco nevyzvedl. Na jeho konec připojil podpis „Tvůj miláček Michael”. V den, kdy psaní dorazilo k Neilovi domů, ho po příchodu z práce zahlédl na komodě. Vzrušeně ho popadl a vyběhl nahoru do svého pokoje. Dopis otevřel a začal nedočkavě číst. V tom vešla do pokoje matka a ještě ve dveřích vyhrkla: „Tvůj miláček Michael! To se ještě uvidí!” Sama totiž psaní před tím otevřela a přečetla.

neil mongezi 13

Neilova matka zamlada

Etuda z pokojíčku rozpoutala v Neilově životě peklo. Matka syna donutila, aby společně navštívili psychiatra, u kterého měl podstoupil konverzní terapii. „A nakonec to vlastně byl dobrý nápad,” říká dnes pobaveně Neil. Věhlasného lékaře, který si za sezení účtoval velké peníze, nejprve navštívila matka, pak přivedla i syna. Když psychiatr vstoupil do čekárny a vyvolal Neilovo příjmení, zvedla se spolu s chlapcem i ona. „Ne, vy se posaďte, chci s vaším synem mluvit o samotě,” zarazil ji tehdy. Po společném rozhovoru s vystrašeným chlapcem došli k názoru, že taková terapie pro něj není řešením. Protože je jednoduše gay. „Ty jsi došel ke srovnání se s tím, kdo jsi, teď musí stejnou cestu ujít i tvá matka,” uklidnil ho.

neil mongezi 14

Neil zpočátku měl také přítelkyně

Pekelná večeře

Pár dní po návštěvě lékaře, podobně jako téměř každý večer, zasedla rodina ke stolu k večeři. Matka začala opět rozrušeně rozebírat záležitost s Michaelem Bondem, když to Neil už nevydržel a zakročil: „Proč jsi tak posedlá věcmi, které jsou pro mě vysoce intimní? Já jsem se tě nikdy neptal na to, jak ráda šukáš!” Matka mu dala sedm dní na vystěhování.

neil mongezi 5

Neilův otec

Později si ho vzal tajně stranou otec, prodejce ojetých automobilů, a řekl: „Synu, neměj strach. Pár lidí znám. Vezmu tě do Londýna a najdu ti práci ve West Endu.” A své slovo dodržel. Neil tak začal jako osmnáctiletý pracovat v dobrém kadeřnickém salonu na Regent Street. Přestože byla tehdy ve Velké Británii homosexualita nelegální, nesetkal se Neil podle svých slov s problémy a mohl začít relativně svobodně žít podle svých představ. „Nikdy jsem to neskrýval.”

neil mongezi 15

Neil se svou starší sestrou

O několik let později napsala matka synovi dopis. Jeho sestra, která s matkou v rodinném salonu pracovala, se rozhodla odejít do domácnosti. „Pokud se vrátíš a převezmeš podnik, dám ti vlastní byt, auto a padesátiprocentní podíl,” navrhla. A tak poslechl. „Nikdy jsme už o mé sexualitě nemluvili,” říká Neil. Matka o tři roky později zemřela.

Štědrý den

Štědrý den roku 2007. Je něco po poledni a Neil obědvá se svým kamarádem v jedné z dražších restaurací v okolí nákupního centra na Rosebanku, nedaleko svého bytu v Johannesburgu. U vedlejšího stolu sedí dvojce atraktivních černošských mladíků, s objednávkou jídla otálejí. Je zřejmé, že čekají na někoho dalšího.

