Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jmenuju se Andiela a měla jsem deprese

 

deprese big

sabioAndiela Sabio
Autorka

Vystudovala střední průmyslovou školu stavební. Věnuje se realitám, výkladu karet a osobnímu či duchovnímu rozvoj. Před časem se léčila s depresemi.

6
září
2016

Andiela Sabio si prošla depresemi, kvůli kterým byla hospitalizována na psychiatrii. Jak může člověk deprese prožívat, jak jeho onemocnění vnímá okolí a proč o depresích otevřeně nemluvíme? Na to Andiela hledá odpovědi na základě vlastní zkušenosti ve svém velmi sugestivním textu.

Prostě jako chřipka

Minimálně první měsíce bolí na fyzické úrovni. Tváří se jako únava - žaludeční chřipka - migréna - střevní chřipka - únavový syndrom. Prostě chřipka. Jeden čas jsem měla takovou úzkost v hrdle, že jsem několik týdnů nemohla mluvit. Přišla jsem úplně o hlas. Řada lidí zcela ztratí chuť k jídlu a vše jim páchne. Někteří to mají úplně obráceně - jí a jí.

Zajímavé je, že to je ještě etapa, kdy si hrozně fandíte a hlavně myslíte velmi pozitivně. Pořád. Depresáři všeobecně myslí velmi pozitivně, ale strašně blbě se cejtí. „A kdo ne?“ říkají si. „Všichni mají problémy a umí je krásně řešit, všichni mají vše krásně zorganizované, jsou silní a úspěšní, tak přece já nebudu ten slaboch.“ Jenže ono to pokračuje. Párkrát jste po ránu slabí, jako byste měli čtyřicítky a nemůžete vstát z postele. Naivně se domníváte, že je to tím počasím, že ve vzduchu zase něco lítá nebo že máte trochu stres. Pořád ještě nevíte, že máte deprese.

Na konci už nezvládnete ani základní hygienu. Nezvládnete dojít pár kroků do obchodu, něco si uvařit, trochu si uklidit. Co hůř – připadáte si jako v hororu. Jako by se mělo každou chvíli něco strašného stát. Jako by vás někdo držel za nohy z okna v desátém patře a vy měli strach, že umřete. Vy sice víte, že to je absolutní blbost, ale na fyzické úrovni prožíváte tento panický strach a stres. Jste šíleně unavení, ale nemůžete spát. Bojíte se, že zazvoní telefon, neposloucháte hudbu ani se nedíváte na ten nejvtipnější film. Nejde to. Jenže vám to skoro vůbec nikdo nevěří…

Hospitalizace

Psychiatrie má většinou několik oddělení, např. pro staré lidi, anorektičky, horší případy (sebevraždy, léčení ze závislostí apod.) a pak jednoduší případy (deprese, úzkosti, ale i lehčí schizofrenie). Když jsem poprvé dorazila na ono oddělení pro „jednodušší případy“, nevěděla jsem, zda na chodbě potkávám pacienty nebo návštěvy. Přišli mi docela dost normální a v klidu (brzy jsem zjistila, že to je i tím, že jsou všichni pod prášky).

První dny

Jste brutálně vyčerpaní, takže první dny takřka nepřetržité spíte. Za prvé to tělo potřebuje, za druhé hned první den dostanete drogy (a to prohlašuji zcela vážně, ačkoliv ne s každým lékařem bych se na tom asi shodla), takže konečně spát můžete. Myšlenky vám nikde nelítají, proto se vám i hezky medituje. Ale upřímně - meditace na rivotrilu, frontinu nebo neurolu je prostě fake. U některých svých reakcí (třeba u nutnosti pochodování na jednom místě u večeře) jsem si vzpomněla na středoškolské období a kamarády, kteří tenkrát experimentovali s drogami. S empatií jsem na ně na oddělení vzpomínala, když jsem ráno měla nějakej blbej dojezd.
Vaše rodina a přátelé si často myslí, že se z vaší strany jedná o jakýsi rozmar. Že to je nějaká blbá sranda, která vlastně vůbec není vtipná. Pokud na ně navíc prostě musíte přehodit nějaké své povinnosti - protože třeba máte psa, dítě nebo nějakou záležitost s bytem – mohou být i naštvaní, že je trochu obtěžujete. Protože jste slaboši. Problémy mají přece všichni a nikdo se z toho nehroutí.
Nutno však říct, že většinou blízké okolí nakonec pochopí, že to není zase taková sranda. Sama vím, že od hospitalizace vaše blízké okolí začne brát trochu víc ohled na to, že je vám fakt blbě, ale budete jim muset vysvětlovat věci, kterým pořádně ještě sami nerozumíte. Například Proč. „Proč, když se ti nic tak hrozného neděje?“