A pak přišel. Restauraci zaplnil rozzářený úsměv. Mladíci si dali polibky na přivítanou a konečně si mohli objednat. Přes papírové menu pak nově příchozí mladý muž pomrkával k vedlejšímu stolu. Vyměňoval si pohledy s Neilem. Jen tak, jakoby mimochodem. V obou už však rostl zájem zjistit, kdo ten druhý muž je. Pohledy měly stále vyšší frekvenci, občas padl nesmělý úsměv.

neil mongezi 1

Neil s Mongezim ve svém společném bytě v Johannesburgu

Po obědě temperamentní neznámý své spolustolovníky na chvíli opustil a odskočil si do nedalekého obchodu. Neil se pohotově omluvil svému doprovodu a vyrazil do stejné prodejny. Tam se konečně setkali a prohodili pár slov. Vrátili se do restaurace, Neil si s kamarádem ještě dopovídal rozvyprávěný příběh a ten se po chvíli zvedl, musel na další schůzku. V momentě, kdy u stolu Neil osiřel, ho trojice mladíků přizvala k sobě.

„Druhý den jsem odjížděl do Buenos Aires,” vypráví dnes Neil ve společném bytě jen pár bloků od restaurace, kde se s Mongezim poznali. V průběhu dovolené mu náhle přistála na mobilu zpráva: „Doufám, že si užíváte svou dovolenou, pane Starre.” Začali si psát a domluvili si po návratu schůzku. „A dál už ten příběh znáš,” usmívá se Neil. „Byl to rok 1997,” pokračuje zasněně. „Ani náhodou!” naruší náhle vyprávění opodál sedící Mongezi. „Kdyby to bylo v roce 1997, tak by tě zavřeli. Byl jsem ještě dítě!” dodává na vysvětlenou. „Tak to muselo být v roce 2007,” opravuje se věhlasný kadeřník a obývací pokoj ovládne společný řehot. „To, prosím, vystřihni!” poznamenává Neil. A smích pokračuje, než ho opět naruší Mongziho hlas: „Bože! V tom vězení bys shnil!”

neil mongezi 19

Nastěhovali se k sobě o pět let později. Pro Mongeziho to bylo poprvé, kdy vstoupil do vztahu s o tolik starším mužem. Bylo mezi nimi bezmála čtyřicet let. „Původně jsem myslel, že to bude tříměsíční románek, oba si užijeme a půjdeme dál. Pak se ale přihodila láska,” vysvětluje. Neil ho uchvátil. Připadal mu zajímavý, fascinovala ho jeho sečtělost a vztah k umění a hudbě. „Přišlo to ve správnou chvíli a on mi tak pomohl utvořit mou identitu,” říká.

Žít pohádku

Neil sice už během života ve Velké Británii o existenci apartheidu věděl, co ale ve skutečnosti znamenal, mu došlo až po příjezdu a snaze se do společnosti založené na systematickém rasismu začlenit. Nejprve si začal všímat náznaků, tedy drobností, které dávaly tušit, že něco není v pořádku. V jeho domě například byly dva různé výtahy. „Oddělené byly také veřejné záchodky. Stejně tak lavičky v parcích. Byl to ohromný šok,” přibližuje své pocity. „Je ale nutné si uvědomit, že zde člověk jako běloch žil ve velmi pohodlném prostředí. Slýchali jsme věci o policejním násilí, ale nikdy jsme to neviděli. My si tu zatím ve skutečnosti žili pohádku,” přiznává.

„Bylo to těžké,” hodnotí Neil apartheidní časy, kdy chodil se Spencerem, mužem z jedné z utlačovaných rasových skupin – barevných – tedy míšenců. Specer se za Neilem do Johannesburgu přistěhoval z přímořského Durbanu. Nebylo ale legální, aby spolu bydleli, Neil mu proto pomohl najít byt v činžáku britské majitelky, která některé z bytů barevným tajně pronajímala. Byl to však Neil, kdo jako běloch musel za Spencera podepsat nájemní smlouvu.

neil mongezi 9

Setkávali se pak tajně v Neilově bytě. Ten se nacházel v bytovém domě v jedné z bělošských čtvrtí, kam nebílé obyvatelstvo bez potřebného povolení nesmělo. Až jednou si Spencera všimla jedna ze sousedek a přišla si k Neilovi stěžovat, že si nepřeje, aby se po domě pohybovala barevná osoba. „Poslal jsem ji do háje a zabouchl dveře,” líčí Neil. Příští víkend spolu se Spencerem opět trávili volné dny doma. Popíjeli poklidně kávu, když najednou slyší klepání na dveře. „Byla to policie.” Přivolala ji rozčilená sousedka. „Vysvětlil jsem jim, že tu nebydlí, ale že mě občas navštěvuje. A že vím, že to je protizákonné, ale že tohle přeci snad nebudeme řešit,” vybavuje si Neil. Strážnici byli mladí a relativně progresivní, a tak si nakonec všichni společně dali šálek kávy a policisté v poklidu odjeli. „Bylo opravdu složité mít takový vztah. Na večeři jsme mohli jít jen do určitých restaurací. Ve městě jich bylo maximálně pět,” vypráví. „Do gay klubu nás pustili v závislosti na tom, jaký vyhazovač měl zrovna službu.”

Neil přiznává, že přestože se dopouštěl malých každodenních protestů, nikdy se nedostal do situace, kdy by skutečně riskoval. Bojkotoval například bělošské záchodky, téměř vždy používal ty určené pro černochy. „Bylo to směšné, protože to nikoho nezajímalo,” směje se a po chvíli dodává: „Myslím ale, že mi ten pohodlný privilegovaný způsob života velmi vyhovoval.”

Mongezi

Když Mongezi Lupindo potkal v rosebankské restauraci Neila, bylo mu dvacet let. Tento dnes třiatřicetiletý PR expert se narodil v townshipu Springs v Johannesburgu. „Když jsem se narodil, byla země ve výjimečném stavu. Hořela, všude byly protesty,” říká. Režim apartheidu byl pod tíhou demonstrací a bojkotů na svém sklonku. Pro Mongeziho to byla normální situace, neznal nic jiného. Až když vyrostl, došlo mu, v jakém prostředí a situaci vyrůstal. Jeho matka byla učitelka, otec pracoval na železnici. Matka zemřela, když mu bylo osm let, o pár let později ji následovat také otec. O chlapce tak pečovala jeho teta.

Na rasově různorodé prostředí byl zvyklý odmalička. Už na základní škole, po pádu apartheidu, usedl do lavic spolu s bělošskými, indickými i barevnými dětmi. Později nastoupil na univerzitu, kde se zaměřil na studium obchodu. Setkávání s lidmi z různých prostředí pro něj proto bylo naprosto běžné a nikdy podle svých slov nepocítil diskriminaci. „Moji rodiče takovou příležitost nikdy neměli. Náš život byl tedy diametrálně odlišný,” přiznává. Rasismus je v jihoafrické společnosti přítomný stále. „Jen je lépe maskovaný. Nepřichází se slovy, ale s přístupem. Je velmi podprahový, ale stále tu je,” říká. Lidé podle něj často neříkají urážlivé věci záměrně, jsou ale tak zvyklí mluvit z předchozího režimu. Nenapadne je, že mohou svými slovy někomu ublížit.

neil mongezi 2

Neil a Mongezi ve svém bytě

Mongezi se nikdy před rodinou nevyoutoval, o jeho orientaci se nemluví. „Snažím se to prostě žít a většina rodiny Neila zná, někteří nám přišli na svatbu,” říká. Přiznává však, že teta, která ho vychovala, spolu s prarodiči o tom nevědí. Jihoafrická republika přitom patří co do ústavy k nejmodernějším zemím světa a sňatky stejnopohlavních párů jsou dlouhou dobu legální. „Spíše než přijetí jde o toleranci,” zamýšlí se, zatímco Neil přichází s podnosem, na němž stojí konvice s kávou. „Dám si jen jeden cukr,” doplňuje Mongezi směrem k Neilovi.

Nečekané dědictví

Neil v JAR nastartoval svou kadeřnickou kariéru poměrně rychle. V průběhu let pracoval pro několik předních salonů, podařilo se mu vybudovat rozsáhlou klientelu z řad johannesburgské smetánky a později si otevřel vlastní útulný salon v dobré čtvrti. K takovému kroku jsou však potřeba peníze, kterých tehdy Neil neměl dostatek, přestože se mu dařilo dobře.