Trable s okolím

Vaše okolí se rozdělí zhruba na dvě skupiny. První zarytě tvrdí, že všechno je jen v hlavě a že ty prášky vůbec nepotřebujete, to potřebují jenom srágory. Stačí si to tam hezky nastavit a život půjde jak na drátku: dům, auto, prachy, hadry - tedy něco mezi Merlose place a Sexem ve městě. Pak je tady ta druhá skupina, a ta vás nabádá, ať to klidně berete a klidně i víc, když je vám po tom lépe. Jen si zobněte. To často říkají hlavně lidé, kteří už ty léky berou, akorát už je berou více jak dva roky a mají v úmyslu je brát do konce života. Já si nevybrala ani jednu z těchto možností. Výsledkem je, že jsem skoro rok bez léků a vcelku v pohodě. Možná lépe, než kdy jindy. Ale každý to může cítit samozřejmě jinak.

Nicméně nelze okolí vyčítat, že nic neví o depresích a úzkostech, když o tom upřímně nevíte nic ani vy sami. Ono se o tom totiž moc nemluví. Napsat na Facebook, že jste měli průjem nebo se pozvraceli, je společensky možná únosnější, než když napíšete, že máte depresi či úzkost. Překvapivé ale je, že bychom to vědět mohli, protože se z deprese ,,léčí“, a to léčí dávám do uvozovek opravdu záměrně, téměř 20 % lidí. To znamená, že pokud máte 500 přátel na Facebooku, asi 100 z nich může mít opravdovou klinickou či situační depresi. A s úzkostmi a s tím vším spojenou medikací může mít přímou zkušenost. A docela dost možná to jsou lidé, do kterých byste to v životě neřekli.

Ilustrační foto:  Pixabay

Čtěte dále

Výzkum: Nové formy lichvy a zadlužení

Velkou pozornost médií i běžné populace přitahují projevy a dopady sociálního vyloučení značné části české populace, přesných dat týkajících se jeho příčin a skutečného stavu však stále není dostatek. V rámci projektu Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti proto byly realizovány dva výzkumy, které se týkají dosud nejméně probádaných témat - vnitřní migrace a lichvy či nových forem zadlužení v sociálně vyloučených lokalitách.


Nikola Křístek 29. 4. 2017

Výzkum: Migrace sociálně vyloučených a sociálním vyloučením ohrožených obyvatel ČR

O životě v sociálně vyloučených lokalitách panuje řada mýtů, přesný a aktualizovaný popis reality však často postrádáme. Jedním ze základních, přesto nepříliš probádaných témat týkajících se sociálního vyloučení, je problematika bydlení, respektive stěhování obyvatel sociálně vyloučených lokalit. V letech 2015 a 2016 v rámci vládního projektu Kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti tzv. vnitřní migraci mapovala nezávislá výzkumná agentura. 


Roman Matoušek 30. 4. 2017

Tereza Růžičková: Jak přemoci svěrací kazajku v hlavě

Tereza Růžičková je mladá, inteligentní, úspěšná žena. Studuje na Oxfordu. Založila hnutí Nevypusť duši. Všechno v jejím životě klape, až na jedinou věc. Tereza má těžko zvladatelné úzkosti a návaly paniky. Jak jde dohromady mládí, úspěch a duševní nemoc?


Jiří Pasz 28. 4. 2017

Petr Eisner: Sexualita lidí s postižením je stále tabu

Mají hendikepovaní sexuální potřeby? Jaká je jejich startovní čára při navazování citových i sexuálních vztahů? Jsou na řešení sexuálních potřeb připravena zařízení, ve kterých někteří žijí, případně rodiče? Proč se o sexualitě hendikepovaných příliš nemluví? A o čem přesně je sexuální asistence? I o tom v následujícím rozhovoru mluví Petr Eisner. V oblasti práce s lidmi s hendikepem se pohybuje už sedmnáct let. Poslední roky se specializuje zejména na vzdělávání pracovníků v sociálních službách v oblasti sexuality lidí s hendikepem. Vedle dalších snímků a publikací je spoluautorem úspěšného animovaného filmu O sexu.


Lukáš Houdek 26. 4. 2017

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.