„V roce 1987 se můj svět začal rozpadat. Přátelé začali jeden pro druhém umírat na AIDS. V září toho roku jsem přišel o svého nejlepšího přítele,” vzpomíná. Nedlouho na to se dozvěděl, že další z jeho kamarádů je HIV pozitivní a jelikož nechtěl, aby zemřel v osamění, jako mnozí ostatní, navrhl, že se o něj postará. Kamarád se nastěhoval do Neilova bytu, tehdy ještě v dobré kondici. Jeho stav se rapidně zhoršil o tři roky později a další čtyři roky prožil ve vážném stavu. Neil o něj po celou dobu pečoval. „Každý den jsem chodil do práce a ve volných chvílích byl s Robinem. To byla několik let má realita,” dává se náhle do pláče.

Robin zemřel roku 1994. „A tehdy na mě čekalo obrovské překvapení. Neměl jsem ponětí, jak velké úspory má. A on mi je všechny odkázal,” pokračuje Neil. „Ty peníze mi změnily život.”

Odchod na věčnost

„Ano, je mezi námi velký věkový rozdíl a jsme smíšený pár, ale já s ním nejsem proto, aby se lidi cítili dobře. Já jsem spokojený,” odpovídá Neil na mou otázku, zda se nesetkávají pro své odlišnosti s předsudky okolí. Jednak je mezi nimi téměř čtyřicet let věkový rozdíl, jednak jde o rasově smíšený gay pár.

„Máme opravdu krásný vztah, ale současně máme každý svůj život,” popisuje Neil. „Mongezi má své přátele, se kterými chodí ven, já mám zas své, se kterými zůstávám doma,” říká pobaveně. Oba se o tom snaží otevřeně s lidmi mluvit. „Protože jedině tehdy se může v myslích lidí něco změnit,” myslí si Mongezi. „Kdybychom ale jako gay smíšený pár žili někde na venkově, bylo by to pravděpodobně úplně jiné. To by byly příběhy!” dodává.

Oba připouštějí, že si jsou vědomi skutečnosti, že cizí lidé mohou mít na mysli, že je Mongezi s Neilem pro peníze. „Jakmile nás ale poznají, tyhle pochybnosti zmizí,” říká Mongezi. On sám je úspěšný v PR, vydělává slušné peníze a je ekonomicky soběstačný. „Ano, na začátku našeho vztahu jsem na to myslel pořád. Cítil jsem se špatně. Ale měl jsem sakra 13 let na to, se s tím srovnat. Jsem s tím už úplně v pohodě,” směje se.

119144517 320052152436259 7828325294136180678 n

Neil a Mongezi dnes

Poznali se před třinácti lety, velký věkový rozdíl postupuje životem spolu s nimi, a nejen ve vztahu k okolí. Postupem času vyvstávají otázky a výzvy, které ještě před několika lety řešit nemuseli. Jednou z nich je například postupný úbytek Neilových sil. Zatímco dříve spolu mohli jít na tůru do hor, dnes se jednasedmdesátiletý Neil snadno zadýchá a na víc jak městskou procházku nemá energii. „Samozřejmě to musíme brát v potaz, když si plánujeme společný volný čas i společné dovolené,” vysvětluje Mongezi.

V jednu chvíli však zavládne tíživé ticho. A to ve spojitosti s tématem, které se v místnosti vznáší, není ale příliš slušné se na něj ptát. Tím je smrt. „Pro mě samotného je to celkem lehké,” snaží se situaci odlehčit Neil. Mongezi zatím sedí v pohodlném křesle a mlčky na Neila hledí. „Bude se s tím muset vyrovnat hlavně on,” pokračuje Neil. „Tak to prostě je,” dodává a místností se opět rozhostí ticho.

„Nedá se na to připravit,” přiznává po chvíli s povzdechem Mongezi. „Se smrtí jsem se potýkal celý život, ale ta skutečnost mi tu myšlenku neulehčuje,” pokračuje. „Na druhou stranu, mě může zítra srazit auto. Může to být úplně jinak.”

Svatba

Jeden loňský večer spolu Neil s Mongezim leželi v posteli a dívali se na film. Byl o smrti, o srovnání se s ní, ale také o důležitých rozhodnutích. A film jim vnukl myšlenku, jestli by se neměli vzít. „Kdyby kdokoliv z nás byl v nemocnici a bylo by třeba rozhodnout, nebylo by to možné,” říká Mongezi.

neil mongezi 3

Neil a Mongezi na své svatbě

S návrhem však přišel Neil. Film mu totiž připomněl gay pár, který spolu strávil přes třicet let života. Starší z nich byl přijat do nemocnice, navštěvovat ho směla ale jen nejbližší rodina, partnerovi to umožněno nebylo. Z pohledu zákona byl cizí člověk. „Když pak kamarád zemřel, rodina převzala otěže a naprosto partnera vyloučili. Skončil jako bezdomovec na ulici,” přidává smutné pokračování příběhu. „Toho jsem chtěl Mongeziho ušetřit, a proto jsem se rozhodl dát věci do pořádku a navrhnout sňatek, aby byl krytý,” doplňuje.

neil mongezi 4

Neil, Mongezi a svatebčané

Přestože bylo rozhodnutí vstoupit do svátosti manželské velmi praktické, samotný obřad byl velmi romantický a Neilovi se dodnes lesknou oči, když o něm vypráví. Dokládají to také fotografie z ceremonie, na níž mu stékají po tvářích slzy. Pozvání přijalo asi pětadvacet hostů, mezi nimi rodina a blízcí přátelé. „Bylo to překrásné,” líčí Mongezi. Po chvíli se omlouvá a mizí ve své pracovně. Musí dokončit práci pro jednoho z klientů.

Čarovné melodie

Neil otevírá starodávnou dřevěnou krabici, na níž je vyražen symbol psa, a víko odkryje starožitný gramofon. Vytahuje krabičku plnou jehel a jednu z nich do přístroje zasouvá. Po straně připoutává kliku a na kotouč vkládá jednu ze starých desek ze své sbírky. „Tohle je orchestr ze Chicaga hrající skladbu Ve stanu. Je to foxtrot a ta nahrávka byla pořízena v roce 1923,” vysvětluje. Chopí se kliky a několik vteřin jí točí. Pak přiloží jehlu na desku a z amplionu se s charismatickým praskotem začne linout hudba. A Neil pookřeje.

Přestože je Neil v důchodovém věku, pracuje dodnes. „Jako kadeřník jsem se narodil, jako kadeřník zemřu,” prohlásí odhodlaně. Má stálou, po léta budovanou klientelu. Oproti dřívějšku dnes pracuje v průměru tři dny v týdnu a stále si uchovává jedno křeslo v salonu, který pronajímá mladšímu týmu.

Zbývá mu tak víc času na jeho celoživotní vášeň, jíž je hudba - zejména ta z první poloviny 20. století, kterou sobě i posluchačům přehrává ze starých gramofonů. Donedávna měl pravidelný pořad na jednom z jihoafrických rádií, dnes přesedlal na vlastní podcast s názvem That Gramophone Show, kde jednotlivé skladby prokládá košilatými historkami i informacemi ze života interpretů. Přehrává výhradně vlastní kolekci a má posluchače z celého světa.

neil mongezi 18

Svou bohatou sbírku desek a gramofonů čas od času předvádí také v některých čtvrtích Johannesburgu na speciálních veteránských akcích, kdy jejich ulice brázdí historické automobily, lidé chodí v dobovém oblečení a obchody přetaví svůj zevnějšek i sortiment. Návštěvník tak má dojem, že se ocitl v první polovině minulého století. Neil mívá zpravidla na takových akcích vlastní stanoviště a z historických gramofonů přehrává tehdejší hudbu.

Byla to mimo jiné právě hudba a Neilova orientace v ní, čím téměř o čtyřicet let mladšímu Mongezimu před třinácti lety naprosto učaroval. A stejný obdiv dnes k svému manželovi chová také sám Neil. „Jsem na něj tak hrdý. Měl jsem tu výsadu být s tímto mladým mužem od jeho dvaceti let. A měl jsem to štěstí sledovat, jak roste a jak se z něj stává úspěšný a nezávislý mladý muž,” říká.

„Nechceš už to vypnout? Už jsem unavený,” ptá se mě, zatímco se z jednoho z jeho gramofonů line další skladba. „Jasně. Děkuju,” říkám. A než vypnu diktafon, dodávám: „Prozatím.” 

Foto: Lukáš Houdek a archiv Neila Starra

 

Čtěte dále

„Zavření našich kaváren má dopad i na farmáře v kávových zemích,“ říká majitel mamacoffee

„Někteří zákazníci mají kávu spojenou s malováním obrázků do latte. Pro nás je káva nedílně spojená s jejími pěstiteli,“ začíná své vyprávění pro HFC majitel pražírny a kaváren mamacoffee, Daniel Kolský. Zakládá si především na spolupráci s farmáři, kterou označuje za DNA celé značky. „V roce 2007 jsme odjeli s batohy do Etiopie. A o rok později jsme otevřeli první vlastní kavárnu a pražírnu v Praze. Založili jsme tak jednu z prvních pražíren výběrové kávy a nejstarší férovou pražírnu ve střední Evropě,“ pokračuje. Kavárny mamacoffee patří do sítě HateFree Zone.

Kateřina Gamal Richterová 28. 10. 2020

„Řekni si o pomoc!“ vyzývají známé osobnosti i odborníci. O duševním zdraví budou diskutovat u Nuseláku

„Karel Čapek řekl, že člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí. Tedy vyřčení problému je první krok k jeho řešení a zároveň tím, že se někomu svěříme, získáme odstup,“ uvádí pro HFC Jonáš Motyčka, zakladatel projektu Správný start. Projekt, jehož hlavním cílem je poskytnout pomoc a podporu dětem opouštějícím dětské domovy, přichází s osvětovou kampaní Řekni si o pomoc týkající se duševního zdraví. Ta vyvrcholí v pátek 30. 10. diskuzí nejen s odborníky, kterou bude ve vstupech přenášet Česká tepevize.

Kateřina Gamal Richterová 27. 10. 2020

„Vytváří se pocit, že Morava je divočina plná hloupých alkoholiků v krojích,“ říká brněnský hudebník

„Nelze přehlédnout, jak se stále uměle vytváří pocit, že když jedete na Moravu, dostanete se do prostředí divočiny plné hloupých alkoholiků v krojích. Folklóreček, vínečko. Přitom je to úplný nesmysl a jasný znak diskriminace,” říká pro HFC pětadvacetiletý Petr Konečný z Brna. Morava je dle něj ve veřejném diskurzu a médiích mnohdy prezentována jako venkov, kde se nic neděje, nic hodnotného zde nevzniká a každý trochu schopný občan odtud uteče do Čech. Některé předsudky a stereotypy jsou velmi vžité a vytvářejí řevnivost především mezi Prahou a Brnem, ale i obecně mezi oblastmi Čech a Moravy. Tento rozkol bývá podporován i ve vyjádřeních některých politických představitelů.

Marie Škardová 27. 10. 2020

„Černoši už nebudou přecházet přešlapy celebrit a firem jako doposud,” říká jihoafrický PR expert

Letošní rok kromě pandemie koronaviru ovládly světové dění také protesty hnutí Black Lives Matter. Přestože započaly ve Spojených státech, přidaly se hlasy černochů napříč světem. Téma zasáhlo také do kultury nebo reklamního průmyslu. Někteří významní světoví umělci bijí na poplach v obavách o svobodu tvorby a projevu. Obávají se diktátu politické korektnosti. Larry Khumalo, pětatřicetiletý šéf PR divize renomované jihoafrické reklamní agentury Havas Johannesburg, který za svou práci obdržel řadu ocenění, jejich obavy považuje za liché. Podle něj přestali černoši přihlížet přešlapům. 

Lukáš Houdek 26. 10. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.